Tunis a diktát MMF

Ale Ben Ali nebyl „diktátorem“. Diktátoři rozhodují a diktují. Ben Ali byl služebníkem západních ekonomických zájmů, věrnou politickou loutkou, která poslouchala příkazy a měla podporu mezinárodního společenství.

Zahraniční zasahování do vnitřních záležitostí Tunisu v mediálních zprávách zmiňováno není. Zvýšení cen potravin nebylo „diktováno“ vládou Ben Aliho. Bylo uvaleno Wall Street a MMF.

Rolí Ben Aliho vlády bylo vynutit a prosadit smrtící ekonomickou medicínu MMF, která po více než dvacet let sloužila k destabilizaci národní ekonomiky a ožebračení tuniské populace.

Ben Ali coby hlava státu nerozhodoval o ničem podstatném. Národní suverenita byla minulostí. V r. 1987, na vrcholu dluhové krize, bylo levicové nacionalistické hnutí Habiba Bourguiby nahrazeno novým režimem, pevně oddaným reformám „volného trhu“.

Makroekonomické řízení pod vedením MMF bylo v rukách vnějších věřitelů Tunisu. Posledních 23 let byla ekonomická a sociální politika Tunisu diktována washingtonským konsensem.

Ben Ali zůstal u moci proto, že jeho vláda poslouchala a účinně vynucovala diktát MMF, zatímco sloužila zájmům jak USA, tak Evropské unie.

Tento vzorec se objevil v řadě ekonomik.

Kontinuita smrtících reforem MMF si vyžaduje „změnu režimu“. Dosazení politických loutek zajišťuje vynucování neoliberální agendy, zatímco rovněž vytváří podmínky pro konečný zánik zkorumpované a nepopulární vlády, která byla sestavena proto, aby ožebračila celou populaci.

Protestní hnutí

Nejsou to na Wall Street a ve Washingtonu sídlící mezinárodní finanční instituce, které jsou přímým cílem protestního hnutí, sociální imploze byla namířena proti vládě, spíše než proti zasahování zahraničních mocností do provádění vládní politiky.

Od počátku nebyly protesty výsledkem organizovaného politického hnutí namířeného proti zavedení neoliberálních reforem.

Navíc existují náznaky, že protestní hnutí bylo manipulováno s cílem vytvořit sociální chaos a zajistit politickou kontinuitu. Existují nepotvrzené zprávy o tom, že ozbrojené milice provádí represe a zastrašování v hlavních městských oblastech.

Důležitou otázkou je, jak se bude tato krize vyvíjet. Jak se Tunisané vypořádají s širší otázkou zahraničního zasahování?

Z pohledu jak Washingtonu, tak Bruselu je nepopulární autoritářský režim odsouzen k tomu, aby byl nahrazen novou loutkovou vládou. Volby probíhají pod kontrolou tak zvaného mezinárodního společenství, kdy jsou kandidáti předem vybráni a schváleni.

Pokud by tento proces změny režimu byl proveden z pověření zahraničních zájmů, nová loutková vláda by bezpochyby zajistila kontinuitu agendy neoliberální politiky, která sloužila k ožebračení tuniské populace.

Dočasná vláda vedená prezidentem Fouad Mebazza je v současné chvíli ve slepé uličce, kdy tvrdá opozice přichází z řad odborového hnutí (UGTT). Mebazza slíbil, že „se rozejde s minulostí“, aniž by nicméně upřesnil, jestli to znamená zrušení neoliberálních ekonomických reforem.

Historické pozadí

Média sborově prezentovala krizi v Tunisu jako otázku domácí politiky, bez historického vhledu. Předpokladem je, že odstranění „diktátora“ a dosazení řádně zvolené vlády sociální krizi nakonec vyřeší.

K prvním „chlebovým nepokojům“ došlo v Tunisu v r. 1984. Protestní hnutí Leden 1984 bylo motivováno 100% zvýšením ceny chleba. Toto zvýšení bylo požadováno MMF v rámci restrukturalizačního programu (SAP) pro Tunis. Zrušení dotací potravin bylo de facto podmínkou úvěrové dohody s MMF.

