Kauza Vítkov

Se zděšením proto, že jsem přesvědčen, že pokud v jejich počínání byla snaha poškodit někoho na zdraví, měli být souzeni (a potrestáni) za ublížení na zdraví. Pokud chtěli někoho zavraždit, měli být souzeni (a potrestáni) za pokus o vraždu. Zcela určitě měli být souzeni (a potrestáni) za poškození cizího majetku.

To se ale nestalo. Byli jsme naopak svědky okázalého monstrprocesu, kdy příslušný soud pod mediálně-politickým diktátem neposuzoval případ věcně, ale podle barvy kůže oběti. Jiné vysvětlení pro tak vysoké tresty, které soud udělil, totiž neexistuje.

Každého normálně uvažujícího člověka takový verdikt překvapil. A česká veřejnost, která měla být skrze toto naživo vysílané justiční divadlo vybičována k svorným odsudkům rasismu, si z případu odnáší přesně opačný dojem. Až na novináře a členy různých nevládních organizací, kteří mají předstírání pohoršení v popisu práce, si totiž většina národa udělala z té soudní taškařice úsudek sama.

Nechutná mediální kampaň, ve které byla popálená dívka vystavována na odiv, aby vzbudila patřičné emoce a rozhořčení lidu, neustává ale ani po rozsudku. Zatím nejtrapnějším počinem bylo veřejné vystavování Natálky v televizní show Jana Krause, která je vždy zábavná a humorná a proto už jen samotné pozvání matky s dcerou působilo jako pěst na oko.

Rozpačité pak bylo i samotné vystoupení, ve kterém matka pouze odkývala Krausův popis případu, zatímco Natálka udělala dramaturgii pořadu čáru přes rozpočet, když neustále odbíhala mimo dohled kamer. Bavič, ve kterém se zosobňuje současný převládající levicově-liberální světonázor, tak musel být notně zklamaný, že nemůže televiznímu publiku ukázat popálenou tvář sedmileté holčičky.

Podobných srdcervoucích případů, které končívají i tragičtěji, se přitom odehrává jen v naší zemi nekonečně mnoho a jejich oběti nejsou zvány do show Jana Krause. Proč zrovna tento případ si zasloužil tak nezvyklý zájem sdělovacích prostředků?

Všichni to víme, ale bojíme se to říci. Byla to barva kůže oběti na straně jedné a politická korektnost médií na straně druhé, která z případu učinila obludné divadlo, kde chyběl snad už jen přenos tlampači do ulic a sepisování továrních petic žádajících trest nejvyšší. V neposlední řadě to byla politická objednávka, která tento případ povýšila na případ roku, aby se na něm prezentovalo odhodlání státu zatočit s projevy rasismu. Konečně byl také využit k přiživení hysterie nad údajným rozmachem neonacismu u nás a k exemplárnímu potrestání jeho představitelů.

Podívejme se nejprve na politicky-korektní rovinu této kauzy.

Kdyby obětí nebyla cikánská rodina, asi bychom o případu nevěděli, nebo si o něm přečetli malou noticku v rubrice krimi na sedmé stránce novin. Kdyby byla obětí cikánská rodina a útočníky příslušníci stejného etnika (třeba v rámci nějaké rodinné pomsty), pak bychom se to dozvěděli možná jen v rubrice krimi na sedmé stránce už jen lokálních novin. A kdyby byla obětí bílá holčička a útočili tmaví, pak bychom to nejspíše nečetli vůbec nikde.

Pozoruhodné přitom je, jak média v tomto případě zcela ignorovala poměrně nový zákon, který zakazuje jmenovat a zobrazovat oběť kriminálního činu. Politická poptávka po monstrprocesu, který by (světu? EU? OSN?) ukázal, jak tvrdě si vůči rasismu počínáme, ale byla tak silná, že jsme poničenou tvář Natálky mohli vidět snad i v Mateřídoušce nebo reklamním letáku firmy Lidl. Zákon nezákon.

Jsme tak svědky pozoruhodného měření dvojím metrem. V podobných případech (kde oběť není představitelem menšiny) odcházejí lidé od soudu s trestem kolem čtyř pěti let, zatímco nyní vyfasovali obžalovaní pětkrát tolik. Provinění lidí s bílou barvou pleti vůči lidem s pletí barevnou jsou tedy posuzována přísněji.

