Technologická revoluce a budoucnost svobody, 5. část

Ve vydání časopisu Science z r. 2001 Garland Allen, vědecký historik, psal o genetice jako o moderní formě eugeniky. Začal citací článku z r. 1998 z časopisu Time, který prohlašoval, že „osobnost, temperament, a dokonce i životní volby spočívají, jak ukazují nové studie, ve vašich genech“. Garland vysvětluje důsledky:

Ohánějíce se velkým pokrokem v genetické biotechnologii tyto články vykreslují genetiku jako novou „kouzelnou kulku“ biomedicíny, která vyřeší mnoho z našich stále se vracejících sociálních problémů. Důsledkem je, že tyto problémy jsou z velké části důsledkem defektní biologie jedinců, či dokonce rasových nebo etnických skupin. Pokud je agresivní nebo násilné chování v genech, tvrdí argumenty, pak řešení spočívá v biomedicínském zásahu – genetické terapii ve vzdálené budoucnosti a farmakoterapii (nahrazení produktů defektních genů lékovými náhradami) v bezprostřední budoucnosti.

Směřujeme propagací takových tvrzení k nové verzi eugeniky? Jsme přesvědčováni falešnými sliby technologické nápravy problémů, které ve skutečnosti spočívají ve struktuře naší společnosti? Moji odpovědí na tyto otázky je „ano“., ale s jistými důležitými výhradami, které jsou odvozeny od různých historických a sociálních kontextů od počátku 19. století po dnes…

Výraz eugenika byl vymyšlen v r. 1883 viktoriánským všeználkem Francisem Galtonem, geografem, statistikem a bratrancem Charlese Darwina. Pro něj to znamenalo „skutečně nebo dobře narozený“ a mluvil o tom jako o plánu povzbuzovat „nejlepší lidi“ ve společnosti, aby měli více dětí (pozitivní eugenika) a odrazovat nebo bránit „nejhorším elementům“ společnosti mít mnoho dětí, nebo vůbec nějaké (negativní eugenika). Z eugeniky se během prvních tří desetiletí 20. století stalo hnutí v různých zemích na celém světě, ale nikde nebylo tak pevně zakořeněné, jako ve Spojených státech, a po první světové válce v Německu.⁽²⁴⁾

Zatímco genetické vlastnosti, jako barva očí a podobně, byly prokázány jako dědičné, „eugeniky více zajímala dědičnost sociálního chování, inteligence a osobnosti“. Dále:

Američtí eugenici se také snažili rozšiřovat výsledky eugenického výzkumu mezi veřejnost a zákonodárce. Podporovali myšlenku pozitivní eugeniky (povzbuzování „nejlepších“ stát se lepšími), ale většinu své energie zaměřili na negativní eugeniku (povzbuzování „nejhorších“, aby se stali menšinou). Eugenici napsali stovky článků pro populární časopisy, vydali desítky knih pro obecného čtenáře (a některé vědecké), připravili výstavy pro školy a státníky, vyráběli filmy a psali kázání a novely.⁽²⁵⁾

Američtí eugenici, plně podporovaní finančně velkými americkými filantropy, prosadili eugenickou legislativu ve více než 17 státech v USA, často ve formě nucené sterilizace mentálně „podřadných“, takže „v 60. letech, kdy většina těchto zákonu začala být rušena, bylo pro eugenické účely sterilizováno více než 60,000 lidí“. Jak Garland Allen napsal:

Bohatým mecenášům, kteří eugeniku podporovali, jako Carnegie, Rockefeller, Harriman a Kellog, eugenika poskytla prostředek sociální kontroly v období bezprecedentního neklidu a násilí. Byla to tatáž ekonomická elita a její obchodní zájmy, která zavedla vědecké řízení a organizační kontrolu do průmyslového sektoru…

V r. 1994 došlo ke vzkříšení tvrzení, že u inteligence mezi rasami existují genetické rozdíly, vedoucí k různému socio-ekonomickému statutu. Tvrzení ohledně genetického základu zločinnosti, manické deprese, riskování, alkoholismu, homosexuality a řady dalšího chování ve vědecké, a obzvláště populární literatuře bujela také. Mnohé z důkazů takových tvrzení jsou dnes stejně kontroverzní, jako v minulosti.

