Historie fašistických plánů na vybudování jednotné Evropy

„Jsem přesvědčen o tom, že za padesát let již nebudou lidé uvažovat v intencíchzemí“. (Goebbels, Joseph: „Das Europa der Zukunft”, projev pro české novináře, 11. září 1940, přetištěnov Lipgens, Walter (ed.): Documents on the History of European Integration, De Gruyter, Berlín a NewYork, 1985, str. 73

Názory o nevyhnutelnosti vybudování společné Evropy zaznívají, jak jsme již částečně ukázali, od nepaměti. Na intenzivně propagovanou a rozpracovanou vizi jednotné Evropy jsme si ovšem museli počkat až do 20. století. Mnohým politikům se zalíbila myšlenka další politické centralizace, která by vedla ke kumulaci další moci rozhodovat o životech a majetku ostatních lidí na úrovni jim ještě vzdálenější a stala se tedy mocí méně kontrolovatelnou. Proto se začali uskutečněním této myšlenky intenzivně zabývat a k propagaci jednotné Evropy začali využívat prostředky státní propagandy. Prvním argumentem, který je vždy předložen široké veřejnosti, je argument bezpečnosti a nutnosti integrace, aby již nikdy nedošlo k válečným půtkám. Druhým je vždy argument ekonomické výhodnosti odstranění překážek obchodu a (hlavně!) jednotného řízení přímých státních redistribučních systémů (společná fiskální politika, daňová harmonizace) a společné řízení systémů nepřímé redistribuce bohatství (společná inflační politika neboli systém jedné centrální banky). Nelze tvrdit, tak jak to mnozí propagátoři Evropské unie činí, že intenzivní snaha o evropskou integraci včetně mohutné propagandy začala až po krveprolití 2. světové války, kdy si evropské národy uvědomily, že budoucí válce předejde pouze snaha o hledání způsobů evropské integrace.

Jeden příklad za všechny. První věta kapitoly „Evropský integrační proces, jeho etapy, formy a instituce“, uvedené v knize Co je to, když se řekne Evropská Unie, praví: „O hospodářské integraci se začalo v Evropě mluvit až po 2. světové válce…“ (Urban, Luděk: „Evropský integrační proces, jeho etapy, formy a instituce“ v kolektiv autorů: Co je to, když se řekne Evropská Unie, Centrum pro demokracii a svobodné podnikání z prostředků programu PHARE Evropské komise, Praha, prosinec 1997)

Jedná se o zřejmý historický omyl, i když je zcela pochopitelné, že se dnešním populizátorům EU nechce příliš hovořit o tom, že propracované myšlenky zavedení společné evropské měny, společných evropských politik (včetně zemědělské a dopravní) byly seriózně diskutovány mnohými teoretiky pod záštitou fašistické německé vlády. Nechceme-li ovšem zamlčovat jakkoli nepříjemnou historickou pravdu, pak nelze jinak, než fašistům tento primát přiznat. V textu této kapitoly se dále zmíníme o řadě konferencí a teoretických prací, které tyto myšlenky rozpracovávali a zmíníme i úlohu a podobu tehdejší europropagandy, která nebyla nepodobná současné europropagandě přicházející z Bruselu.

Myšlenka jednotné Evropy přitahovala i během 30. a 40. let mnohé politiky, kteří zastávali názor, že jinakost produkuje chaos a z vybudování jednotné Evropy si tak učinili svůj program.“Nejen nacisté, ale také fašisté a kolaboranti mnoha evropských zemí velmi využívali evropskou ideologii k ospravedlnění své agrese. Nacisté, vichisté, italští fašisté a ostatní strávili řadu válečných let (stejně jako oni a jejich duchovní otci ve 30. letech)– připravováním sofistikovaných programů evropské ekonomické a politické integrace.“ (Laughland, John: The Tainted Source, The Undemocratic Origins of the European Idea, Warner Books, 1997, str. 12)

Fašisté si plně uvědomovali ekonomické výhody celoevropské hospodářské spolupráce a také nutnou míru pravomocí centrální vládní autority, která by v jejich zájmu celoevropské věci spravovala. Pro stát založený na silné centrální moci představovala tato vize lákavou alternativu uspořádání evropských věcí. Samozřejmě si přední fašističtí politici také uvědomovali důležitost propagandy (ve které byli mistry), jež měla lidem v ovládaných státech vysvětlit, že celá myšlenka vyrůstá z vědomí existence národních kultur a respektu k nim, ale přiznává jistou váhu existenci jistých vyšších evropských zájmů. Ty mohou být naplňovány pouze při opuštění politik „národní sobeckosti” a vytvoření vládní moci na vyšší než národní úrovni. Dávný eurospeakfašistů je k nerozeznání od pozdější europropagandy: „Tato nová morálka uvnitř evropské rodiny národů …musí rovněž předpokládat, či dát vzniknout postojům odrážejícím společné zájmy národů Evropy, co se týče jejich politických a kulturních záležitostí. Společný zájem Evropy musí mít přednost před sobeckými národními zájmy.“ ( Daitz, Werner: Der Weg zur Volkswirtschaft, Grossraumwirtschaft und Grossraumpolitik,Zentralforschunginstitut fuer nationale Wirtschaftsordnung und Grossraumwirtschaft, Dráždany, 1943, přetištěno v Lipgens, str. 113)

