Má obhajoba u druhého hlavního líčení

Celé jednání probíhalo v příjemnější atmosféře než to loňské. Tajná policie tentokrát nefotografovala okatě přítomné hosty, soudkyně mi dovolila dokončit celou obhajobu, dobře mluvil i můj advokát, JUDr. Jiří Matzner mladší. Nemohu si stěžovat na nic. Škoda jen, že soudkyně nedovolila televizi, aby průběh líčení natáčela.

Děkuji všem, kteří mě přišli podpořit. Je to pro mě velmi důležité, že jste tam byli. Děkuji všem, kteří finančně přispěli na právní pomoc. A děkuji všem, kteří napsali, zavolali, poslali smsku s vyjádřením podpory. Jsou to možná drobnosti, ale jsou potřebné. Vím, že většina čtenářů je už z toho procesu unavena stejně jako já. Ale nedá se nic dělat, musíme vytrvat. Ten boj jsme si nevybrali, byl nám vnucen. Musíme ho dotáhnout ke konci, ať už to dopadne jakkoliv.

Moje obhajoba

Obecná a už dříve uvedená fakta

Paní předsedkyně,

domnívám se, že většina argumentů, které jsem považoval za důležité, už byla řečena při prvním procesu. Přesto teď některé zopakuji a rozšířím o doplnění na základě odůvodnění krajského soudu.

Tak tedy ještě jednou základní fakta. Internetový server Zvědavec provozuji od roku 1999, je umístěn v USA, já sám mám stálé bydliště v Kanadě. Zabýváme se ve Zvědavci lidskými právy, poukazováním na jejich porušování v různých částech světa, právy zvířat, ekologii, přinášíme ekonomické a geopolitické analýzy apod. Snažím se poskytovat svým čtenářům alternativní zdroj informací. Pokud by to nebylo příliš neskromné, řekl bych, ze se pokouším hledat pravdu. Neříkám, že se mi vždy daří, ale alespoň to zkouším.

Nevyhýbám se ve výběru témat kontroverznímu obsahu a snažím se nebýt řízen diktátem politické korektnosti. Výsledkem je, že se občas objeví články, které mohou být někým chápány jako na hraně zákona. Takovým byl zřejmě i článek Holocaust a jeho čtyřmilionová varianta, pro který tady stojím. Článek jsem umístil na server sám, s nikým jsem se o tom neradil. Udělal jsem to, protože Zvědavec je diskuzní server a chtěl jsem v dobré víře o tom otevřít debatu.

Mimochodem, v Kanadě, kde mám stále bydliště, a kde neexistuje obdoba §261 a podobná činnost není trestná, budí můj případ mezi mými kanadskými známými a přáteli značné rozpaky. Má kanadská audioložka, která pečuje o můj pokažený sluch, mě před odletem dokonce objala a přála mi šťastné pořízení. Pro Kanaďany je nepochopitelné, že ještě dnes může existovat v Evropě země, kde se trestá za něco tak absurdního jako uveřejnění cizího článku v zemi, kde to není trestné. „A oni tě chtějí potrestat za článek, který jsi nenapsal, který jsi publikoval tady?“ diví se. „No to nedělá ani Castro na Kubě, ani Severní Korea.“ Někteří dokonce uvažují, že by o tom informovali kanadský tisk. Ten případ nedělá České republice v zahraničí dobré jméno.

Něco více o samotném článku

Počty obětí

Je mi vytýkáno zpochybňování počtu obětí. Článek je nezpochybňuje, pouze ukazuje na rozpory v oficiálních pramenech. Upozorňovat na rozpory by nemělo být trestné. Celá řada oficiálních zdrojů tak činí, včetně internetové encyklopedie Wikipedia. Ta uvádí několik různých zdrojů a několik čísel od 800 tisíc po 4 miliony. Wikipedie rovněž připomíná, že samotná pamětní deska v Osvětimi byla v roce 1989 po kolapsu komunistického státu vyměněna a původních 4 miliony obětí se smrskly na 1,1 milionu. To jsou fakta, která si každý může dohledat v běžně přístupných zdrojích, není to žádná konspirace ani popírání holocaustu. Pokud mě chcete trestat za upozornění na různý počet obětí z oficiálních zdrojů, musíte také obvinit Wikipedii a dokonce i samotný památník holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě, kde se uvádí jmenný seznam obětí v počtu 3 milionů s tím, že dokonce říkají, že skutečné číslo bude nižší vzhledem k tomu, že řada údajů je duplicitních a triplicitních. Stejné číslo, 3 miliony, zmiňuje Památník zavražděných evropských židů v Berlíně, ze kterého tady mám brožurku, kde si to můžete vyhledat. Přikládám ji ke své obhajobě.

