Separatisté ve Vojvodině a EU připravují rozdělení Srbska. Na řadě jsou další země

Jak známo, Brusel prosazuje dvě základní podmínky pro přijetí Srbska za člena evropské unie. První a hlavní podmínkou je vydání Radko Mladiče a Gorana Hadžiče soudu; druhou, definovanou jako „podmínka všech podmínek“, je rozdělení Srbska na několik euroregionů. Jelko Kacin také srbskou vládu vyzval, aby „zlepšila vztahy Bělehradu a Prištiny, Bělehradu a Sarajeva, a Bělehradu a Noviho Sadu“. (1) Logicky to poutá pozornost k tomu, jak se Vojvodina staví proti Srbsku. Dělá to dojem, že se bude jednat o dva státy: 25 z 27 členských zemí EU uzná Kosovo jako nezávislý stát, Bosna a Hercegovina nezávislá je, a stejný statut Noviho Sadu má charakter otevřeně proklamované teze, že v budoucnosti (míněno blízké) se Novi Sad musí stát hlavním městem nezávislého státu, podobně jako Priština a Sarajevo.

Zdůvodnění pro další rozdělení Srbska vojvodinští separatisté a jejich mezinárodní ochránci dovozují za závěru mezinárodní konference o bývalé Jugoslávii (konané koncem srpna 1992 v Londýně). Tehdy byla přijata deklarace, ve které bylo uvedeno: „Všichni účastníci musí splnit své závazky. Obzvláště Srbsko a Černá Hora… Ty se zavázaly zastavit intervenci na hranicích s Bosnou a Hercegovinou… Občanům Kosova a Vojvodiny budou navrácena všechna občanská a ústavní práva a bude zaručeno zachování občanských práv obyvatelům Sandžaku.“ Takže hranice rozdělení Srbska byly stanoveny v Londýně již tehdy, v r. 1992. V opačném případě účastníci konference (mezi kterými byl generální tajemník OSN, představitelé pěti stálých členů RB OSN, 12 členů Evropského společenství, představitelé Jugoslávie a 4 bývalých svazových republik, představitelé sousedních zemí, Kanady, Japonska, Turecka, Saudské Arábie, CSCE, OIC a Mezinárodního červeného kříže) vyhrožovali, že RB OSN schválí tvrdé sankce, které povedou k naprosté izolaci Srbska a Černé Hory. (2) A tak mezinárodní konference, za porušení existujících ústavních norem Srbska, násilně rozhodla, že Kosovo a Vojvodina, a rovněž šest zbývajících jugoslávských republik, jsou ústavní součástí jugoslávského federalismu.

Výše zmíněných šest republik se stalo samostatnými státy, Kosovo za současné podpory západu bojuje nyní již za upevnění své nezávislosti, a na řadě jsou Vojvodina a Sandžak.

Kosovský, vojvodinský a sandžacký separatismus mají společné to, že jde o zavedenou západní metodu dvojího metru. Takže další mezinárodní dohody, konkrétně rozhodnutí Badinterovy komise z r. 1992 (podle kterého se bývalým jugoslávským republikám přiznala suverenita, a v rámci mezinárodně uznaných hranic i vnitřní hranice pro okamžik rozdělení) neplatí. Otázka Vojvodiny je doposud nevyřešená. Z možných variant řešení se překládají tři: „vnitrosrbská varianta“ – poskytnutí výrazné autonomie; rozdělení – přičlenění severní části Vojvodiny (kde většinu tvoří Maďaři) k Maďarsku; a převažující varianta – separace celé Vojvodiny jako závěrečný krok rozdělení bývalé Jugoslávie. A při tom se slibuje „ochrana práv menšin“. (3)

Odvolávajíc se na heslo „nadřazenosti lidských práv nad státní suverenitou“ a opírajíce se rozhodnutí mezinárodní konference separatisté prohlašují: Srbsko je fakticky federací, ve které má Vojvodina ústavní subjektivitu; občanům Vojvodiny musí být navrácena jejich ústavní práva (to znamená udělení Vojvodině statut federativní jednotky, federální republiky, patřící do Srbské republiky). Takže v případě Vojvodiny, na rozdíl od Sandžaku, se nejedná o autonomii, ale o „právo“ Vojvodiny na sebeurčení, vystoupení a nezávislost. (4)

