Bernanke uvažuje o „jaderné“ možnosti

Bernanke sdělil podrobnosti v projevu, který přednesl v květnu 2003 v Japonské společnosti monetární politiky, ve kterém poukázal na politiku, kterou by mělo Japonsko provést, aby porazilo deflaci. Řekl toto:

„Než navrhovat známější inflační cílení, doporučuji, aby BOJ zvážila přijetí cenového cílení, které by znamenalo období reflace, aby se kompenzovalo působení současného deflačního období na ceny. Zadruhé, rád bych vzal v úvahu důležitou institucionální otázku, a to vztah mezi stavem bilance Bank of Japan a její schopností provádět agresivnější monetární politiku… Nakonec, a to je nejdůležitější, bych se chtěl zabývat jednou možnou strategií pro skoncování s deflací v Japonsku: konkrétně spoluprací, ačkoliv dočasnou, mezi monetárními a fiskálními institucemi.“

Takže to bychom měli. Bernanke má v plánu znovu nafouknout ceny aktiv, nakoupit více státních dluhopisů a získat podporu kongresu pro napumpování likvidity do širší ekonomiky. Je to ambiciózní strategie, která by mohla zatlačit dolar přes okraj propasti, ale alternativy jsou stejně pochmurné. Bernanke ví, že „při nejlepším“ bude GDP kolísat v r. 2011 kolem 1-2%, zatímco veřejnost je stále nervóznější kvůli rostoucí nezaměstnanosti. Ví také, že když jsou úrokové sazby na nule, je jediným způsobem, jak může centrální banka znovu vzkřísit ekonomiku, zvýšení inflačních očekávání. To znamená, že Fed musí přesvědčit lidi, že to „prohráli“ a mají v plánu zničit měnu prostřednictvím tiskařského lisu. To vše je píčovina. Fed dolar nezničí. Jen chtějí použít prvek překvapení, aby udělili ekonomice povzbuzující ránu. Vyznavači zlata si myslí, že Fed naviguje zemi k hyperinflaci, ale mýlí se. Vše je součástí širší kalkulace.

Bernanke může být ostříleným válečníkem, ale není to debil. Jeho politika má za cíl přestřelit, aby se změnila očekávání a spotřebitelé dostali z připosranosti. Dokonce to říká v projevu. Zde je výňatek:

„Obavy, které může člověk mít z cenového cílení, oproti konvenčnějšímu inflačnímu cílení, znamenají, že si to vyžaduje krátkodobou inflaci, která je vyšší, než dlouhodobý inflační cíl.“

Jediným způsobem, jak stimulovat ekonomickou aktivitu, je přesvědčit lidi, že dolar, který mají dnes po kapsách, bude mít zítra menší hodnotu. To přinutí Novákovi skočit do auta a vyrazit do obchoďáku. Ale to, co se jeví být rozmařilým rozhazováním ze strany Fedu (QE), je ve skutečnosti jen způsobem obnovení předkrizové úrovně cen. Nazývejte to inflací aktiv, chcete-li, ale podstatné je, že Bernanke nebude sedět na zadku, zatímco se desinflace mění na deflaci, skutečná hodnota osobních dluhů roste a bankroty, neplacení a nucená zabavování se nadále hromadí. Odstraní všechny zarážky a provede kobercový nálet na ekonomiku pomocí monetárních a fiskálních stimulů. Zde je opět to, jak Bernanke předkládá svoji tezi:

„Jedním z možných přístupů, jak skoncovat s deflací v Japonsku, by byla větší spolupráce, po omezenou dobu, mezi monetárními a fiskálními institucemi. Konkrétně by Bank of Japan měla zvážit další zvýšení svých nákupů státního dluhu, přednostně v kombinaci s programem daňových škrtů nebo dalších fiskálních stimulů.

Dobrá. Takže Bernanke si myslí, že to nemůže zvládnout sám. Musí do toho zapojit kongres, chce-li uspět. (Což je pravděpodobně důvod, proč bylo jednání Fedu naplánováno po volbách).“

Opět Bernanke:

„Podívejme se například na snížení daní domácnostem a podnikům, které bude kombinováno s postupnými nákupy státních dluhopisů BOJ – takže snížení daní je v podstatě financováno vytvářením peněz. Navíc předpokládejme, že Bank of Japan se zavázala, oznámením svého cenového cílení, že znovu nafoukne ekonomiku, takže většina nebo celý nárůst peněžní zásoby bude považován za permanentní.“

