Média v Americe: Prodávají názory, nazývají to zprávami

Někdy v 60. letech jsem se zúčastnil univerzitního sympózia, spolu se třemi dalšími příslušníky fakulty – politologem, historikem a profesorem žurnalistiky. Téma bylo Svoboda tisku – dobře či špatně.

Během šedesátých let byla studená válka v plném proudu. Zpravodajské agentury Sovětského svazu, TASS a Pravda, byly neustále pod útokem amerického „svobodného tisku“ a označovány za nedůvěryhodné. Běžným tvrzením bylo, že kontrolovanému tisku nelze nikdy věřit, zatímco svobodnému ano, a moji tři kolegové v diskusi tento názor podporovali. Já rovněž, ale pouze částečně.

Kontrolovanému tisku, tvrdil jsem, nelze s velkou dávkou jistoty věřit, když informuje o vládních akcích nebo politice, ale poukázal jsem na to, že většina zpráv není vládou ovlivněna, a neviděl jsem žádný důvod být k informování o takových záležitostech kontrolovaným tiskem podezřívavý. Ale také jsem tvrdil, že existuje dobrý důvod nevěřit tak zvanému svobodnému tisku, bez ohledu na to, o čem informuje.

Můj argument spočíval na vypozorovaném zjištění, že kontrolovaný tisk, financovaný vládou, nemusí lákat čtenáře, zatímco tak zvaný svobodný tisk se musí spoléhat na čtenáře, aby zůstal ekonomicky životaschopný. Svobodný tisk musí své zboží prodávat stejně, jako ho musí prodávat jakákoliv maloobchodní firma, a jedním ze způsobů, jak to udělat, je upravovat zprávy tak, aby byly atraktivní pro cílové skupiny zpravodajských organizací, což v jistém smyslu překrucuje všechny příběhy, o kterých svobodný tisk informuje. A ačkoliv svobodný tisk tvrdil, že udržuje objektivitu vyvažováním prezentace, kdy používá dva rozdílné politické názory, poukázal jsem na to, že je snadné vybrat dva lidi tak, aby to vypadalo, že jedna strana má vždy převahu. Výsledkem je, že se média rozdělí do ideologických skupin, a to nemluvě o tom, že velká část tisku se otevřeně označovala za senzační bulvár.

Ačkoliv toto sympózium proběhlo přibližně před půlstoletím, svůj argument mohu vznést ještě snáze dnes, než tehdy. Média v Americe dnes často otevřeně hlásají své různé názory, od konzervativních Fox News, po liberální MSNBC.

Nejvyhlášenějšími ze společností pokrývajících „všechny zprávy“ jsou tradičnější sítě, ABC, CBS a NBC. Ty lze přirovnat k obchodním domům, ve kterých se prodává různé zboží po celý den, kdy tak zvané zprávy jsou pouze jedním z nich. Tyto sítě mají svá oddělení – oddělení her, oddělení reality show, oddělení sportu, oddělení obchodu, oddělení celebrit a, samozřejmě, oddělení „zpráv“.

To, co každý typ média činí, je nicméně podobné. Stejně jako Macy’s prodává produkty různého druhu, tak se historky zpráv a každý obchod odlišují od ostatních pokřivením, do kterého zasazují své produkty. Stejně jako McDonalds odlišuje své produkty od těch prodávaných BurgerKing, tak ABC odlišuje své historky od těch přinášených na NBC. V krátkosti, ve svobodném tisku jsou zprávy prodávány tím, že se pokrucují způsobem, který je přitažlivý pro cílové publikum, a toto překrucování často zabírá více času, než sdělování příběhu. Zpravodajské ikony často vyprávějí historku a pak jsou použiti tak zvaní experti, aby ji okrášlili tím, že poskytnou kecy. Bohužel tito „experti“ často o probírané problematice nevědí o nic víc, než průměrný divák/posluchač. Zprávy, u kterých mnozí věří, že by se měly sestávat z faktů, se stávají pouhými názory.

Všichni musí mít na paměti, že novináři nemají žádnou Hippokratovu přísahu; člověk nepřísahá, když chce být novinář, že bude informovat pravdivě. V podstatě po novináři je toho požadováno méně, než od instalatéra, kterého si voláte, aby vám vyčistil záchod. V krátkosti, dnešního amerického novináře lze přirovnat k pubescentovi na kolečkových bruslích, který vám přinese hot dog, který jste si objednali do svého auta v Sonic, nebo k prodavači za pultem v Macy’s. Takže všichni, kdo kritizují oficiální tisk za to, že není pravdivý, neutrální nebo objektivní, jsou bláhoví. To oficiální tisk přeci neprodává a jeho kritizování je nesmyslné, jako kritizování McDonalds za to, že neprodává jehněčí tyčinky.

To, že média musí odlišovat své produkty od konkurentů, omezuje také druhy historek, o kterých lze informovat. Pokud je podjatost u příběhu obtížná, kvůli jeho povaze, pak má „svobodný“ tisk tendenci ho ignorovat. Například když íránská opozice začala po posledních volbách s protivládními demonstracemi, americký tisk se mohl zbláznit, protože tato historka mohla být snadno předkládána jako potlačování disentu utlačovatelskou vládou. Ale demonstrace proti úsporné politice probíhající na Islandu, v Irsku, Velké Británii, Francii a Řecku byly téměř vynechány, protože tyto demonstrace nelze předložit jako demonstrace proti utlačovatelským vládám. A podobně, vraždění křesťanů v Iráku a Egyptě prošlo téměř bez zmínky, protože je nelze překroutit tak, aby vypadala ospravedlnitelně. Pokud by byla překroucena jinak, poskytla by Američanům stavícím se proti válce další důvod k oponování válkám. Navíc je obtížně dělat senzaci z věcí o cizincích, o kterých Američané nic neví. Takže například historky o dovádění Berlusconiho z Itálie by byly pro americké diváky/posluchače málo přitažlivé. Nebo to, že od chvíle, kdy se přidali k vládě německé kancléřky Merkel, se osud pro-podnikatelských Svobodných demokratů dramaticky změnil, kdy tato strana, která získala 15% ve federálních volbách v září 2009, má dnes méně než 5%, kvůli stále negativnějšímu přístupu Němců k podnikatelům díky současné ekonomické krizi, což je příběh, který nelze Američanům snadno říct, kvůli americkému pro-podnikatelskému přístupu.

