Libye: Tlačí Washington na občanskou válku, aby ospravedlnil vojenskou intervenci USA-NATO?

Něco je shnilého v tak zvané „džamahírii“ Libye

Není pochyb, že plukovník Muammar al-Kaddáfí je diktátor. Byl diktátorem a tak zvaným „qaidem“ Libye zhruba 42 let. Přesto se zdá, že je v Libyi zvyšováno napětí a rozdmýchávány plameny povstání. Patří k tomu dřívější výroky britského ministra zahraničí Williama Hague, že plukovník Kaddáfí utekl z Libye do Venezuely (1). Tento výrok posloužil k povzbuzení revolty proti Kaddáfímu a jeho režimu.

Ačkoliv všechny tři země mají jako společnou věc diktaturu, Kaddáfího Libye se od Ben Aliho Tunisu nebo Mubarakova Egypta dosti liší. Libyjské vedení není tak přímo patolízalské vůči Spojeným státům a Evropské unii. Na rozdíl od Tunisu a Egypta představují vztahy mezi Kaddáfím a USA a EU modus vivendi. Řečeno jednoduše, Kaddáfí je nezávislý arabský diktátor a nikoliv „řízený diktátor“, jako Ben Ali a Mubarak.

V Tunisu a Egyptě převažuje status quo, vojenská mašinérie a neoliberalismus zůstávají nedotčené; fungují v zájmu Spojených států a Evropské unie. V Libyi je nicméně cílem USA a EU rozvrácení stávajícího řádu.

USA a EU se nyní snaží využít revolty proti Kaddáfímu a jeho diktatuře v naději, že si v Libyi vytvoří mnohem silnější pozici, než kdy dříve. Rovněž jsou do Libye dováženy zbraně přes jižní hranice, aby se podpořila revolta. Destabilizace Libye by měla také výrazné dopady na severní Afriku, západní Afriku a globální energetické rezervy.

Plukovník Kaddáfí ve stručnosti

Kaddáfího nástup k moci začal, když byl jako libyjský kapitán ve skupině vojenských důstojníků, kteří provedli státní puč. Puč proběhl v r. 1969 proti mladému libyjskému králi Idris Al-Sanusi. Za monarchie byla Libye široce považována za podřízenou americkým a západoevropským zájmům.

Ačkoliv nezastával žádný oficiální post ve státě nebo vládě, byl Kaddáfí od puče v r. 1969 poháněn a hluboce zakořeněn v politické kultuře bratříčkaření, korupce a privilegií. K tomu se přidal „kult osobnosti“, který Libyi vnutil.

Kaddáfí udělal vše, aby se masám vykreslil jako hrdina, obzvláště Arabům a Afričanům. Jeho vojenská dobrodružství v Čadu rovněž souvisela s jeho místem v historii a vytvořením klientského státu rozdělením Čadu. Kaddáfího tak zvaná „Zelená kniha“ byla násilně líčena a uctívána jako veledílo politického myšlení a filosofie. Řada intelektuálů byla nucena ji velebit nebo byla podplacena.

Během let se plukovník Kaddáfí pokusil vytvořit o sobě romantický obraz prostého člověka z lidu. Patří sem předstírání, že žije ve stanu. Udělal vše, aby byl na očích. Jeho kárání arabských diktátorů, jako krále Abdullaha v Saudské Arábii, na setkáních Arabské ligy tvořila titulky a byla vítána mnoha Araby. Přičemž na státních návštěvách se vědomě obklopoval svitou tělesných strážkyň, se záměrem, aby se lidé otáčeli. Navíc se rovněž prezentoval jako tak zvaný imám či muslimský vůdce a boží syn, a přednášel o islámu jak v Libyi, tak mimo.

Libye je řízena vládou ovládanou Kaddáfího dekrety. Strach a kamarádšoftství byly klíčem pro udržení tak zvaného „řádu“, jak mezi představiteli státu, tak mezi lidmi. Libyjci a cizinci byli zabíjeni a ztráceli se více než čtyřicet let. Případ Libanonce Musy al-Sadra, zakladatele hnutí Amal, je jedním z nejslavnějších a vždy byl překážkou pro libanonsko-libyjské vztahy. Kaddáfí měl velmi negativní vliv na vytváření a upravování celé hierarchie zkorumpovaných představitelů v Tripolisu. Každý se staral o své zájmy, na úkor Libyjců.

