Nobelova cena míru 2010 jako geopolitický šachový tah

Propůjčení letošní Nobelovy ceny míru Liu Xiaobovi není žádná náhoda. Z mého pohledu je to jen další část dlouhodobé strategie, ani ne tak ze strany norských členů Výboru pro udělování Nobelových cen, jako víceméně vůdčích kruhů elity globální hegemonální moci USA, která chce všemi prostředky zabránit, aby se Čína stala vedoucím faktorem světového hospodářství. Úmyslem těchto elit je ukázat Číně, kde jsou její mantinely.

Celosvětový mediální poprask kolem Nobelových cen míru patří zcela vědomě k této kalkulované strategii, mířící k „ztrátě tváře“ Číny v očích světové veřejnosti. To vše patří k dalekosáhlému plánu zapojení „lidských práv“ do celé sítě nevládních organizací (NGO), přímo či nepřímo kontrolovaných Washingtonem, s kterými pak jako se svými nástroji geopolitiky táhne do boje.

Dá se očekávat, že Washington nebude mít s touto kampaní podstatně větší úspěch než s dřívějšími pokusy, kupříkladu s povstáním v Tibetu v březnu 2008, vyvolaném silami, které stály ve spojení s dalajlámou. Jiným příkladem je tajná podpora nepokojů v čínské provincii Sin Tiang v červenci 2009 nebo pokusy destabilizace pomocí tzv. šafránové revoluce v sousední státě Myanmar (Burma) v roce 2007. Kruhy, které za tuto politiku popichování nesou odpovědnost, jsou si toho plně vědomy. Chtějí přesto vytvořit mezinárodní klima, v kterém se postavení Čínské lidové republiky bude měnit z postavení partnera a přítele k obrazu nepřítele. Pro Washington je to vysoce riskantní strategie, ale její příčinu lze v neposlední řadě vysvětlit jistým zoufalstvím nad měnícím se geopolitickým postavením USA.

Podivní zahraniční přátelé Liu Xiaoboa

Existuje staré anglické přísloví ve smyslu „Řekni mi jaké máš přátele a já ti řeknu kdo jsi ty“. Nejsem kvalifikován vyjadřovat se k Liu Xioabovi jako člověku, nikdy jsem se s ním osobně nesetkal a nečetl jsem žádné jeho knihy. Přesto mi připadá důležité pozorovat, kým se obklopuje, především pak, kdo jsou jeho podivní zahraniční přátelé.

Liu Xiaobo byl do roku 2007 presidentem nezávislého čínského PEN centra; dle jeho osobní biografie na webových stránkách PEN International patří do jeho předsednictva. PEN není žádné náhodně vytvořené seskupení spisovatelů. Víceméně patří britskoamerické síti nestátních lidskoprávních a demokratických organizací (NGO) a jiných společenství a nadací, nasazovaných pro prosazování geopolitických cílů, které ve skutečnosti jsou určovány jejich sponzory a mecenáši.

PEN sám sebe označuje za nejstarší lidskoprávní organizaci světa. Organizace byla založena roku 1920 G.B.Shawem a H.G.Wellsem, dvěma vedoucími geopolitickými stratégy tehdejšího britského imperia. Organizace je podporována soukromými americkými a evropskými nadacemi a firmami, kupříkladu Bloombergem, stejně jako norským ministerstvem zahraničí. Jsou taky jiní sponsoři, kteří však „chtějí zůstat v anonymitě“. Cílem PENu podle vlastních vyjádření je vývoj „světové kultury“. V kontextu angloamerické „Global Governance“ nebo „Nového světového pořádku“(NWO) Davida Rockefellera to ladí zvláštně. PEN je částí větší sítě jménem International Freedom of Expression Exchange (IFEX) se sídlem v Kanadě. K ní patří kolem 90 nestátních organizací, které si vepsaly do svých praporů ušlechtile znějící cíle obrany „svobodného vyjadřování názorů“ - ať už si pod tím představujeme cokoliv. Ke členům IFEXu patří takové organizace jako Freedom House z Washingtonu, která je financovaná americkým ministerstvem zahraničí a nadace National Endowment for Democracy (NED).

