Povánoční až silvestrovské rozjímání o pohádkách, bájích a společenských systémech

Obecně rozšířeným a přijímaným názorem je, že klasické a lidové pohádky a báje obsahují mnohé, dalo by říct archetypální moudrosti a odrážejí zkušenosti lidstva za mnohá staletí až tisíciletí. Zdůrazňuji – klasické lidové pohádky, protože nemohu nevzpomenout na výrok v nedávné době velmi populárního Hlustvisiháka představovaného Lubomírem Lipským: “To máte ty moderní pohádky jako že tunel si vyšel na procházku a přejely ho povidla.“ Je možné, že při použití obdobných forem výkladu, jako někteří používají například u Nostradamových proroctví, by se dalo dojít k závěru, že se jednalo o předjímání porážky Klause ve volbách Špidlou . V dalším textu se však budu se snažit o méně extenzivní výklady.

Když se zaměříme na pohádky, mýty, legendy a báje z jediného pohledu, kterým je společenský systém, ve kterém se zjednodušeně řečeno lidé mají dobře a jsou spokojeni, tak dle mého názoru nemůžeme dojít k jinému závěru, že výrazně převažuje osvícený absolutismus. Zvolil jsem opatrně sousloví „výrazně převažuje“, protože samozřejmě neznám zdaleka všechny pohádky a mýty, ale je možné, že neexistuje jiná varianta.

V mnoha pohádkách a mýtech lid vezme spravedlnost do svých rukou a udělá si tu velkou, tu malou revoluci, ale nikdy si nezavede demokracii a nezačne si vládnout sám. Vždy předá moc do rukou moudrého vládce. Pohádky už potom neřeší problémy s nepodařenými potomky. Pokud je řeší, tak na začátku, aby na šťastném konci mohli být tito zlí, neschopní nebo hloupí potomci nahrazeni osvíceným vladařem. Velmi podobné je to i v mýtech a bájích, o kterých ostatně mnoho lidí i vědců soudí, že se jedná o tu více, tu méně zkreslené popisy skutečných událostí, tedy historie. Ostatně i v anketě o nejvýznamnějšího Čecha nevyhrál nikdo jiný než osvícený absolutista císař Karel IV.

Nezdá se vám to zajímavé? Že by se zrovna v této otázce tak uznávaná archetypální moudrost pohádek mýlila? Nebo jsme již ve svém logickém uvažování tak ochromeni neustálým omíláním výhodnosti a jedinečnosti systému zvaného demokracie? Začíná být více věcí, o kterých se již pomalu (ale někdy taky rychle) nesmí nahlas a veřejně pochybovat jako je například demokracie, volný trh nebo kapitalismus, aniž by člověk byl označen minimálně za slabomyslného. To v případě, že je dobrovolně nezávislý. Pokud je závislý zejména pracovně či finančně, je pravděpodobné, že se stane nezávislým nedobrovolně.

Označení socialismus či kapitalismus s lidskou tváří dává ještě jakýsi smysl, ale demokracie čili vláda lidu s lidskou tváří je asi tak na úrovni pojmu lidová demokracie.

Pokud se soustředíme jen na historii (a klidně můžeme vycházet z té školské, o které už je mnoho důkazů, že hlásá minimálně zkreslené popisy dějin, ne-li přímo bludy), najdeme v lidských dějinách období, kdy demokracie ve své učebnicové podobě někde fungovala delší dobu pro větší územní celek? Osobně si myslím, že v nám známých dějinách nic takového nenalezneme a dle nejen mého názoru nelze v této souvislosti uvažovat ani o řeckých městských státech. Minimálně z toho důvodu, že dost podstatná část lidu (otroci) se rozhodně na vládě nepodílela. Tito lidé neměli ani právní subjektivitu.

Nejen v systému zvaném demokracie je nejdůležitější, aby se na rozhodující funkce dostali lidé, kteří jsou nejmoudřejší, manažersky nejschopnější a nejmorálnější, ale z principu funkce demokracie v naší společnosti plyne, že takovíto lidé se tam prostě dostat nemohou. To, co považuji za významné v poslední větě, je sousloví „naší společnosti“, protože tato společnost je tvořena konkrétními lidmi s jejich konkrétními charakterovými vlastnostmi a ač nerad, musím napsat s jejich konkrétními charakterovými vadami. Jací lidé se tam skutečně dostávají a jakými mechanismy (a řekněme si zcela otevřeně, že ve všech demokraciích, nejen v té naší a té, která je nám dávána nejvíce za vzor) bylo již mnohokráte popsáno a nakonec máme možnost to sledovat i na vlastní oči.

