Republikánům někdo radí – a dobře

Obě strany jsou dnes financovány ze stejných zdrojů a jejich ideová odlišnost či program, pokud vůbec nějaký existuje, je spíše marginální. Z osobního pozorování jsem nabyl dojmu, že demokraté jsou méně úskoční, ferovější, hrají čistší hru a jsou také naivnější, co se týče ochoty naletět.

Zhruba před 30 lety, někdy ke konci vlády prezidenta Reagana byla republikánská strana unesena skupinou, kterou někdy nazýváme neokonzervativci. I když to označení není zcela zahrnující, přidržme se ho zatím z důvodu nedostatku lepšího označení. Jde o ultra pravicovou, extrémistickou (zde používám slovo extrémistický v původním smyslu slova) skupinu vojensko-průmyslových a ve finančnictví činných oligarchů s fašizujícími tendencemi.

Neokonzervativci byli na konci minulého století součástí mozkového trustu, který připravil plán pro nadvládu Ameriky nad celým světem – PNAC (Project for the New American Century). Neokonzervativci tvoří ovšem pouze jednu frakci toho, co bych snad označil jako GKK (globální kriminální kartel). Do GKK patří hlavně mezinárodní bankéři, příznivci lorda Voldemorta – tak mocní, že pouhým vyslovením jejich jména se člověk vystavuje nebezpečí, majitelé a hlavní akcionáři nadnárodních firem vojenského, ropného, potravinového, farmaceutického a bezpečnostního průmyslu. Zájmy jednotlivých frakcí se velmi často kryjí, v podstatě splývají a je často nemožné je odlišit.

Zdá se, že neokonzervativci jsou rozhodnuti převzít moc ve Spojených státech (a potažmo ve světě) na dlouhou dobu. Za tím účelem vypracovali dlouhodobou strategii diskreditace demokratické stranu. I když demokraté nejsou žádní svatouškové a jejich chování je tak jako tak kontrolováno stejnými sponzory, přeci jen jsou umírněnější a zdají se mi být i malinko lidštější.

Srab, do kterého se Amerika dostala, je do značné míry vinou neokonzervativců. To oni krok za krokem ničí blahobyt země, demontují občanské svobody, zadlužují státní rozpočet, vedou útočné a zbytečné války... Na co sáhli, to zkazili, a kam šlápli, tam sto roků tráva neroste. Doslova.

K získání vlády používají nesmírně špinavé a nechutné triky. Připomeňme krátce některé z nich.

Když u demokratického prezidenta Billa Clintona nevyšla snaha namočit jej do aféry Whitewater a Clinton vyhrál v roce 1997 druhý prezidentský termín, objevila se jakoby náhodou v Bílém domě stážistka Monika Lewinska. S biblickou Salome měla Monika společného málo, snad jen původ (je také židovka) a poslání. Ovšem tam, kde si Salome ochočila krále svým tancem a získala jeho srdce, tam se korpulentní Monika omezila na jeden nebo dva případy uspokojení ústy za účelem morální diskreditace prezidenta. Povedlo se.

Neokonzervativci prostě znali slabou stránku úřadujícího prezidenta a rozhodli se zaútočit právě tam. Co následovalo, si jistě pamatujeme. Clinton byl zatažen do nechutné aféry, kdy jej vláčeli bahnem detailů, média pod kontrolou jistých kruhů ho obviňovala ze lži, protože původně (naivně) odmítl veřejně přiznat orální sex. Není bez zajímavosti, že o několik roků později tatáž media mlčela, když prezident Bush lhal ve věcech tisíckrát důležitějších. Dnes se obecně připouští, že jedním z důvodů, proč vydal Clinton v roce 1999 rozkaz bombardovat bývalou Jugoslávii (operace Allied Force) byla i snaha odvrátit pozornost veřejnosti od svého románku.