Frakce a napětí v hierarchii Kaddáfího režimu

Kvůli povaze Kaddáfího režimu v Tripolisu panuje v Libyi a v samotné struktuře režimu silné vnitřní napětí. Jedno takové napětí panuje mezi Saif al-Islam Kaddáfí a kruhem starších ministrů jeho otce. Libyjští ministři jsou obecně rozděleni na ty, kteří se shlukují kolem Saif al-Islam a ty, kteří jsou součástí „staré gardy“.

Napětí panuje dokonce i mezi Kaddáfím a jeho syny. V r. 1999 se Mutassim Kaddáfí pokusil svého otce sesadit, když byl plukovník Kaddáfí mimo Libyi. Mutassim Kaddáfí je v libyjské vládě poradcem pro národní bezpečnost. Je také mezi Libyjci proslaven jako playboy, který strávil mnoho času v Evropě a jinde. Je zde také Khames Kaddáfí, který řídí svoji vlastní milici, nazývanou milice Khames. Vždy byl považován za možného nástupce.

V Libyi vždy existovaly obavy ohledně nástupnictví po smrti plukovníka Kaddáfího. Během let Kaddáfí vyčistil Libyi od jakékoliv formy organizované opozice, nebo všem, mimo svoji rodinu, bránil v tom, aby nahromadili dostatečnou moc, aby se mohli postavit jeho autoritě.

Otázka loajality a zběhnutí v Libyi

Není pochyb, že z loajality ke Kaddáfímu a jeho rodině zůstalo málo. Byl to strach, co drželo Libyjce v lajně. Na úrovni libyjské vlády a armády to byl jak strach, tak vlastní zájmy, co drželo představitele, dobré i zkorumpované, v lajně. Kabát strachu nyní spadl. Denunciační výroky a prohlášení na adresu Kaddáfího režimu jsou slyšet všude, od představitelů, ve městech, kasárnách.

Aref Sharif, velitel libyjského letectva, se Kaddáfího zřekl. Ministr vnitra Abdul Fatah al-Yunis, pocházející z Bengází, který dohlíží na práci jednotek zvláštních operací v Libyi, rezignoval. Yunis je údajně Kaddáfího mužem číslo dva, či druhým nejvyšším v zemi, ale to je nesprávné. Abdullah Sanusi, šéf libyjské vnitřní rozvědky a přes sňatek příbuzný Kaddáfího, má v rámci mocenské struktury v Tripolis k „muži číslo dva“ nejblíže.

Objevily se zprávy, že dva libyjští piloti zběhli na Maltu a že lodě libyjského námořnictva odmítají zaútočit na Bengází. Zběhnutí s v armádě a ve vládě množí. Přesto je třeba přestávky, aby bylo možné situaci analyzovat.

Libyjská opozice

V tuto chvíli se je nicméně třeba zeptat, kdo tvoří v Libyi „opozici“. Opozice není monolitním tělesem. Společným jmenovatelem je opozice vůči vládě Kaddáfího a jeho rodiny. Je třeba říct, že „akce opozice nebo odpor proti utlačovateli“ a „opoziční hnutí“ jsou dvě odlišné věci. Z velké části jsou nyní obyčejní lidé a zkorumpovaní politici, kteří chovají hlubokou nenávist vůči Kaddáfímu a jeho rodině, ve stejném táboře, ale jsou tu rozdíly.

Je zde autentická forma opozice, která není organizovaná, a systémová forma opozice, která je buď externí, nebo vedená lidmi ze samotného libyjského režimu. Autentická vnitřní opozice v Libyi organizovaná není, a „opoziční akce“ lidí byly spontánní. Přesto byly opozice a revolta povzbuzovány a vyvolávány zvenčí, mimo Libyi, prostřednictvím mediálních sítí, mezinárodních zpravodajských stanic a událostí ve zbytku arabského světa (2).