Netvrdím, že přináším něco zcela nového, možná s výjimkou upozornění na to, že tyto myšlenky jsou obsaženy již dávno v lidové moudrosti pohádek. Je tu však jedno velké ALE při upřednostňování osvíceného absolutismu v porovnávání s demokracií, a tím je jen a pouze jedna věc, a to: jak zajistit osvícenost absolutismu? Všechny -ismy začínají a končí a jejich úspěšná funkčnost závisí na nejdůležitějším faktoru, kterým jsou lidé. Výhodou absolutismu je to, že osvícených pro relativně dobrou funkci systému nemusí být v porovnání s demokracií mnoho. Na druhé straně velkou nevýhodou absolutismu v porovnání s demokracií je to, že pro občas strašlivé následky neosvíceného absolutismu stačí někdy i jedinec. Příklady z dějin jsou dostatečně dobře známy.

Má tento problém vůbec nějaké řešení? Nastínit problémy včetně nemožnosti jejich řešení (s výjimkou zásahu boha či mimozemšťanů) je jakousi soudobou módní záležitostí, i když si troufám odhadovat, že v mnohých případech i cílenou. Mou drobnou výhodou při nástinu řešení je to, že jsem začal v říši pohádek a bájí, a díky tomu se do ní mohu pro východisko i vrátit. Další výhodou je rovněž to, že jsem předem vzal vítr z plachet těm, kteří by chtěli argumentovat proti některým navrhovaným řešením tím, že jsou z říše pohádek a bájí, když to sám uvádím.

Společnost, která by měla dobře fungovat ke spokojenosti velké většiny lidí, by měla být vyvážená a harmonická. V harmonii by měly být složky, které se jeví zdánlivě jako protichůdné. Z nejvýznamnějších uvádím složky duchovní a materiální a ženskou a mužskou složku. Ze staročeských bájí je nám známa báj o Přemyslovi a Libuši, kde právě tato archetypální rovnováha a harmonie byla dodržena. Z báje vyplývá, že oba byli bráni jako rovnocenní partneři, kde kněžna Libuše zastupovala duchovní ženskou složku, a vladař Přemysl zastupoval materiální mužskou složku. To, co považuji za velmi důležité, je to, že kněžna (podle mnohých výkladů spíše kněžka a myslím, že je jistý podstatný rozdíl ve významu těchto dvou slov) Libuše vybírala vladaře Přemysla. Kdo jiný mohl nejlépe vybrat osvíceného vladaře pro českou zem než dle bájí jasnovidností nadaná Libuše?

Z pohledu mých skrovných znalostí historie i bájí a jejich výkladů se zdá, že přestože je obtížné určit přesnější období, kdy v Čechách vládla kněžka Libuše s vladařem Přemyslem, jedná se o období, které je naší době nejblíže v porovnání s jinými obdobnými stavy známými rovněž spíše z bájí než z historie. Takže my Češi to ještě máme jaksi v genech a máme proto největší předpoklady pro opětovné zavedení tohoto harmonického systému moci.

Z informačních zdrojů, které jsou ještě problematičtější a bájnější (také se jedná o mnohem vzdálenější minulost) než staročeské báje, se nám dostává informace o tom, že v tak zvaném zlatém věku Atlantidy bylo toto uspořádání nejvyšších funkcí v určitém územním útvaru rovněž dodržováno, i když se nejednalo o manžele. Nejvyššími funkcemi byl vladař a kněžka. Kněžka byla pro tuto funkci vybírána již v útlém věku a dlouhou dobu procházela výchovou a výcvikem zakončeným zasvěcením či iniciací. Po uvedení do funkce pak měla ve své oblasti významné pravomoci, z nichž jednou byla právě účast na volbě či potvrzení vladaře.

Ostatně není nutno chodit ani tak daleko do historie, abychom našli určitá podobenství.

Systém náčelník a šaman je systém, který byl a v mnoha případech ještě je dlouhodobě a úspěšně praktikován na mnoha místech na Zemi. Bohužel vzhledem k více vlivům došlo k deformaci dvojího druhu.

Téměř, ne-li zcela, došlo k vyloučení ženské složky a ženských energií a šamany či duchovními se stali takřka výlučně muži, čímž byla významně narušena harmonie ženské a mužské energie ve společnosti. Následkem pak byla a je jednoznačná převaha mužských energií a s tím související mocenské pojetí ovládání společnosti, z čehož pramení i neustálé boje a války. Ve středověku a v raném novověku byla tato disharmonie udržována mimo jiné tak, že jasnovidní mužové zastávali na dvoře králů významné funkce astrologů a mágů, zatímco jasnovidné ženy byly upalovány jako čarodějnice.