Rakouský ministr vnitra z roku 1938 Arthur Seyss-Inquart, který se poté stal protektorem v okupovaném Nizozemsku zformuloval evropskou myšlenku – jako by byla převzata z projevu Jacquese Delorse – následovně: „Myšlenka nové komunity, jež přesahuje koncept národního státu, přemění životní prostor, jenž nám byl dán historií do nového duchovního rozměru. … Nová Evropa solidarity a spolupráce mezi lidmi, Evropa bez nezaměstnanosti, ekonomických a měnových krizí, Evropa plánování a dělby práce, jež má k dispozici nejmodernější technologie a společně vybudovaný systém obchodu a dopravy pokrývající celý kontinent, bude stát na pevných základech a jakmile budou odstraněny národní ekonomické překážky, bude ji čekat rychle se zvyšující prosperita.“

Všechny základní myšlenky, jež údajně vznikly až v pozdějších letech, jsou v tomto krátkém citátu obsaženy: historie vyústila ve vytvoření nového útvaru, který bude již nadále prost starých neduhů jako je nezaměstnanost a měnové krize a lidé tohoto kontinentu, kteří si budou blíže než kdy předtím, budou ve světě bez celních bariér a při koordinaci výzkumu a rozvoje vědy směřovat k prosperitě a plnému rozkvětu lidské osobnosti, kultury a umění. Jediné, co k tomuto ideálu prý chybí je centrální vláda, která by se o vše potřebné postarala. Podobně jako dnešní propagátoři jednotné Evropy se i fašističtí propagandisté oháněli myšlenkou, že jakmile bude vytvořena jednotná Evropa, vymizí důvod k válkám na evropském kontinentu a zavládne věčný klid a mír. Zde je jeden příklad: „Napětí a nedůvěra mezi národy ztratí v Evropě organizované na federálním základě svůj význam. Světový politický vývoj spěje nevyhnutelně k vytváření větších politických a ekonomických jednotek.“ (Megerle Karl: „Positive Themes for Press and Propaganda,” 27. srpna 1941, přetištěno v Lipgens, str. 89)

Teoretikové jednotné Evropy netvořili pouze malou skupinu v Německu, ale nacházeli se po celé Evropě, například mezi italskými fašisty. Camillo Pellizi, který působil jako editor časopisu Civilta Fascista, byl po vylodění spojenců v Itálii kontaktován členy Movimento Federalista Europeo, kteří chtěli dále rozpracovávat z nefašistických pozic myšlenku společné Evropy. Požadovali, aby se s nimi podělil o výsledky své práce o evropské integraci. Svou základní ideu formuloval takto:„Jakmile usekneme hlavu ďáblu, tj. zbavíme se konceptu státní suverenity, nebude již vznikat problém hierarchie mezi státy, minimálně ne ve své obvyklé podobě. K tomu ale nemusí dojít najednou. Lze toho dosáhnout nepřímo, tj. vytvořením mezistátních evropských organizací, jež se budou starat o jisté společné zájmy (směnné kurzy, dopravní systém, zahraniční obchod, atd. a také o obranu a kolonie).“ Opět vidíme, že myšlenky, které se od konce 50. let začaly realizovat, nebyly v Evropě pod fašistickou kontrolou neznámé. Podobně vůdce Britské fašistické unie (British Union of Fascists) sir Oswald Mosley pokračoval i po válce v tvrdé práci pro evropskou integraci. V roce 1953 založil časopis s názvem The European a v roce 1958 publikoval knihu Europe: Faith and Plan – A Way Out from the Coming Crises and an Introduction to Thinking as a European. V této knize najdeme následující pasáže, které mají zdůvodnit nutnost integrace Evropy, jež je údajně ohrožována a ničena obchodem na světovém trhu. Vidíme zde ve skryté formě, že evropskou propagandou tolik rozehrávaný anti -amerikanismus, který je samozřejmě schováván za ochranu evropského spotřebitele, je věcí, která má své historické kořeny a není v Evropě ničím novým: „malé národy jsou závislé na zahraničních dodávkách surovin pro svou výrobu. Jsou nuceny platit za tyto dodávky vývozem, jež se musí prosadit v konkurenci na světovém trhu za podmínek, na které tyto státy nemají žádný vliv. … Potřebujeme proto uzavřený systém, abychom mohli být nezávislí na světových cenách, ale uvnitř oblasti lze zachovat svobodnou ekonomiku.“ Výroky dalšího z fašistických úředníků ministerstva zahraničních věcí dokazují, že dnes tolik známé úvahy o historické zákonitosti a determinovanosti integrované Evropy a nutnosti její unifikace nebyly cizí ani fašistické vizi Evropy, stejně jako nejsou cizí jejím dnešním propagátorům: „…dělba práce do malých a drobných národních ekonomik a systémů komunikace je překonaná. Nechceme již žádné pasy a víza. Všeobecná prosperita Evropy přinese prosperitu a ekonomickou bezpečnost všem svým členům… Již se ukázalo, že sjednocování Evropy představuje nevyhnutelný vývoj v souladu s železnými zákony dějin“. (Megerle Karl: „Positive Themes for Press and Propaganda”, přetištěno v Lipgens, str.95)

