Historie se opakuje? Od „jávského krále“ po egyptského faraona

Asijská krize 1997

Asijská finanční krize z r. 1997, která posloužila k ožebračení milionů lidí, byla zinscenována institucionálními spekulanty. Šlo o vědomou manipulaci trhem. Spočívala v destabilizaci měn, prostřednictvím „prodejů na krátko“.

Indonéská rupie byla destabilizována, ceny potravin vystřelily do nebe, reálné mzdy se propadly o více než 50%. Pracovníci Nike v exportní výrobě dostávali před krizí 45 dolarů měsíčně. Po devalvaci rupie se jejich mzdy propadly na méně než 20 dolarů měsíčně.

Protestní hnutí v květnu 1998 proti prezidentovi Suharto bylo vyvoláno rozšířenou chudobou a sociální nerovností v důsledku smrtící „ekonomické medicíny“ MMF vnucené jak před, tak po asijské krizi.

13. května 1998 vedlo zastřelení šesti studentů na univerzitě Trisakti v Jakartě k požadavkům na odstoupení prezidenta Suharta, který zastával úřad 31 let.

V komentáři zveřejněném v Irish Times v květnu 1998 autor Global Research Finian Cunningham popisoval euforii západních médií, která vykreslovala Suharta jako „jávského krále sesazeného svými lidmi“ (viz Irish Times, 22. května 1998).

Toto hodnocení je silně zavádějícím popisem rovnováhy moci nejen v Indonésii, ale i v mnoha dalších částech světa. Hlavní lekcí z nepokojů v Indonésii by měla být rozhodující role, kterou sehrály Spojené státy a Mezinárodní měnový fond. Pokud má být někomu připsáno rozhodné svržení Suharta, jsou to tyto síly globálního kapitalistického řádu – nikoliv moc lidí. Po 30 letech ždímání bohatých zdrojů Indonésie se stalo na podzim, kdy Indonésie chytila asijskou finanční chřipku, jasným, že Suharto již nebyl nadále pro západní mocnosti výhodný. Na rozdíl od chromých asijských tygrů se Suharto ukázal být nedostatečně hbitý při podávání obvyklé neoliberální šokové medicíny MMF v rámci tak zvaného zotavení. … Výsledek tohoto neokolonialismu umožňuje větší kontrolu zdrojů země zahraničním kapitálem a nevyhnutelně zanechává masy lidí více ožebračené, neboť bohatství je přesouváno ještě větší rychlostí na burzy v New Yorku a Londýně.

Známky v Indonésii jsou již hrozivé. Suhartův nástupce již není vázán demokracií a sociální spravedlností, vojenská mašinérie v zemi nadále působí s brutální účinností, a, povšimněte si, MMF zdvojnásobil úsilí a vyzývá k „tržním reformám“ a škrtům v sociálních výdajích.

Bohužel nejde o případ „krále sesazeného lidmi“. Je to spíše případ „poskoka odvolaného davem“ – kdy davem je západní finanční elita – která může pokračovat v týrání Indonésanů pomocí jiného nástroje. (Finian Cunningham, Irish Times, 25. května 1988). (1)

Špičky jak indonéské, tak egyptské armády a rozvědky byly vycvičeny a vyškoleny v Americe, ve stejných vojenských akademiích. Jak Mubarak, tak Suharto byl dosazen Washingtonem.

Oba režimy a jejich ozbrojené složky páchaly zvěrstva na svých lidech. Oba vůdci sloužili podkopávání post-koloniálního nacionalismu.

CIA podporovaný masakr v r. 1965

V r. 1965 byl generál major Suharto nástrojem CIA řízeného masakru více než půl milionu členů a stoupenců komunistické strany Indonésie (včetně rodinných příslušníků). Masakr byl prováděn za koordinace s americkým velvyslanectvím: konečným cílem bylo oslabit a sesadit nacionalistickou vládu Sukarna, která měla podporu komunistické strany.

Maršál letectva Hosni Mubarak, v jiném kontextu, hrál podobnou roli v přechodu od nacionalistického období Nassera-Sadata. Stal se vice-prezidentem v r. 1975 a jako prezident byl dosazen po zavraždění Anwara Sadata v r. 1981.