Vedení vnitřní opozice, která se v Libyi začíná objevovat, pochází z kruhů samotného režimu. Zkorumpovaní představitelé, kteří se vzbouřili proti Kaddáfímu, nejsou reprezentací lidí. Tyto opoziční postavičky nejsou proti diktatuře; pouze se staví proti vládě plukovníka Kaddáfího a jeho rodiny. Aref Sharif a al-Yunis jsou sami postavami libyjského režimu.

Panuje také názor, že někteří libyjští představitelé, kteří se obrátili proti Kaddáfímu, to dělají pro vlastní záchranu, zatímco další budou v budoucnosti pracovat na zachování nebo posílení své pozice. Abdel Moneim al-Honi, libyjský velvyslanec u Arabské ligy v Káhiře, může být považován za jeden takový příklad. Al-Honi Kaddáfího odsoudil, ale je třeba poznamenat, že to byl jeden z členů skupiny libyjských důstojníků, kteří provedli v r. 1969 puč spolu s Kaddáfím, a později, v r. 1975, se sám pokusil převzít moc v nezdařeném puči. Po tomto nezdařeném puči z Libye utekl a vrátil se až v r. 1990, kdy mu Kaddáfí udělil milost.

Al-Honi není jediným libyjským diplomatem, který rezignoval. Libyjský velvyslanec v Indii učinil totéž. Záměrem těchto představitelů je být příslušníkem mocenské struktury v Libyi po sesazení Kaddáfího:

Libyjský velvyslanec v Indii Ali al-Essawi BBC řekl, že rezignuje, protože nesouhlasí s násilným potlačením demonstrantů jeho vládou.

Pan al-Essawi měl být v Tripolisu ministrem a mohl by být důležitou postavou alternativní vlády, v případě, že libyjský prezident Muammar Kaddáfí odstoupí.

Druhým libyjským diplomatem, který složil své listiny, byl stálý zástupce Tripolisu v Arabské lize Abdel Moneim al-Honi, který v Káhiře řekl, že opustil svůj úřad proto, aby se „připojil k revoluci“ ve své zemi.

„Předal jsem svoji rezignaci na protest proti útlaku a násilí spáchaném na demonstrantech, a připojuji se k revoluci,“ řekl pan al-Honi. Druhý náměstek Hussein Sadiw al Musrati oznámil svoji rezignaci z Číny, v rozhovoru pro Al-Jazeeru, a vyzval armádu, aby do povstání zasáhla (3).

A opět, tito revoltující představitelé, jako al-Yunis a Sharif, jsou příslušníci režimu. Nejsou to pouzí diplomati, ale bývalí ministři. Je zde také možnost, že tyto typy „opozičních postaviček“ by mohly mít nebo mohly vyjednávat dohody s vnějšími mocnostmi.

Vnější síly ve hře

Vlády USA, Británie, Francie, Německa a Itálie velmi dobře věděly, že Kaddáfí je despota, ale to jim nebránilo uzavírat s Tripolisem lukrativní obchody. Když se média zabývají násilím v Libyi, měla by se také ptát, odkud použité zbraně pocházejí. Prodeje zbraní, které USA a EU Libyi dodaly, by měly být prověřeny. Je toto součást programů na prosazování demokracie?

Po sblížení mezi USA a Libyí se ozbrojené síly obou zemí sblížily. Libye a USA prováděly mezi sebou vojenské transakce a po sblížení se Tripolis velmi zajímal o nákup amerického zbrojního vybavení (4). V r. 2009 mluvčí Pentagonu, podplukovník Hibner, tento vztah potvrdil nejlépe: „USA zváží libyjské požadavky na obranné vybavení, které Libyi umožní vytvořit si kapacity tam, kde to slouží našim oboustranným zájmům (nebo synchronizaci amerických a libyjských zájmů).“ (5) Určující věcí zde jsou americké zájmy, což znamená, že Pentagon Libyi vyzbrojí pouze na základě amerických zájmů.

