Kavkaz a střední Asie: je nevyhnutelná exploze blízkovýchodního „typu“?

Nicméně, jak plyne z dokumentů, naděje na rychlé řešení pohřbily principiální neshody ve vztahu ke čtyřem velkým židovským enklávám, které palestinský stát připravují o územní celistvost a umožňují Izraeli kontrolovat přístup ke značné části v regionu deficitních zdrojů vody. Nemalou roli při neúspěchu rozhovorů sehrál také nedostatek legitimity stávajícího palestinského vedení, v čele s Mahmoudem Abbasem (termín Abbasových prezidentských pravomocí skončil v r. 2009, a nárůst popularity hnutí Hamas v sektoru Gazy a na Západním břehu Jordánu se daří zatím brzdit téměř výhradně silou). Po řadě obrovských skandálů stojí problém legitimity vedení státu i před vládnoucí elitou Izraele, i když ne v tak ostré formě (2).

Zkušenosti z nekonečného „řešení“ palestinsko-izraelského konfliktu by se mohly stát předmětem důkladného studia v zemích SNS. Různorodé vyjednávací formáty, jejichž oficiálním cílem je překonání a zastavení starých etnických konfliktů, se mění na kanál ovlivňování vnitřní a vnější politiky post-sovětských států, podle blízkovýchodního „vzoru“. Charakteristickým příkladem je karabašský konflikt, který již třicet let ovlivňuje vnitropolitické procesy v Arménii a Ázerbájdžánu a určuje vojensko-politickou „teplotu“ na jižním Kavkazu. Míra bojovné rétoriky se zde postupně zvyšuje, a nedokážou tomu zabránit ani pokusy ruské diplomacie zklidnit výbušnou atmosféru pomocí vypracovávání plánů na dvoustrannou spolupráci jak s Jerevanem (zajištění bezpečnosti, investice), tak s Baku (energetika a další typy ekonomické spolupráce). Zájem Ruska na zajištění trvalého míru na jižním Kavkaze je podmíněn jeho životními zájmy – jakékoliv obnovení bojových akcí kolem Náhorního Karabachu může vést k velmi závažným důsledkům, minimálně na severním Kavkaze, kde spolu žijí četné arménské a ázerbájdžánské diaspory (3).

Souběžně s vývojem událostí stále hlasitěji zaznívají pochyby: nevynakládá Moskva příliš mnoho úsilí (politického, ve formě zdrojů, a nakonec i image) na řešení zřejmě neřešitelného karabašského problému (4)? Při tom mnohdy pouští ze zřetele, že za 20 let se rozložení sil na jižním Kavkaze principiálně změnilo: jak v Baku, tak v Jerevanu, nemluvě o Tbilisi, kde již má výrazné možnosti nejen Moskva, ale také další silová centra. Stejně jako na Blízkém východě jsou politické režimy na jižním Kavkazu permanentně nestabilní. Dokonce i výsledky gruzínských reforem, hlasitě propagovaných jejich ideology, jsou poměrně rozporné (5). Arménie se, mimo skrytého posilování amerického vlivu (6), potýká s obrovským množstvím sociálně-ekonomických problémů, které časem hrozí kvalitativní změnou. Co se týká Ázerbájdžánu, tak při veškerém zdání vnitřní stability v zemi nabývají veřejné diskuse o citlivé otázce nošení hidžábu (7) a zatčení vůdců Islámské strany zuřivého rázu.

Jerevan, 1. března 2008

Vznikají obavy, že státy Kavkazu, střední Asie, a dokonce i Ukrajina, si mohou časem zopakovat osud těch zemí Blízkého východu, které jsou nyní synchronně zachváceny revolučními událostmi. Oddělit vnitřní příčiny povstání v Tunisu, Egyptě, Jemenu a Jordánsku od vnějších faktorů je prakticky nemožné (8). Za zdánlivou neočekávaností probíhajících aktivit prosvítají rysy dlouhodobých příprav.

V r. 2003 se za přispění Washingtonu začala rozvíjet infrastruktura tak zvané „Iniciativy blízkovýchodního partnerství“ – kanceláře amerických představitelů v UAE a Tunisu, posilování stavu amerických velvyslanectví atd. Hlavním úkolem těchto struktur bylo uzavírání humanitárních kontraktů, organizace různých konkursů a výstav, cesty novinářů a arabských veřejných činitelů do USA kvůli „studiu demokracie“ v místě jejich pobytu (9).