Závadné věty v článku

Státnímu žalobci i krajskému soudu zdá se, nejvíce vadí několik zcela určitých vět v tom článku. Konkrétně uvádějí věty „Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, že byl v jakémkoliv táboře smrti používán jedovatý plyn, plynové komory nebo plynové pece“, „Tábory smrti kontrolovali kvalifikováni inženýři a ti uvedli, že zmiňovaná zařízení byly sprchy, že nemohla být používána jako plynové komory a že údajná úmrtí byla nemožná. Za své posudky byli umlčováni a uvězněni. Existuje i množství očitých svědectví vězňů, kteří existenci táborů smrti popírají, i ti jsou umlčováni a vězněni.“

Ta poslední vytýkaná věta je téměř úsměvná. Není důkazem, že alespoň něco v tom článku je pravda, prostý fakt, že já sám tady stojím před soudem a zažívám na vlastní kůži to, o čem ta poslední věta hovoří? Nehrozí mi trest a vězení za totéž?

Vždy si v takové situaci připomenu známou repliku Jana Wericha v rozhovoru s Horníčkem, kdy Horníček říká, že si kupuje knihy na metry - přísně o dnešku, a že je každý den projde, zda některá není o včerejšku a zda nezasmrádla. „Copak kniha, říká na to Werich, ale stránka, ba dokonce slovo stačí.“

Mám totiž ve Zvědavci přes 4000 článků od více jak tisíce autorů, a stojím tady před soudem pro dvě nebo tři věty uvedené v jediném z nich. Bylo by to téměř komické, kdyby to nebylo vážné.

Pokud jde o inkriminované věty, znovu připomínám, že nejde o mé vlastní výroky a dokonce ani o výroky autora článku, Cassidyho. I on pouze cituje názor někoho jiného. Z kontextu ovšem může vyplývat, že se s nimi Cassidy ztotožňuje, připouštím.

Pokud byste se mě zeptali, zda sám s uvedenými větami souhlasím, odpověděl bych, že nevím. Nejsem historik a netroufám si vynést soud. To ponechávám odborníkům. Necítím se povolán k rozhodnutí, zda to bylo tak či onak.

Stanovisko krajského soudu

Krajský soud ve svém zdůvodnění píše: v případě zveřejňování textu popírajícího holocaust tak, aby bylo upozorněno na tvrzení některých osob evidentně v rozporu se závěry Norimberského tribunálu, nelze sice a priori možnost na takový text neupozornit (například v případě vědeckých historických polemik), avšak nemůže být v žádném případě předmětem veřejné diskuze, neboť to je ze zákona vyloučeno, když právě v tomto směru je podle názoru odvolacího soudu svoboda slova významně omezena.

Listina základních práv a svobod jako součást české Ústavy

Odvolávám se v tomto na Listinu základních práv a svobod, která je součástí naší ústavy a kde se v článku 17 uvádí:

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

(3) Cenzura je nepřípustná.

Součástí článku 17 je i odstavec (4), kde se uvádí, že

Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Domnívám se, že se odvolací soud mýlí, pokud tvrdí, že (cituji) toto téma nemůže být předmětem veřejné diskuze, neboť to je ze zákona vyloučeno, když právě v tomto směru je podle názoru odvolacího soudu svoboda slova významně omezena a odvolává se přitom na odstavec (4) §17 Listiny práv a svobod. Státní žalobce, ani krajský soud se nemůže odvolávat na zmíněný odstavec (4), aniž by podrobně vysvětlil, jak věta „ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, že byl v jakémkoliv táboře smrti používán jedovatý plyn“ ohrožuje práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu zdraví a mravnosti.