Zdá se, že jsme stále méně ochotni akceptovat to, co považujeme za nedokonalost u sebe a ostatních. Jak náklady na zdravotní péči vystřelily do nebes, začínáme akceptovat základní nákladovou analýzu lidského života. Tento způsob myšlení má závažné důsledky pro reprodukční rozhodování. Pokud organizace udržování zdraví (HMO) požaduje děložní testy a odmítá hradit porod nebo péči o údajně „defektní“ děti, jak blízko to má k eugenice? Pokud genová nebo léková terapie nahradí zlepšování podmínek na pracovišti nebo prostředí ve škole, naší stravy a cvičení, jak blízko to má k eugenice? Výrazné sociální změny jsou nicméně drahé. Pokud eugenika znamená činit reprodukční rozhodnutí primárně na základě sociálních nákladů, pak jsme na té cestě všichni.⁽²⁶⁾

Genetika dává lidem bezprecedentní moc: moc nepřirozeného vytváření a manipulace s biologií. Přesto zatím plně nechápeme dopady genetické manipulace u naší potravy, rostlin, zvířat samotných a lidí. Jasné je, že měníme samotnou biologii našeho prostředí a sebe. Zatímco genetická technologie je evidentně v mnohém užitečná, jako u schopnosti zlepšit nemocné smysly (zrak, sluch atd.) a léčit nemoci, pozitivní věci je třeba porovnat s negativními dopady genetické manipulace, abychom mohli tuto mocnou technologii lépe směrovat.

Debata o otázkách, jako výzkum kmenových buněk a genetická manipulace, se často zaměřuje na vědecký versus náboženský aspekt, kdy věda usiluje o vyléčení lidstva z jeho nemocí, a náboženství o zachování posvátnosti „stvoření“. To je iracionální a úzký způsob, jak vést skutečnou debatu o této monumentální problematice, kdy se tato vykresluje jako černobílá, čímž zcela jistě není. Vědu lze použít pro dobro, stejně jako zlo, a lidská historie, obzvláště 20. století, je tohoto faktu důkazem. Neskutečná vědecká vynalézavost se chopila vytváření velkých zbraní; manipulace s atomem, aby se zabily miliony lidí během okamžiku, nebo výroby biologických a chemických zbraní. Problémem s interakcí vědy a moci je, že s tak velkou mocí přichází pokušení ji použít a zneužít. Pokud se možnost vytvoření zbraně, jako atomová bomba, zdá být možná, s největší pravděpodobností existují i ti, kteří se snaží učinit ji pravděpodobnou. Kde je pokušení, tam je lidská slabost.

Takže zatímco genetiku lze použít pro prospěšné účely a pro zlepšení lidstva, lze ji také použít pro účinné vytvoření biologického kastovního systému, kde bude časem možné vidět rozdělení lidské rasy, protože jak se stanou technologie vylepšování lidí stále dostupnějšími, jejich použití bude vyhrazeno elitě, takže přijde doba, kdy dojde k biologickému rozdělení lidského druhu. Oliver Curry, evoluční teoretik z London School of Economics, předpověděl, že „lidská rasa dosáhne svého fyzického vrcholu do roku 3000“, a že „lidská rasa se jednoho dne rozdělí na dva oddělené druhy, atraktivní inteligentní vládnoucí elitu a podřadnou třídu tupohlavých škaredých skřetům podobných stvoření“.⁽²⁷⁾ To byla zápletka klasické knihy H. G. Wellse „Stroj času“, kdy Wells sám byl na počátku 20. století prominentním eugenikem. Zatímco je to ještě hodně vzdálené, půjde o potenciální důsledky rozhodnutí, která činíme dnes.