Organizace Freedom House, založená v roce 1941 na podporu amerického vstupu do druhé světové války, sloužila v časech studené války jako prostředek pro CIA řízené antikomunistické propagandě. V novější době se účastnila významnou měrou na Washingtonem řízených destabilizujících kampaních v Tibetu, Burmě, na Ukrajině, v Gruzii, Srbsku, Kirgizstanu a jiných zemích, jejichž politika neseděla vlivným kruhům v USA. Jeden z dřívějších presidentů Freedom House byl bývalý ředitel CIA James Woolsey. Bette Bao Lord, který předsedal v letech 1993 až 2001, byl rovněž v časech nepokojů 2008 v Internationalen Committee for Tibet. Freedom House spolupracovalo se George Sorosovým Open-Society-Institut a norským ministerstvem zahraničím, například v roce 2005 při podpoře Washingtonem financovanou „tulipánovou revolucí“ v Kirgizstánu, která přivedla k moci diktátora a drogového bosse Kurmanbeka Bakijeva.

K známým NGOs v IFEXu patřil vedle PEN taky Human Rights Watch z New Yorku – tato organizace nedávno dostala dar ve výši 100 milionů dolarů od miliardáře a spekulanta Geoge Sorose. Soros k tomu dodal : „Human Rights Watch patří k nejúčinějším organizacím, které podporuji“.

Tolik ke vztahu mezi PENem a Liu Xiaobo. Podívejme se nyní lépe, proč se stal laureátem Nobelovy ceny.

Tianan`men 1989: O čem se nemluví

Ve zdůvodnění udělení Nobelovy ceny míru Liu Xiaobovi se výbor odvolal na jeho roli při protestech na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a jeho spoluúčastí na tzv. Chartě 08 v roce 2008. Časopis Time popsal Chartu 08 jako „manifest, vyzývající v represivní komunistické Číně k demokratickým reformám“.

Psalo se o tom, že Liu Xiaobo, který předtím vyučoval na americké elitní Columbia universitě, se na jaře 1989 vrátil do Číny, kde převzal vedoucí roli v studentských protestech na náměstí Nebeského míru v Pekingu. Tehdejší události z července 1989 jsou zde v Evropě většinou dávány do spojení s obrazy, které šířil televisní kanál CNN. Málokdo ví, že tyto demonstrace byl tehdejší pokus amerických tajných služeb vměšovat se vnitřních záležitostí Čínské lidové republiky a pokus o vyvolání „barevné revoluce“, jak se takové později nazývaly. Washington podporoval později „barevné revoluce“- v Srbsku proti Miloševičovi, na Ukrajině tzv. oranžovou revoluci, „revoluci růží“ v Gruzii a jiné kampaně k geopolitické destabilizaci, vedoucí ke změně režimu a v přátelskou politiku vůči Washingtonu.

Jak popisuji ve své knize „Full Spectrum Dominance: Totalitarian Democracy in the New World Order“, člověk, který tlačil na tehdejšího amerického presidenta George Herberta Walkera Bushe, aby proti pekinské vládě zavedl přísné sankce, nebyl nikdo jiný, než americký velvyslanec a dlouholetý Bushův přítel a CIA úředník James R. Lilley. Gene Sharp z Albert Einstein Istitution v Bostonu, autor – dle svých slov – učebnice o „nenásilnosti jako formy vedení války“ - byl v Pekingu taky krátce předtím než protesty na Tian`anmen vrcholily. Sharpova organizace a jeho spisy, především jeho kniha „Civilian-Based Defense: A Post Military Weapons System“ měla při barevných revolucích v Srbsku, na Ukrajině a v Gruzii taky hrát významnou roli. Možná je to náhoda, že Sharp byl v Pekingu v červnu 1989...možná ale to náhoda nebyla.

V době demonstrací na náměstí Nebeského klidu roku 1989 musela údajně ukončit svou činnost jiná nadace, v níž byl George Soros předsedou, jmenovitě „Fund for the Reform and Opening of China“. Čínské úřady obvinily tuto nadaci ze spolupráce s CIA na destabilizování Číny v červnu 1989, v čase nepokojů na náměstí Tian`anmen.