Odtajněné dokumenty potvrzují rozsah USA řízeného masakru v Indonésii:

Například zpráva amerického velvyslanectví z 13. listopadu 1965 předala informace od policie, že „každou noc je v centru a na východě Jávy zabito 50 až 100 členů PKI…“; a velvyslanectví 25. dubna 1966 v radiogramu do Washingtonu připustilo, že „upřímně nevíme, jestli je skutečný počet (zabitých členů PKI) blíže 100,000, nebo 1,000,000, ale věříme, že je moudřejší se přiklonit k nižším odhadům, obzvláště když jsou zpochybňovány tiskem“. Na straně 339 se potvrzuje číslo 105,000 zabitých, které bylo navrženo v r. 1970 důstojníkem zahraniční služby Richardem Cabotem Howlandem v tajné publikaci CIA.

U další vysoce kontroverzní záležitosti – amerického zapojení do vraždění – obsahuje spis „redakční komentář“, kdy na straně 387 popisuje radiogram velvyslance Marshalla Greena z 10. srpna 1966 do Washingtonu, kde oznamuje, že velvyslanectvím připravený seznam vrcholových komunistických vůdců s poznámkou „odstranit“ byl očividně indonéskými bezpečnostními složkami používán, protože v té době neměly ani ty nejjednodušší veřejné informace o vedení PKI…“. 2. prosince 1965 Green schválil tajnou platbu ve výši 50 milionů rupií hnutí Kap-Gestapu, které represe vedlo; ale odpověď CIA z 3. prosince je zcela vypuštěna (s. 379-380).

Zásah CIA do publikace ministerstva zahraničí je pouze posledním v řadě takových kontroverzí, sahajících již do r. 1990, kdy CIA cenzurovala publikaci ministerstva o Iránu na počátku 50. let, kdy byly vynechány jakékoliv zmínky o CIA řízeném puči, ve kterém byl v r. 1953 svržen Mossadegh.

(Viz národně-bezpečnostní archiv: http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB52/).

Změna režimu v Indonésii

Atmosféra v Jakartě v květnu 1998 byla jásavá, podobně, jako je tomu dnes v Egyptě. Suharto byl nahrazen na příkaz Washingtonu svým vice-prezidentem B. J. Habibie.

„Pro studenty to byl případ „král je mrtev, pryč s králem“… Nálada se začala měnit v časných hodinách, kdy se rozšířily zvěsti, že prezident Suharto pronese v 9 hodin projev k národu. Stovky lidí se shromáždily kolem velkých televizních obrazovek ve špinavé chabě osvětlené hale a unaveně čekaly, až se generál Suharto objeví.

Poslouchali tiše, dokud jim jediný indonéský prezident, kterého kdy znali, neřekl: „Rozhodl jsem se odstoupit z funkce prezidenta Indonésie, s platností ode dneška, čtvrtka 21. května 1998, od chvíle kdy dokončím tento projev.“

V tu chvíli propukl hromadný oslavný řev, který pokračoval po několik minut. Nikdo neslyšel generála Suharta, jak pokračuje a oznamuje, že podle ústavy se na zbytek jeho funkčního období končícího v březnu 2003 stane prezidentem jeho zástupce, pan B. J. Habibie. Neslyšeli ani, jak Suharto na závěr říká: „Prosím o odpuštění jakýchkoliv chyb a nedostatků.“ (Masakr 500,000 lidí, M. C.).

Studenti tančili na střeše, skákali do dlouhé vyzdobené fontány venku, skákali do vzduchu a dokonce se váleli mezi troskami, které zbyly po třech dnech obsazení.

Někteří brečeli, jiní se modlili, páry se vzájemně líbaly, a nevěřili, že po pouhých devíti dnech poté, co policie zabila čtyři z nich na půdě Trisakti v Jakartě, dokázali svrhnout vůdce, kterého shledávali zodpovědným.

…Noc předtím generál Suharto posuzoval bezpečnostní situaci se šéfy tří služeb a šéfem státní policie. Výhled byl špatný. Studenti zastupující 50 univerzit měli v plánu zůstat v parlamentu, dokud Suharto nerezignuje. Měli širokou podporu, dokonce i u armády. (Tato podpora byla součástí procesu změny režimu, porovnejte s Egyptem, M. C.).

„Budova patří lidu, nám všem,“ řekl mluvčí vojenského velitelství v Jakartě podplukovník Nachrowi, když vysvětloval, že nemá žádné rozkazy demonstraci rozehnat. (Porovnejte s Egyptem, únor 2011, M. C.).