Kontrola populace jako eugenika

Nejen, že se obor genetiky zrodil z eugeniky, a byl silně financován stejnými finančními zájmy, které usilují o globální kontrolu; ale stejně tomu bylo u kontroly populace. V zelené literatuře a rétorice se objevil jeden koncept, který je roky významnou součástí kontroly populace. Na populaci je nahlíženo jako na otázku životního prostředí, protože čím větší populace, tím více zdrojů spotřebovává a obsazuje více půdy. V tomto konceptu čím více lidí, tím horším se prostředí stává. Takže programy cílené na kontrolu populačního růstu jsou často zasazeny od rámce životního prostředí. V této oblasti existuje také zjevně radikální prvek, který pohlíží na populační růst nejen jako na problém životního prostředí, ale lidi obecně označuje za virus, který musí být vyhlazen, pokud má Země přežít.

Nicméně z pohledu elity je kontrola populace více o kontrole lidí, než o záchraně prostředí. Elita byla vždy přitahována k populačním studiím, které v mnoha oblastech pomohly vytvořit její světonázor. Starosti o růst populace začaly již s Thomasem Malthusem na konci 18. století. V r. 1798 Malthus napsal „teorii o povaze chudoby“ a "volal po kontrole populace pomocí morální kontroly“, kdy uvedl charitu jako podporu „dědičné generační chudoby, která prostě nedává v přirozeném plánu lidského pokroku smysl“. Takže pojem „charity“ se stal nemorálním. Eugenické hnutí se k Malthusově teorii ohledně „odmítání pomáhání chudým“ přidalo.⁽²⁸⁾

Myšlenky Malthuse, a později Herberta Spencera a Charlese Darwina, byly přetvořeny do ideologie elity, nazvané „sociální darwinismu“, což byl „názor, že v boji o přežití v krutém světě bylo mnoho lidí nejen méněcenných, ale mnozí byli v podstatě předurčeni na odpis ve jménu pokroku. Přežití slabých a potřebných bylo v podstatě nepřirozeným aktem“.⁽²⁹⁾ Tato teorie prostě ospravedlňovala obrovské bohatství, moc a nadvládu malé elity nad zbytkem lidstva, protože elita se považovala za jediné skutečně inteligentní bytosti hodné mít takovou moc a privilegia.

Francis Galton později vymyslel výraz „eugenika“, aby tento vynořující se obor popsal. Jeho následovníci věří, že "geneticky nevhodní“ by měli být zlikvidováni, pomocí taktik jako „segregace, deportace, kastrace, zákaz sňatků, povinná sterilizace, pasivní eutanazie – a nakonec vyhlazení“.⁽³⁰⁾ Vlastní věda eugeniky neměla důkazy, a nakonec Galton „doufal, že eugeniku přepracuje na náboženskou doktrínu“, což znamenalo „víru bez důkazů“.⁽³¹⁾

Jak snaha přenálepkovat „eugeniku“ pokračovala, ve vydání Eugenical News z r. 1943 vyšel článek s názvem „Eugenika po válce“, který citoval Charlese Davenporta, významného zakladatele eugeniky, a jeho vizi „nového lidstva biologických kast, kdy panská rasa bude řídit a otrocká rasa ji bude sloužit“.⁽³²⁾ V článku v Eugenical News z r. 1946 bylo uvedeno, že „populace, genetika a psychologie jsou tři vědní obory, kde musí eugenici hledat faktický materiál, na jehož základě vytvoří akceptovatelnou filosofii eugeniky a vyvinou a budou bránit eugenické návrhy“.⁽³³⁾

V poválečném období, v 50. a v 60. letech, evropské kolonie, považované za země „třetího světa“, začaly získávat samostatnost. To posílilo podporu kontroly populace v mnoha kruzích, protože „pro ty, kteří z globálního statutu qou nejvíce profitovali, byla opatření na kontrolu populace mnohem stravitelnější alternativou skoncování s chudobou v třetím světě nebo k prosazování skutečného ekonomického rozvoje“.⁽³⁴⁾