Prezident Habib Bourguiba, který sehrál historickou roli při osvobození své země od francouzských kolonialistů, vyhlásil v reakci na nepokoje stav nouze:

Za zvuku střelby se policejní a armádní jednotky v Jeepech a obrněných osobních autech rozmísťovali po městě, aby „chlebové nepokoje“ potlačily. Ukázka síly nakonec přinesla nesnadné zklidnění, ale teprve poté, co bylo zabito 50 demonstrantů a kolemstojících. Pak, v dramatickém pětiminutovém rádiovém a televizním projevu, Bourguiba oznámil, že od zvýšení ceny ustupuje. (Tunis: Bourguiba je nechá jíst chleba – Time, leden 1984).

Po tomto prezidentově odvolání šla cena chleba dolů. Bourguiba vyhodil ministra vnitra a odmítl dodržet požadavky washingtonského konsensu.

Neoliberální agenda byla nicméně nastolena, což vedlo k divoké inflaci a masové nezaměstnanosti. O tři roky později byl Bourguiba a jeho vláda odstraněn v nekrvavém puči, „kvůli nekompetentnosti“, což vedlo k dosazení generála Zine el Abidine Ben Aliho do prezidentské funkce v listopadu 1987. Tento puč nebyl namířen proti Bourguibovi, z velké části bylo jeho účelem permanentně zlikvidovat nacionalistickou politickou strukturu etablovanou v polovině 50. let a rovněž zprivatizovat státní aktiva.

Tento vojenský puč znamenal nejen odstranění post-koloniálního nacionalismu vedeného Bourguibou, ale přispěl rovněž k oslabení role Francie. Vláda Ben Aliho byla těsně napojena na Washington, spíše než na Paříž.

Jen pár měsíců po dosazení Ben Aliho za prezidenta země v listopadu 1987 byla s MMF podepsána významná dohoda. Dohody bylo také dosaženo s Bruselem a týkala se zavedení režimu volného obchodu s EU. Započal také rozsáhlý privatizační program pod dohledem MMF-Světové banky. S hodinovou mzdou ve výši 0,75 euro se Tunis stal také zdrojem levné pracovní síly pro Evropskou unii.

Kdo je diktátor?

Prozkoumání dokumentů MMF ukazuje, že od inaugurace Ben Aliho v r. 1987 až dodnes jeho vláda věrně dodržovala podmínky MMF-Světové banky, včetně vyhození pracovníků veřejného sektoru, zrušení cenové kontroly u základního zboží a zavedení rozsáhlého privatizačního programu. Zrušení obchodních bariér nařízené Světovou bankou napomohlo vyvolat vlny bankrotů.

Po tomto narušení národní ekonomiky se finanční příspěvky zasílané Tunisany pracujícími v Evropské unii staly stále důležitějším zdrojem cizoměnových příjmů.

V zahraničí žije asi 650,000 Tunisanů. Celkové jimi zasílané příspěvky činily v r. 2010 1,96 miliard dolarů, což představuje oproti roku 2003 nárůst o 57%. Velká část těchto cizoměnových zdrojů bude použita na obsluhu vnějšího dluhu země.

Spekulační zvýšení světových cen potravin

V září 2010 bylo mezi Tunisem a MMF dosaženo dohody, která doporučovala zrušení zbývajících dotací, jako prostředku pro dosažení fiskální rovnováhy:

Fiskální disciplína zůstává prvořadou prioritou tuniských úřadů, které rovněž cítí potřebu zachovat podpůrnou fiskální politiku v r. 2010 i v současném mezinárodním prostředí. Snaha posledních deseti let výrazně snížit míru veřejného zadlužení by neměla být ohrožována příliš laxní fiskální politikou. Úřady se zavázaly pevně kontrolovat současné výdaje, včetně dotací… MMF, Tunis: 2010, Článek IV, konzultace – zpráva zaměstnanců; veřejná informační zpráva pro diskusi v představenstvu; a prohlášení výkonného ředitele pro Tunis http://www.imf.org/external/pubs/ft/scr/2010/cr10282.pdf

Stojí za zmínku, že trvání MMF na fiskální úspornosti a zrušení dotací chronologicky odpovídá obnovenému nárůstu cen základních potravin na komoditních burzách v Londýně, New Yorku a Chicagu. Toto zvýšení cen je z velké části důsledkem spekulačních obchodů velkých finančních a korporátních zájmů.