Podle tohoto plánu je bilance BOJ chráněna programem konverze dluhopisů, a obavy vlády ohledně nesplaceného množství dluhu jsou zmírňovány díky nárůstům u dluhu nakoupeným BOJ, spíše než aby byl prodáván soukromým investorům. Navíc spotřebitelé a firmy by měli být ochotní spíše utrácet většinu svých daňových úlev, než spořit: Mají v ruce dodatečnou hotovost, ale protože BOJ nakoupila státní dluh v objemu daňových úlev, nebyla vytvořena žádná současná nebo budoucí daňová zátěž, aby to znamenalo zvýšení budoucích daní. V podstatě monetární a fiskální politika společně zvýší nominální bohatství sektoru domácností, což zvýší nominální výdaje a tedy ceny.

To je skutečně radikální, ale mohlo by to fungovat. A nejrychlejším způsobem, jak tuto politiku aplikovat, by bylo zrušení daní z mezd, což by v podstatě pracujícím mužům a ženám v zemi zvýšilo platy.

Bernankeho komentáře jsou také mlčenlivým připuštěním, že bankovní systém je stále nefunkční a nemůže poskytnout úvěry potřebné pro další expanzi, takže je obcházen soukromě vlastněným systémem zcela a peníze se spotřebitelům převádějí přímo. Přirozeně, že to bude mít pozitivní efekt na výdaje a na jakékoliv vyhlídky na zotavení.

Mazaný Bernanke dokonce přimíchal i vztahy s veřejností, aby odrazil deficitní jestřábi, kteří budou nepochybně na jeho plán poukazovat jako na příklad plýtvavého vládního utrácení.

Bernanke:

„Není nezodpovědné doporučovat snižování daní, vzhledem ke špatnému stavu japonských veřejných financí? Naopak, z fiskálního pohledu by byla tato politika bezpochyby stabilizační, v tom smyslu, že by snížila poměr dluhu k GDP. Nákupy BOJ by ponechaly nominální objem dluhu v rukou veřejnosti nezměněným, zatímco nominální GDP by rostl díky zvýšení nominálních výdajů. Skutečně, nic by nepomohlo snížit japonské fiskální utrpení více, než zdravý růst nominálního GDP a tudíž daňových příjmů… Obecněji, nahrazením úrok nesoucího dluhu penězi, nákupy státního dluhu BOJ snižují současné deficity a úrokovou zátěž, a tím i očekávání veřejnosti u budoucích daňových závazků.“

Bernanke, zdá se, plánuje udělat vše, mimo vybělení zubů. Ale nedávalo by větší smysl restrukturalizovat bankovní systém, aby bylo možné odstranit toxická aktiva a banky mohly opět volně půjčovat? A nebylo by lepší posílit odbory (aby mzdy držely tempo s produktivitou), aby pracující mohli vytvářet dostatečnou poptávku, aby ekonomika mohla běžet hladce, bez panických injekcí nouzových stimulů? Samozřejmě, že by to znamenalo příměří v rámci probíhající třídní války, což by neprošlo u plutokratů, kteří mají radost, když vidí, jak se fronty nezaměstnaných řadí z jednoho konce země na druhý.

Plán Bernankeho by mohl fungovat (nemohl, hyperinflace 100% zaručena, podporována jak přímým tiskařským lisem, tak 100% monetizací – Weimar garantován – p.p.). Kongres by mohl schválit nouzovou legislativu a zrušit daň ze mzdy na dva roky, čímž by nalil stovky miliard dolarů do kapes strádajících spotřebitelů (a jak, když to nevytvoří pracovní místa, protože i kdyby čirou náhodou lidi utráceli, bude to za dovozové zboží, takže k vytvoření domácích míst nedojde; a protože v zahraničí nejsou blbci, tak ani k vývozům, protože tohle je jen trapná finta, jak přesunout domácí hyperinflaci na bedra cizích zemí – p.p.). Fed by to mohl ovlivnit nákupem stejného objemu dlouhodobých státních dluhopisů, aby udržel výnosy dole, zatímco ekonomika se nakopne, zaměstnanost poroste, ceny aktiv se budou nafukovat a trhy růst. Jak se bude ekonomika zotavovat, dolar bude neustále ztrácet půdu, což vyvolá prudký nárůst u komodit a zvýšení exportů, což vyvolá střety se zahraničními obchodními partnery. Pak co?

Ano, Bernankeho „jaderná možnost“ by mohla pomoct vzkřísit ekonomiku, ale mohla by také nahlodat důvěru v dolar, což by nakonec vedlo k zastavení jeho používání coby rezervní měny. Vše je to hra v kostky.