Je vhodné taky připomenout, že americké tajné služby tehdy rovněž aktivně pracovaly na urychlení zhroucení Sovětského svazu. Když tedy Liu Xiaobo na jaře 1989 resignoval na velmi nadějnou akademickou kariéru na Columbia University v New Yorku a vrhl se do demonstrací na náměstí Nebeského klidu, dá se minimálně předpokládat, že mu k tomuto kroku radili jeho podivní zahraniční přátelé v USA.

Při Liově roli při formulaci Charty 08 udivuje rovněž načasování. V době, kdy Čína modernisovala své hospodářství a – minimálně podle dojmu autora – v mnoha oblastech poskytovala větší svobody, než v tak zvaných západních demokracích je obvyklé, zvyšuje Liu politický tlak na vedení v Pekingu. A to v roce 2008, i když dobře věděl, že čínské úřady byly neobyčejně nervosní kvůli možných akcí tibetských či jiných, například ujgurských skupin, které chtěly Peking přivést do potíží během Olympijských her. Americké ministerstvo zahraničí potvrdilo, že protesty a povstání roku 2008, podporované dalailamou, představovaly nejhorší vnitřní nepokoje v dějinách Čínské lidové republiky. Nebyl to tedy právě nejvhodnější moment požadovat uvolnění vůči jinak smýšlejícím, když by to se svými úmysly myslel vážně. Vnucuje se podezření, že Liu Xiaobo se svými aktivitami sledoval dalekosáhlejší cíle, než mu jeho podivní zahraniční přátelé našeptávali.

Nominace Nobelovy ceny

V této souvislosti je zajímavé, kdo Liua Xiaobo formálně navrhl na Nobelovou cenu míru 2010. Nominace nepochází původně od nikoho jiného, než od dalajlámy, který se již dlouhá léta těší finanční štědrosti americké vlády. Financování aktivit dalajlámy a různých hnutí pro „svobodný Tibet“ je na internetu dostatečně dokumentováno. Když dalajláma nyní Liu nominoval, říká to mnoho o geopolitických motivech při udělování letošní Nobelovy ceny míru.

Podíváme-li se na seznam zbývajících mecenášů Liuovy nominace, pak se ten seznam dá číst jako seznam členů trilaterální komise Davida Rockefellera, elitární skupiny 300 vybraných zástupců vlivných kruhů severní Ameriky, Evropy a Japonska. (Čína nemá k tomuto vybraném klubu přístup).

Vedle dalajlámy nalezneme tam českého ministra zahraničí knížete Karla Schwarzenberka, dřívějšího ředitele Světové obchodní organizace Mike Mooreho a ruského opozičního politika Grigorije Javlinského, zastánce svobodného trhu.

Protože kníže Karel, Moore a Javlinski všichni dohromady jsou členové Triraterální Komise je docela možné, že rozhodnutí učinit Liu Xiaobo laureátem Nobelovy ceny míru původně padlo tam.

Bývalý president České republiky Václav Havel, příznivec NATO, je předseda mezinárodní rady Human Watch, organizace, podporované Geoge Sorosem. Taky on podporoval nominaci Liua. Havel, který je těsně spřátelen s knížetem Karlem, zdůrazňuje, že Liuova Charta 08 si vzala za příklad Havlovu Chartu 77 z bývalého Československa. Ta byla se skrytou pomocí CIA použita k destabilizaci Sovětského svazu.

O norským parlamentem jmenovaném výboru je málo známo. Webová stránka podtrhává nezávislost tohoto výboru; ale toto vyjádření je málo důvěryhodné, když vezmeme v úvahu, komu v minulosti byla udělena Nobelova cena. Najdeme mezi nimi dalajlámu, vězněnou burmskou opoziční vůdkyni Aung San Suu Kyi, Baracka Obamu – tomu byla Nobelova cena udělena když byl teprve dva týdny v úřadu a i když před nominací byl znám jeho úmysl zvýšit počet jednotek v Afghanistánu – nebo Henryho Kissingera, který jako ministr zahraničních věcí v sedmdesátých letech minulého století podporoval latinskoamerické diktátory, kteří nasazovali eskadry smrti proti opozici. A jako na zavolanou v okamžiku, kdy banky na Wall Streetu a angloamerický establishment se rozhodl všude šířit podvod s globálním oteplováním, byla Nobelova cena udělena klimatické radě OSN IPCC a mluvčímu kampaně klimatických změn Al Gorovi. Je mimo pochybnost, že Nobelova cena míru patří k těm geopolitickým instrumentům kruhů kolem NATO, s kterými je vyvíjen tlak na vlády, s jejichž politikou se nesouhlasí. Norsko jako zakládající člen NATO udržuje vysloveně úzké styky s vedoucími kruhy USA.

