Démonizace historie. Část I.

„Oliver Cromwell, generál a lord protektor Anglie, Skotska a Irska, je znám tím, že byl jedním z nejkrvavějších diktátorů v britské historii. V době jeho totalitní vlády byla nemilosrdně potlačována lidská práva a svobody, probíhaly masové čistky podle nábožensko-konfesních kritérií. Cromwell rozpoutal krvavou občanskou válku, v jejímž důsledku zemřelo více než 100,000 lidí, neošklivila se mu korupce a podplácení (Skotové vydali k nim uprchlého zákonného krále Charlese I za velký úplatek, který od lorda protektora dostali). V důsledku nelidských represí rozpoutaných diktátorem proti royalistické straně bylo mnoho Angličanů popraveno a uvrženo do vězení, a několika málo přeživším se podařilo utéct za hranice. Jedním z výsledných protidemokratických Cromwellových činů bylo rozehnání parlamentu v r. 1653 a nastolení vojenské diktatury, kdy bylo království rozděleno do 11 vojenských okruhů. Po Cromwellově smrti, stejně jako v mnoha dalších totalitních státech, byla moc předána jeho synovi Richardovi.“

Co si asi o lordu protektorovi Oliveru Cromwellovi po přečtení takového textu pomyslíme? Minimálně se pozastavíme nad faktem, že památník tyranovi a katanovi stojí v centru Londýna ve Westminsteru. Lze ještě zorganizovat protestní mítink a dožadovat se svržení sochy, svolat vědeckou konferenci, na které spousta historiků a politiků vynese odsuzující verdikt nad temnou cromwellovskou epochou, no a ve finále nějaký svobodomyslný člověk s demokratickým smýšlením zažádá o soudní zákaz jakýchkoliv vzpomínek na diktátora, který prolil potoky krve.

Je možné vydání podobné učebnice v současné Británii? Odpověď je jednoduchá: naprosto nemožné, kategoricky vyloučené. Výše uvedená pasáž je silně neobjektivní a politicky angažovaná, kde jsou obecně známá fakta (rozpuštění parlamentu, poprava krále, vojenské právo, nahánění katolické menšiny a atd.) podaná v negativním světle, bez všestranného posouzení příčin, které lorda protektora přiměly jednak právě takto. Totéž platí pro udělené nálepky a výrazy „tyran“, „diktatura“, represe“ nebo „totalitarismus“. Je velmi snadné nazvat historickou postavu diktátorem, ale mnohem obtížnějším je pochopit, jestli v dané historické situaci byla diktatura nezbytná, nebo, případně, jestli to byl po zhroucení raně demokratických institucí v Anglii na začátku 17. století jediný způsob, jak ochránit zemi před anarchií, nepokoji a v důsledku zhroucení. A je možné, že po podrobném prozkoumání politických procesů v této epoše se nejen zdržíme zničení Cromwellových památníků, ale dokonce položíme květiny na jeho sokl?

K velké lítosti většina obyvatel Evropy a USA (kde, jak se potvrzuje, existují všechny obligatorní demokratické instituce) je svatosvatě přesvědčena, že demokracie existovala vždy a všude, a podle toho přistupují k historickým událostem a osobnostem z vulgarizovaného stanoviska: pokud v minulosti (bez ohledu na zvláštnosti státnosti a národní mentality) neexistovaly všeobecné volby a parlament, porušovala se „lidská práva“ či se dokonce (jaký div!) pronásledovaly sexuální menšiny, tak je to velmi špatné a hodné odsouzení. Inkvizice upalovala kacíře? To je zjevné pronásledování kvůli svobodě myšlení a názorů! Ve středověku byl za homosexualitu trest smrti? Ještě horší – taková odporná politická nekorektnost je hodna odsouzení mezinárodním soudem! Prosazovatelé křesťanství před tisíci lety pobili arabské a židovské obyvatelstvo Jeruzaléma? Válečný zločin, za který je třeba se, jako minimum, omluvit potomkům obětí, a jako maximum jim zaplatit kompenzace a postavit památník!

Přitom průměrný Evropan jakýmsi záhadným způsobem zapomíná, že v době arabské a turecké expanze do Evropy upadali jeho předkové do otroctví po tisících nebo byli prostě pobiti, takže vlády současného Turecka nebo, dejme tomu, Saudské Arábie jistě uvítají požadavky na omluvu a tím spíše na kompenzace za dobytí Vídně nebo Toleda přátelským smíchem a doporučením obrátit se na psychiatra.

Historičtí démoni se vytváří selektivně, v rámci již zmíněné politické korektnosti – vynalezené v posledních třech desetiletích, praktiky přímého nebo nepřímého zákazu vyjadřování politických názorů, zveřejňování faktů, používání slov nebo výrazů, považovaných za urážlivé pro určité skupiny, definované podle rasy, pohlaví, věku, víry, sexuální orientace atd. Což je mimochodem samo o sobě porušováním svobody projevu a myšlení – pouze v Evropě a USA se o tom nesmí mluvit, aby člověk nebyl vystaven represím v té či oné formě.