Druhá forma deformace, na níž se první pravděpodobně výrazně podílí, je ta, že duchovní složku (šamanství) si přivlastnily církve, což jsou organizace, jimž jde ve velké většině případů zejména o moc a peníze a „duchovnost“ je do značné míry prostředkem k tomuto cíli nebo maximálně vedlejším produktem. Na rozdíl od skutečných šamanů se na rozhodující místa v církvích dostávají lidé naprosto odlišným způsobem, který je mnohem více podobný politickému boji než dlouholetému výcviku a zasvěcení šamanů.

Některé systémy dokonce funkci náčelníka a šamana spojily a vykonávají ji samozřejmě zase jen muži (např. dalajláma). Jedná se opět o výrazné narušení harmonie a přes všechny pozitivní informace o tibetském systému, kterými jsme opět účelově zahrnováni, pochybuji, že by většina z nás, a zejména ženy, v takovém systému chtěla žít.

Obě uvedené deformace jsou součástí lidských dějin již po tisíciletí a je zajímavé sledovat, jaká zdůvodnění si pro to jednotlivé civilizace zvolily. Většinou logicky s odvoláním na nejvyšší instanci, na boha. Ostatně bůh je také většinou dle interpretace těchto civilizací rodu mužského a slučuje v sobě obě funkce.

Má toto povánoční až silvestrovské rozjímání vůbec nějakou informační hodnotu pro naši současnou situaci? To už záleží na hodnocení každého čtenáře. Myslím si, že má, protože jinak bych ho nepsal.

Stále mnoho lidí, kteří sebe nepovažují ani za materialisty, natož za marxisty, si myslí, že ekonomika (případně rozvoj výrobních sil) je základem a vše ostatní je nadstavbou a přiznávám sebekriticky, že i já jsem mezi ně před dvaceti lety patřil. Proto celkem logicky hledají základ řešení v ekonomice a snaží se najít jakýsi ideální ekonomický systém, který by fungoval za všech okolností a s jakýmikoliv lidmi.

Nejen já jsem naopak přesvědčen, že funkčnost jakéhokoliv systému závisí především od lidí, a to zejména od lidí v řídících funkcích. Dopustím-li se hodně hrubého zjednodušení a odmyslím-li si vnější vlivy, tak bych řekl, že největším problémem reálného socialismu u nás bylo to, že do řídících funkcí se dostávali neschopní lidé, zatímco největším problémem reálného kapitalismu u nás je to, že do řídících funkcí se dostávají všehoschopní lidé a v obou případech takřka výhradně muži.

Pokud má společnost dlouhodobě úspěšně fungovat musí se vrátit k harmonii. K harmonii mezi lidmi, mužskými a ženskými energiemi, k harmonii s přírodou.

Vraťme s k moudrosti bájí a pohádek a zaveďme opět systém kněžka a vladař, kdy na všech úrovních řízení států budou o rozhodujících funkcích rozhodovat nebo mít alespoň právo veta moudré ženy nadané jasnovidností, což by mělo zajistit, aby se na tyto funkce dostali schopní a morální lidé.

Zbývají už jen drobné problémy. Kdo takový systém odsouhlasí, kde najdeme dostatečný počet moudrých a jasnovidných žen a kdo je bude vybírat?

Možná, že někteří čtenáři si položí otázku. Myslí to autor vážně nebo si dělá legraci? Pokud budou ochotni přijmout staronový způsob uvažování formou paradoxů, tak na obě otázky odpovídám ano.

Ještě, že se mohu schovat za rafinovaně vybraný název článku, jinak bych se neodvažoval do diskuze ani nahlédnout.

Když už jsme v té rozjařené silvestrovské náladě, zkusme si představit (a představa by to byla krásná), jak za pár měsíců (může být i více než dva) za našimi „mocnými vůdci“ (každý ať si dosadí osoby dle vlastních „sympatií“) přijdou jejich loutkovodiči a řeknou: „Sorry boys, game is over, nebo (aby to bylo politicky korektní) Izviníte rebjáta, igra okončilas. Máme pro vás ještě jedno doporoučení. Přestaňte hrát vaši oblíbenou hru KJJV detailně popsanou jako Koukej jak jsem velký v knize Jak si lidé hrají, která vám šla výborně a začněte se učit hru novou ZKM zatím literárně nezpracovanou – Zachraň se kdo můžeš.“

V této souvislosti mě napadá závažná otázka. Kdyby nastala tato bájná situace, budou ti tak zvaně slušní připraveni chopit se otěží, anebo opět jako vždy nechají mocenská postavení uchvátit ty méně slušné až neslušné, kteří ještě zatím u moci nebyli?