V r. 2004 proběhlo v Maroku „Fórum budoucnosti“, za účasti tehdejšího amerického ministra zahraničí Colina Powella. Myšlenka fóra spočívala v americké prioritě rozvíjet formy občanské demokracie v zemích Blízkého a Středního východu, včetně vytváření NGO orientovaných na mládež, podněcování rozvoje malého a středního podnikání, a rovněž ve věnování pozornosti bezpočtu emigrantů z těchto zemí, kteří se usídlují v USA a Evropě (10). Avšak sociální nerovnost, bída a další společenské neřesti Východu, jejichž vykořenění se navrhovalo provést „přechodem na demokracii“, byly do značné míry neokoloniální politikou západu prohloubeny. Například potravinová pomoc, která v krátkodobém horizontu zmírnila sociální napětí, z dlouhodobého hlediska snížila stimuly pro rozvoj zemědělství, což se negativně projevilo na situaci zemědělské populace, atd.

Nicméně nejzhoubnější sociální následky měly programy pomoci MMF a IBRD, zaměřené na strukturální přeměnu ekonomiky. Od konce 70. let do 80. let byly tyto programy nabízeny rozvojovým zemím, které se ocitly v ekonomických problémech. Podmínkou získání úvěrů bylo provedení tvrdých změn v ekonomice – snížení role státního sektoru, snížení deficitu státního rozpočtu na úkor ekonomiky a sociálních výdajů, zrušení cenové regulace, posílení role soukromého podnikání, úprava měnových kurzů atd. Země, které jako první pocítily bolestnost splnění takových podmínek (Egypt, Tunis, Maroko), na ně reagovaly nepokoji a puči již v letech 1977-1984.

Egypt 2011

Po prozkoumání důsledků těchto programů v r. 1990 došli experti OSN k závěru, že tímto způsobem „přišlo mnoho úsilí rozvojových zemí při zvyšování kvality života vniveč“. Zrušení dotací cen potravin v polovině rozvojových zemí, které dostaly úvěry na strukturální přestavbu ekonomiky, vedlo k poklesu u zajišťování standardních potřeb na hlavu. V rozvojových zemích se v důsledku těchto strukturálních reforem objevila nová sociální kategorie – „noví chudáci/žebráci“ – státní zaměstnanci a pracovníci státního sektoru, kteří ztratili práci po likvidaci ztrátových nebo málo ziskových (ale často pro zemi potřebných) podniků, po snížení státní administrativy, likvidaci dotací a podpor vědeckým, kulturním, sportovním a dalším sociálním institucím a organizacím (11). Nebyli to právě tito lidé a jejich přímí potomci, ocitnuvší se bez prostředků k zabezpečení života a bez sebemenší perspektivy ve své zemi, kteří tvořili „údernou sílu“ povstání, s prozatím nezřetelnou, ale přesto vážnou náboženskou motivací (12)? Druhou stranou těchto „reforem“ bylo nevídané sociální rozvrstvení (včetně totální závislosti vládnoucí třídy na západu), obrovská korupce, neskutečný nárůst nezaměstnanosti a další příznaky všeobecné situace, charakteristické pro země „rozvinutého liberalismu“ (13).

Irán 1979

Na základě zkušeností protišáhovské revoluce v Iránu před více než 30 lety je známo, že západní zvláštní služby, pokoušející se manipulovat s ajatolláhem Chomejným, byly naprosto zostuzeny. Chomejný začal hrát svoji hru a okamžitě příchodu k moci se tvrdě obrátil proti USA. Jako muslim použil „nevěřící“ pro své cíle. Dnes íránská média vítají úsvit nové islámské revoluce v zemi „posledního faraona“ – starého spojence USA a nepřítele Iránu Hosni Mubaraka (14). Nicméně jestli se egyptští „muslimští bratři“, se svými úzkými vazbami na Londýn, vydají cestou svých šíitských předchůdců, zatím jasné není…

Již před několika lety bývalý korunní princ Jordánska Ali Hasan ben Talal poznamenal: „Blízký východ se noří do bažiny nemilosrdného násilí a konfliktů, které nemají rozumné vysvětlení… Vzniká dojem, že se stal nanicovatým regionem, neschopným dostat se z bahna krize a stagnace.“ (15)

Tunis 2011

Západocentrická „perestrojka“ v zemích Blízkého východu v duchu „dohnání rozvoje“ se změnila na fiasko. Pokusy zopakovat tento „blízkovýchodní model“ v zemích Kavkazu a střední Asie budou doprovázeny novými konflikty, prohloubením sociálních rozdílů, a v konečném důsledku všeobecnou explozí. Na tom, jestli je intelektuální elita schopna navrhnout alternativu rozvoje těchto zemí, odpovídající sociálně-kulturním a domácím tradicím těchto národů, závisí dnes neskutečně mnoho.

