Krize v Egyptě
Ve zmatku vítězí Írán, Izrael ztrácí
3.2.2011 Komentáře Témata: Analýza, Revoluce na Středním východě 1409 slov
Dvěma regionálními mocnostmi, nejvíce ovlivněnými zmatkem na Středním východě, budou Írán a Izrael. Život někdy nabízí podivné paralely. Tito dva zarytí nepřátelé mají mnoho společného.
Tyto dvě nearabské země se zdají být v regionu zachváceném silnými pohyby podivně „stabilními“. Nikdo na ně ani neukazuje obviňujícím prstem jako na „skrytou ruku“ za nepokoji v jejich sousedství – dokonce ani jejich největší pomlouvači. V podstatě se zdá, že obě země jsou prudkým vývojem událostí překvapeny a snaží se zjistit, jak asimilovat zatím nevyzpytatelný význam toho, co se děje.
Oba hráči jsou dostatečně mazaní, aby věděli, že malé věci vyvolávají vulkanické erupce – zapečetěný vlak jedoucí z Německa do Ruska, mše starého imáma v exilu pod jabloní na předměstí Paříže, nebo zásadový policista odmítající rozkaz střílet na agitátory v ulicích Tirany. A ani jeden nemůže předvídat, jaká tajemství bouřící ulice Káhiry ještě odhalí.
Ale je zde jeden základní rozdíl. U Íránu se vše scvrkává na to, kdo bude velkým vítězem. U Izraele je to nicméně o zmenšování ztrát. Ale je to také houpačka, kde vítěz nemůže brát vše.
Írán se veze na vlně
Teherán rychle vyjádřil lidovému povstání v Egyptě podporu. Byl zde také osamoceným hlasem v regionu. Promluvily náboženské, politické a vojenské kruhy v Teheránu a také ministerstvo zahraničí.
Nejvýznamnějším výrokem je doposud výrok mluvčího majlis (parlamentu) Ali Larijaniho, který oznámil, že Írán podporuje lidové povstání v Tunisu a Egyptě, a popsal je jako „jiskru“ pro další hnutí na Středním východě. Larijani řekl, že „trend vývoje této regionální revoluce diktátorské vlády překvapil“ a že revoluce „bezelstných“ překročila hranice nacionalismu.
Vrcholný vojenský velitel, zástupce šéfa jednotek Islámských revolučních gard, generál Hossein Salami, tento postoj zopakoval: „Egypt je srdcem arabského světa… proto se jakékoliv politické změny nebo sociálně-politické revoluce v Egyptě mohou zopakovat v mnoha islámských zemích.“ Řekl, že Egypt se stal dvorkem Izraele a „geostrategickou zálohou pro politiku Spojených států v Africe“. Salami vyjádřil egyptskému povstání ideologickou náklonnost a vyzval k „vyhlášení islámské revoluce (z roku 1979) na Středním východě a ve světě islámu“.
Náboženská elita je zjevně v povznesené náladě. Vůdce provizorních pátečních modliteb v Teheránu, ajatolláh Ahmad Khatami, řekl, že povstání znamenají zrod „islámského Středního východu“ založeného na principech náboženství a demokracie.
V prohlášení íránského ministerstva zahraničí se praví, že „demonstrace muslimského egyptského národa jsou hnutím usilujícím a nastolení spravedlnosti a prosazení národních a ideologických požadavků Egypťanů“. Režimu Hosni Mubaraka poradilo, aby „tento hlas muslimského národa“ poslechl, přijal „islámské probuzení“ a podvolil se požadavkům lidu.
Ministr zahraničí Ali Akbar Salehi dodal: „Dnes Egypt a jeho lid čerpá z neocenitelných zkušeností moderní historie Středního východu a připravuje se na rozhodování o vlastním osudu a znovunabytí vlivné pozice v regionu.“ Majlis řekl: „Bdělé země regionu inspirované náboženským učením a islámských probuzením usilují o osvobození se od nadvlády hegemonických mocností a o získání skutečné nezávislosti.“
Teherán odhaduje, že Střední východ jako region došel na historickou křižovatku a potlačený hněv lidu vůči autokratickým režimům konečně propukl. Jde o pokus nastolit přesahující islámskou soudržnost s lidovými hnutími, ale je třeba být opatrný a Arabové by neměli být nabádáni k revoltě. Teherán využije objevivší se příležitosti k tomu, aby vytvořil mosty se svými arabskými sousedy a prolomil regionální izolaci nastolenou USA.
