Proč USA nemluví s Íránem

Nejznámější taková snaha o dialog, která vešla ve známost jako íránský návrh „velké dohody“, proběhla v květnu 2003. Dvoustránkový návrh na široké íránsko-americké porozumění, pokrývající všechny záležitosti společných zájmů, byl americkému ministerstvu zahraničí předán prostřednictvím švýcarského velvyslance v Teheránu. Nejen, že ministerstvo zahraničí na íránskou snahu o vyjednávání nereagovalo, jak poukazuje reportér Gareth Porter, ale v podstatě „švýcarskému velvyslanci za to, že nabídku předal, vynadalo“.

Od té doby Írán předložil řadu dalších návrhů na vyjednávání, z nichž posledním byl návrh prezidenta Ahmadinejada před jeho nedávnou cestou (2010) do OSN, kde se zúčastnil výročního setkání Valného shromáždění OSN. Bohužel Spojené státy nabídku prezidenta Ahmadinejada setkat se během jeho návštěvy OSN s prezidentem Obamou opět odmítly.

Otázkou je proč. Proč všechny americké vlády nebyly ochotny začít dialog s Íránem s cílem vyřešit konflikt, když to bylo evidentně v národním zájmu Spojených států?

Odpovědí, v kostce, je, že americká zahraniční politika, obzvláště na Středním východě, není řízena ani tak širokými národními zájmy, jako úzkými, ale mocnými zvláštními zájmy – zájmy, které zdá se dávají přednost válce a militarismu před mírem a mezinárodním pochopením. Jsou to zločinné zájmy, zapletené do zbrojařiny a souvisejícího podnikání v „bezpečnosti“, notoricky známé jako vojensko-průmyslový komplex. Tito příjemci válečných dividend by nebyli schopni ospravedlnit svůj obrovský podíl na daních bez „vnějších nepřátel“ nebo „hrozeb pro naše národní zájmy“.

Zpronevěra obrovské části národního bohatství nebyla během studené války nijak těžká, protože záminka pro neustálý nárůst vojenských výdajů – „komunistická hrozba“ – byla jako vhodná lež po ruce. Ospravedlnění zvýšených vojenských výdajů v období po studené válce přimělo vojensko-bezpečnostní zájmy ke kreativnějšímu vymýšlení (či vytváření, je-li potřeba) „nových zdrojů nebezpečí pro americké zájmy“.

Takže když kolaps sovětského systému a následné diskuse o „mírové dividendě“ ve Spojených státech ohrozily zájmy vojensko-průmyslových konglomerátů, jejich představitelé vymysleli „nové hrozby pro americké zájmy“ a úspěšně jimi nahradili „komunistickou hrozbu“ éry studené války. Tvrdí se, že tyto „nové zdroje hrozeb po období studené války“ vychází z tak zvaných „darebáckých států“, z “globálního terorismu“ a „islámského fundamentalismu“. Démonizaci Íránu nebo prezidenta Ahmadinejada lze lépe pochopit v tomto kontextu.

Nyní lze namítnout, že pokud je pravda, že příjemci válečných dividend potřebují vnější nepřátele, aby ospravedlnili svůj nespravedlivý podíl na národním bohatství, tak proč Írán? Proč se všech míst je právě Írán označován za takového nepřítele? Není něco špatně s politikou íránské vlády nebo prezidenta Ahmadinejada, kdy se staví světové velmoci, když ví, že je to případ, kdy David vyzývá Goliáše, že to způsobí diplomatický tlak, vojenské hrozby a ekonomické sankce?

To jsou skutečně otázky, které si „zelení“ a další kritici Ahmadinejadovy vlády kladou, řečnické otázky, které mají tendenci vinit z brutálních ekonomických sankcí a vojenských hrozeb vůči této zemi Írán – v podstatě se obviňuje ze zločinů pachatele oběť. Označováním politiky prezidenta Ahmadinejada za „nedomyšlenou“, „dobrodružnou“ a „konfrontační“ Mir Hossein a další vůdci „zelených“ často svalují vinu za vnější vojenské a ekonomické tlaky na Írán na samu oběť. A podle toho se snaží o „pochopení“ a „vyhovění“ Spojeným státům a jejich spojencům, zřejmě včetně Izraele, aby dosáhli politické a ekonomické stability.

Začněme s tím, že je to falešný a zastírací argument. Vojenské hrozby a ekonomické sankce proti Íránu nezačaly s funkčním obdobím prezidenta Ahmadinejada; byly uvalovány na Írán více než třicet let, v podstatě jako trest za jeho revoluci v r. 1979, která ukončila imperiální americký vliv na jeho ekonomické, politické a vojenské záležitosti. Je pravda, že zločinné sankce byly neustále eskalovány a výrazně zintenzivňovány v posledních měsících. Ale není to proto, že Ahmadinejad příležitostně haní imperialistickou/sionistickou politiku v regionu; je to spíše proto, že Írán odmítl podlehnout imperialistickému diktátu USA a jejich spojenců.

