Finanční základ duchovní expanze Západu do Ruska: technologie Vatikánu

Katolickou církev se mnozí pokoušejí vylíčit jako „duchovní sestru“ pravoslaví, přizvanou na pomoc v boji Rusů proti ateismu a bezbožnosti. Názorným se v tomto vztahu stalo setkání opata generála jezuitského řádu Adolfa Nicolase se zástupci sekce pro vnějších církevní styk Moskevského patriarchátu na konci léta, během kterého byla jako oblast možné spolupráce zmíněna oblast církevního vzdělávání, kde mají jezuité velké zkušenosti. Zvláštní pozornost byla věnována posouzení otázky, jak překonat historické negativní představy o jezuitech mezi pravoslavnými věřícími.

Připomeňme, co to jezuitský řád je. Je to organizace vytvořená na vrcholu Reformace pro záchranu papežské moci a vyžadující od svých členů bezpodmínečnou poslušnost papeži. Tento řád vždy vynikal tvrdou disciplínou, vypracovaným systémem řízení a absolutní subordinací. To vše je dobře popsáno zakladatelem řádu Ignatiem Loyolou v knize „Duchovní cvičení“.

V dnešní době, kdy se vytváří globální systém totální kontroly jedinců, jsou Loyolovy instrukce obzvláště aktuální: jezuita „je povinen pohlížet na nadřízeného jako na samotného Krista, musí nadřízeného poslouchat, jako trup, kterým lze otáčet ve všech směrech, jako klacek, který uposlechne každý pohyb, jako vosková koule, kterou lze tvarovat a natahovat ve všech směrech“. Tuto praxi následně převzali nacisté, z nichž mnozí, konkrétně Goebbels a Schellenberg (šéf SS), měli jezuitské vzdělání. Schellenberg při Norimberském procesu, již po odsouzení k smrti, přímo řekl: „Organizace SS byla vypracována Himmlerem v souladu s principy jezuitského řádu. Pravidla a duchovní výcvik, předepsaná Ignatiem Loyolou, byla modelem, který se Himmler pokusil přesně zkopírovat.“

Druhou zvláštností řádu je jeho vynikající jezuitská morálka, která umožňuje přizpůsobovat se názorům a mravům lidí jakékoliv doby a na jakémkoliv místě, a ospravedlňovat jakýkoliv nemorální čin, pokud vede k řádem vytýčenému cíli („cíl světí prostředky“). Právě v systému „mravní teologie“ jezuitů, vychovávajících celé generace představitelů evropské elity, spočívají kořeny oné „dvojí morálky“, která se stala jedním z klíčových principů západní diplomacie a vhodnou zbraní prosazování zájmu západu ve světové politice. A dnes rovněž aktivně dosazují své lidi na klíčové posty ve státních strukturách, a to nejen Evropy, ale i USA. Stačí si vzpomenout, že soukromé jezuitské instituce vyššího vzdělávání absolvovali bývalí ředitelé CIA W. Casey (Fordhamskou univerzitu), D. Tenet (univerzitu Georgetown). Robert Gates (univerzitu Georgetown) a současný šéf L. E. Panetta (univerzitu sv. Kláry).

Tato „přizpůsobivá morálka“ Vatikánu vždy umožňovala zabývat se výzvědnými operacemi, politickými a diplomatickými intriky, manipulováním státních a veřejných představitelů, a, také, finančními operacemi. Dnes se katolická církev stále hlouběji noří do sféry finančních machinací, což se jasně odrazilo v historii kolem Institutu pro náboženské záležitosti (IRW), nazývaným Vatikánskou bankou.