Právní poradce Liua

Mezi Liu Xiaobovými podivnými zahraničními přáteli nachází se taky nevládní organizace Freedom Now se sídlem v USA, která mu radí v mezinárodních právních otázkách. Dle údajů na její impozantní webové stránce stará se o „osoby, které kvůli svého přesvědčení sedí ve vězení a pokouší se je dostat z vězení pomocí právních a politických kampaní a cílené práci s veřejností. Ke klientům Freedom Now patří k ní kromě Liu taky Aung San Suu Kyi z Burmy. Tato nevládní organizace byla založena v roce 2001 absolventem Harvardu Jared Genserem.

Genser se ve své činnosti výrazně zaměřil na Čínu a byl v pozadí u téměř každé významné protičínské akce. Amnesty International mu propůjčila za jeho úsilí v organizaci tzv. „protestní akce padesáti skupin, pěti tisíc demonstrantů“ proti návštěvě čínského presidenta Tiang Ce Mina a v roce 1997 na Harwardské universitě aktivistickou cenu Honoured Activist Award. Na jaře 1998 jako reakci na Tiangův projev pozval k přednášení v Kennedy School of Government na Harvardu čínského disidenta Wej Tian Šenga. Krátce potom pozval k osobnímu rozhovoru Gensera a jeho spolupracovníky i dalajláma. Genser byl taky vědecký stipendista u National Endowment for Democracy (NED). Jak vysvětluji ve své knize Full Spectrum Dominance, spočívá role privátní nevládní organizace NED se sídlem ve Washingtonu dle vlastních slov jejího zakladatele, „v realizaci cílů, které byly před 30 lety plněny CIA, ale tentokrát na soukromé bázi“. NED podporovala v roce 2008 dalajlámovými příznivci inscenovaná povstání v Tibetu, byla zamíchána v destabilizačních akcích v provincii Xinjiang roku 2009 a každé destabilizační kampani, která byla prováděna Washingtonem v posledních letech.

Další člen vedení Liova Freedom Now je Glenn Kaminsky, právník v úřadu šéfa právního oddělení amerického ministerstva bezpečnosti vlasti. Toto ministerstvo, zřízené roku 2001 Bushem, označují americké lidskoprávní organizace jako „americké Gestapo“, protože odposlouchává telefonní hovory amerických občanů, vnikají do jejich domů bez přesvědčivých důvodů a smí nebrat ohled na jiná ústavou zaručená občanská práva.

Daniel Silverberg, jiný člen vedení Freedom Now, je představitel zahraničně politického výboru sněmovny representantů amerického Kongresu. Předtím byl odpovědný za strategie boje s terorismem v úřadu vedoucího právního oddělení amerického ministerstva obrany.

Liuovi právní zástupci jsou tedy těsně provázáni s americkými vládními úřady a strategickými zájmy. Podivní přátelé, opravdu...

Geopolitický význam

Proč americké vlivné kruhy zvolily tento právě nyní tuto příležitost, aby udělením Nobelovy ceny míru Liu Xiaobovi dále vytvářely nátlak na Čínskou lidovou republiku, lze vysvětlit skutečností, že Čína se v současnosti vyvíjí k jedné z nejsilnějších a dynamicky rostoucích národních hospodářství světového formátu, zatímco USA se propadají do nejhorší hospodářské deprese své dvousetleté historie.