V následujících volbách v roce 2000 stáli proti sobě demokrat Al Gore a George W. Bush. Volební výsledky byly neuvěřitelně těsné, o prezidentovi rozhodovalo několik tisíc hlasů v okrsku Florida, kde čirou náhodu byl guvernérem bratr Georga Bushe Jeb. Připomeňme několik detailů. 8. listopadu 2000 oznámila volební komise státu Florida, že Bush vyhrál rozdílem 1784 hlasů. Protože vítězství bylo menší než půl procenta, následovalo automatické strojové přepočtení hlasů. 10. listopadu chyběly výsledky jediného okrsku a Bushův náskok se smrskl na 327 hlasů. Podle zákona může v takovém případě každý z kandidátu požádat o ruční přepočet. Gore požádal o ruční přepočet ve čtyřech okrscích, které tradičně volí demokraty. Přepočítávání začalo, ale floridský zákon deklaruje, že výsledek přepočítávání musí být znám do 7 dnů a některé okrsky už hlásily, že to nestihnou. 14. listopadu rozhodl floridský soud, že se mohou s výsledkem opozdit. Ve stejný den ohlásila státní sekretářka Harrisová (no ano, i ona patřila k neokonzervativcům), že chybí výsledky čtyřech okrsků a dala jim termín do 14 hodin následujícího dne. Současně měly okrsky dodat vysvětlení, proč se opozdily. Následujícího dne všechny čtyři okrsky dodaly Harrisové výsledky spolu se zdůvodněním opoždění. Harrisova rozhodla, že žádný ze čtyřech opozdivších se okrsků neměl dostatečný důvod, a jejich výsledky odmítla.

8. prosince zrušil Nejvyšší soud státu Florida rozhodnutí Harrisové a nařídil manuální přepočet hlasů všech floridských okrsků. 9. prosince zrušil poměrem hlasů 5:4 Nejvyšší soud Spojených států rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Florida a tím vlastně dosadil Bushe do Bílého domu.

O čtyři roky později si Bush pojistil zvolení na další období povinnou instalací volebních automatů do většiny států USA. Automaty vyrobila firma Diebold, jejíž nejvyšší šéf Walden O'Dell byl hlavním organizátorem sponzorských sbírek pro Bushovou volební kampaň a slíbil Bushovi (proniklo to do tisku, ale rychle to zapadlo), že dodá Bushovi volební vítězství na stříbrném talíři. Florida v tom volebním roce oficiálně neuznala 100 tisíc volebních hlasů, v Ohiu neuznali 80 tisíc hlasů protože je mechanické sčítací stroje špatně načetly. Oblíbeným trikem byla také masivní telefonní kampaň zaměřena na zmatení demokratických voličů. Telefonní vzkazy je posílaly k volbám v jiné dny a do špatných míst, takže řada voličů prostě nedorazila včas. Kolem voleb bylo hodně kontroverze, ale nakonec vše utichlo. Ostatně jsme o tom psali.

Co následovalo, si jistě pamatujeme všichni. Fingovaný teroristický útok na dvojičky Obchodního centra, agrese do Iráku a Afghánistánu. Osm let vlády manického šílence, za kterých se Amerika změnila k nepoznání. Vyrovnaný státní rozpočet z Clintonovy éry byl pryč, státní poklada vykradena, neuvěřitelný přesun majetku od obyčejných lidí celého světa do kapes několika nejbohatších, země zadlužena na stovky let, obrovská nezaměstnanost, propad cen nemovitostí a pošlapání americké ústavy, zrušení habeas corpus, mučení, Guantanamo, věznění bez obvinění, rozsáhlé šmírování lidí na celé planetě.

Těžko by se hledalo jediné pozitivum té doby.