V r. 1952 „John D. Rockefeller III shromáždil skupinu vědců, aby probrali důsledky dramatické demografické změny. Setkali se ve Williamsburgu ve Virginii, pod záštitou Národní akademie věd, a po dvou a půl dnech se shodli na potřebě nové instituce, která by poskytla solidní vědu, která by přiměla vlády a jednotlivce k vypořádání se s otázkou populace“.⁽³⁵⁾ Touto novou institucí se měla stát Rada pro populaci. Šest z deseti zakládajících členů Rady byli eugenici.⁽³⁶⁾

Podle internetové stránky Rady pro populaci se „nehlásí k žádné formě populační politiky. Místo toho, prostřednictvím grantů jednotlivcům a institucím, investovala do posílení místní schopnosti zemí a regionů provádět populační výzkum a vytvoření vlastní politiky. Rada také financovala klíčové práce na amerických univerzitách a dále rozvíjela své vlastní výzkumné znalosti v biomedicíně, veřejném zdraví a sociologii“.⁽³⁷⁾

V r. 2008 Matthew Connelly, profesor univerzity Columbia, napsal knihu s názvem „Fatální mylná představa: Boj o kontrolu světové populace“, ve které kriticky analyzuje historii hnutí populační kontroly. Dokumentuje vzestup tohoto oboru v eugenickém hnutí:

V r. 1927 Rockefellerem financovaná studie o antikoncepci „hledala jistá jednoduchá opatření, která budou dostupná ženám obyvatel slumů, sedláků a dalších, i když jsou mdlého rozumu“. V r. 1935 jeden představitel řekl indickému ministerstvu zahraničí, že kontrola populace je u mas nezbytností, a dodal, že „to není o tom, co chtějí, ale o tom, co je pro ně dobré“. Problémem s domorodci bylo, že „se jich rodí příliš mnoho a umírá jich málo“, uvedl představitel veřejného zdraví ve Francouzské Indočíně v r. 1936.⁽³⁸⁾

Connellyho obecnou tezí bylo, „jak se někteří lidé dlouho pokoušeli přetvořit světovou populaci tím, že snižovali plodnost jiných lidí“. Dále:

Connelly zkoumá kontrolu populace jako nadnárodní hnutí, protože jeho hlavní stoupenci a praktici se snažili snížit světovou populaci prostřednictvím globálního vládnutí, a často považovali národní vlády za prostředek dosažení tohoto cíle. Fatální mylná představa je proto spletitým svědectvím o sítích vlivných jedinců, mezinárodních organizací, NGO a národních vlád.⁽³⁹⁾

Jak jedna recenze v Economist zdůraznila, „velká část zla páchaného ve jménu zpomalení růstu populace má své kořeny v znepokojivé koalici feministek, lidumilů a ochranářů životního prostředí, kteří si přáli pomoct nedobrovolně neplodným, a rasistům a eugenikům a militaristům, kteří si přáli konkrétní vzorce rozmnožování, bez ohledu na přání těch, kterých se to týkalo“. Economist dále napsal:

Jak světová populace stoupala, kontroloři populace začali věřit, že bojují ve válce, a že musí dojít ke kolaterálním škodám. Do chudých zemí byly exportovány miliony nitroděložních antikoncepcí, ačkoliv se vědělo, že způsobují infekci a sterilitu. „Individuální pacient je zřejmě postradatelný v obecném schématu věcí,“ řekl jeden z účastníků konference o této antikoncepci zorganizované v r. 1962 Radou pro populaci, výzkumným institutem financovaným Johnem D. Rockefellerem „obzvláště pokud je infekce, kterou dostane, sterilizující, a ne smrtící“. V r. 1969 Robert McNamara, tehdejší prezident Světové banky, řekl, že se zdráhal financovat zdravotní péči, „dokud přímo nesouvisela s kontrolou populace, protože obvykle zdravotnická zařízení přispívala k poklesu úmrtnosti, a tím k populační explozi“.⁽⁴⁰⁾