Studenti spolupracovali s vojáky, zavolali vojenského velitele Jakarty, brigádního generála Silalahi, když se ztratily klíčové dokumenty poté, co se mezi studenty infiltrovali dva vetřelci. (Porovnejte s Egyptem).

Mezitím se události jinde vyvíjely rychle. Americká ministryně zahraničí, Madeleine Albright, veřejně navrhla, aby generál Suharto odešel, a signalizovala konec mezinárodní podpory. Prezident Suharto shledal, že je nemožné dát dohromady reformní výbor, který v úterý slíbil, protože ho akademici odmítali. (Historie se opakuje. Porovnejte výroky Madeleine Albright s výroky Hillary Clinton, M. C.). … Generál Suharto neměl na výběr, mohl jen předat moc svému dlouhodobému příteli, panu Habibie, a usilovat o ujištění generála Wiranto, dalšího chráněnce, kterého dosadil v lednu, že jeho rodině bude zachován její statut a bohatství.

Rozhodnutí bylo přijato v 1 hodinu ráno v Suhartově domě. Jeho plné důsledky studentům nedošly, dokud si neposlechli záznam rezignačního projevu generála Suharta.

Euforie rychle opadla. Zbavili se „starého zloděje“, jak řekl jeden student ekonomie, ale Habibie „je další, stejný kriminálník“. Žena ve středním věku, která řekla, že pracovala s prezidentovými lidmi, s nechutí poznamenala: „Vždy Suharta líbal a plazil se před ním.“

Studenti ochutnali opojné vítězství; nechtěli být podvedeni kompromisem, který zanechal Suhartovi spojence u moci. Otevřeli politickou scénu pro skutečnou demokratickou reformu, ale cítili, že musí být aktivní a nenechat své zisky uniknout.

Dr. Amien Rais – starý přítel pana Habibie – včera řekl, že počká, až uvidí složení nové vlády, které má být oznámeno dnes ráno, než se rozhodne, jestli ji podpoří; jeho rada má u studentů velkou váhu. Ale od této chvíle zůstávají v parlamentu.

Během včerejška přicházelo čím dál více studentů, aby se podělili o oslavy úžasného vítězství, svržení nejdéle působícího asijského vůdce. Malé náklaďáky jezdily kolem a dobrovolníci shazovali nápoje a pytlíky s rýží, darované bohatými sympatizanty. Studenti tančili a zpívali a fotografovali se.

V nadcházejících dnech budou všichni chtít říct, že byli v parlamentu, když byl jávský král, jak byl generál Suharto známý, svržen.“ (Conor O’Clery, Den, kdy byl „jávský král“ svržen svými lidmi, Irish Times, 22. května 2011).

Výsledkem Suhartova odchodu byla kontinuita. Dodnes v Indonésii vládne vojenská mašinérie a bezohledná forma kapitalismu. Země je bohatá na přírodní zdroje. Je to ekonomika produkující ropu. Přesto je chudoba a nezaměstnanost všudypřítomná. Bohatství země si přivlastňují zahraniční konglomeráty za podpory vojenské mašinérie a policejního aparátu.

Jak Suharto, tak Mubarak byli poskoci Ameriky najatí z řad armády. Jsou to postradatelní vůdci. Když již nejsou potřeba, jsou nahrazeni. Slovy Finiana Cunninghama v souvislosti s Indonésií (1998), „vojenská mašinérie země nadále působí s brutální účinností…“.

Demokratické volby proběhly v r. 1999, Abdurrahman Wahid byl parlamentem jmenován prezidentem, a dcera Sukarna Megawati vice-prezidentkou. Wahid byl později odvolán. Iluze populistické vlády převládala za Megawati, jako loutkové prezidentky (2001-2004).

A zatím role armády a vazby na USA zůstaly nedotčeny. V r. 2004 se stal prezidentem Bambang Yudhoyono, (bývalý) vojenský velitel s úzkými vazbami na Pentagon, vycvičený ve Fort Benning a na americké armádní akademii ve Fort Leavenworth v Kansasu. V r. 2009 byl zvolen znovu.

Egypt: USA řízený státní puč?

V Egyptě, po Mubarakově odchodu, vojenská mašinérie zůstala. Polní maršál Mohamed Hussein Tantawi, egyptský ministr obrany, velitel ozbrojených sil a od 11. února 2011 šéf Nejvyšší rady ozbrojených sil, je de facto hlavou státu, a post vice-prezidenta zastává Omar Suleiman. Oba muže dosadili USA.