Východiskem oficiální strategické politiky USA je dnes stejně jako včera National Security Strategy of the United States, známá taky jako Bushova doktrína, formulovaná v září 2002, podle níž „politické a vojenské poslání Ameriky v období po studené válce spočívá v zabezpečení, že v západní Evropě, Asii, nebo na území bývalého Sovětského svazu nevznikne žádná soupeřící velmoc“. Tato formulace je už od roku 1992 oficiální doktrinou Pentagonu.

Proč se nyní terčem stává Čína? Zcela prostě – Čína dnes jako vzrůstající politický a hospodářský faktor vytváří mezinárodní aliance, aby podporovala hospodářský vzestup v zemích, kde má Washington malý vliv, jako Súdan či Irán. V současnosti představuje Čína jako dynamický a současně stabilní stát strategické ohrožení pro USA nikoliv proto, že by Čína hrozila válkou tak, jak to dělá Washington všude ve světě. Ohrožení spočívá v tom, že Spojené státy, či lépe řečeno ti, kteří určují její politiku, ztrácejí své dominantní postavení, zatímco Čína, Rusko, země Shanghai Cooperation Organization ve střední Asii a mnohé jiné země se posouvají k multipolárnímu světu. Kvůli Bushově doktríně a americké strategické geopoliky se musí tato dynamika zastavit za každou cenu, dokud to je ještě možné. Nejnovější zostření sankcí Rady bezpečnosti OSN proti Iránu, která ustoupila tlaku USA, má málo společného s Iránem a jeho jadernými ambicemi, a více s tím, že Irán se stal strategickým hospodářským partnerem Číny.

Udělení Nobelovy ceny míru Liu Xiaobovi nemá být gestem podpory míru, nýbrž je víceméně tím čím je: jedna z částí skryté neregulérní války vedené USA s pomocí nevládních organizací (NGO) proti existenci Číny jako suverénního státu. Už přes dvěstě let zní axiom britské geopolitiky mocenské rovnováhy, že hegemonální moc se musí stále snažit se spojovat se slabším ze dvou možných nepřátel, aby byl poražen silnější. Americká politika vůči Indii od roku 2001 a Číně od roku 2008 následuje přesně tento axiom: s daleko slabším, ale potřebným státem – Indií – se vytváří vojenská a strategická aliance proti strategickým zájmům Číny v Asii, zvláště v Pakistánu a Afghanistánu.

Oficiální účast NATO v Afghanistánu, daleko vzdálená od původní oblasti působení NATO – severního Atlantiku – má posloužit jako varování, že se zde nejedná o podporu demokracie nebo svobody názorů, nýbrž že zde hegemonální mocnost, která vidí jak její moc mizí, zoufale nasazuje všechny zbraně které má k dispozici, aby se této skutečnosti postavila. Liu Xiaobo je pro ni jen vítaný nástroj, podobně jako dalajláma nebo Rebiya Kadeer ze Světového uigurského kongresu, který má sídlo ve Washingtonu.

Zdroje

• PEN America Center Website, China: Liu Xiaobo
• Philip Shishkin, In Putin's Backyard, Democracy Stirs – With US Help, The Wall Street Journal, 25. Februar 2005.
• George Soros, citován v Jordana Horn, Soros to give Human Rights Watch $100 m over 10 years, Jerusalem Post, 9. Juli 2010.
• The Nobel Peace Prize Committee, The Nobel Peace Prize 2010: Liu Xiaobo;
• Citát z Time
• F. William Engdahl, Full Spectrum Dominance: Totalitarian Democracy in the New World Order, Wiesbaden, edition.engdahl, 2009, S. 43, 117.
• Odhalení Sharp und die RAND Corporation in Jonathan Mowat, The new Gladio in action?, Online Journal, 19. März 2005
• United Press International (UPI), China Fund employee reportedly interrogated, 9. August 1989.
• Vaclav Havel et al, A Chinese Champion of Peace and Freedom, 18. Januar 2010
• Freedom Now Website, About Board of Directors
• Doug Thompson, Welcome to the American Gestapo, Common Dreams.org, 20. November 2002
• Patrick E. Tyler, U.S. Strategy Plan Calls for Insuring No Rivals Develop: A One-Superpower World, The New York Times, 8. März 1992.