Toto zvýšení cen potravin, které je důsledkem jasné manipulace (a nikoliv nedostatku) posloužilo k ožebračení lidí na celém světě. Nárůst cen potravin představuje novou fázi procesu globálního ožebračování.

„Média nonšalantně ohledně tohoto nárůstu cen manipulují s veřejným míněním a zaměřují se téměř výhradně na otázky nákladů výroby, klima a další faktory, které mají za následek nižší nabídku a mohou přispět k růstu cen základních potravin. Zatímco však tyto faktory jistě ve hře jsou, mají při vysvětlení impozantního a dramatického růstu cen komodit pouze omezenou relevanci.

Do nebe letící ceny potravin jsou z velké části výsledkem tržní manipulace. Z velké části je lze přisoudit spekulačnímu obchodování na komoditních trzích. Ceny obilovin jsou nafukovány uměle spekulačními operacemi v obrovském měřítku na burzách v New Yorku a v Chicagu…

Spekulační obchodování u pšenice, rýže a kukuřice může probíhat i bez toho, aby docházelo k transakcím se skutečnou komoditou. Instituce spekulující na plodinovém trhu nemusí provádět skutečný prodej nebo dodávky obilí.

Tyto transakce mohou používat komoditní indexy, což jsou sázky na obecný pohyb cen komodit nahoru nebo dolů. „Put opce“ je sázka, že cena půjde dolů, „call opce“ je sázka, že cena půjde nahoru. Prostřednictvím společné koordinované manipulace posílají institucionální obchodníci a finanční instituce ceny nahoru, a pak si vsadí na pohyb nahoru u konkrétní komodity.

Spekulace vytváří tržní volatilitu. Výsledná nestabilita pak následně povzbuzuje další spekulační aktivitu.

Zisku je dosahováno, když jde cena nahoru. A obráceně, pokud spekulant prodává na krátko, vydělává peníze, když cena spadne.

Tento poslední spekulační růst cen potravin pomohl celosvětovému procesu vytváření hladomoru v bezprecedentním měřítku.“ (Michel Chossudovsky, Globální hladomor, Global Research, 2. května 2008).

Od r. 2006 do r. 2008 došlo k dramatickému nárůstu cen všech hlavních potravin, včetně rýže, pšenice a kukuřice. Cena rýže se během pěti let ztrojnásobila, zhruba z 600 dolarů za tunu v r. 2003 na více než 1800 dolarů v květnu 2008. Více zde

(Michel Chossudovsky, The Global Crisis: Food, Water and Fuel. Three Fundamental Necessities of Life in Jeopardy, další podrobnosti viz Michel Chossudovsky, kapitola 7, Globální chudoba a ekonomická krize, v pojednání Michela Chossudovského a Andrew Marshalla Gavina, redaktorů, Globální ekonomická krize, Velká hospodářská krize 21. století, Global Research, Montreal 2010, The Great Depression of the XXI Century

Současné zvýšení cen obilovin je charakterizováno 32% skokem v kompozitním potravinovém indexu FAO pro druhou polovinu r. 2010.

„Rostoucí ceny cukru, obilí a olejnin vytáhly světové ceny potravin v prosinci na rekord, kdy překonaly úroveň z r. 2008, a náklady na potraviny vyvolaly nepokoje na celém světě a byly příčinou varování, že ceny jsou v „nebezpečném teritoriu“.