Koncem září 2009 se novým šéfem IRW stal bývalý šéf italské pobočky banky Santander Gotti Tedeschi, mající těsnou vazbu na „Opus Dei“, který je známý jako velký specialista na finanční etiku. Jeho jmenování silně souviselo se snahou Vatikánu maximálně zlepšit pověst banky, silně pošramocenou v důsledku minulých skandálů, a obzvláště poté, co nedávno spatřila v Itálii světlo světa kniha „OOO Vatikán“, ve které je na základě 4000 tajných dokumentů IRW popsáno, jak v 90. letech byl touto bankou vytvářen komplikovaný systém tajných účtů pro praní peněz. Tehdejší ředitel banky Kaloya byl v důsledku toho sesazen z funkce předčasně, pro zklamání důvěry, a na jeho místo nastoupivší Tedeschi začal pracovat na vytvoření nové image IRW, která by odpovídala představám o „etické globalizaci“, této hlavní starosti papeže Benedikta XVI, jak vyplývá z jeho encykliky z r. 2009 Caritasin Veritate, vydané v předvečer setkání G-8 v Aquile.

Nicméně sotva specialista na „finanční etiku“přistoupil k „očišťování“ image IRW, již v prosinci 2009 se italská prokuratura zabývala vyšetřováním schématu praní peněz Vatikánskou bankou přes účty banky UniCredit, a v září 2010 bylo proti Gotti Tedeschi zahájeno trestní stíhání, v jehož důsledku byl stíhán spolu s generální ředitelem IRW Paolo Ciprianim. Banka je podezřívána z porušování zákona a nezajištění transparentnosti podnikáni, protože se chystala převést 23 milionů euro ze svého účtu v italské bance Credito Artigianato do německé pobočky banky JP Morgan a 3 miliony euro do Banca del Fucino na účty neznámých osob. Protože tato operace může být klasifikována jako praní peněz, orgány činné v trestním řízení tyto prostředky obstavily, a de facto poprvé použily tak tvrdé opatření v souvislosti s aktivy Vatikánské banky.

Překvapivě právě tehdy, když se „bašta“ katolických financí opět objevila uprostřed skandálu, v Moskvě uspořádali rusko-italské sympózium za účasti vatikánských bankéřů na téma „Etické aspekty bankovní aktivity a sociální role bank: Zkušenost Ruska a Itálie“. Sympózium se konalo 11-12. října 2010 na základě iniciativy Fondu kardinála Paula Pupara (bývalého prezidenta Papežské rady pro kulturu). Jak bylo zdůrazněno v poselství papežského nuncia v Rusku arcibiskupa Antonio Mennini přečteném na sympóziu, téma setkání je „neobvyklé“ a „zajímavé“.

Skutečně, pro pravoslavného člověka je toto téma mimořádné neobvyklé, protože v jeho uvažování jsou aktivity současných bank coby institucí existujících díky vybírání úroků, církví odjakživa odsuzovaných, v silném rozporu, řečeno mírně, s křesťanskou etikou. Nicméně sekularizovaný katolicismus, prosazující toto téma, se houževnatě pokouší „připojit“ pravoslavné věřící v Rusku k „posunutému“ názoru na svět, oproštěný od základních hodnot křesťanského světonázoru. Na sympóziu byla vznesena otázka možnosti vytvoření „křesťanského bankovnictví“ (?), a používaly se tam takové pojmy, jako „křesťanské finanční nástroje“ (?), „křesťanský systém mikroúvěrování“ (?) a jiné. Ještě v září, během příprav sympózia, se v Moskvě konal kulatý stůl „Perspektivy pravoslavného bankovnictví v Rusku“ (1), za účasti představitelů různých podnikatelských struktur, na kterém se probíralo „pravoslavné bankovnictví jako nástroj zvýšení vzájemné důvěry“, „mechanismy pravoslavného bankovnictví“, „legislativní podpora v oblasti rozvoje pravoslavného bankovnictví“ a další.