Jsem si jist, že Listina základních práv úmyslně a velmi přesně specifikuje případy, kdy stát může svobodu projevu omezit, a není náhoda, že je vyjmenovává. Kdyby v inkriminovaném článku například bylo napsáno: „ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, že v jakémkoliv táboře smrti byl používán jedovatý plyn, a proto navrhuji, aby všichni, kdo si myslí opak, byli zbaveni hlasovacího práva,“ pak bych zcela jasně porušil odstavec (4) článku 17 Listiny základních práv a svobod, protože bych upíral práva a svobody druhým, a vy byste mě mohli právem stíhat a trestat. Ale nic takového v inkriminovaném článku není.

Článek nevyzývá k násilí, nehanobí rasy, nebudí nenávist, nebere nikomu práva a svobody, neohrožuje bezpečnost státu ani veřejnou bezpečnost, ani ochranu veřejného zdraví či mravnosti. Pouze předkládá něčí názor k uvážení. Toto není a nesmí být trestné.

Rozdíl mezi slovy popírat a pochybovat

Rád bych ještě upozornil na rozdíl mezi slovesy „popírat“ a „pochybovat“. Česká média a také někteří lidé činní v trestním právu mají tendenci to nerozlišovat a nahrazovat jemnější výraz pochybovat mnohem ostřejším výrazem popírat, čímž ovšem škodí nejen případně obviněnému, ale i samotnému právu dělají medvědí službu. Mezi oběma slovy je velký významový rozdíl. Když řeknu „pane svědku, pochybujete, že jste tam podezřelého viděl?“ je to úplně něco jiného, než když řeknu „popíráte, že jste tam svědka viděl?“ Odmítám nálepku popírače, připouštím, že ten článek vznáší jisté pochybnosti.

Prosím vás, pochybovat o něčem je přirozená lidská vlastnost, je to něco, co žene pokrok dopředu, kdyby lidé nepochybovali, dodnes bychom věřili, že Země je středem vesmíru a Slunce a ostatní planety se kolem točí. Není možné ani říci „pochybovat sice můžeš, ale ne o tom.“ Nelze vymezit mantinely, o čem se smí pochybovat a o čem ne. Jakmile řekneme, že o něčem nesmíme pochybovat, ani se bavit, že to musíme přijmout jako uzavřený fakt, dělá to z nás roboty. Stroje.

Řekl jsem, že ten článek vznáší jisté pochybnosti. Nepopírá. Pouze předkládá názor někoho jiného. Říká, tady ten a ten si myslí to a to. A nechává prostor pro diskuzi. Proto jsem to publikoval. Diskuze je vitální součástí každé svobodné společnosti.

Paragraf 261

Orwellovo přirovnání

Ve slavném Orwellově románu 1984 mají ministerstvo lásky, které mučí a vyslýchá občany, ministerstvo míru, které vede válku a ministerstvo pravdy, jehož posláním je šířit lži.

§261a, podle kterého jsem souzen, má znaky Orwellovského světa a nese pečeť toho, co Petr Pithart, ze kterého za chvíli budu citovat, nazývá „memoriální zákony“. Tento paragraf se tváří jako ušlechtilá snaha o ochranu práv a svobod člověka, dokonce cituje práva o svobody člověka, ve skutečnosti přesně ve stylu Orwella je používán právě k potlačení práv a svobod člověka, z nichž nejdůležitější svobodou je právo na vlastní názor a svoboda projevu.

I my máme své Satanské verše

Kroutíme hlavou nad muslimy a jejich vírou. Divíme se, jak může Chomejni vyhlásit fatwu nad Salmanem Rushdie za "zpochybnění Koránu" v jeho knize Satanské verše. I my máme své "satanské verše", které nesmějí být zpochybněny, i my máme svá náboženská dogmata, o kterých nesmíme vést otevřenou debatu, kterým musíme pouze slepě věřit. Alespoň tak to napsal krajský soud, když konstatoval, že (cituji) "holocaust nemůže být v žádném případě předmětem veřejné diskuze, neboť to je ze zákona vyloučeno". V čem jsme lepší než Chomejni? Snad jen v tom, že mi nehrozí smrt. I když ani to nelze zcela vyloučit.