V rámci toho, co, jak se zdá, proběhlo přes noc, se v Libyi objevil zcela nový arzenál amerického zbrojního vybavení. Kaddáfí v Libyi používá americké F-16, vrtulníku Apache a pozemní vozidla (6). To je šokující odhalení, bude-li potvrzeno. Neexistují žádné veřejné záznamy o takovémto americkém vojenském vybavení v arzenálu libyjské armády. Protože v Libyi jsou u letounů tradičně používány francouzské Mirage a ruské MIGy.

Silvio Berlusconi a italská vláda byl také silným podporovatelem Kaddáfího režimu. Z Libye přicházejí informace, že italští piloti jsou používáni také libyjským letectvem (7). Žoldáci z Čadu, Súdánu, Nigeru a Nigérie jsou používáni také. To bylo potvrzeno video důkazy přicházejícími z Libye. Libyjský režim rovněž zvažuje najmout si americké nebo evropské bezpečnostní firmy (žoldáky). (8)

Politika Al Jazeery

Libyjská vláda uzavřela internet a telefony a probíhá informační válka. Ačkoliv jde o jednu z nejprofesionálnějších zpravodajských sítí na světě, je třeba být obezřetný a mít na paměti, že Al Jazeera není neutrálním hráčem. Je podřízena katarskému emírovi a katarské vládě, což je také autokracie. Protože si vybírá a volí, o čem bude informovat, je zpravodajství Al Jazeery podjaté. To je evidentní, když si člověk projde zpravodajství Al Jazeery o Bahrajnu, které bylo krotké díky politickým vazbám mezi vůdci Bahrajnu a Kataru.

Zprávy Al Jazeery o libyjských letadlech střílejících na protestující v Tripolisu a velkých městech jsou neověřené a pochybné (9). A stejně tak zprávy, že libyjská letadla zaútočila na lidi v ulicích, potvrzeny nebyly. Žádné vizuální důkazy o útoku letadel předloženy nebyly, zatímco obrazové potvrzení dalších událostí z Libye přicházela.

Al Jazeera není jediná, kdo z Libye informuje podjatě. Saudská média dokreslují události v Libyi také. Asharq Al-Awsat jsou Saudy vlastněné noviny, které se striktně drží amerických zájmů na Středním východě a severní Africe, regionu MENA. Jejich šéfredaktor nyní řídí úvodníky, oslavující Arabskou ligu za její rozhodnutí vyloučit Libyi, kvůli použití síly proti protestujícím – ale proč nebyly takové kroky podniknuty v případě Egypta, Tunisu, Bahrajnu nebo Jemenu? Uvnitř a vně arabského světa nyní oficiální média vytvářejí podmínky pro intervenci v Libyi.

Role zahraničních zájmů v Libyi

Kaddáfí a jeho synové řídili Libyi jako soukromý majetek. Rozhazovali její bohatství a přírodní zdroje. O jednom z Kaddáfího synů je známo, že zaplatil americké zpěvačce Beyoncé Knowles milion dolarů nebo více za soukromý koncert (10). Zahraniční korporace hrají v tomto příběhu roli také.

Postoje a akce zahraničních korporací, USA a Evropské unie ve vztahu k Libyi by neměly být ignorovány.

Pátrání po roli zahraničních vlád a korporací v Libyi je velmi důležité. Italská a americká vláda by měly být dotázány na roli, kterou italští piloti a nově nakoupené americké zbraně v Libyi nyní hrají.

Je zcela jasné, že demokracie je používána pouze jako příhodná záminka proti diktátorům a vládám, které se nepodvolí a neslouží zájmům USA a EU. Stačí se jen podívat na způsob, jakým byl Kaddáfí uvítán s otevřenou náručí ve Washingtonu 21. dubna 2009 Hillary Clinton a Obamovo vládou. Po setkání ministryně Clinton veřejně řekla:

Jsem velmi potěšena, že mohu přivítat duchovního Kaddáfího na ministerstvu zahraničí. Hluboce si ceníme vztahů mezi Spojenými státy a Libyí. Máme mnoho příležitostí prohloubit a rozšířit naši spolupráci, a velmi se těším na budování těchto vztahů. Takže pane prezidente, velmi zde vítejte (11).