Seznam historických nestvůr je dobře znám – na prvním místě je z pochopitelných důvodů Adolf Hitler a jeho spolupracovníci z NSDAP: v tomto případě žádné námitky neexistují, protože lidé, kteří rozpoutali druhou světovou válku a jsou vinni zvražděním desítek milionů lidí, jinak být kvalifikováni nemohou. Pak vše závisí na osobním vkusu a národních zvláštnostech různých historických škol.

Takže si jako příklad opět vezmeme Velkou Británii a jejího premiéra Winstona Churchilla. Dnes je o něm přijatelné mluvit pouze v superlativech: geniální politik, vítěz války, nositel Nobelovy ceny atd. Možná měl některé chyby (konkrétně vojenské – protože profesionálem v této oblasti nebyl), ale v porovnání s jeho velkými činy je možné je omluvit. Mimo to šéfoval demokratické společnosti, která je, údajně, z definice bezvadná a je vzorem hodným napodobení.

Jak byste přistoupili k obvinění W. Churchilla z úmyslné genocidy, která si vyžádala miliony obětí? „Neexistuje!“ vykřikne jakýkoliv Brit a Američan. Hitler, Stalin – jak je libo, ale ne dobrák Winston! Nemožné!

Ale my namítneme: možné, a jak! Podívejme se na historická fakta. V letech 1942-43 v Indii, která byla pod britskou správou, vypukl obrovský hladomor, který si vyžádal, podle různých zdrojů, 1,5 až 3,5 milionů lidských životů, a téměř 4 miliony zemřely v důsledku nemocí. Oficiální historici Spojeného království tvrdí, že tento hladomor byl důsledkem vojenského útoku Japonska a ztráty Singapuru a Burmy coby významného producenta rýže, ale zamlčují některé další podrobnosti, které jsou pro britskou vládu a společnost nepřijatelné. (Nemluvě o válečných zločinech spáchaných na německých městech – p.p.). Bengálská vláda se svolením metropole přistoupila k taktice „spálené země“, a obyvatelstvu byly zkonfiskovány veškeré prostředky pro přesun, počínaje loďkami a konče slony (záminka – aby je nedostali Japonci), nekompetentní vláda nezakázala vývoz obilí a rýže a nezorganizovala pomoc utečencům, a jak dosvědčuje výzkumník Pankaj Mishra v článku „Exit Wounds“ v „New Yorker“: „Inspektor pro Indii Leopold Ameri a vice-král Archibald Wavell v reakci na telegram s prosbou nechat zásoby potravin v Indii dostali jako odpověď telegram od Churchilla se slovy „Jestli je u vás hladomor, tak proč Ghandi ještě nezemřel?““ Sám premiér ve svých pamětech o tomto incidentu raději neinformoval, ale je znám výrok L. Ameriho o Churchillovi: „Chová se k nám jako Hitler!“

Doplníme, že cena rýže v lednu 1942 byla 6 rupií za mond (37,1 kg), v červnu téhož roku vyskočila na 40 rupií. Soudí se, že na konci r. 1943 překupníci vydělali obrovskou sumu, která dosáhla téměř 24 milionů dolarů – další příklad „efektivního vládnutí koloniím“ za Churchilla. Premiér byl stále více zaměstnán problémy s potravinami v Řecku, kde nebyl hladomor, pouze nedostatek proviantu. Pro vládu „železného Winstona“ bylo mnohem jednodušší nevěnovat pozornost smrti milionů Indů, tím spíše, když Bengálsko aktivně podporovalo „srpnovou revoluci“ r. 1942 a „Indickou národní armádu“ Subhase Chandra Bose, bojující proti britské nadvládě. Nyní mohl být týl impéria klidný – povstalecký region prostě vymřel, protože nedostal žádnou pomoc.

Je uvedený příklad aktem úmyslné genocidy? Ano, rozhodně, obzvláště pokud se seznámíme s celým souborem historických svědectví o bengálském hladomoru v letech 1942-43. Pokud by Indie v té době nebyla pod nadvládou Británie, ale SSSR, dodnes by hromada „politických historiků“ lomila rukama a zuřivě by odsuzovala zjevné „nelidské zločiny totalitarismu“, ale vládě Churchilla to prošlo – „našinec“ je nedotknutelný. V lepším případě bychom viděli obšírné úvahy o „nepříznivých okolnostech“, které hladomor vyvolaly: útok japonské armády, tajfun, neúroda, malá kapacita železnic, nedostatek přepravních kapacit. Vinen není nikdo. Co je smrt pár milionů Indů proti záchraně metropole (rozuměj demokracie“ na Britských ostrovech)? A přitom vojenská situace Anglie byla v r. 1943 stabilní a již vše směřovalo k Hitlerově porážce. Na podobné drobnosti je možné zapomenout, a navíc, kdo bude požadovat po Británii omluvy a kompenzace?

V druhé části článku se podíváme na situaci opačnou: na analogické „nepříznivé okolnosti“ v SSSR, které „političtí historici“ interpretují střídavě jako pekelné hrůzy a děsivé zločiny. A jen proto, že sami stanovili axiom: Churchill – anděl a génius, Stalin – vrah a lotr, hodný veškerého odsouzení.

Zajímalo by mne, co cítí potomci přeživších bengálský hladomor, když vidí v Londýně památník Winstona Churchilla. Položí na jeho sokl květiny?

Pokračování