Česko Slovensko má talent?

Ne, nedělám si legraci z nové televizní show. To její tvůrci si dělají legraci z nás.

Až do letošního podzimu totiž platilo, že talent je nadání, soubor specifických mimořádných vrozených vloh. Z psychologického hlediska předstupeň geniality.

Vítejte ale v postmoderní době, kdy talent má každý a jejich repertoár se podstatně rozšířil. Už nemusíte umět jen krásně malovat, tančit, zpívat, psát či skládat básně. Talentem dnes jste už tehdy, když skáčete na pérovacích botách, chodíte na chůdách, zatloukáte do sebe hřebíky, necháte-li do sebe bušit kladivem, vykrkáváte-li celé věty, nebo když napodobujete zvířecí pohyby Michaela Jacksona.

Zkrátka v novodobé éře Rovnosti, kdy mají všichni právo na všechno - od hlasovacího práva, přes svou vlastní pravdu až po vysokoškolský diplom - musela jednou nastat chvíle, kdy i talent bude jaksi pro všechny a nikdo nebude bez talentu.

Jak toho docílit? Jak lidem bez talentu dát naději, že i oni talent mají? Snižme standard pro talent. Nazvěme talentem něco, co je jen obyčejná dovednost, nacvičený výkon, více či méně vydařená scénka, rádobyvtipná exhibice, šokující podívaná.

Aby bylo jasno, každý jsme při narození od Stvořitele obdrželi různá obdarování, vlohy, hřivny. Jeden více, druhý méně, ale každý v něčem vynikáme. Každý v něčem jiném. Talentem tak může být například znalost jazyků, sportovní nadání, vůdcovská schopnost či předpoklady k vědeckému myšlení.

Televizní show si ale z toho všeho dělá legraci. Vážným hlasem nám vnukává představu, že talentovaní jsme všichni, aby nám poté předvedla, co za talent považuje: napodobování anglicky zpívajících popových hvězd a hvězdiček (které je vydáváno za umění zpívat), napodobování zmíněného Jacksona (které je vydáváno za umění tančit), všemožné hrátky se zvířaty (kde poskakují psíci, koně, lvi či králíčci), kouzelnické kejkle, iluze sebepoškozování či reálné poškozování bez iluzí, napodobování zvuků dopravních prostředků, Elvise Presleyho, Fredy Mercuryho či Karla Gotta. Ale i travesty show a další úchylnosti.

I porota je někdy zděšena, třeba, když se skupina otylých stařen navlékne do úboru a plen a předvádí balet. Porota má ale svou hranici značně posunutou, protože jinak by musela vyházet drtivou většinu exhibujících a nebylo by o čem točit další díly.

A tak do dalšího kola postupují ti, kteří často jen předvedli vrchol svých možností a stěží svůj výkon trumfnou příště něčím dalším. Ti, kteří jen měli to štěstí, že něčím zaujali členy poroty, znuděné těmi méně šťastnými. Ti, nad kterými se porotci slitují nebo ustrnou. Nebo ti, které politicky korektní doba zkrátka velí poslat do dalšího kola.

Třeba slepce, kteří nerapují o nic lépe, než jiní (přičemž je už na pováženou považovat rap za něco krásného), ale jsou prostě slepí, takže jako porotce jste dojat a posíláte je dál. Nebo příslušníka nějaké etnické menšiny, cikánské, vietnamské, mongolské, který postupuje už jen proto, aby všichni viděli, že jsme jedna velká rodina a netrpíme předsudky. Nebo někoho, kdo vlastně nic moc nepředvedl, ale bylo nám řečeno, že měl pohnutý osud (například vyrůstal v dětském domově) a proto musí porota ocenit, že má snahu se se životem poprat. Nebo holčičku, která zazpívá pár slok srdcervoucí písně o rozvodu rodičů - a co jako porotce v tu chvíli máte onomu sedmiletému děvčátku říci? Dojímáte se nad jeho výkonem a posíláte holčičku do dalšího kola, abyste jí nezkazili její velkou chvíli.

Zblbé publikum do toho všeho při každém trochu podařenějším vystoupení vstává, tleská vestoje, případně při zpěvu povědomých melodií mává rukama do rytmu jako na koncertu Honzy Nedvěda. Vrchol trapnosti.

Jako konzervativce mne navíc uráží i to, že všechny tyto hloupé exhibice, scénky a kousky, které se hodí tak leda na nějakou školní akademii, se předváděly na téměř posvátné půdě Národního divadla. Větší zhůvěřilost se zde snad neděla od komponovaného večera bratří Formanových k slavnosti zahájení českého předsednictví Radě EU.

Ale můžeme se ostatně něčemu divit, když za umělecký počin je u nás považováno skupinové vykonávání velké potřeby natáčené na kameru, národ (a národy) urážející plastové výlisky jakéhosi výtvarníka či rozteklé organické cosi situované na Letnou hned vedle Pražského hradu?

Mohou-li být Rafani uměleckou skupinou, David Černý téměř národním umělcem a blob krásnou architekturou, pak vlastně proč ne? Proč by se propichování jazyku hřebíkem, krkání, obnažování, akrobatické kousky či travesty show nemohla považovat za obdivuhodný talent?