Paradoxy zákonů na hodnocení minulosti

Máme v našem trestním právu zákony zakazující schvalování komunistických a nacistických režimů. Znamená to, že jiné než nacistické nebo komunistické genocidum je možno nejen zpochybňovat ale i ospravedlňovat a schvalovat bez ohledu na počet obětí?

Je komunistickou genocidou genocida spáchaná komunisty (příslušníky strany) nebo genocida spáchaná komunistickým režimem ? Pokud platí první, pak je jakýkoliv nekomunista podílející se na "komunistické" genocidě mimo a jeho činnost je možno schvalovat jednoduše proto, že neměl červenou knížku. Pokud platí druhé, pak celé zákonné ustanovení ztrácí smysl neboť nikdy a nikde žádný komunistický režim neexistoval. Existoval jen režim socialistický.

Zajímavý paradox je v kauze Katyň. Zde neexistuje nic jako oficiální verze a ideové protagonisty na obou stranách lze tedy v souladu s literou tohoto zákona považovat za ty, kteří porušují jeden a tentýž zákon. Jedni popírají komunistickou genocidu tím, že vidí vinu na straně nacistů a jiní dle stejného principu popírají genocidu nacistickou (Oberfalzer).

Z projevu Petra Pitharta, který pronesl v Senátu před hlasováním o protikomunistickém odboji

Ve Francii, po přijetí řady zákonů z let 1990 až 2007, které dostaly obtížně přeložitelné adjektivum memoriální a které vynášely závazné kategorické soudy o minulosti, od dob napoleonských přes masakry v Arménii až po válku v Alžírsku, se ozvali historici, nejdříve francouzští a pak evropští, s iniciativou, která se obrací na všechny zákonodárce s výzvou, aby si přestali osobovat právo, zákony rozhodovat o minulosti a bránili tak svobodnému bádání o minulosti.

Do čela iniciativy nazvané Svobodu pro historiografii tak se tehdy postavil historik Pierre Norra. Nakonec z toho byla výzva nejen francouzských, ale evropských historiků nazvaná „Apel de Blois“, zřejmě podle města, kde byla sestavena. Mluví se v ní o nepřípustnosti retrospektivního moralizování minulosti a o hrozbě intelektuální censury. Minulost a psaní o minulosti, historiografie nebo dějepisectví, nesmí být napříště zajatcem současné politiky. Ve svobodném státě žádná politická autorita nemá právo definovat formou zákonů pravdu o minulosti a omezovat tak nejen historiky, ale vůbec kohokoliv ve svobodném bádání a souzení minulosti.

Francouzské národní shromáždění pak vytvořilo zvláštní komisi vedenou jeho předsedou, která rozhodla, prozkoumat oprávněnost podnětů historiků. Nakonec jim dala v pevném rozsahu zapravdu. Byla tak učiněna přítrž nebezpečně se rozmáhajícímu autoritativnímu mentorování dějin francouzskými zákonodárci.

Je to opravdu tak snadné, rozhodnout zvednutím ruky například o tom, zda v letech 1945 až 1948 u nás byla či nebyla demokracie? Zda a co byl, a co nebyl protikomunistický odpor a co odboj? Ta snadnost by nás měla varovat.

Minulost by neměla být služkou současnosti, tím méně momentálně zvolených politiků. Myslím si, že alespoň v demokratických režimech, v právních státech tomu tak být ani nesmí. Kdybychom to připustili, přepisovaly by se dějiny, a to znovu a znovu, závazně, zákonem, po každých volbách.

Dosti na tom, jak my Češi už více než 100 let napravujeme jedním a pak opačným směrem minulost, bouráním a zase stavěním, a opět bouráním pomníků. Je to truchlivé, zakomplexované počínání a obávám se, že je velmi navyklé.