Ani holandský fašismus nezůstával stranou. Přispíval k rozvíjení myšlenky tzv. solidarity, kterou je myšleno přerozdělování na celoevropské úrovni s cílem financovat státní výdaje do infrastruktury, což je v Evropě 2. poloviny 20. století nazýváno společnou dopravní politikou. Takovéto pojímání solidarity bylo i kdysi jedním z hlavních argumentů ve prospěch evropské integrace. V tomto duchu vůdce holandských fašistů prohlásil: „V ekonomii i komunikacích spěje vývoj k vytváření větších celků. Po staletích separatismu a decentralizace přichází znovu doba, kdy si jsou evropské národy vědomy potřeby solidarity.“ (Mussert, Anton Adriaan: „The Dutch State in the New Europe”, srpen 1942, přetištěno v Lipgens, str. 98)

Sám německý šéf propagandy Joseph Goebbels se intenzivně věnoval diskusi o evropských otázkách. Ve svém projevu Das Europa der Zukunft, nezapomněl připomenout, nám lidem žijícím na sklonku 20. století, známou myšlenku o vzniku problémů, které je třeba řešit na vyšší než národní úrovni, z čehož má plynout nutnost integrované Evropy, aby mohla na tyto nové problémy vyvolané rozvojem technologií (dnes říkáme globalizací) uspokojivě reagovat. Odstraňování bariér, tj. umělých hranic mezi národy, má posloužit jako lákavá perspektiva a hmatatelný výsledek celého tohoto procesu: „Zatímco si evropské národy uvědomují stále zřetelněji, že mnohé problémy mezi námi jsou pouhými rodinnými sváry v porovnání s velkými problémy, jež je třeba dnes řešit mezi kontinenty. …Znamená to pro vás, že jste se již stali členy velké Říše, která je připravena k reorganizaci Evropy, k odstranění překážek, jež oddělují evropské národy, aby pro ně již nadále bylo jednodušší se vzájemně setkávat.“

Na systematičnost příprav německých politiků dosáhnout ve sjednocování Evropy hmatatelných výsledků ukazuje vytvoření plánu na nový řád v Evropě, který je datován 22. června 1940, kdy Goering vydal příkaz k zahájení projektu vedoucího k „rozsáhlému ekonomickému sjednocení Evropy.” Zmiňoval vytvoření pevných směnných kursů mezi měnami jednotlivých zemí a markou, zrušení celních bariér v Evropě, potřebu zvýšit vyjednávací sílu v obchodních vztazích vzhledem k ostatním zemím vně tohoto uskupení a ochranu zemědělství. Krátce na to úředníci ministerstva zahraničí vypracovali plán budoucí kontinentální ekonomiky, ve kterém byly navrhovány jako alternativy preferenční cla, celní unie, celní a měnová unie nebo hospodářská unie.

I Adolf Hitler se vyslovil pro dnes tolik populární „evropskou myšlenku” harmonizace systémů práva (!) evropských zemí a nutnost konvergence jednotlivých státních politik v jednotný systém, který je vlastní všem obyvatelům společného evropského domu. „Evropské národy tvoří v tomto světě jednu rodinu. …Není příliš rozumné představovat si, že v takovémto přeplněném domě, jakým Evropa je, je možné, aby si komunita národů zachovala dlouhodobě různé legální systémy a různé koncepty práva.“