To, že Vatikán nazývá „finančně-etickou“ tématiku „katolicko-pravoslavným dialogem“, znamená zjevný pokus zavléct pravoslavnou církev do nebezpečné diskuse (a konané sympózium ji mělo přeměnit na nepřetržitě probíhající diskusi), po které budou nevyhnutelně následovat praktické kroky k vytvoření určitého jednotného „křesťanského“ bankovního prostoru. A při rozšiřování „katolicko-pravoslavného dialogu“ může být spolupráce v oblasti financí pro Vatikán klíčovou cestou.

Zvláštní zájem zde představují aktivity v jistých ruských kruzích oblíbené banky Santander, jejíž italské pobočce šéfuje právě Gotti Tedeschi. Banka Santander, hlavní finanční skupina Španělska, je první bankou v eurozóně a devátou bankou na světě v tržní kapitalizaci a opravdu si zaslouží pozornost. Zaprvé, díky svým úzkým vazbám na řád „Opus Dei“: s tím je spojen i Gotti Tedeschi a současný prezident banky miliardář Emilio Botin, jehož manželka Paloma O’Shea je supernumerariem řádu (právě Botin přivedl Gotti Tedeschi do nejbližšího okruhu Benedikta XVI). Zadruhé, banka Santander je součástí nejdůležitější politické struktury – skupiny Inter-Alpha, založené v r. 1971 – když Richard Nixon zrušil zlaté krytí dolaru, a tím započal s demontáží systému Bretton Woods. Skupina Inter-Alpha je bankovní konsorcium, vedené Roayal Bank of Scottland (RBS) a sdružující jedenáct Rothschildy kontrolovaných hlavních evropských bank, ke kterým patří holandská ING, francouzská Societe Generale, irská AIB Group, italská Intesa Sanpaolo, Řecká národní banka a další. Royal Bank of Scotland, obsluhující královskou rodinu Velké Británie, patří také k Evropskému kulatému stolu pro finanční služby (EFR), který ve svých zprávách v posledních letech aktivně obhajuje koncepci vytvoření jednotného dozorového a kontrolního orgánu („lead supervisor concept“), jako nejúčinnějšího prostředku integrace evropských finančních trhů. Tento orgán by se měl stát „mega regulátorem“ aktivit všech nadnárodních finančních organizací.

Od okamžiku svého založení v r. 1857 je finanční struktura Santander ve sféře vlivu skupiny Rothschildů, se kterou je v úzkém vztahu rodina Botin, od počátku řídící tuto banku. Díky těmto vztahům se bance podařilo rozšířit svoji síť, nejprve v celém Španělsku, a pak provést finanční expanzi do latinské Ameriky (Argentiny, Mexika, Brazílie, Chile a dalších zemí), kde bance Santander patří 10% všech bankovních aktiv, a nakonec upevnit svoji přítomnost v Evropě, kde uzavřela strategické spojenectví s Royal Bank of Scottland, pod jejímž vedením se v současné době nachází. Vzhledem k tomu, že má s britskými bankovními domy a Rothschildy silné historické vztahy a že druhá největší španělská banka – Bilbao Vizcaya Argentaria (BBVA) – spolu s bankou Santander kontroluje 56% španělského bankovního kapitálu, lze říct, že bankovní systém Španělska je v podstatě filiálkou Londýna. Není náhodou, že když během finanční krize požadovala Evropská komise po RBS výměnou za finanční pomoc prodat 700 svých poboček, byla to právě banka Santander, která nabídla odkup 318 z nich, i když již vlastní 1300 různých složek RBS.