To, co nyní USA a EU chtějí, je maximalizovat své zisky v Libyi. Občanská válka se zdá být tím, co mají Brusel a Washington v plánu.

Balkanizace Libye a tlak na občanskou válku

Kaddáfího syn Saif al-Islam mluvil v libyjské televizi o deviantních Talibanu podobných na víře založených organizacích, které se zmocňují Libye nebo se ji pokouší zmocnit. Nic není dále od pravdy. Varoval také před zkázou a občanskou válkou. To je součást snahy rodiny Kaddáfího udržet se v Libyi u moci, avšak Libye je na cestě k občanské válce.

Z členů armádního velení se měl údajně zříct Kaddáfího Mahdi al-Arab, zástupce velitele libyjských ozbrojených sil (12). Al-Arab nicméně svůj postoj poupravil tím, že řekl, že nechce, aby se Libye propadla do občanské války, která umožní zahraniční intervenci a tunelování (13). To je důvod, proč al-Arab bránil lidem ve svém městě, Zawarah, aby se přidali k povstání a odjeli do blízkého Tripolisu (14).

Tah směrem k občanské válce v Libyi je poháněn dvěma faktory. Jedním je povaha Kaddáfího režimu. Druhým je externí přání Libyi rozdělit a oslabit.

Kaddáfí vždy pracoval na tom, aby udržel Libyjce rozdělené. Roky panoval strach, že Kaddáfího synové začnou občanskou válku mezi sebou, nebo že se nějací vysoce postavení představitelé pokusí servat se o moc po Kaddáfího odchodu. Občanská válka na základě etnické příslušnosti, regionalismu nebo na kmenovém základě není velkou hrozbou. Kmeny a regiony lze kooptovat nebo vytvořit spojenectví, ale lidmi, kteří by vyvolali občanskou válku, jsou postavy režimu. Hrozba občanské války plyne z rivality mezi samotnými představiteli režimu. Přesto je třeba pochopit, že tato rivalita je vědomě povzbuzována, aby se Libye rozdělila.

V Libyi jsou rozdmýchávány plameny revolty. Chaos v arabském světě je mnoha strategickými kruhy ve Washingtonu, Tel Avivu, Londýně v centrále NATO považován za prospěšný. Pokud se Libye propadne do občanské války nebo bude zbalkanizována, prospěje to USA a EU v dlouhodobé perspektivě a bude to mít vážné geopolitické dopady.

Všechny sousední státy v severní Africe by byly událostmi v Libyi destabilizovány. Západní Afrika a střední Afrika by byly destabilizovány také. Kmenové hranice probíhající Libyí a Čadem sahají do zemí jako Niger, Alžír a Súdán. Chaos v Libyi by měl také výrazný dopad na Evropu a globální energetiku. Již nyní jsou události v Libyi používány k ospravedlnění snah o kontrolu polárního kruhu a jeho energetických zdrojů (15).

Jaký bude Kaddáfího konec?

Je velmi pravděpodobné, že Kaddáfí nebude mít štěstí a neodejde od moci jako Ben Ali v Tunisu a Mubarak v Egyptě. Nalezení útočiště pro Kaddáfího nebude snadné. Obecně je Kaddáfí považován ostatními vládami za přítěž. Saudská Arábie, kterou lze označit za útočiště arabských diktátorů, azyl Kaddáfímu s největší pravděpodobností neposkytne. Libye a Saudská Arábie měly špatné vztahy. Je také hledán kvůli vyšetřování v Libanonu. Obecně jsou Kaddáfího vztahy s vůdci arabských ropných emirátů v Perském zálivu napjaté a negativní. Nedostane azyl nikde v Perském zálivu.

Obecně se arabské vlády rovněž bojí ho hostit. Ve své snaze prezentovat se jako spasitel lidí inzultoval mnoho svých arabských kolegů diktátorů. Je však třeba nicméně říct, že Kaddáfího výroky na setkáních Arabské ligy nebo o Palestině a Iráku jsou mnohem populárnější a objektivnější, než výroky zbývajících arabských diktátorů.