Naši bezradnost nad problematickou minulostí si kompenzujeme tu strháváním mariánského sloupu, tu přebarvováním tanku. Co jsme nestihli, když to bylo - jak se říká - „vo hubu“, to ochotně uděláme, když je to povoleno a snímá to televize.

Obávám se, že přijímání zákonů o minulosti je činnost s tímto obrazoborectvím spřízněná. My senátoři bychom na tom neměli mít svůj podíl, myslím si. Minulost není materiálem pro zákonodárce.

Nevím jak vy, ale já bych jako člen dejme tomu nějaké komise ministerstva obrany odmítl rozhodnout podle § 3 odstavce 4 - 6 tohoto návrhu zákona, zda ten, kdo vstoupil do komunistické strany 4. ledna 1968, tedy ještě za Novotného, a pak byl za protistátní činnost odsouzen na tři roky ztráty svobody, není účastníkem odporu či odboje. Kdyby totiž vstoupil o dva dny později, tedy už za Dubčeka, podle zákona by jeho odpor převyšoval jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci. Cituji ustanovení zákona. To by pak ale ještě musel vystoupit z KSČ za Dubčeka, tedy v dubnu 1969, a ne až v květnu za Husáka. Jinak podle tohoto zákona nemá šanci. A nejen to. Vztahuje se na něj naopak zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

O hodnocení minulosti se nemají přijímat zákony. Minulost je to, co je v našich hlavách. Tam se rozhoduje, zda a jak se s minulostí vyrovnáváme. Nikde jinde. Nejméně pak v erárních úřadech a v komisích, které zřizují momentální zákonodárci.

Podobnost §261 s komunistickým §98 o podvrácení republiky

V současné vzedmuté vlně podobných procesů s různými lidmi obviněnými podle téhož paragrafu vnímám svůj proces už nejen jako prostou snahu umlčet nepohodlný server, ale jako demonstraci moci a koordinovanou snahu jistých kruhů zneužít vágně formulovaný §261a o podpoře hnutí potlačujících lidská práva k nastolení cenzury a kontroly myšlení. Podobně byl za komunistů široce zneužíván známý § 98 o podvracení republiky.

Vím, že ten zákon nemůžete zrušit, je platný a vy jej musíte plnit. Ale máte alespoň možnost zmírnit jeho dopad, k tomu vás Váš úřad soudce opravňuje.

Dnes se nebudu odvolávat na lidská práva. To jsme udělal posledně, a soud mé argumenty uznal. Dnes se budu odvolávat na zdravý rozum. Vím, že mě můžete potrestat. Můžete mě umlčet, zavřít, prostředky na to máte, ale nemůžete nařídit, aby lidé přestali pochybovat. Je to proti přírodním zákonům. Můžete se pokusit udělat z lidi stroje, exemplárními tresty a strachem dočasně zpomalit proces poznávání, ale nikdy ne natrvalo.

Připomínám historii, kdy se církev pokoušela o něco podobného. Její represivní nástroje byly ovšem mnohem mocnější než současný trestní systém. Mučili pochybovače a někdy je i upálili. A ani tehdy se jim nepodařilo vyhrát. Pochybovat je lidské, kdo se pokouší zakázat pochybování pod pohrůžkou trestu, nemůže uspět. Lidé si samozřejmě začnou klást otázku, co to je za pravda, na hliněných nohou, že musí mít podporu v zákoně?

Za každého jednoho padlého, za každého jednoho umlčeného Zvědavce povstane deset nových „pochybovačů“. Chcete to? Opravdu to chcete?

Zvuková nahrávka z celého jednání je zde (55MB, 2h, 8 minut).
A pokud si chcete přečíst postřehy ze soudní síně očima jednoho z diváků, doporučuji Reportáž: Proces se Stworou, druhé kolo.

Reakce médií

• iDnes: Článek na webu holokaust nezpochybnil, rozhodl podruhé soud
• CT24: Stwora holocaust nezpochybňoval, rozhodl soud
• Týden.cz: Veřejně popíral holocaust, soud ho podruhé nechal jít
• První zprávy: Soud v Praze zprostil obžaloby editora Zvědavce
• České noviny: Soud opět osvobodil muže viněného ze zpochybňování holokaustu