Ve svých zprávách se banka Santander prezentuje jako prosperující banka, která v posledních třech letech u zisku předstihla Bank of America, JP Morgan, Union Bank of Switzerland a zmíněnou RBS. Přičemž celé impérium banky Santander představuje, podle názoru D. Smolla, pouze obrovskou skořápku bez reálných aktiv. Hlavních zisků banka dosahuje nafukováním obrovské spekulativní bubliny v Brazílii, Velké Británii a Španělsku. V Brazílii ji zisky plynou z operací s brazilskými státními dluhopisy, které představují obrovskou finanční pyramidu, a ve dvou zbývajících zemích z operací s deriváty na nemovitosti, díky kterým se v bance Santander nahromadila obrovská „toxická“ aktiva, vedoucí k prudkému nárůstu nesplatitelných dluhů v bankovním systému Španělska. Jméno prezidenta banky se nejednou objevilo v souvislosti s obchodem s narkotiky. Takže v září 2004 stálý podvýbor pro vyšetřování amerického senátu dal bankám Santander a HSBC „přísné varování“, kvůli nedostatečné kontrole dodržování opatření proti praní špinavých peněz a podezřelý převod 35 milion dolarů na svůj účet od osoby podezřelé z pašování drog z Rovníkové Guinei.

Nicméně Emilio Botin v tom nevidí žádný problém. Snaží se přeměnit svoji banku na největší banku v Anglii v tržním obratu, ziskovosti a rentabilitě. Jak píše D. Smoll: „Takovou trofejí se bude Botin a jeho angličtí patroni chlubit, dokonce i kdyby celý světový finanční systém přestal náhle existovat. Ale syndrom Santander – to je smrtonosné šejdířství, od kterého se vlastenci v Rusku, Číně a Indii musí držet dál.“

D. Smoll uvádí země, o které projevuje banka Santander obzvláštní zájem, projevující se ve formě vlastního projektu BRIC Fondu M. Botina (soukromého fondu rodiny Botin), v jehož souladu v letech 2006-2009 se v sídle fondu v Madridu konala výroční setkání se zástupci politických kruhů Číny, Indie, Ruska a Brazílie, aby se soukromě probrala otázka, jaká má být orientace té či oné země. Politické, ekonomické a strategické korekce kursu, které musí udělat Rusko, se probíraly na relevantním semináři v r. 2009.

V Rusku v posledních letech vyvíjí banka Santander mimořádnou aktivitu, prostřednictvím své složky „Santander Consumer Finance SA“. I když její hlavní specializací se zdá být poskytování úvěrů na auta, hlavní zaměření její činnosti je zcela jiné. Lze říct, že dnes Santander v Rusku zcela nahradila fond Sorose a zaměřila se na vědecké a vzdělávací projekty.

Skupina Santander je, zdá se, jedinou bankou, v jejímž rámci existuje zvláštní složka nazvaná „Santander Universities“, která je odpovědná za realizaci programu spolupráce s akademickou obcí v různých zemích světa (především v latinské Americe). Tato složka podporuje univerzity, se kterými má banka dohodu o spolupráci, poskytuje různé druhy podpory – poskytuje studijní stipendia, organizuje projekty pro učitele a výzkumníky, podporuje rozvoj vztahů mezi univerzitami a podnikatelskou sférou. V letech 1996 až 2008 bylo na tyto účely vyčleněno 590 milionů euro. K dnešnímu dni byly dohody podepsány s více než 700 univerzitami, a širší projekt „Universia“ zahrnuje 1169 vzdělávacích institucí ve 23 zemích, ve kterých studuje a pracuje 13,5 milionu studentů a vyučujících.

V Rusku je partnerem banky Santander již 8 vysokých škol, včetně Vysoké školy ekonomické.

Činnost skupiny Santander se stala unikátním příkladem inovačního globálního síťového projektu, kdy soukromá banka, sdružující kolem sebe přední světové univerzity, vytváří vlastní nadnárodní vzdělávací systém („Santander Net“). Pokoušejíc se o syntézu lichvářsko-spekulačních a „silně zásadových“ základů se banka Santander stala modelem spojení byznysu a katolicismu Opus Dei. Vzhledem k tomu, že současný šéf Vatikánské banky nasbíral bohaté zkušenosti, kdy pracoval právě v bance Santander, lze si představit, jakou zkušeností bude pro Rusko převzetí této „bankovní etiky“ a vytvoření nechvalně známého „pravoslavného bankovnictví“.

(1) http://kpp-russia.ru/?p=766