Zadruhé, je naivní si myslet, že americký imperialismus by byl rozhozen jemným nebo uctivým jazykem a zrušil by sankce nebo přestal s vojenskými hrozbami vůči Íránu. Během svých dvou funkčních období (8 let) bývalý íránský prezident Muhammad Khatami často mluvil o „dialogu civilizací“, jako protiváze „střetu civilizací“ amerických neokonzervativců, a v podstatě prosil Spojené státy o dialog a diplomatické sblížení mezi Íránem a Spojenými státy. Jeho prosby o dialog a přátelství padaly nicméně na hluché uši. Proč?

Protože americká politika vůči Íránu (nebo ostatně jakékoliv další zemi) je založena na imperialistické agendě, která se skládá z řady požadavků nebo očekávání, nikoliv z diplomatického dekorum nebo typy jazyka, který její vůdci používají. Patří sem i to, aby se Írán vzdal svého zákonného a legitimního práva na civilní jadernou technologii, otevřel svoji veřejnou sféru a státem vlastněná odvětví dluh zvyšujícím a privatizačním plánům predátorského finančního kapitálu západu, jakož aby také plnil americko-izraelské geopolitické cíle na Středním východě. Není neopodstatněné tvrdit, že jakmile by Írán umožnil vstup USA, nebo zasahování do takových otázek jako národní suverenita, ocitl by se na skluzavce, na jejímž dně je ztráta nezávislosti: USA by nebyly spokojené, dokud by se Írán nestal dalším „spojencem“ na Středním východě, víceméně jako Jordánsko, Egypt, Saudská Arábie a podobně.

Je ironické, že zelení vůdci, jako Mousavi, Rafsanjani a Khatami, viní z nepřátelské imperialistické politiky vůči Íránu Ahmadinejada. Protože, jak bylo zmíněno výše, americký imperialismus ukázal své zuřivé nepřátelství k Íránu již během prezidentského úřadu Khatamiho, přestože se důrazně vydal cestou přátelství se Spojenými státy. Zatímco Khatami prosazoval „dialog civilizací“ a podnikal smířlivé kroky, aby si USA spřátelil, včetně spolupráce na svržení režimu Talibanu v sousedním Afghánistánu, USA označily Írán za člena „osy zla“. Tato ostudná démonizace pak byla použita jako nástroj propagandy, aby se zintenzivnily ekonomické sankce a ospravedlnily výzvy ke „změně režimu“ v Íránu.

Postaveni před smířlivá gesta prezidenta Khatamiho vůči Spojeným státům byli mnozí Íránci jejich nespravedlivým a provokativním přístupem k Íránu tak naštvaní, že začali zpochybňovat moudrost Khatamiho politiky pokoušet se usmířit si americký imperialismus. Nyní se široce věří, že frustrace mnoha Íránců Khatamiho (jednostrannou) politikou dialogu se Spojenými státy, sehrála velkou roli v porážce jeho reformistických spojenců jak v parlamentních volbách v r. 2003, tak v prezidentských volbách v r. 2005. A stejně tak to sehrálo výraznou roli v nástupu Ahmadinejada do prezidentské funkce, protože důrazně kritizoval přístup reformistů k americkému imperialismu jako naivní a tvrdil, že vyjednávání se Spojenými státy musí být založeno na vzájemném respektu a nesmí být na úkor íránské suverenity. (Podrobná diskuse o těchto a souvisejících záležitostech – viz „Úvaha o íránských prezidentských volbách“).

Ve své snaze vyprovokovat, destabilizovat a (nakonec) změnit íránskou vládu podle obrazu svého nachází americký imperialismus neochvějného spojence v sionistickém režimu v Izraeli. Mezi americkým vojensko-průmyslovým komplexem a militantními sionistickými silami existuje mlčenlivá de facto aliance – aliance, kterou lze nazvat vojensko-průmyslově-bezpečnostně-sionistická aliance. Více než na čemkoliv jiném je tato aliance založena na konvergenci zájmů o militarismus a válku na Středním východě, obzvláště vůči Íránu; protože Írán je jedinou zemí v regionu, která systematicky a neohroženě odhaluje jak imperialistické plány západních mocností, tak expanzionistické plány radikálního sionismu.