Snardfarker.ning.com tvrdí, že existuje pět důvodů, proč jsou oficiální média bezcenná. 1) Sebecenzura novinářů, kteří se bojí dělat to, kvůli čemu byli novináři na této planetě stvořeni. „Existuje intenzivní tlak na zachování přístupu k insiderským zdrojům. … Panuje strach, že bude člověk onálepkován za straníka, pokud není jeho hovno vyloučeno v přesně stejných bobcích v rámci politického spektra.“ 2) Cenzura shora. „Pokud novináři chtějí mluvit o nějaké problematice, jsou také vystaveni obrovskému tlaku výše postavených šéfredaktorů nebo producentů, aby toho nechali.“ 3) Hlasitá podpora války. „Proč americký tisk neustále sloužil elitě tím, že rozšiřoval její falešná ospravedlnění pro válku? Jedním z důvodů je, že velké mediální společnosti jsou vlastněny těmi, kteří militaristickou agendu podporují, či dokonce z války a teroru přímo profitují (například NBC … byla vlastněna General Electric, jedním z největších zbrojařských kontraktorů na světě – který na válce, terorismu a chaosu vydělává přímo).“ 4) Přístup. „Za 25,000 až 250,000 dolarů Washington Post… nabídl lobbistům a šéfům asociace nekonfrontační přístup mimo kameru k „pár mocným“ představitelům Obamovy vlády, členům kongresu, a – z počátku – dokonce i k vlastním reportérům novin a redaktorům.“ 5) Cenzura vlády. „Vláda vyvíjela enormní tlak na média, aby o věcech informovala jistým způsobem. Skutečně, tentokrát by vláda strčila vlastníky médií a reportéry do vězení, pokud by byli příliš kritičtí.“ Tyto důvody jsou do jisté míry pravdivé, ale hlavním důvodem je potřeba růstu, vydělání peněz, což je nakonec důvod, proč média v Americe existují.

Důsledkem toho všeho je, že Američani se stali mentálně izolovanými. Svět mimo americké hranice je amorfní neznámé území. Jak nedávno řekl Zbigniew Brzezinski, „většina Američanů o zbytku světa téměř naprosto nic neví. Jsou to ignoranti.“ Lidé však nechápou, nakolik je tato ignorance důsledkem potřeby amerického „svobodného“ tisku překrucovat své zprávy. Brzezinski to shledává za „nezdravé“, a má pravdu, protože americká „zahraniční politika musí být schvalována lidmi, pokud se má provádět“. A tato ignorance činí pro vládu snadným přesvědčit lidi, že některá katastrofická politika je patřičná.

Američané, kteří jsou k oficiálnímu tisku kritičtí, mají idealizovaný názor na to, co tisk je. Obviňují tisk z toho, že není tím, co by tisk být měl, ale ten jim není a nikdy nebyl. Potřeba tisku prodat své produkty činí nemožným, aby byl tím, čím by být měl.

Bohužel, alternativní tisk přejal mnoho modelů oficiálního tisku. Existují stránky věnované výhradně ideologickým historkám – konzervativní, liberální, libertariánské, pro a protiválečné, pro globální oteplování, uhlíkové daně atd. – kdy se všechny snaží nalákat čtenáře. Takže ani tam se neobjevuje pravda. Jak ji pak můžeme najít?

Kdysi existoval malý segment „svobodného“ tisku nazývaný investigativní žurnalismus, který nyní téměř vyhynul. Možná se to stalo kvůli obtížnosti dostat informace od vládních agentur a korporátních subjektů. Jediným způsobem, jak dostat tyto skryté informace, asi je, když je nějaký alarmista nechá uniknout na nějakou stránku, která může ochránit anonymitu původce úniku. Ale pokud ona stránka může, jako WikiLeaks, šířit skutečné zdrojové dokumenty, jejichž autentičnost si může každý čtenář posoudit sám, vynoří se více pravdy, než se může vynořit nyní.

Pokřivený žurnalismus musí být samozřejmě demaskován. Mnoho alternativních žurnalistů to již dělá docela dobře, ale stránky jako WikiLeaks jsou pro boj s rostoucím utajováním, se kterým musí zápasit dokonce i „svobodný“ tisk, také nezbytné. Pokřivené informování musí být odhaleno a úniky informací a alarmismus musí být povzbuzovány a chráněny, pokud má mít pravda vůbec někdy možnost vynořit se z temnoty zrádného utajování.

Američtí novináři nejsou „zpravodajskými psy“. Ačkoliv mám podezření, že každičký z nich to považuje za nadávku, nejsou nic než podomní obchodníci, dávající do frcu produkty, které chtějí jejich zaměstnavatelé prodat. Hezké tváře – no, aspoň ne ošklivé – které nyní působí jako zpravodajské ikony, se nijak neliší od modelek používaných pro prodej ostatních produktů. Americký „svobodný“ tisk se skládá pouze z krámů, které prodávají historky pokřivené tak, aby potěšily cílové publikum. A jako takové existují jen proto, aby prodaly falešný šunt.