Index kompilovaný měsíčně OSN překonal v prosinci své předešlé měsíční maximum – z června 2008 – a dosáhl nejvyšší úrovně od počátku sestavování v r. 1990. Je zveřejňovaný v Římě sídlící Organizací pro potraviny a zemědělství (FAO) a sleduje ceny koše složeného z obilovin, olejnin, mléčných výrobků, masa a cukru, a rostl šest měsíců po sobě. (Jill Treanor, Světové ceny potravinu vstupují do „nebezpečného území“ a dosahují rekordních úrovní, Guardian, 5. ledna 2011).

Hořká ironie: na pozadí rostoucích cen potravin MMF doporučuje zrušení dotací s cílem dosáhnout fiskální úspory.

Manipulace s údaji o chudobě a nezaměstnanosti

Převažuje atmosféra sociálního zoufalství, životy lidí jsou ničeny.

Zatímco protesty v Tunisu jsou viditelně důsledkem procesu masového ožebračování, Světová banka tvrdí, že úroveň chudoby byla snížena v důsledku reforem volného trhu přijatých vládou Ben Aliho.

Podle teritoriální zprávy Světové banky tuniská vláda (za podpory bretton-woodských institucí) pomohla snížit úroveň chudoby na 7% (výrazně nižší, než jaká je uváděna v USA a EU).

Tunis učinil pozoruhodný pokrok u spravedlivého růstu a boje s chudobou, a dosáhl dobrých sociálních indikátorů. V posledních 20 letech udržel v průměru 5% míru růstu a příjem na hlavu neustále rostl, a došlo k odpovídajícímu zvýšení bohatství u populace, které je zdůrazněno úrovní chudoby na 7%, nejmenší v regionu.

Neustálý růst příjmů na hlavu byl hlavním motorem snižování chudoby… Venkovské silnice byly pro spojení venkovské chudiny s městskými trhy a službami obzvláště důležité. Programy bytové výstavby zlepšily životní podmínky chudých a rovněž uvolnily příjmy a úspory k využití pro nákup potravin a nepotravinových položek, důsledkem čehož byly pozitivní dopady u zmírnění chudoby. Potravinové dotace, které byly cíleny na chudé, i když ne optimálně, městské chudině pomohly rovněž. (Světová banka, Tunis – stručný popis).

Tyto údaje o chudobě, nemluvě o podkladové ekonomické a sociální „analýze“, jsou čistými výmysly. Prezentují volný trh jako motor zmírnění chudoby. Analytický rámec Světové banky je použit k tomu, aby se ospravedlnil proces „ekonomického útlaku“, který byl na celém světě aplikován u více než 150 rozvojových zemí.

S pouhými 7% populace žijícími v chudobě (jak tvrdí „odhad“ Světové banky) a 93% populace schopné pokrýt si základní potřeby u potravin, bydlení, zdraví a vzdělání, by v Tunisu žádná sociální krize nebyla.

Světová banka je aktivně zapojena do falšování dat a překrucování sociální situace tuniské populace. Oficiální míra nezaměstnanosti je 14%, skutečná míra nezaměstnanosti je mnohem vyšší. Nezaměstnanost mládeže je oficiálně 30%. Sociální služby, včetně zdravotnictví a vzdělání, pod břemenem uvaleným MMF-Světovou bankou ve formě ekonomických úsporných opatření, zkolabovaly.

Tunis a svět

To, co se děje Tunisu, je součástí globálního ekonomického procesu, který ničí životy lidí prostřednictvím záměrné manipulace s tržními silami.

Obecněji „tvrdou ekonomickou a sociální realitou, jejímž základem jsou intervence MMF, jsou rostoucí ceny potravin, hladomory na místní úrovni, masivní propouštění městských pracujících a úředníků a destrukce sociálních programů. Vnitřní kupní síla zkolabovala, zdravotnické kliniky a školy byly uzavřeny, stovkám milionů dětí bylo upřeno právo na základní vzdělání“ (Michel Chossudovsky, Globální hladomor, op cit.).