Stejně jako mocní příjemci válečné dividendy hledí na mezinárodní mír a stabilitu jako nepřátelské vůči jejich zájmům, tak i zarytí sionisté prosazující „Velký Izrael“ vnímají mír mezi Izraelem a arabskými sousedy jako nebezpečí pro jejich věc a cíl získání kontroly nad zemí zaslíbenou. Důvodem tohoto strachu z míru je, že podle řady rezolucí OSN by mír znamenal návrat Izraele do svých hranic před r. 1967, tedy stažení ze Západního břehu a pásma Gazy. Ale protože stoupenci „Velkého Izraele“ nejsou ochotni se z těchto území stáhnout, tak se bojí míru a skutečného dialogu se svými arabskými sousedy – a z toho plyne jejich nepřetržité pohrdání rezolucemi OSN a jejich systematická snaha sabotovat mírová jednání.

Takže odpověď na otázku „proč je cílem Írán“ se smrskává na toto: protože Írán rozbil kulisu a odhalil vzorec imperialistické nadvlády na Středním východě (a dále). Jediným „hříchem“ Íránu (z pohledu imperialistických mocností) je, že se pokouší být nezávislou suverénní zemí. Všechny ostatní údajné „prohřešky“, jako snaha získat jaderné zbraně nebo podpora terorismu, se nyní ukázaly být vymyšlenými výmluvami, které mají Írán potrestat za to, že se pokouší uplatňovat svá národní práva coby suverénní země.

Pod vlivem bojechtivých nátlakových neokonzervativních skupin (zastupujících zájmy vojensko-průmyslově-sionistických sil) byly USA zatlačeny do rohu a do pozice, kdy se bojí s Íránem mluvit, protože pokud by to učinily, všechna dlouho přetrvávající obvinění vůči této zemi by byla automaticky odhalena jako lži a nepodložená tvrzení. Je to povaha lhaní, která lháře nutí říkat neustále více lží, aby zakryl lži předešlé; je to víceméně podobné situaci cyklisty, který musí šlapat, aby nespadl. Navíc mocné vojensko-průmyslově-sionistické zájmy potřebují Írán jako nepřítele, aby ospravedlnily neustálý nárůst vojenských výdajů a mohly pokračovat v okupaci palestinských území.

Stojí za zmínku, že zatímco mocné zvláštní zájmy, které jsou spojené s vojensko-bezpečnostním kapitálem, mají prospěch (a proto tíhnou k obhajování) z války a vojenských dobrodružství na Středním východě a jinde, méně soudržné zájmy spojené s civilním nevojenským kapitálem tíhnou k vyvolávání ztrát na globálních trzích jako důsledek takových vojenských dobrodružství. Důkazy ukazují, že ztráta podílu amerického trhu na globálním trhu, způsobená zahraniční politikou, je obrovská. Na militaristickou americkou zahraniční politiku globální spotřebitelé pohlíží silně negativně. Představitelé civilních odvětví se širokou základnou jsou si negativních ekonomických důsledků militarizace americké zahraniční politiky velmi dobře vědomi. A to je důvod, proč přední nevojenské podnikatelské/obchodní asociace, jako National Foreign Trade Council (NFTC) a U.S.A. Engage (koalice téměř 800 malých a velkých firem, zemědělských skupin a obchodních asociací usilující o nalezení alternativ k proliferaci aktů agresivní americké zahraniční politiky) vyjádřily ohledně nedávno rozšířených amerických sankcí vůči Íránu nelibost, protože takové sankce silně podkopají americké národní zájmy).

Je nicméně smutné, že americká zahraničně-politická rozhodnutí, obzvláště na Středním východě, nejsou ani tak řízena širšími národními zájmy, ale úzkými (avšak mocnými) zvláštními zájmy, nikoliv „mírovou dividendou“, ale válečnou dividendou“. Tyto mocné zvláštní zájmy, reprezentované z velké části silami armáda-bezpečnostní složky-AIPAC, vnímají mezinárodní mír a stabilitu, obzvláště na Středním východě, jako zhoubu pro své zločinné zájmy. Místo toho dávají přednost atmosféře války a militarismu, aby ospravedlnily svůj lví podíl na národním bohatství, nebo svoji okupaci palestinských území. To vysvětluje, možná lépe než cokoliv jiného, nespravedlivou démonizaci Íránu a neúnavné přípravy na totální válku proti této zemi. Pokud tento argument zní jako konspirační teorie, není to proto, že je nepravdivý; ale spíše proto, že americko-sionistická politika na Středním východě je tak odporná, že to vzdoruje normální logice, civilizovanému chápání nebo slušné lidské intuici.

Ismael Hossein-Zadeh, autor Politická ekonomie amerického militarismu (Palgrave Macmillan 2007) učí ekonomiky na univerzitě Drake v Des Moines v Iowě.