Turecké referendum a súfijský islám made in USA

Nutno říct, že turecké referendum bylo zjevně manipulováno ze strany úřadů. Jak ukázaly průzkumy, přibližně polovina dospělého obyvatelstva neví, jaká je podstata 26 bodů reformy. Zbývajících 20% respondentů, podle údajů Guardian, uvedlo, že země Blízkého východu by měly být hlavními partnery země v oblasti mezinárodních vztahů, a 13% lidí uvedlo, že dávají přednost orientovat se na Evropskou unii. Vloni byly výsledky průzkumů přesně opačné.

Lobbování Turecka za zájmy Iránu a tvrdý postoj ve věci izraelského útoku na mírovou flotilu sehrály svoji roli ve změně postoje Ankary od orientace na euro-atlantický svět na orientaci regionální.

Bez ohledu na vítězství AKP vypadá, podle názorů expertů, nejbližší budoucnost Turecka poměrně pochmurně. Představitel turecké opozice, spolupracovník Institutu odkazu Ataturka při univerzitě v Istanbulu Mehmet Perincek, říká, že: „Během referenda vládnoucí strana porušila zákon a využila pro prosazení svých stranických cílů a propagandy všechny možnosti sátu… Po změně ústavy získá AKP možnost přepracovat soudnictví podle své politické ideologie a může si zajistit naprostou kontrolu nad soudy, které ztratí nezávislost.“ Podle názoru jednoho tureckého politologa slouží výsledky referenda plánům USA, které předpokládají v Turecku občanskou válku. Připraví ji pro-americká vláda a kurdští separatisté.

Hlavní vědecký pracovník Černomořsko-kaspického střediska Ruského institutu strategických studií Eduard Popov se domnívá, že: „Referendum prokázalo, že dnes v Turecku převažuje umírněný islám a ideologie neo-osmanismu, jehož představitelem je AKP. Šlo o pokračování tendence zreformovat post-kemalské Turecko a snahy dále oslabit politický vliv vojenských kruhů… Nicméně nelze zatím činit závěry ohledně toho, jestli Turecko překročilo bod zvratu a navždy se zřeklo kemalského dědictví, protože situace v zemi je značně nejistá.“

Výsledky referenda vyvolaly souhlasnou reakci Washingtonu, který maximálně podporuje Turecko v jeho snaze vstoupit do EU. Důležitou roli sehrál i umírněný súfijský islám, který představuje trumfovou kartu Strany spravedlnosti a rozvoje. Současnou verzi tureckého islámu inspiroval Fethullah Gulen, který v Asii a Africe otevřel stovky muslimských škol. Dříve Gulena v Turecku obvinili z pokusu vytvořit islámskou elitu, která pomocí pronikání do vládnoucích struktur a zvláštních jednotek postupně vytváří nový model státu a ničí světské ideály nastolené Ataturkem. V r. 1998 byl Gulen obviněn z pokusu svrhnout stávající zřízení a emigroval do USA. Když se k moci dostala AKP, byla všechna obvinění stažena. Ke Gulenově hnutí patří dnes v Turecku mnoho státních funkcionářů a jeho stoupenci usilují o návrat k súfijskému islámu coby téměř zapomenutým muslimsko-súfijským kořenům národa.

Ostatně za touto maskou se může skrývat i něco jiného.

Bývalá spolupracovnice FBI Sibil Edmons potvrzuje, že Gulenovy školy jsou dobře integrovaným zázemím pro spolupracovníky CIA a jsou využívány při operacích v různých regionech světa. Sám Gulen se snaží založit novou Osmanskou říši, nový „Velký Turán“, do kterého bude spadat Balkán, arabský východ, Ruská federace a střední Asie, tedy území od balkánských hor po Velkou čínskou zeď.

O tomtéž píše bývalý Gulenův poradce Nyrettin Veren, který vydal odhalující knihu, ve které rovněž zmiňuje materiální pomoc, kterou Gulen dostává od CIA.

Gulen je kritizován také představiteli různých v Turecku žijících etnických skupin kvůli svému příklonu k politice asimilace. Aland Mizell, národností Kurd, přednášející na právnické fakultě Texaské univerzity, říká: „Gulenovy školy jsou založeny na osmanské ideologii a jeho cílem je asimilace Kurdů.“

USA rozhodně chtějí, aby Turecko zůstalo jejich spolehlivým spojencem, jak tomu bylo v době SSSR. Američtí stratégové vypracovávají všemožné plány, jak udržet Turecko ve své sféře. Takže novinář a transnacionalista Stephen Kinzer ve své knize „Reset: Irán, Turecko a budoucnost Ameriky“ dokonce prosazuje myšlenku vytvoření strategického trojúhelníku USA-Irán-Turecko, jako hlavní opory budoucího světového řádu. V kontextu euroasijské geopolitiky by to znamenalo vážnou ránu Rusku a americkou kontrolu nad celou jižní částí Euroasie, s jejími zdroji uhlovodíků, které jsou největší na světě. A nesmíme zapomenout ani na to, že Recep Erdogan je spolupředsedou amerického projektu „Velký Blízký východ“, jehož cílem je radikální překreslení politické mapy Euroasie.

Co se týká vztahů Turecka s Evropou, tak zde je Ankara zranitelná ve dvou bodech – severní Kypr a kurdský problém. Ty ještě dlouho zůstanou zdrojem napětí. Tyto okolnosti může využít Moskva. V každém případě RF a Turecko mohou vystupovat jako partneři při posilování stability a bezpečnosti na Kavkaze a černomořsko-kaspickém bazénu.

Vzhledem k silné závislosti Turecka na energetických zdrojích (tato země prakticky nemá žádné zdroje uhlovodíků a drahých kovů) a k asymetrické politice ve vztahu k východním sousedům (Arménie, Ázerbájdžán, Irák, Irán) by Moskva, mimo již uzavřených kontraktů v oblasti jaderné energetiky a existující obchodně-ekonomických vztahů, mohla události urychlit také ve vojensko-technické spolupráci. Možný je i společný postup u terorismu, i když v této oblasti existují mezi Tureckem a Ruskem vážné rozpory. Kamenem úrazu jsou čečenští separatisté, kteří se ukrývají na území Turecka. Financování bojůvek na severním Kavkaze také částečně probíhá přes Turecko a Ankara se snaží vyhnout konstruktivnímu dialogu s ruskou stranou, kdy klade rovnítko mezi čečenské bojůvky v Turecku a Kurdy, kteří dostávají azyl na území Ruské federace.

Pokud nedojde ke zlepšení vztahů Moskvy a Ankary, samotné Rusko riskuje, že se stane cílem tureckého vlivu, vzhledem k expanzivní povaze neo-osmanismu, který je dnes, zdá se, oficiální doktrínou Ankary. Krym, jižní a severní Kavkaz, střední Asie, spolu se zeměmi Blízkého východu a severní Afriky, spadají do základní sféry zájmu neo-osmanismu. A pokud Turecku nebude souzeno stát se „Evropou“, rychlý nárůst jeho obyvatel bude představovat dobré podhoubí pro tureckou expanzi na sever a severovýchod.