Andrej Grigorjevič Arešev – expert Fondu strategické kultury, Centrum pro studium Kavkazu a střední Asie Orientálního institutu RAV

Odkazy

1) Agenti CIA byli členy i tak zvané Služby pro zajišťování rozhovorů při Organizaci pro osvobození Palestiny (viz S. Kožeurov, Alek D. Epštajn „Staré hranice „nového“ mírového procesu: k neplánovanému zveřejnění tajných dokumentů o palestinsko-izraelských rozhovorech v letech 2007-2009 http://iimes.ru/rus/stat/2011/28-01-11.htm), a o těsné spolupráci USA s Izraelem netřeba ani mluvit.

2) Někteří komentátoři, odvolávající se na nedávné stávky izraelských diplomatů, vynáší již tak senzační závěry, možná poněkud předčasné, ale vyjadřované v pro současný Blízký východ charakteristickém „revolučním“ duchu.

3) A to v situaci nárůstu nedůvěry ve společnosti po událostech na náměstí Maněžnaja v výbuchu v Domodědovo.

4) Dále vyostřují situaci opakovaně se objevující zvěsti o údajně nevyhnutelném znovu vypuknutí války, uvádějící konkrétní data, směry útoků atd.

5) Viz A. Epifancev, Reformy v Gruzii. Analýza gruzínských reforem. Jsou použitelné v Rusku? http://www.apn.ru/publications/article23547.htm

6) Viz např. Najdi rozdíl: Maksim Bakyjev a Mikael Minasjan http://1in.am/rus/foreign_fanalysis_2110.html

7) Ministerstvo vnitra vidí v hidžábu vážný problém http://www.aen.ru/index.php?page=brief&article_id=59743. Aktualizace „islámského faktoru“ je schopna se negativně projevit na dynamice situace kolem Karabachu.

8) Podle pozorování některých specialistů aktivní francouzský vliv v Tunisu byl během posledních desetiletí aktivně vytěsňován americkým, což jen potvrzuje snahy USA kontrolovat pás severoafrických států zásobujících Evropskou unii energetickými zdroji.

9) Viz A. Vavilov, „Demokratické mesiášství“ USA na Blízkém východě http://www.rau.su/observer/N2_2008/110_117.pdf

10) Jen z Tunisu v jednotlivých obdobích se každý rok za prací vydávalo převážně do zemí EU 100,000 lidí (tedy asi 1% obyvatel země) – a to přesto, že v Tunisu je jeden z nejmenších přírůstků obyvatel. Viz „Jasmínová“ revoluce v Tunisu http://tv.expert.ru/video/svz_230111/.

11) Viz Sociální profil Východu. M.: IV RAV (odp.red. R. Landa), 1999, str. 347.

12) Nárůst radikálního islamismu na celém Blízkém východě vede ke zhoršování situace křesťanských menšin, což je další faktor negativně ovlivňující místní společnosti.

13) Viz např. R. Luněv, Žijeme podlé cizích zákonů. Jak se ruské zákonodárství stalo kopií amerického http://www.stoletie.ru/obschestvo/zhivem-to_po_chuzhim_zakonam_2011-01-13.htm; B. Ivlejev, Jak chcete pracovat… Jen za loňský prosinec přišlo o práci 378,000 Rusů http://www.stoletie.ru/obschestvo/kak_zhe_khochetsa_rabotat_2011-01-25.htm

14) V. Mesamed, Irán a poslední události v Egyptě http://iimes.ru/rus/stat/2011/30-01-11b.htm

15) Blízký východ: válka nebo mír. Krieg oder Frieden im nahen Osten, Internationale Politik, Bonn, 2001, č. 8, str. 1-38. Úryvek ze Sociální a humanitní vědy. Domácí a zahraniční literatura, řada 9: Orientalistika a afrikanistika. Referátový časopis, 2002, č. 3, str. 68