„Horký“ podzim v Evropě, čili vzpoura zoufalců

Vlády řady západních zemí oklešťují sociální programy, aby snížily deficit státního rozpočtu. V praxi to znamená, že státní pokladna bude vypleněna a aktiva budou převedena do stejných bank, které vytvořily podmínky pro finanční krizi. Jestliže vloni, kdy na účty soukromých bank putovaly miliardy euro ze státních prostředků Německa, Francie, Itálie a Řecka, kterým chyběla likvidita, útok na sociální sféru teprve začal, tak dnes jsou jeho důsledky vidět v ulicích a na náměstích evropských hlavních měst.

Dnes se například Francouzi bojí. „Je to strach z budoucnosti, píše francouzský Le Monde. Strach vždy vychází z klidného přístavu, který se stal základem stoupenců státu od dob Národní fronty. Strach z poznání bídy, prolití krve, náhlého propadu na sociálním žebříčku…“

Bojí se pádu do chudoby. V pokřicích a heslech protestů minimálně milionu a půl Francouzů, kteří vyšli do ulic v neděli 5. září, převažoval především strach z jejich budoucnosti.

Nové zprávy o tom, že proces uzdravování ekonomiky se zpomalil a je potřeba nových sáhnutí do veřejného měšce, optimismu demonstrujícím v Paříži nepřidaly. Francouzi si dobře pamatují, s čím šel do voleb současný francouzský prezident: jeho heslo „více pracovat, více vydělávat“ poskytlo, jak se ukázalo, naději na spravedlivější výkon státní moci. Le Monde píše, že „dnes se navrhuje pracovat déle, ale jen proto, abychom měli naději dostat stejně, ne-li méně, ale v žádném případě již více. Ve Francii, stejně jako v dalších evropských zemích, a rovněž v Americe, rodiče již nevěří, že jejich děti budou žít lépe, než oni. Blahobyt se již z generace na generaci nepředává“.

Zároveň jsou v této pařížské vzpouře patrné známky beznaděje. Ve Francii se člověk na trh práce, kdy najde prvního zaměstnavatele, dostává stále později. A u firem roste pokušení zbavovat se starších spolupracovníků dříve, bez ohledu na vloni přijatý zákon o zaměstnávání starších lidí. Jak lze v takových podmínkách zvyšovat věk odchodu do důchodu z 62 na 67 let, když se riziko dlouhodobé nezaměstnanosti zvyšuje už po padesátce? To bere Francouzům i jistotu zítřejšího dne. Přičemž naprosto všichni chápou, že zvyšování věku odchodu do důchodu je nezbytnost.

A co?

Francouzská vláda má dva způsoby získávání prostředků pro pokrytí sociálního dluhu vůči „nájemné pracovní síle“. Prvním, a především tento používá, je minimalizace sociálních výdajů a tím zároveň snížení jejich zátěže pro státní kasu. Je třeba vysvětlovat, že to znamená seškrtání všech programů podpory populace, a ne pouze zmrazení platů, snížení všech možných podpor, likvidaci všech sociálních výhod, které dnes činí z Francouzů Francouze, kteří se pyšní svými sociálními výdobytky Páté republiky?

Pohlédneme-li pravdě do očí, tak „báječných třicet let“, éra ekonomického růstu a plné zaměstnanosti, je minulostí. Krize a neustálé rozpočtové schodky, v kombinaci se stárnutím populace, vedly k vytvoření pro systém nebezpečně výbušné situace. Co budeme dělat, až v r. 2020 bude poměr aktivní populace k penzistům 1:1? – ptají se noviny.