Celková situace v regionu se ubírá směrem pro Írán příznivým. Teheránem podporovaná vláda začala fungovat v Bagdádu a Hizballahem vedená vláda se ujímá moci v Bejrútu. Úniky al-Jazeera ohledně tajných dohod mezí šéfem palestinské vlády Mahmoudem Abbasem a USA a Izraelem posílily statut Hamasu coby hlasu odporu. Vztahy Íránu se Sýrií zůstávají silné a harmonie s Tureckem je bezprecedentní.
Na druhou stranu, zmatky v palestinském táboře a přizpůsobivost Káhiry se staly hlavní překážkou pro Washington při obnovení jakéhokoliv mírového procesu v blízké budoucnosti, což znamená, že neutěšená historie vlády Baracka Obamy na Středním východě zůstává zjevná, což přispívá k jejímu neúspěchu v arabských ulicích.
Ve prospěch Teheránu hraje také to, že Obamova vláda má plné ruce s vypořádáním se s kataklyzmatickými změnami, které tento region zasáhly. Íránská jaderná otázka se mezi novými prioritami Washingtonu dostává do pozadí. Washington uvízne ve tvorbě „nového Středního východu“.
Mezitím se celá americká strategie izolovat Írán tím, že se obklíčí šiky „pro-západních“ arabských režimů plus Izraelem, rozpadá a vliv Íránu coby regionální mocnosti může dosáhnout kvalitativně nové úrovně.
Středovýchodní blues Izraele
Extrémní nervozita v Tel Avivu je opakem jásotu v Teheránu. Izraelci jsou obecně při pohrdání svými arabskými sousedy velkohubí, ale již tomu tak být přestává. Nasazují statečnou tvář a doufají, že Mubarakův režim tuto bouři nějak přečká. „Mubarak není Zine el-Abidine Ben Ali (sesazený tuniský prezident). Je tu obrovský rozdíl. Egyptský režim má dobré kořeny, včetně ve vojenské elitě. Jejich režim je dostatečně silný, aby situaci překonal a zvládl.“
Jeden izraelský představitel Agence France-Presse řekl, že „základním zájmem Egypta je udržet si privilegované vztahy se západem a udržet mír s Izraelem“. Jeden izraelský výzkumník zaujal ústupový postoj. „Dokonce i když se dostane k moci Muslimské bratrstvo, které kritizovalo „ilegální vztahy s Izraelem“, armáda a egyptské bezpečnostní složky tomu budou vzdorovat celou svoji silou.“
Nejlepší nadějí pro Izrael je, že se na troskách Mubarakova režimu nějak usadí nově jmenovaný egyptský vice-prezident, generál Omar Suleiman (který byl šéfem rozvědky a úzce spolupracoval s izraelskými bezpečnostními složkami).
Ale Tel Aviv nenechává nic náhodě. Izraelští diplomaté v Káhiře byli v tichosti evakuováni vrtulníkem a premiér Benjamin Netanyahu mluvčím vlády nařídil, aby nic nekomentovali. Jak řekl jeden čelní politik: „Izrael nemůže s tím, co se tam děje, nic dělat. Vše, co můžeme dělat, je vyjádřit naši podporu Mubarakovi a doufat, že nepokoje v klidu skončí.“
Izrael povstání nepředvídal. V úterý, ačkoliv v Káhiře začaly protesty, nový izraelský šéf vojenské rozvědky Aviv Kochavi výboru knessetu (parlamentu) pro zahraniční záležitosti a obranu řekl, že Mubarakova vláda není ohrožena a že Muslimské bratrstvo není organizováno dostatečně, aby režim ohrozilo.