V roce 1942 se konala v Berlíně konference, kterou pořádala Unie německých průmyslníků a podnikatelů spolu s Ekonomickou univerzitou a která nesla název Europaeische Wirtschaftgemeinschaft. Je pozoruhodné, uvádí někteří autoři,124 že přes to, že na této konferenci vystupovali i mnozí ministři, je její existence velmi často opomíjena i v detailně zpracovaných studiích o fašistické propagandě. Témata této konference jsou jako vystřižená z programu jakékoli dnešní konference zabývající se problematikou EU. Mezi názvy příspěvků čteme např.: „Ekonomická tvář nové Evropy“, „Vývoj směrem k Evropskému hospodářskému společenství“, „Evropské zemědělství“, „Evropská průmyslová ekonomika“, „Nezaměstnanost v Evropě“, „Problémy evropské dopravy“, „Otázky evropské měny“, „Smlouvy o evropském obchodu a hospodářství“, „Základníotázka – Je Evropa geografickým konceptem nebo politickou skutečností?“, atd. Je pozoruhodné, že v otázce měnové unie uvedl profesor berlínské ekonomické univerzity Horst Jecht, že její zavedení je předčasné, neboť by omezilo nezávislost dotčených zemí. Na podzim roku 1942 vyústil německý zájem o ideu Evropy ve vytvořeníEvropského výboru, který tvořili významní úředníci ministerstva zahraničních věcí a Institutu pro studia zahraničních zemí. Z iniciativy tohoto výboru vznikl plán vytvoření evropské konfederace, která by vykonávala řadu činností, jež byly doposud vykonávány národními vládami. Ribbentrop 21. března 1943 píše ve své nótě: „Jsem toho názoru, jak jsem již navrhoval Führerovi ve své předchozí zprávě, že bychom měli v nejbližším možném termínu, jakmile dosáhneme výrazného vojenského úspěchu, vyhlásit v poměrně konkrétní podobě evropskou konfederaci.“ Ribbentrop hovořil o dále o společném osudu evropských národů, o nutnosti zabránit dalšímu vypuknutí války a odstranění bariér mezi národy.

V červnu 1943 byl zveřejněn další pro-evropský dokument nesoucí název Základní prvky plánu na vytvoření Nové Evropy. V kapitole „Ekonomická organizace Evropy” je předvídáno mnoho z toho, co se stalo každodenní součástí práce evropských úředníků o mnoho desetiletí později. Nalézáme zde princip preferenčního zacházení s evropskými státy na úkor států neevropských, zmínky o evropské celní unii, evropském zúčtovacím centru a stabilních směných kurzech s cílem vytvořit měnovou unii, diskusi o harmonizaci podmínek na trhu práce, harmonizaci sociálního zákonodárství a mnohé jiné. Opakovaně zaznívá také myšlenka společného budování infrastruktury, která spolu s odstraněním překážek obchodu sníží náklady na dopravu a přispěje ke konkurenceschopnosti evropského zboží, což je něco, co by komisař pro dopravu, neúspěšný britský politik Neil Kinnock, nemohl nepodepsat. Citujme alespoň pár vět: „Celní překážky, které stojí v cestě nárůstu obchodu mezi členy této Konfederace, by měly být rychle odstraněny. …Podle jednotného plánu bude vybudován vnitroevropský systém komunikací – železnic, dálnic, vodních cest a leteckých cest…“ (Renthe-Fink, von: „Note on the Establishment of a European Confederation”, přetištěno v Lipgens, str. 138)

Dokument dále uvádí, že v jednotné Evropě nesmí docházet k dominanci jednoho národa nad druhým, ale že jde o „vzájemný vztah založený na důvěře a loajalitě, která nahradí imperiální metody minulého období”. V podobném duchu můžeme na jiném místě číst o nutnosti decentralizace v Nové Evropě, neboť „Evropa nesmí být centralisticky řízena, ale její správa musí být prováděna na principu decentralizace”. Samozřejmě teoretikové jednotné Evropy nezapomínají ani na myšlenku udržování národních a regionálních specifik při zajištění společných evropských zájmů a bezpečnosti: „Jejich jednota musí být tak pevná, aby již nikdy nemohlo mezi nimi dojít k válce a aby mohly být společně ochráněny vnější evropské zájmy. Zároveň si musejí evropské země zachovat svobodu a nezávislost, aby se mohly vypořádat se svými odlišnými problémy, národními úkoly, a splnit tak radostně a kreativně své konkrétní funkce uvnitř většího společenství. Síla a bezpečnost Evropy nezávisí na nařízeném a nuceném podřízení jedné evropské země zemi druhé, ale na jednotě všech….Evropský problém může být řešen pouze na federálním základě, ke kterému se evropské státy přihlásí svobodně ze své vůle, jež bude vycházet z uznání nutnostisjednocení suverénních států. Toto společenství lze označit za evropskoukonfederaci.“ (Renthe-Fink, von: „Note on the Establishment of a European Confederation”, přetištěno v Lipgens, str.152–3)