Recenze v New York Review of Books poukázala na to, že toto hnutí se značně překrývá s feministickým hnutím při prosazování ženských reprodukčních práv. Nicméně „tyto výhody byly mnoha americkými představiteli pro plánování rodiny považovány v souvislosti se snížením absolutního počtu lidí v rozvojových zemích za sekundární. Naléhavost toho, co se stalo známým jako „hnutí za kontrolu populace“, přispěla k atmosféře donucování a vedla k řadě vážných porušení lidských práv, obzvláště v asijských zemích“.⁽⁴¹⁾ Dominic Lawson, který napsal recenzi Connellyho knihy pro Sunday Times, vysvětlil:

Že hnutí za kontrolu populace bylo financováno největšími americkými soukromými majetky – Fordovou rodinou nadací, Johnem D. Rockefellerem III a Clarence Gamble (z Procter & Gamble). Tito pánové sdíleli nejen extrémní bohatství, ale i společný strach: šikovní a chytří (lidé jako oni, očividně) mají nyní mnohem menší rodiny, než jejich předci, ale nemytí špinavci – Číňané! Indiáni! Negři! – se množí nezodpovědným způsobem. Báli se svého druhu reverzního darwinismus – přežití nejméně vhodných.⁽⁴²⁾

Jak informoval New Scientist, zatímco antikoncepce a ženská rozmnožovací práva se rozšiřovala, „po značnou část minulého půlstoletí se stala primární kontrola populace, a lidská práva musela být obětována“. Dále New Scientist napsal, že Connelly „obnažuje temná tajemství autoritářského neo-malthusiánského étosu, který vytvořil mezinárodní populační agendu postavenou na kontrole“. Jedním z takových strašných názorů byla „oficiální politika, která učinila akceptovatelným rozdávání potravinové pomoci obětem hladomoru pouze tehdy, když ženy souhlasily se sterilizací“.⁽⁴³⁾ Je smutnou ironií, že toto zdánlivě pokrokové hnutí za práva žen má ve skutečnosti za následek humanitární katastrofu, a disproporcionálně ovlivňuje ženy v rozvojovém světě.

V r. 1968 biolog Paul Ehrlich napsal svoji velmi vlivnou knihu „Populační bomba“, ve které předpovídal, že globální přelidnění způsobí velké hladomory již v 70. letech.⁽⁴⁴⁾ Ve své knize mluví o lidstvu jako o „rakovině“:

Rakovina je nekontrolované množení buněk; populační exploze je nekontrolovaným množením lidí. Léčba pouze symptomů rakoviny může zprvu oběti ulevit, ale nakonec zemře – často strašlivě. Podobný osud čeká svět s populační explozí, pokud se budou léčit pouze symptomy. Musíme své úsilí přesunout z léčby symptomů na vyříznutí rakoviny. Operace si vyžádá mnoho zjevných brutálních a bezcitných rozhodnutí. Bolest může být intenzivní. Ale nemoc je tak pokročilá, že pouze radikální řez poskytne pacientovi šanci na přežití.⁽⁴⁵⁾

Americká politická elita toto populační paradigma do svého pohledu na svět a do vztahů se zbytkem světa plně začlenila. Prezident Lyndon Johnson řekl „nebudu srát zahraniční pomoc do zemí, které se odmítají zabývat svými vlastními populačními problémy“, zatímco jeho následovník Richard Nixon řekl „kontrola populace je nutnost… kontrola populace musí jít ruku v ruce s pomocí“.⁽⁴⁶⁾ Robert McNamara, prezident Světové banky a bývalý ministr obrany v Johnsonově vládě, řekl, že se stavěl proti programům Světové banky financující zdravotní péči, „pokud nebyly velmi striktně spojeny s kontrolou populace, protože obvykle zdravotnická zařízení přispívala k poklesu úmrtnosti, a tím k populační explozi“.⁽⁴⁷⁾