Jaký je pesimistický scénář pro Izrael? Strach Izraelců má několik tváří. Strategickou výzvou bez pochyby je, že Izrael může čelit akutní regionální izolaci. Komentátor izraelského deníku Ha’aretz poznamenal: „Uvadající moc Mubarakovy vlády zanechává Izrael ve stavu strategických potíží. Bez Mubaraka nezůstávají Izraeli na Středním východě téměř žádní přátelé; vloni byl Izrael svědkem rozpadu aliance s Tureckem. Od této chvíle bude pro Izrael těžké věřit egyptské vládě, zmítané vnitřními půtkami.“
Mírová smlouva s Egyptem z r. 1979 přinesla nejen mírovou dividendu Izraeli tím, že mu umožnila srazit jeho disproporcionálně vysoké výdaje na zbrojení, ale umožnila také ozbrojeným silám soustředit se na tak zvanou „severní frontu“ – Sýrii, Libanon a Írán – a na kolonizaci Palestiny. Nejistoty v Egyptě si vyžadují velké přeskupení sil na jih, obzvláště do koridoru Philadelphi mezi Sinají a Gazou, který palestinští partyzáni používají pro dodávky zdrojů.
Vpředu jsou rozbouřené vody. Bude nástupnický režim v Káhiře spolupracovat s Izraelem stejně tak, jako spolupracoval Mubarak – i přes „chladný mír“? Pokud se v Káhiře dostane k moci Muslimské bratrstvo, stane se mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem věcí minulosti?
A opět, co když se nepokoje rozšíří na Západní břeh a smetou Abbase? Suleiman poskytl Izraeli „postranní kanál“ k Hamasu. Islámský zápal zachvacující region silně posiluje dva „nestátní hráče“, kteří představují pro izraelskou bezpečnost vážnou hrozbu. Hizballah v Libanonu a Hamas. Politické změny v Bejrútu posilují Hizballah, Sýrii a Írán.
Mimo to je zde existenční hrozba vzestupu Íránu. USA budou zaměstnány záchranou svého vlastního vlivu v regionu. Washington možná na chvíli oči od Íránu odvrátí, aby se soustředil na pro západ klíčové otázky – Suezský kanál, politické změny v Saudské Arábii, ropu, Irák, snižování počtu jednotek v Afghánistánu a historický imperativ – pokusit se překormidlovat lidové povstání směrem k demokratické revoluci, spíše než k radikální islámské cestě.
Izrael se snažil odvést pozornost USA od mírového procesu na Středním východě a nasměrovat ji na íránský jaderný program. Tento komplot fungoval doposud dobře, ale středovýchodní krize vrací palestinskou otázku zpět do víru regionální politiky. Je to velbloud ve stanu, kterého nelze ignorovat.
Tlak západu, obzvláště Evropy, se bude postupně zvyšovat, protože dokud nebude základní krize izraelsko-palestinského problému vyřešena, nemůže být na Středním východě žádná trvalá stabilita a zájmy západu budou vážně ohroženy. Izraeli nemusí politika odmítání již tak snadno projít.
Jádrem pudla je, že americké a izraelské zájmy se výrazně rozcházejí. V povstání zatím žádné „proti-americké“ postoje nejsou. Nicméně nástupnický režim bude silně oponovat bezbřehé americké podpoře Izraele a nebude to moct být byznys jako obvykle. Největší izraelskou obavou bude, že realita nového Středního východu může konečně USA donutit revidovat své regionální vazby.
Mezi lidmi, kteří údajně informovali Obamu o požáru na Středním východě během víkendu, nebyl ani jeden specialista – poradce pro národní bezpečnost Tom Donillon, šéf personálu Bill Daley, zástupce poradce pro národní bezpečnost Ben Rhodes, poradce pro národní bezpečnost a vice-prezident Tony Blinken, šéf Rady pro národní bezpečnost Denis McDonough, asistent prezidenta John Brennan a zástupce ředitele Národní rozvědky Robert Cardillo. Skutečně, jak napsala Helena Cobban, je to prvotřídní selhání politiky „slepý vede slepého a slepý radí slepému“ v Oválné pracovně.
Možná nadešel čas, aby „arabisté ministerstva zahraničí“, kteří byli drženi mimo na ideologickém základě, nahradili dlouhodobé pro-izraelské aktivisty, kteří obklopili Obamu v roli poradců.