Polní maršál Tantawi a americký ministr obrany Robert Gates

Tantawi si vybudoval dlouhodobý vztah s americkými ozbrojenými složkami, na nejvyšších úrovních, od doby, kdy velel spojeneckým jednotkám během války v Zálivu v r. 1991. Ahmed Shafik, bývalý hlavní velitel letectva, zastává post premiéra.

Armáda má nejen mandát zavést demokracii, ale několik opozičních vůdců, včetně Mohammeda Al Baradei, vyzývalo egyptskou populaci, aby armádu podpořila.

USA podporované opozice občanských společností (kam patří Kefaya, hnutí 6. dubna) spolupracují jak s armádou, tak americkými velvyslanectvími. Je oznamováno, že jejich osazenstvo se „setkalo s vysoce postavenými členy Nejvyšší rady ozbrojených sil“. „Protestující řekli, že generálové vyjádřili svůj „upřímný záměr zachovat výdobytky revoluce“.“ (www.miamiherald.com, 14. února 2011).

Upřímný záměr? Jak Suleiman, tak Tantawi, nyní v čele „přechodu k demokracii“ v zastoupení protestního hnutí, jsou noví vojenští poskoci Washingtonu. Tolik o demokracii. Oba muži jsou zodpovědní za mučení, prováděné z pověření CIA, v rámci programu „mimořádného vydávání“ této agentury.

Zatímco jedna sada opozičních figurek se sama porazila, skupina sedmi mladých aktivistů demokracie ze střední třídy řekla, že se setkala s vysoce postavenými členy Nejvyšší rady ozbrojených sil. Protestující řekli, že generálové vyjádřili svůj „upřímný záměr zachovat výdobytky revoluce“.

Egypt byl nejčastějším místem, kam byli USA zasíláni podezřelí na výslech a mučení. Mimořádné vydávání je… mučení v zastoupení, či „outsoursované mučení“. Někdy s nimi přijíždějí i agenti CIA a jsou přítomni ve výslechové místnosti. Většinu času jsou mimo výslechovou místnost, aby poté, co byl zadržený mučen, mohla CIA přijít a položit jim otázky.

…Spojené státy posílají do Egypta každoročně 1,5 miliardy dolarů, z čehož většina jde armádě. A přesto Spojené státy o těchto odporných porušováních lidských práv egyptskou vládou celou dobu věděly. Financovali jsme celou vládu a policii, a ty se těchto činů dopouštěly. Omar Suleiman, vice-prezident, byl pilířem egyptského mučení, když CIA posílala vězně do Egypta v rámci programu mimořádného vydávání. A ve skutečnosti provedl některá nejhorší mučení osobně. Dohlížel na mučení tajnou policií, a přesto je velmi blízkým přítelem americké vlády, včetně Obamovy vlády. (Marjorie Cohn, Egypt byl nejčastějším místem mučení zadržených posílaných USA, Global Research, 16. února 2010).

Washington je loutkovodič, který ovládá jak vojenskou mašinerii, tak i egyptskou opozici občanské společnosti. Výraz „vyjednávání“ mezi zástupci protestního hnutí a armádou již byl Washingtonem DC dán.

USA financovaná občanská společnost a mládežnické organizace skutečné hnutí podvedly.

Poznámky

1. Osobní poznámka. Právě díky tomuto článku v Irish Times z r. 1998 jsem navázal kontakt s Finian Cunninghamem, který je nyní pravidelným přispěvatelem Global Research.

Pozn. překladatel: Jako jeden z hlavních motivů současných „arabských revolucí“ nelze vyloučit pokus o záchranu kolabujícího finančního systému (stimulace úvěrové poptávky, v obrovském měřítku – téměř 0,5 miliardy lidí v zemích bohatých na zdroje). Ve všech „revolucích“ je akcentován „sociální aspekt“, kdy se obyvatelstvo dožaduje vyšších důchodů a vyšší životní úrovně (konzumu, který náboženství odsuzuje) – proto podpora tzv. občanské společnosti; na které však dané země nemají, takže si je budou muset půjčit (a nejlépe zástavou za suroviny) – a kde a u koho?

A od doby překladu netrvalo dlouho, a tento scénář se potvrdil -

USA a EU se připravují na skupování porevolučních vlád v rámci miliardových „pomocí“