V době, kdy do úřadu nastupoval prezident Obama, byla země v troskách. A to doslova. I kdyby byl Obama nadán nadpřirozenou mocí, neměl v podstatě možnost vyvést zemi z krize. Neokonzervativci se šikovně stáhli a nechali demokraty, ať si to vyžerou. Přitom jim partyzánskými metodami znepříjemňovali život, blokovali rozhodnutí v obou komorách, rozbíjeli mítinky, zkrátka dělali všechno ještě horší. Prezident má velkou pravomoc, ale není absolutistický vládce. Jeho rozhodnutí přichází často až potom, co je předem schváleno někým mocným v pozadí. Obama chtěl zavřít věznici v Guantanamo, řekli mu, že to není možné. Jak vyplývá z nedávno vyšlé knihy, chtěl také omezit válku v Afghánistánu. Ani to mu nedovolili. Chtěl zdravotní reformu – sabotovali mu ji. Chtěl přinutit Izrael k mírovým rozhovorům – vysmáli se mu a jeho viceprezidentovi poslali vpravdě mafiánské varování – rozbitý obraz. Na co sáhl, to mu nahlodali, blokovali, okleštili. A protože neokonzervativci, respektive globální kriminální kartel, jehož jsou součástí, má pod úplnou kontrolou také média, nikterak ho nešetřili a každé selhání prezentovali jako selhání demokratů a příslušně nafoukli. Demokraté nejsou schopni se tomu náporu postavit. Připadají mi demotivování, popleteni, zmateni.

Mám pro Obamu jistou slabost. Pořád si myslím, že není v jádru tak špatný. Čím více to sleduji, tím více mám pocit, že Obama a potažmo demokraté byli neokonzervativci nastraženi jako obětní beránek. Neokoni dobře věděli, že země je po Bushově vládě v takovém rozpadu, že není v podstatě možné ji za krátké volební období opravit. Kohokoliv, kdo přišel po Bushovi, čekal herkulovský úkol vyčistit Augiášův chlív.

Nyní je před volbami, bude se volit třetina reprezentantů do kongresu a senátu a vše naznačuje, že demokraté utrpí zdrcující porážku. Veřejnost je nespokojena se stavem země a v médiích je denně masírována proti Obamovi, kterému je drze dávaná vina za neutěšený stav země a financí. Lidi mají krátkou paměť a rychle zapomínají, kdo tu zemi k bankrotu přivedl.

Nespokojenost lidí se transformovala do jakého podivného hnutí odporu nazývaného tea party.

Od první chvilky se mi tea party nějak nepozdávalo. I když je tea party údajně bez politického programu a sdružuje nespokojence z různých směrů, přeci jen se mi zdá, že je někým v pozadí šikovně manipulováno. Má nechuť vůči tomuto hnutí vzrostla, když jsem si přečetl, že bývalá guvernérka Aljašky a kolegyně neúspěšného republikánského kandidáta McCaina Sarah Palin se zúčastnila schůze tea party, kde se jí dostalo velkých ovací. Další článek zde a zde. Cokoliv Sarah Palin podpoří, je pro mě indikací polibku smrti. Jen připomínám, že tuto ženu si vybrali výrobci image dementního starce McCaina, aby sehrála roli running mate (volebního kolegy) ve volebním boji o prezidentské křeslo v roce 2008. Palin měla všechny vhodné vlastnosti. Je konzervativní, pro-americká, věřící, nesmírně omezená, ignorantská, hloupá, ambiciózní a před objektivy kamer fotogenická. Je to druhý Bush v sukni. Od Bushe se liší snad jen příjemnější vizáží. Spekuluje se, že by Palin mohla kandidovat na příštího prezidenta a pokud to udělá, má velkou šanci vyhrát.

V každém případě to vypadá, že podivné hnutí tea party získá po volbách poměrně silné zastoupení v obou komorách a bude zřejmě dalším klackem, spíše pořádnou kládou pod nohama Obamy.

Zdá se, že neokonzervativci mají dlouhodobou strategii cesty k moci, nastolení teroru oligarchie, fašismu, demontáže občanských svobod, útočných válek a destrukce v celém světě a uskutečňují ji krok za krokem a rok za rokem. Zničí na své cestě k moci všechno a v americkém politickém systému dvou stran se jim šikovně daří vinit z jejich činů demokraty. To nevypadá na náhodu. Za tím stojí nějaký bezohledný, chladný mozek trpělivého stratéga. Zajímalo by mě, kdo to je.