Íránský „test“ Ruska

Íránská problematika se postupně stává jedním z klíčových prvků zahraničně-politického kursu Ruska, nabývá nové kvality, a liší se od primitivních dohadů „napadnou-nenapadnou“, a pokud napadnou, tak s jakou silou.

Protože vše, co se odehrává kolem Íránu, se projevuje na postojích Ruska ve světě, jakou roli může hrát Rusko ve vytváření systému regionální bezpečnosti na Blízkém a Středním východě v podmínkách neustálého vměšování se do tohoto regionu ze strany sil mimo něj? Na toto téma se hodně mluvilo na mezinárodních jednáních u kulatého stolu „Problémy zajištění mezinárodní bezpečnosti v souvislosti s událostmi kolem Íránu“, které se konalo 14. září na Ruském obchodně-ekonomickém institutu v Moskvě za účasti diplomatických zástupců Íránu, Izraele a Iráku.

Prognózy účastníků konference byly různé, a odráží to obecnou nejednotnost expertů ohledně toho, jak se budou události kolem Íránu vyvíjet v nejbližších letech. Existují mírné prognózy, jejichž podstatou je to, že USA a jejich spojenci nezajdou dále, než k propagandistickým proti-íránským výpadům, či v krajním případě k pokusu destabilizovat teheránský režim „měkkou silou“. Nicméně existují i, podle našeho názoru, realističtější prognózy.

Podle jednoho ze současných názorů budou USA pravděpodobně jednat „samostatně“ a budou ignorovat vlastnictví jaderných zbraní Íránem, stejně jako ignorovali jejich existenci v případě Pákistánu nebo Severní Koreje – vzhledem k tomu, že proces šíření jaderných braní ve světě je nezvratný a posuzovat lze pouze to, jak ho dostat do rámce mezinárodního práva. Ale u osy Washington-Tel Aviv je podobný přístup vyloučen.

V Izraeli se hodně mluví o snaze Íránu zničit židovský stát. Odvolávají se na vyjádření Mahmouda Ahmadinejada, přestože jeho slova, jak je pravidlem, byla vytržena z kontextu. I když se myšlenka „perestrojky“ Izraele na arabsko-židovský stát jeví extravagantní, ve své podstatě se příliš neliší od veřejně vyjevených úmyslů „výměny režimu“ v Íránu, který je obklíčen americkými vojenskými základnami a dalšími vojenskými objekty, kdy je toto obklíčení mnohem nevraživější, než obklíčení Izraele. Skutečná příčina jednosměrného informačního šumu kolem Íránu spočívá podle názoru vědeckého spolupracovníka Ruského institutu strategických studií A. Kuzněcova v tom, že tato země se nenachází pod cizí vládou a neodsouhlasuje svoji politiku s Washingtonem, jak tomu bylo za šáha, kdy bylo s iniciativy západu započato s íránským jaderným programem.

Nejpevnějším základem mírové budoucnosti Blízkého východu by se mohlo stát vytvoření bezjaderné zóny v tomto regionu. Překážky zde byly a zůstanou, a to především postoj Izraele, který se snaží udržet si monopol na jaderné zbraně v regionu, a zadruhé dlouholetá snaha USA zajistit si trvalou přítomnost na Blízkém východě. Tento pro kontinentální stabilitu Euroasie klíčový světový region zůstane prvořadou sférou amerických zájmů, kdy USA evidentně počítají se zastavením poklesu svého vlivu prostřednictvím řady velkých mezinárodních konfliktů.

V těchto podmínkách musí mít suverenita a státní nezávislost Íránu odpovídající geopolitickou podporu, kdy je to i v zájmu globální bezpečnosti.

Rusko-íránské vztahy jsou v Euroasii dosti určující. Přičemž si je třeba uvědomit, že ty problémy, které existují ve vztazích mezi Moskvou a Teheránem, se neobjevily teprve nyní a nelze je řešit odvoláváním se na Turkmančanskou dohodu nebo na sovětsko-íránskou dohodu z r. 1921. Deklarace kaspických zemí z r. 2007 snahu vněregionálních sil navýšit svoji přítomnost, včetně vojenské, v Kaspickém bazénu a ve střední Asii nezrušila. Současné zvyšování obchodní výměny mezi Ruskem a Íránem nemůže zakrýt fakt, že v r. 2009 její objem výrazně poklesl, a letos se to stěží změní. Porovnejte si například množství letů mezi Moskvou a Tel Avivem na jedné straně s počtem letů mezi Moskvou a Teheránem na straně druhé.

V současné době probíhající intenzivní diskuse o Íránu musí být podepřena řadou optimálních variant chování Ruska u z pohledu jeho zájmů velmi závažné „íránské otázky“, které poslouží jako impulz k těsnější spolupráci Moskvy a Teheránu na mezinárodní scéně v otázkách, které pro ně představují společný zájem.