Když Národní shromáždění Francie začalo posuzovat návrh Sarkozyho, který se snažil prodloužit věk odchodu do důchodu ze 60 na 62 do roku 2018, a také o prodloužení pracovní doby, potřebné pro získání důchodu v plné výši, v příštích třech letech o devět měsíců, do ulic vyšly 2 miliony Francouzů, aby k tomu řekli své. Ministr práce Erik Vert řekl: „Dnes stoupl věk dožití. Proto je normální, a přirozeně i logické prodloužit dobu pracovní aktivity… Současná úroveň odvodů do penzijního fondu nemůže vyřešit problém, se kterým se budeme potýkat v příštím desetiletí. Z tohoto důvodu zvýšíme minimální věk odchodu do důchodu, stejně jak to učinily všechny vlády, včetně německé, britské, italské, španělské, dánské, norské, holandské, švédské atd.“

Francouzská vláda hodlá zalátat zvětšující se díru v rozpočtu na úkor daňových poplatníků, přičemž z 85% na úkor pracujících, a pouze z 15% na úkor zaměstnavatelů. A chce, aby s tím Francouzi souhlasili. Nicméně podle sociálního průzkumu protestní akce konající se 7. září v Paříži, Marseille, Lionu a dalších velkých městech podporovalo až 70% Francouzů.

Francouzi požadují jiné rozdělování národního bohatství a základní břemeno důsledků krize uvalit na ty, kteří ji „organizovali“. Opoziční poslanci požadují financování penzí daněmi z finančních operací a zvýšením daňového zatížení nejbohatších vrstev společnosti. A to je onen druhý způsob, který by mohl smířit protestující a vládu země. Nicméně Sarkozy oponuje: zvýšení daňové zátěže nejbohatších „se může stát brzdou ekonomického růstu“. Takže kapitál z Francie zkrátka uteče. Vždyť se přeci považují za národovce… Při zasedání vlády Sarkozy prohlásil, že vláda je připravena učinit opozici pouze mírné ústupky a odmítá měnit návrh zákona jako celek. Po tomto prohlášení Francie doslova vybuchla a došlo k protestním akcím, nevídaným již několik let.

Ve stejný den paralyzovala dopravní stávka i Atény, kde žije více než třetina obyvatel Řecka. Na pět hodin se zastavila železnice v celém Řecku a celá městská doprava v hlavním městě. Hlavním požadavkem stávkujících bylo, aby se vláda Georgie Papandrea zřekla plánů na privatizaci dopravy. Osobní doprava v zemi je dotována. Celkový dluh železniční společnosti činí 10 miliard euro, kdy jen za loňský rok činila ztráta téměř miliardu. Co navrhuje vláda? Snížit počet zaměstnanců v dopravě ze 7,5 na 3,5 tisíc a soukromým investorům prodat 49% akcií dceřiných společností, které se zabývají nákladní dopravou. Přičemž pohledávky vůči „soukromým osobám“ budou odepsány a závazky vezme vláda na sebe.

Převod do soukromého vlastnictví se navrhuje i u nejziskovější části železniční dopravy – nákladní dopravy. Přičemž budou odepsány i všechny finanční „zátěže“. „Tento návrh zákona vytvořili lidé se zvrácenou psychikou,“ uvedli oprávněně řecké odbory železničářů, „a jeho jediným cílem je rozprodat lukrativní kousky a vrátit se k pracovněprávním vztahům středověku. Návrh zákona ruší pracovní práva a pojištění, ničí pracovníky a jejich rodiny.“

Privatizace jako jedna z podmínek získání aktuální tranše od EU představuje Damoklův meč na krku řecké vlády. Ta proto nedělala „cavyky“, poté, když nedávno úřady EU schválily přidělení druhé úvěrové tranše Řecku ve výši 9 miliard euro. První tranše ve výši 20 miliard dostalo Řecko v květnu. A podmínkou poskytnutí „pomoci“ se stal závazek vlády realizovat velmi přísný program rozpočtových úspor a uzdravení státních financí.

Což také Georgios Papandreu dělá.

Bez obav lze předpovědět, že i v Řecku bude mít reakce pracující části obyvatel na léčbu ekonomiky podle receptů EU a MMF stejné dozvuky, jako ve Francii.

Teprve uvidíme, nakolik „horkým“ letošní podzim v Evropě bude.