Srbsko, podle tvrzení vojvodinských separatistů, neplní „hlavní podmínky dohody“, mající deklarativní charakter podle rezoluce vojvodinské skupštiny „O připojení k srbskému království“ z 25. listopadu 1918, která Vojvodině zaručila „svobodu, rovnoprávnost a pokrok“. Srbsko prý své závazky porušilo dvakrát, za vlády Slobodana Miloševiče, který v r. 1988 „porušil ústavu z r. 1974“, kdy zrušil autonomii Vojvodiny, a přijetím ústavy z r. 2006, podle které se Vojvodina stala „podřízeným subjektem“. Stoupence separatismu neuspokojuje ani statut Vojvodiny přijatý v r. 2009, ani možnost návratu ke stavu z r. 1974. Separatisté chtějí více, a mají v tom přímou podporu Bruselu. Takže v druhé polovině roku 2011 se předpokládá otevření zvláštního Úřadu Vojvodiny v Bruselu, a „naplnění autonomie“ a její dodržování budou kontrolovat zplnomocnění představitelé Evropského parlamentu. Ve skutečnosti to bude znamenat, že jak v Sandžaku, tak na jihu Srbska, se zvýší podíl národnostních menšin v policii a soudních orgánech. Tímto směrem se vydal Š. Jegereši, předseda skupštiny Vojvodiny.

Překážkou decentralizace a regionalizace Srbska je jeho ústava z r. 2006, kterou vyzývají co nejrychleji zlikvidovat, pravděpodobně po uspořádání předčasných voleb. Jako záminka je předkládána nejasná a s podstatou nesouvisející teze – „starost o občany Srbska“, „kteří se v každodenním životě setkávají s problémy, protože stávající ústava jim neumožňuje řídit si svůj život“. Za překážku pro „lepší, kvalitní život“ se označuje existence centralizované státní moci. A zárukou úspěchu je vznik třetí, regionální úrovně moci, vedle centrální a místní, která se musí stát alternativou ke „konfliktu zájmů centrální a místní moci“. (5)

Příprava veřejného mínění musí vstoupit do nové fáze, kdy se začne s debatou o projektu Platformy sjednocených regionů Srbska, navrženém stranou Sjednocených regionů Srbska (SRS) v čele s M. Dinkičem. Tento projekt navrhuje rozdělení Srbska na sedm oblastí, vytvoření Rady regionů (35 členů), snížení počtu poslanců v srbské skupštině na 200 a přechod na kombinovaný volební systém, který již ve Vojvodině existuje.

Aktivní podporu dostává SRS od oficiálního Bělehradu, na základě jehož rozhodnutí byla 26. března 2009 vytvořena Kancelář národní rady pro decentralizaci Srbské republiky. K úkolům Rady patří vypracování „strategie decentralizace (rozuměj rozdělení)“ země, a za šéfa Rady nebyl jmenová nikdo jiný, než N. Čanak, který se rád zavděčuje veřejnosti „vydáváním“ maďarských pasů, heslem „sbohem Chorvatsko“ a vydáváním časopisu „Decentralizátor“.

Maďarští separatisté ve Vojvodině mají naprostou podporu svého vlastního „pokrevního“ spojence – Maďarska. Přímo je protěžuje i Brusel, který působí konkrétně přes fond „Evropské záležitosti“. Tento fond financuje Program příhraniční spolupráce Srbska a Maďarska, do kterého bylo vloženo přes 12 milionů euro. Zároveň s tím se lobuje za projekt „Dunajská strategie rozvoje“, jehož vyvrcholením má být vytvoření Dunajského makroregionu. Taková je perspektiva vývoje „vojvodinské otázky“.

V květnu 2010 přijalo Maďarsko zákon o dvojím občanství pro Maďary ze sousedních zemí. Zákon vstupuje v platnost 1. ledna 2011. Tento zákon se bude týkat 3,5 milionu Maďarů žijících v Rumunsku, na Slovensku, v Srbsku, Chorvatsku, na Ukrajině a v Rakousku.

Vůdce Svazu Maďarů Vojvodiny Ištván Pastor potměšile popírá politický význam tohoto opatření, ale jedna ze sousedních zemí – Slovensko – již na toto zákonné opatření zareagovala velmi tvrdě: tento zákon byl vystaven tvrdé kritice těsně po příslibu, že slovenští Maďaři, kteří přijmou maďarské občanství, přijdou o slovenské. (6)

Ve Vojvodině se již vytvořily skupiny politických aktivistů, které na signál z Budapešti a za podpory EU provedou vystoupení tohoto kraje se Srbska. Nicméně naději na to, že „regionalizace“ země, která skoncuje s „atavismy suverenity“, Srbům přinese kousek „velkého evropského koláče“, není souzeno se vyplnit. O tom vypovídají velké disproporce v rozvoji zemí a regionů v samotné Evropské unii – stačí se podívat na příklad Valonska a Flander, severu a jihu Itálie, atd. V případě Srbska se uměle v Srbsku vytvořený „euroregion“ bude kultivovat stejně uměle, jako „regionální identita“, kdy budou vládní funkce a řízení státu předány nadnárodním bruselským institucím.

Odkazy

1. www.slobodnavojvodina.org...
2. www.slobodnavojvodina.org...
3. www.slobodnavojvodina.org...
4. www.slobodnavojvodina.org...
5. www.nspm.rs/hronika/...
6. www.rtv.rs/sr_lat/vojvodina/...