Irácký Kurdistán a perspektiva ruského plynárenství

„Hráči“ na kurdské energetické šachovnici jsou především čínské společnosti („Sinopec“, ke které se v r. 2009 připojila švýcarská „Addax Petroleum“), norská „DNO International ASA“, britské „Sterling Energy“ a „Heritage Oil“ (HGO), kanadská „Western Oil Sands“, turecká „General Energy International“. Posledně zmíněná začala v létě 2009 dovážet do Turecka 40,000 barelů ropy.

Dříve severní oblast Iráku dodávala pouze „černé zlato“, nicméně nyní tam probíhají masivní přípravy na těžbu a vývoz plynu, jehož ložiska jsou stejně významná, jako ložiska ropy. V současné době činí odhadované zásoby ropy v Kurdistánu 45 miliard barelů, nicméně v příštích letech má být vyvrtáno 11 nových studní a podle názoru expertů by se zásoby měly zvýšit na 115 miliard barelů. Mimo to se pod zemí v této oblasti nachází přibližně 2,83 bilionů kubických metrů plynu, což představuje 89% veškerých iráckých zásob.

Stojí za zmínku, že celosvětová těžba tohoto paliva v poslední době roste dostatečně, za průměrného ročního nárůstu 3-4%. Zdá se, že tento trend bude pokračovat i v budoucnu, přičemž největší část dodávek zemního plynu na světový trh lze očekávat v důsledku jeho těžby a exportu z oblasti Blízkého a Středního východu, včetně iráckého Kurdistánu. To má tři základní příčiny.

Zaprvé velké zásoby paliva. Zadruhé blízkost k základním trhům. Zatřetí mimořádně nízké produkční ceny.

17. května 2009 rakouská energetická společnost „OMV“ a maďarská „MOL“ podepsaly dohodu o nákupu 10% akcií „Pearl Petroleum Company“, která vlastní dva projekty na rozvoj kurdských ložisek Chor Mor a Čemčemal. Podle prognóz může být v r. 2015 vydatnost těchto pozemků zhruba 85 milionů m3 denně. Není těžké si domyslet, že část tohoto objemu bude zajišťovat potřeby samotného Kurdistánu a zbytek půjde na vývoz.

Kam se chystá dodávat „modré palivo“ severní Irák? Protože potřebuje rozvinout plynárenství jako samostatnou oblast palivově-energetického komplexu, mohla by kurdská strana vytvořit zvláštní projekt a poskytovat nepřetržité dodávky evropským zemím. Kladem se zdá být to, že výhodně položené zásoby zemního plynu na území Kurdistánu se mohou stát pro evropské státy cenným nástrojem jejich strategie diverzifikace zdrojů dodávek energetických surovin.

Je evidentní, že objevení se takového konkurenta „Gazpromu“, který dodává tři čtvrtiny exportu na trhy starého světa, nevyhovuje. Život ruskému plynárenskému monopolu může zkomplikovat vybudování plynovodu přes území Iránu, Iráku a Sýrie do Evropy.

Je třeba zmínit, že tento projekt je naprosto perspektivní. Souvisí to s tím, že evropské země mají o Kurdistán ještě větší zájem poté, co byla počátkem tohoto roku mezi Evropskou unií a Irákem podepsána strategická dohoda o energetickém partnerství.

Podle tohoto dokumentu smluvní strany posílí spolupráci v řadě oblastí, včetně energetické bezpečnosti a rozvoje ložisek zemního plynu.

Brusel od Iráku (rozuměj Kurdistánu) očekává, že tato země se brzy stane významným dodavatelem zemního plynu a energetickým mostem spojujícím Střední východ, Středozemní moře a EU. Navíc dodávky plynu z Iráku pomohou do jisté míry snížit proslulou závislost Evropy na Rusku.

Nicméně možná přeprava plynu přes tři blízkovýchodní země neznepokojuje Rusko tolik, jak by se mohlo na první pohled zdát. S čím klid Moskvy souvisí? Podle názoru ruských expertů nebude tento plynovod vybudován v dohledné budoucnosti, protože v Sýrii a Iráku je těžba plynu nedostatečně rozvinutým odvětvím, a situace v posledně jmenované zemi není pro projekty podobné velikosti nijak příznivá.

Takže pro dohlednou dobu nepovažuje ruská strana tuto trasu za konkurenceschopnou, což nelze říct o „Nabucco“. Dlouhou dobu se Evropě nedařilo vyřešit otázku jak tento plynovod naplnit, nicméně surovinu se podařilo najít v iráckém Kurdistánu, jehož vláda souhlasila zásobovat tento plynovod dostatečným množstvím, aby mohl být zprovozněn v r. 2015. Podle odhadů expertů bude pro tyto účely potřeba nejméně 15 miliard m3 plynu.

Jak ujišťuje RVK, v tuto chvíli je sever Iráku schopen uspokojit některé z největších strategických potřeb Evropy, která cítí potřebu diverzifikovat své zdroje dodávek plynu a zabezpečit si dodávky zemního plynu na nejbližší desetiletí, obzvláště kvůli plánovanému zvýšení používání plynových turbín v kombinovaném cyklu výroby elektřiny.

Výše zmíněné potvrzuje také vedení společnosti „Crescent Petroleum“ z UAE, která sdělila, že z území Kurdistánu může čerpat objem nezbytný pro naplnění plynovodu v první etapě. Nicméně i za podmínek, kdy projekt pojede na plný výkon, zajistí u zemního plynu pouhých asi 5% celkové potřeby Evropy, zatímco Rusko pokrývá 26% potřeb tohoto regionu.

Plynovod musí vést přes území Turecka, které usiluje o to stát se nejen velkou tranzitní zemí, ale také spojovacím článkem obchodu s uhlovodíky mezi Evropu a Asií.

Pokud se stane prostředníkem u exportu plynu z Iráku, může Ankara posílit svoji pozici v rámci své snahy stát se členem EU. Díky výhodné geografické poloze na rozhraní Blízkého východu, střední Asie a Evropy vidí Turecko svůj potenciál v tom, že se může stát strategickým energetickým partnerem, což se pro něj zdá být jedním z argumentů ve prospěch připojení k Evropě.

Na jednu stranu může export plynu ze severního Iráku na turecký trh Ankaře přivodit energetickou závislost na iráckých Kurdech. Na druhou stranu to pomůže nejen uspokojit potřebu plynu Turecka, ale také odstranit potenciální překážky pro „Nabucco“.

Takže perspektivně turecká strana nezamezí, aby byla zásobována uhlovodíky od iráckých Kurdů, ale naopak bude zvyšovat objemy dovozu, vzhledem ke svým ekonomickým zájmům. Přičemž tento proces bude probíhat nezávisle na osudu „Nabucco“.