Je nanejvýš nepravděpodobné, že mu poskytne útočiště jakákoliv latinskoamerická nebo evropská země nebo země bývalého Sovětského svazu. Kaddáfí by mohl hledat útočiště s největší pravděpodobností v nějaké zemi subsaharské Afriky.

Jeho možnosti jsou omezené a je odhodlán udržet se u moci. Zdá se, že na horizontu se objevuje občanská válka. Je nanejvýš nepravděpodobné, že Libyi opustí poklidně, a USA a jejich spojenci tento scénář bez pochyby prověřily. 23-24. února se setkal s vůdci tří největších kmenů v Libyi (Werfala, Tarhouna a Werhfana), aby si zajistil jejich podporu (16). Jeho vlastní kmen, Qaddafa, ho podporuje a zdá se, že ho podporují i kmeny Madarha a Awlad Slieman (17).

Hrozba intervence NATO a kontrola Libye ze strany USA a EU

Libye byla v hledáčku Pentagonu roky. Podle Wesley Clarka, generála ve výslužbě, který byl nejvyšším velitelem NATO, byla Libye na seznamu zemí Pentagonu, do kterých je třeba provést invazi po Talibanem kontrolovaném Afghánistánu. Na tento seznam patřil Irák, Somálsko, Súdán, Libanon, Sýrie a jako poslední Irán. Vlastními Clarkovými slovy:

Takže jsem se vrátil, abych se s ním (vysoce postaveným důstojníkem v Pentagonu) setkal o několik týdnů později, a v té době jsme bombardovali Afghánistán. Řekl jsem „stále máme v plánu válku v Iráku?“, a on řekl „ach, je to horší“. Naklonil se přes stůl. Vzal kus papíru. A řekl „právě jsem to dostal shora“ – čím myslel kancelář ministra obrany – „dnes“. A řekl: „Je to zpráva, která popisuje, jak zaútočíme na sedm zemí během pěti let, počínaje Irákem, a pak Sýrie, Libanon, Libye, Somálsko, Súdán a, dokončil, Irán.“ (18)

Tak či tak bylo na všechny země na seznamu zaútočeno buď přímo, nebo nepřímo, a všechny, až na Sýrii a Irán, se podřídily USA a jejich spojencům. Opět, jedinou výjimkou je Irán a jeho spojenec Sýrie. V Libanonu dosáhly USA částečných zisků, ale ty nyní ztrácí se ztrátami Haririm vedené aliance 14. březen.

Libye začala s tajnými vyjednáváními s Washingtonem v r. 2001, která se přeměnila na formální sblížení, po pádu Bagdádu do rukou britských a amerických jednotek v r. 2003. Přesto USA a jejich spojenci vždy chtěli rozšířit svůj vliv o libyjský energetický sektor a obrovské bohatství Libye. Občanská válka pro to poskytuje nejlepší krytí.

Libyjci si musí být vědomi záminky pro humanitární intervenci

Libyjci by měli být opět na pozoru. Je jasné, že USA a EU podporují obě strany. USA a EU nejsou spojenci lidí arabského světa. V tomto ohledu USA podporují Kaddáfího na zemi prostřednictvím vojenského vybavení, zatímco podporují rovněž „opozici“. Pokud ty to tak zvané západní vlády myslely s demokracií vážně, přerušily by své obchodní styky s Libyí, obzvláště v energetickém sektoru, již před rokem 2011.

Jak Washington, tak síly v Bruselu mohly opoziční síly kooptovat. Podporovaly Kaddáfího, ale nekontrolují ho a jeho režim tak, jako kontrolovaly Ben Aliho v Tunisu a Mubaraka v Egyptě. Libye je velmi odlišný příběh. Cílem Washingtonu a Bruselu bude posílit svoji kontrolu nad Libyí budˇprostřednictvím změny režimu, nebo občanské války.