Ehrlich byl také vlivný u sledování rychlého nárůstu populace Indie až do 70. let. Rychlý růst populace v Indii byl v té době přisuzován výsledkům systému veřejného zdravotnictví, který Britové založili za své koloniální vlády, a rovněž faktu, že jako prostředek udržení vztahu závislosti s Británií Britové Indii odrazovali od industrializace. Jak na Indii čekal hladomor, prezident „Johnson použil potravinovou pomoc k tlaku na indickou vládu, aby dodržela cíle u plánování rodiny“, a „počátkem 70. let Bangladéš utrácela třetinu svého rozpočtu na zdravotnictví za plánování rodiny, a Indie utrácela 60%“.⁽⁴⁸⁾ Dále:

Od 60. do 80. let byly miliony lidí v Indii a dalších asijských zemích sterilizovány, nebo měly IUD (nitroděložní zařízení), jakož i další antikoncepce vložené za nehygienických podmínek. Byla oznámena řada případů perforace dělohy, nadměrného krvácení, infekcí a dokonce úmrtí.⁽⁴⁹⁾

Rada pro populaci vědomě posílala do Indie nesterilní IUD, a v 70. letech téměř půl milionu žen ve 42 rozvojových zemích dostalo vadné IUD, která „zvýšila riziko infekce a perforace dělohy“, poté, co Agentura pro mezinárodní rozvoj Spojených států (USAID) „v tichosti nakoupila tisíce těchto zařízení se slevou pro distribuci v zahraničí“. Pak byla zavedena sterilizace, jako prostředek pro „udržení kvót“ populační kontroly v Indii, protože „sterilizace byla učiněna podmínkou pro získání pozemků a vody pro zavlažování, jakož i elektřiny, licence na rikšu a lékařské péče“. Švédský diplomat, který jezdil s populačním programem Švédska/Světové banky v té době, řekl: „Očividně jsou historky o tom, jak jsou mladí a svobodní muži více či méně taháni do sterilizačních zařízení, pravdivé v příliš mnoha případech.“⁽⁵⁰⁾

V r. 1967 byl vytvořen Fond pro populační aktivity OSN a v r. 1971 „Valné shromáždění uznalo, že UNFPA (populační fond OSN) by měl hrát hlavní roli v systému OSN při prosazování populačních programů“.⁽⁵¹⁾ V r. 1970 Nixon vytvořil Komisi pro populační růst a americkou budoucnost, známou jako Rockefellerova komise, protože jejím předsedou byl John D. Rockefeller III. V r. 1972 dostal Nixon konečnou zprávu.

K členům Komise (mimo Rockefellera) patřil David E. Bell, vice-prezident Fordovy nadace, a Bernard Berelson, prezident Rady pro populaci. K závěrům patřilo, že „růst populace je jedním z hlavních faktorů ovlivňujících poptávku po zdrojích a zhoršování stavu životního prostředí ve Spojených státech. Čím dále se díváme do budoucnosti, tím důležitější se populace stává“, a že „z hlediska životního prostředí a zdrojů nemá další růst žádné výhody“. Zpráva dále varovala:

Americkou budoucnost nelze izolovat od toho, co se děje ve zbytku světa. Nyní existují mezi zeměmi vážné problémy v distribuci zdrojů, příjmů a bohatství. Růst světové populace tyto problémy zhorší, než se budou moct zlepšit. Spojené státy musí vyvinout velké úsilí, abychom tyto problémy pochopili a vyvinuli jsme mezinárodní politiku, která se s nimi bude vypořádávat.⁽⁵²⁾

