Džin na drátku, aneb prověrka teorie „řízeného chaosu“praxí

Jedním z nejrozšířenějších zdůvodnění těchto událostí je odkazování na katastrofický stav autoritativního vládnutí, diktátorský styl hlav států, klanové vztahy a korupci. Kvůli narušené schopnosti vládců zajistit svým poddaným přijatelnou životní úroveň přešli protestující k politickým požadavkům – výměna vlády a demokratizace společnosti. Dále zde zafungovala solidarita Arabů, kteří podpořili své bratry a sestry v ostatních zemích. Zdálo by se, že tyto argumenty jsou přesvědčivé, ale po bližším prozkoumání se rozpadají…

Teze, že základem událostí jsou sociálně-ekonomické příčiny, vyvolává pochybnosti z toho prostého důvodu, že nepokoje zasáhly i země, které nelze v žádném případě označit za chudé. Kuvajt, Bahrajn, Libye, Tunis, a také Irán, ročním GDP na hlavu značně předstihují blahobytné Bulharsko, členskou zemi Evropské unie, a mnoho dalších evropských zemí. Dokonce i „nuzný“ Jemen v tomto ukazateli předstihuje mnoho zemí světa, včetně bývalých republik SSSR Moldávie a Tádžikistán (podle dat r. 2010).

Požadavky na zvýšení životní úrovně byly pouze záminkou pro otevřenou, naplánovanou, změnu vládnoucích režimů. Nespokojenost s vládou existuje v jakékoliv zemi na světě. Základ protestů je v mnohých případech skrytý a vektor jejich působení není tak složité změnit. Téměř všichni, kdo se dnes účastní pogromů a zuřivě se dožadují odchodu svých vůdců, je ještě včera divoce vítali a propukali v jásot při zmínce jejich jmen. Výjimku tvoří zločinci, kteří se úžasně snadno dostali na svobodu a tvořili páteř úderných protivládních jednotek.

Odvolávání se na arabskou jednotu a solidaritu je z definice neodůvodnitelné, Sjednocená arabská republika se rozpadla brzy po vyhlášení, Svaz arabských republik trval ještě kratší dobu a pouze na papíře. Libye bojovala s Egyptem a Súdánem, socialistický severní Jemen s jižním Jemenem, v Jordánsku zařídili Palestincům „černé září“. Egypt, Saudská Arábie, Sýrie a řada dalších arabských zemí se v r. 1991 zúčastnily války proti Iráku, za což mnozí arabští vojenští představitelé dostali americké medaile – a v seznamu by bylo možné pokračovat ještě dlouho.

Arabové se země od země liší mentalitou, tradicemi, historií, kulturou a dokonce i genotypem, kdy je mnohem snazší najít to málo společného, co je skutečně spojuje. Dokonce i arabský literární jazyk – to, co by mělo být pro všechny Araby společné – se používá omezeně a v každodenním životě mluví lidé dialekty, kterých jsou stovky a liší se od sebe až do té míry, že si vzájemně nerozumí.

Mezitím na sebe poutá pozornost ten fakt, že současné nepokoje zachvátily pouze některé arabské země (protesty v Iránu s tím souvisí pouze nepřímo), ale ne všechny, pouze „vybrané“, ve stanovené posloupnosti a podle do podrobností stejného scénáře. Dohady, že současné události na arabském východě jsou řinčením jednoho řetězu a že samotný proces byl naplánován a koordinován zvenčí, se mění v jistotu, pokud se podíváme na fakta, zanalyzujeme použité technologie, dosáhnuté výsledky a odpovíme si na základní otázku: Komu to prospěje?

Teoretický základ. Vše, co se děje, zcela zapadá do v USA vytvořené teorie „řízeného chaosu“ (známé také jako teorie „řízené nestability“), mezi jejíž autory patří hlásná trouba „americké celosvětové hegemonie“ Zbigniew Brzezinski, Gene Sharp (autor knihy „Od diktatury k demokracii“), Steven Mann (který již v r. 1992 vydal v časopise National War College ve Washingtonu práci „Teorie chaosu a strategické uvažování“, a později byl přímo svázán s „barevnými revolucemi“ v některých zemích bývalého SSSR) a další.