„Akce Kaddáfího opozice“ jsou silné, ale neexistuje žádné silné organizované „opoziční hnutí“. Tyto dvě věci jsou odlišné. Není zaručena ani demokracie, kvůli povaze koalice stojící proti Kaddáfímu, jejíž součástí jsou zkorumpovaní představitelé režimu.

Nyní se mluví o „humanitární intervenci“ v Libyi, podobné jako v Jugoslávii a Iráku. Byla zmíněna „bezletová zóna“ nad Libyí, stejně jako vojenská intervence NATO. Cíle za těmito výroky nejsou humanitární, ale má to ospravedlnit cizí zásah, který by mohl potenciálně vést k invazi. Pokud by k tomu došlo, Libye se stane okupovanou zemí. Její zdroje budou plundrovány a její aktiva privatizována a kontrolována zahraničními korporacemi, jak vidíme v případě Iráku.

Dnes jsou v Libyi a arabském světě duchové Omara Mokhtara a Saladina stále velmi živí a aktivní. Zbavit se Kaddáfího a jeho synů není řešením. Musí být odstraněn celý zkorumpovaný systém vládnutí v Libyi a kultura politické korupce. Nicméně zároveň by nemělo být umožněno, aby se v Libyi zakořenilo zahraniční zasahování nebo nadvláda. Pokud se Libyjci zmobilizují a budou vytrvalí, mohou s takovými plány bojovat.

Mahdi Darius Nazemroaya se specializuje na Střední východ a střední Asii.

Poznámky:

1) „UK Hague: některé informace, že je Kaddáfí na cestě do Venezuely“, Reuters, 21. února 2011.

2) Člověk je zaražen širokým používáním libyjských vlajek z doby před pučem v r. 1969. Kde se všechny tyto vlajky vzaly?

3) „3 libyjští diplomati rezignují“, Hindu, 22. února 2011

4) James Wolf, „USA mají v hledáčku prodej zbraní do Libye“, Reuters, 6. března 2009.

5) ibid

6) Informace od zdrojů v Libyi; zatím veřejně nepotvrzené.

7) ibid

8) ibid

9) ibid; Dostal jsem zde dvě vysvětlení. Prvním vysvětlením je, že vládní agenti z Libye šířili desinformace na Al Jazeera. Patří sem zprávy Al Jazeery, že letadla útočila na civilisty v ulicích. Kaddáfí to použil, aby zdiskreditoval Al Jazeeru v Libyi vnitřně tím, že Libyjcům ukázal, že k žádným útokům letadel nedošlo a že Al Jazeera vysílá desinformace. Druhým vysvětlením je, že Al Jazeera prostě šíří desinformace. Tak či ta obě vysvětlení souhlasí, že na protestující zatím nezaútočila žádná libyjská letadla.

10) Marine Hyde „Beyoncé a vystoupení za 2m dolarů pro syna plukovníka Kaddáfího“, Guardian, 8. ledna 2010; byl to Mutassim, a nikoliv Hannibal Kaddáfí, pro kterého byl tento koncert (článek se mýlí). Článek není spolehlivý a byl citován, aby se ilustrovalo, že tyto eskapády jsou známy oficiálním médiím v Británii a západní Evropě.

11) Americké ministerstvo zahraničí, „Postřehy před setkáním s libyjským poradcem pro národní bezpečnost dr. Mutassim Kaddáfí“, 21. dubna 2009.

12) Informace od zdrojů v Libyi; zatím veřejně nepotvrzené.

13) ibid

14) ibid

15) David Ljunggren, „Nepokoje v Libyi způsobují zaměření se na arktickou ropu: Grónsko“, ed. Robert Wilson, Reuters, 23. února 2011.

16) Informace od zdrojů v Libyi; zatím veřejně nepotvrzené. Bylo mi řečeno, že Kaddáfí slíbil kmenům reformu a že odstoupí asi za rok. Byl jsem také informován, že tvrdil, že Libyi nebude řídit ani žádný z jeho synů.

17) ibid

18) Generál (ve výslužbě) Wesley Clark, „92 Street Y, exkluzivní živý rozhovor“, rozhovor s Amy Goodman, Democracy Now, 2. března 2007.