V r. 1974 bylo vydáno Memorandum národně-bezpečnostní studie (NSSM) 200, pod vedením amerického poradce pro národní bezpečnost Henry Kissingera, jinak známé jako „Dopady celosvětového růstu populace na americkou bezpečnost a zahraniční zájmy“. K problematikám memoranda patřilo, že „rostoucí populace bude mít závažný dopad na poptávku potravin, obzvláště v nejchudších nejrychleji rostoucích LDC (méně rozvinutých zemích)“, a „z krátkodobého a střednědobého hlediska je nejzávažnějším důsledkem možnost masivních hladomorů v jistých částech světa, obzvláště v nejchudších regionech“. Dále „rychlý růst populace tlačí na křehké životní prostředí způsobem, který ohrožuje dlouhodobou produkci potravin“. Zpráva bez obalu uvedla, že „existuje velké riziko poškození světového ekonomického, politického a ekologického systému, a jak tyto systémy začnou selhávat, i pro humanitární hodnoty“.⁽⁵³⁾

Memorandum předkládá klíčová politická doporučení pro vypořádání se s „krizí“ přelidnění. Uvedli, že „naším cílem by mělo být, aby svět dosáhl změny míry porodnosti (v průměru rodina se dvěma dětmi) zhruba do roku 2000“, a tato strategie „si vyžádá tvrdé úsilí zainteresovaných zemí, agentur OSN a dalších mezinárodních subjektů, aby ji učinily účinnou, a obzvláště vedení USA je klíčové“. Navrhovali zaměřit se na konkrétní země: Indii, Bangladéš, Pákistán, Nigérii, Mexiko, Indonésii, Brazílii, Filipíny, Thajsko, Egypt, Turecko, Etiopii a Kolumbii.⁽⁵⁴⁾

Doporučovali „integraci populačních faktorů a populačních programů do plánování rozvoje země“, jakož i „navýšení pomoci službám plánování rodiny, informacím a technologii“, a „vytvoření podmínek napomáhajícím snížení porodnosti“. Memorandum dokonce konkrétně zmínilo, že „se musíme postarat, aby naše aktivity pro LDC (méně rozvinuté země) nevypadaly jako politika vyspělých zemí namířená proti LDC“.⁽⁵⁵⁾ V podstatě NSSM 200 učinila z kontroly populace klíčovou strategii americké zahraniční politiky, výslovně spojenou s pomocí a rozvojem. Jinými slovy, šlo o eugeniku jako zahraniční politiku.

V r. 1975 Indira Gandhi, premiérka Indie, vyhlásila stanné právo. Její syn Sanjay byl jmenován hlavním řídícím populace země. Sanjay „přistoupil ke srovnání slumů se zemí a pak obyvatelům říkal, že mohou dostat nový dům, pokud budou souhlasit se sterilizací. Vládní představitelé dostali sterilizační kvóty. Nejméně 2,000 Indů v důsledku neodborně provedených sterilizačních operací zemřelo“. Nicméně další rok byly volby a vláda Indiry Gandhi byla sesazena, kdy tato problematika hrála velkou roli.⁽⁵⁶⁾

Jako další se nicméně stala hlavním tématem hnutí za kontrolu populace Čína, kdy hnutí „nabídlo v letech 1978-83 technickou pomoc politice Číny „jednoho dítěte“, a dokonce jí pomáhalo platit za počítače, které čínským představitelům umožnily sledovat „porodní povolenky“, oficiální prostředek, kterým vláda zakazovala rodinám mít více než jedno dítě, a u dalších dětí požadovala potrat“.⁽⁵⁷⁾ Dále:

Čínské drakonické populační programy dostaly dokonce v 80. letech podporu od USA financované Federace plánovaného rodičovství a od Populačního fondu OSN. Než Čína začala se svoji nechvalně známou politikou „jednoho dítěte“, byly prezentovány obavy ohledně jejího „dobrovolného“ programu plánování rodiny. V r. 1981 čínské a americké noviny oznámily, že „ auta přepravující kantonské ženy do nemocnic na potrat byla „plná nářků“. Některé těhotné ženy byly údajně „spoutány, svázány provazy nebo umístěny na bedny pro prasata“.