Na základě této teorie byla vytvořena doktrína „řízeného chaosu“, základní podmínky, které vedou k následujícímu:

- sjednocení roztříštěných politických sil, vystupujících proti existující zákonné vládě, v potřebný okamžik a na potřebnou dobu;

- podkopání důvěryhodnosti vůdců země a loajálnosti silových struktur;

- přímé destabilizaci situace v zemi, podnícení nálad a protestů se zapojením kriminálních prvků, s cílem vytvořit paniku a nedůvěru k vládě

- organizaci změny vlády prostřednictvím vojenského puče, „demokratických“ voleb nebo jiným způsobem.

Morálně-právní aspekt. V oblasti geopolitiky je morálka podřízena národním zájmům. Co se týká válek nového typu – informačních a v kybernetickém prostoru – tak naprosto vůbec nespadají pod mezinárodními normami přijatou definici agrese. V podmínkách, kdy neexistuje jednotná a mezinárodně uznaná oficiální definice „mezinárodního terorismu“, nic z právního hlediska nebrání, aby se s ním bojovalo samostatně a v různých regionech světa, přičemž tyto oblasti určuje často Washington jednostranně z pozice „práva silnějšího“. Technologie „řízeného chaosu“ jsou k tomuto velmi vhodné.

Síly a prostředky. V r. 1996 byla v USA vytvořena prezidentská komise pro vypracovávání útočných plánů informační války a v CIA vznikla skupina pro klíčové technologie a divize pro nadnárodní problémy. Zároveň se aktivně pracovalo na vytvoření systému, který umožní automaticky sledovat veškeré informace na internetu, včetně provádění konkrétních přepisů a výběru podezřelých komunikací podle klíčových slov. Jedním ze základních cílů programu se stalo hledání klíčových algoritmů pro odhalování požadovaných dat a vytváření sdělení v arabštině.

Pentagon začal s pracemi v této oblasti již dříve, kdy v r. 1990 byla v amerických ozbrojených silách vytvořena polní jednotka FM-100-20 a v r. 1994 FM-100-23. V dubnu 2010 bylo dokončeno vytvoření zvláštního velitelství pro kybernetický prostor, v rámci sjednoceného strategického velitelství amerických ozbrojených sil. Nové struktuře šéfoval generál Keith Alexander, bývalý šéf NSA. V říjnu 2010 generál řekl, že jeho velitelství je plně bojeschopné.

V souladu s koncepcí „informační převahy“, kterou odráží dokument o strategii rozvoje amerických ozbrojených složek „Jednotná perspektiva – 2020“, je převaha v informační sféře jedním z klíčových faktorů. Hlavním úkolem nového velitelství se stalo provádění kompletního spektra informačních a síťových operací v kybernetickém prostoru všemi dostupnými způsoby, za využití vyspělých informačních technologií.

Do prací začaly být zapojovány i nestátní společnosti. V červnu 2009 uzavřelo americké velitelství zvláštních operací kontrakt se společností Gallup Polls na zpracování údajů z průzkumů veřejného mínění v různých regionech světa, které budou následně využity při plánování a zavádění opatření pro ovlivňování cílového publika během „psychologických operací“. Korporace SAIC pracovala na vytvoření metodik a programových produktů, a rovněž na technických prostředcích pro vedení kybernetické války.

Koncem ledna 2011 Bílý dům sdělil, že prezident B. Obama věděl o nazrávajících krizích v Tunisu, Egyptě, Bahrajnu a Jemenu již v srpnu 2010 a nařídil připravit tajnou zprávu o situaci v arabských zemích.

Realizace příprav. Prakticky ve všech do chaosu zatažených zemích byl operativně-strategický „bleskový dav“ organizován prostřednictvím rozesílání zpráv o plánovaných shromážděních a dalších akcích pomocí sociálních sítí a elektronické pošty, a rovněž pomocí mobilních telefonů. Servery Facebook, Twitter, jakož i Hotmail, Yahoo a Gmail, se nacházejí v USA. O tom, že všechny spadají pod kontrolu odpovídajících služeb, které mají přístup ke všem nezbytným informacím, mohou pochybovat pouze zarytí romantici.