Byl by ale za útok barevného na bílého stejně vysoký trest? To ať si každý zodpoví sám, osobně si však myslím, že nikoli. Pak to ale znamená, že když barevný útočí na bílého, jsme tolerantnější a promíjíme mu to? Že tedy nejde o srovnatelný prohřešek? Že tedy „slepá“ spravedlnost není nestranná, ale odhrnuje si roušku přes oči, aby se podívala, kdo před ní stojí? Není to rasismus naruby?

Barva kůže by přece neměla mít na soudní proces žádný vliv. Existuje snad rovnost před zákonem a nejsem si vědom toho, že by útok na osobu cikánského etnika byl z pohledu zákona větším proviněním než útok na spoluobčana bílého. Nebo jsou snad některé skupiny obyvatel důležitější než jiné? Existují snad nějaké tabulky trestů, kde je jejich výše odvislá od barvy kůže násilníka / oběti?

Nebo snad přísněji trestáme zločin příslušníka většiny na příslušníkovi menšiny, protože na sebe (většinu) máme přísnější nároky či protože důsledněji chráníme menšinu? Pak už ale neexistuje rovnost před zákonem.

Dobrá, namítne někdo, oni (neonacisté) ale jednali s úmyslem páchat zlo jenom proto, že jejich oběť měla jinou barvu kůže. To je přece hanebné.

No a? odpovídám já. Každá vražda je odsouzeníhodná a hanebná, ať má jakýkoli motiv – protože motiv každé vraždy je odporný a zvrácený. Není přece stejně tak hrozné, když jde někdo vraždit jenom proto, že ten druhý má něco, co první nemá (třeba tisícikorunu)? Není stejně hrozné, když někdo zabije někoho jenom proto, že ten druhý se nemůže bránit (potraty)? Není stejně tak hrozné, když někdo vraždí jenom pro potěšení? Nebo jenom ze závisti? Nebo jenom z pomsty? Ze žárlivosti? Co z toho je horší? Vražda je vražda a vražda s rasistickým podtextem není o nic větší vražda, než kterákoli jiná.

A pak je tu vedle oné české obdoby amerického „affirmative action“ i rovina politická. Případ je součástí dlouhodobého tažení proti údajně sílícímu neonacismu. Stejně jako v případu procesu s vylepovači samolepek jde o demonstraci státní moci, která občanům vzkazuje, že některé myšlenky tolerovat v žádném případě nehodlá.

Podobné proklamace jsou – nevím proč – zakomponovávány dokonce i do programového prohlášení vlády, jakoby snad v České republice čekal nějaký novodobý Hitler, až se chopí moci. Proč se stejně tak radikálně nepostupuje proti neomarxismu? Nebo ještě lépe – proč se stát vůbec stará o to, o co by se starat neměl a občany nenechá, aby si mysleli a věřili v to, co si myslet a v co věřit chtějí?

Částečná odpověď je v současné levicové Evropské unii, která takovouto poptávku vytváří, sama potírá vše, co nepatří do její myšlenkové výbavy a která atmosféru takřka inkvizičních procesů v jednotlivých zemích podporuje.

Druhá část odpovědi leží v trendu, který přesahuje EU, v trendu, který zachvátil celý Západ. Podobné procesy jsou jakýmsi znamením blížící se totality, kdy občané už nemají právo myslet si, co chtějí a oddávat se – byť zcestným – myšlenkám. Ideopolicie ohlídá naše myšlení a postará se o to, abychom se nedopouštěli zločinu závadného myšlení (thougthcrime). Je v nás cíleně pěstován jeden jediný světonázor a my sami vedeni k tomu, abychom – v budoucnu už bez pomocné ruky – dovedli rozpoznat a potlačit v sobě jakoukoli „kacířskou“ myšlenku, která by mu odporovala. Procesy jako je tento v nás mají vypěstovat potřebnou autocenzuru, která velkou část závadného myšlení dopředu vyloučí.

Konečně za třetí můžeme poděkovat i různým aktivistickým spolkům či osobám na naší domácí scéně, které si ve veřejném žalování na „závadné“ myšlenky libují a považují boj proti nim za své životní poslání. Když pak mají na patřičných místech ty, kteří na takové výzvy slyší, není těžké hon na myšlenkové odpůrce povýšit na zájem státu. Je smutné, když jsou různí fischerové či johnové přesvědčeni, že je potřeba spravedlnosti pomoci. Státní zvůle, kterou v předchozích generacích zažili jejich předkové, je jistě tragická, neměla by ale plodit další státní zvůli dnes.