Protože mají k dispozici všechna základní data, není příliš složité organizovat rozesílání zpráv předem vybrané „klientele“, která je pak začne šířit pomocí velmi účinné a v arabských zemích oblíbené „šuškandy“, takže se na potřebném místě snadno sejde potřebné množství lidí, kteří o Twitter nikdy neslyšeli, ale kteří jsou vždy ochotni rozbíjet výlohy a házet kameny. To, že se o rozesílání takových zpráv zcela jistě dozví místní bezpečnostní složky, na věci nic nemění – zaprvé, zdroj rozesílky lze technicky snadno udělat nevystopovatelným, a zadruhé, a to je hlavní – úřady nejsou fyzicky schopné operativně a adekvátně reagovat na shromáždění desítek, ba i stovek tisíc lidí, kdy začínají platit zcela jiné zákony. K zablokování přístupu k síti a mobilní komunikaci došlo se zpožděním 3 až 12 dní, což se v řadě případů ukázalo být pro vládu boháčů fatálním.

Cíle a úkoly. Jak se zdá, tato rozsáhlá operace je prováděna v rámci globálního přerozdělování světa a za cíl má výměnu vedení těch zemí, na kterých mají USA strategický zájem v dlouhodobé perspektivě. Výměna vůdců za novou mladší generaci pro-západních technokratů musí kardinálně posílit vedoucí postavení USA ve světě a zároveň oslabit Čínu, EU a Rusko.

Zvláštní pozornost je věnována převzetí kontroly nad různorodými islámskými hnutími. Fundamentalisté se již dávno rozdělili „národnostně“, nicméně „Muslimské bratrstvo“ je do této chvíle základním vůdcem protestů v muslimském světě. Přičemž dochází k procesu jeho legalizace. Výměnou za to, že se zřekne radikalismu. V důsledku toho v Egyptě, kde je tato organizace fakticky zakázaná, měla výrazné zastoupení (téměř 20%) v parlamentu (do jeho rozpuštění v únoru 2011). Není pochyb o tom, že po nových parlamentních volbách své pozice posílí.

Pozice fundamentalistů se upevňuje i v ostatních zemích, které byly cílem vojensko-politického kybernetického útoku, nicméně zde půjde o fundamentalisty nového typu – kontrolované a řízené, po vzoru Turecka, kde je „Muslimské bratrstvo“ u moci. Používají islámská hesla jako zástěrku, ale fakticky se zabývají otázkami mezinárodní integrace.

Ti, kteří nepřijmou nová pravidla hry, budou postaveni před volbu – buď být vystaven tvrdým represím, nebo odejít na místa, kde lze pokračovat v činnosti.

Průběh operací byl narušen libyjským vůdcem, který opět zamíchal Američanům kartami. Zbavit se Kaddáfího je dávným snem mnohých vlád v Bílém domě, ale vždy zde vznikají problémy. Protože je skutečně nezávislý a charizmatický, je stále pro západ „tvrdým oříškem“. Právě v Libyi se řetěz roztrhl – Kaddáfí de facto zachránil vůdce některých arabských zemí, kteří byli na „čekací listině“, avšak jejichž čas zatím nenadešel.

Nicméně dosažené výsledky jsou zřejmé, a celkově jsou pro USA pozitivní. Mimo nastolení politické nadvlády a bezpečné kontroly nad velkými ložisky ropy a plynu a jejich přepravními trasami ovládnou Spojené státy i odbytiště, především pro svoje zbraně. A v neposlední řadě je významný i ten fakt, že tento region zůstane v dolarové zóně.

Mimo Washingtonu panuje spokojenost i v Izraeli – v arabských vládnoucích kruzích zmizely i choutky na konfrontaci s židovským státem – jsou plně zaměstnány vlastním přežitím. „Jednotě Ummah“ byla uštědřena taková rána, ze které se bude arabský svět ještě dlouho vzpamatovávat. Jakkoliv je to paradoxní, jako vítěz z toho vyšla Saudská Arábie, která v tuto chvíli již nemá konkurenci v boji o vedoucí postavení mezi Araby, a která bude nyní muset soupeřit s Izraelem o to, kdo z nich je největším přítelem USA v regionu.

Lze souhlasit s tím, že v geopolitickém přerozdělování světa se doktrína „řízeného chaosu“ ukázala být v praxi výhodným a účinným nástrojem pro dosažení cílů za přijatelné finanční náklady. Výjimky jen potvrzují pravidlo – M. Kaddáfí může v Libyi zůstat u moci, ale již to nebude ta džamahírie, kterou vytvořil. Dříve zmíněný Steven Mann v r. 2008 řekl, že jedinou zemí, ve které se nepodařilo dosáhnout stanovených cílů, je Bělorusko. Ale ve Washingtonu naději neztrácejí.