Po roce 1983 se čínskou politikou stalo donucování. „Všechny ženy s jedním dítětem dostaly nerezové neporušitelné IUD, všichni rodiče s dvěma nebo více dětmi byly sterilizováni, a všechna neschválená těhotenství ukončena potratem“, v souladu s politikou jednoho dítěte. Během této doby Mezinárodní federace plánovaného rodičovství a Populační fond OSN nadále podporovaly nevládní čínskou Asociaci pro plánování rodiny, ačkoliv někteří její vrcholoví představitelé pracovali také pro vládu.⁽⁵⁸⁾

OSN nebylo pasivním účastníkem opatření na kontrolu populace, protože tyto kruté programy aktivně podporovalo, a v mnoha případech vlády za jejich odpornou taktiku při snižování růstu populace odměňovalo:

V r. 1983 dostali Xinzhong Qian a Indira Gandhi první ocenění OSN za populaci, jako uznání a odměnu za jejich úspěchy v omezování populačního růstu v Číně a Indii v předešlém desetiletí. Během 70. let začali představitelé těchto zemí s extrémně ambiciózními populačními programy, které měly zlepšit kvalitu populace a zastavit její růst. Používaná opatření byla krutá. Například likvidace slumů měla za následek vymazání celých městských čtvrtí a široce prováděná sterilizace jejich obyvatel byla důležitou součástí „nouzové“ kampaně Indie. V Delhi byly ze svých domovů vytaženy stovky tisíc lidí v akcích, které měly za následek řadu střetů, zatčení a úmrtí, přičemž v Indii bylo v r. 1976 zaznamenáno 8 milionů sterilizací.⁽⁵⁹⁾

„Od 60. do 80. let byly v Indii a dalších asijských zemích sterilizovány miliony lidí, nebo dostaly IUD, jakož i další antikoncepce, vložené v nehygienických podmínkách. Byla oznámena řada případů perforace dělohy, nadměrného krvácení, infekcí a dokonce úmrtí, ale tyto programy se o zlepšení těchto podmínek staraly jen málo, nebo dokonce určovaly jejich četnost, takže přesně nevíme, jak běžné byly.“⁽⁶⁰⁾

Koncem 80. let bylo v Brazílii odhaleno NSSM 200 a jeho zavedení v r. 1975 za prezidenta Forda. Začalo oficiální vládní vyšetřování a bylo objeveno, že „podle odhadů 44% všech brazilských žen ve věku 14 až 55 let bylo permanentně sterilizováno“. A dále, že sterilizační programy, prováděné řadou mezinárodních organizací, byly koordinovány pod vedením USAID.⁽⁶¹⁾

Na konferenci OSN o světové populaci v r. 1994 v Káhiře delegáti třetího světa zdůraznili potřebu vytvoření politiky ve vztahu k demografické politice opačné; že je třeba se zaměřit na rozvoj, ne na populaci. To v podstatě znamenalo zhoršení situace pro radikální hnutí kontroly populace; nicméně nebylo nic, co by nedokázalo obejít. Stále existovala pro cíle kontroly populace velká podpora západní elity a kooptované elity rozvojových zemí. Jak jasně řekl Connelly:

Přitahovalo to bohaté a mocné, protože s šířením emancipačních hnutí a integrací trhu se začalo zdát být snazším a ziskovějším kontrolovat populaci, spíše než území. To je důvod, proč měli oponenti pravdu, když na to pohlíželi jako na další kapitolu nedokončené historie imperialismu.⁽⁶²⁾

Zhruba v tuto dobu hnutí za populační kontrolu, zatímco pokračovalo v prosazování svých celkových cílů snížit růst populace rozvojových zemí, začalo fúzovat s hnutím zelených. I když vždy pracovalo po boku zeleného hnutí, bylo toto období svědkem objevení se integrovanějšího přístupu k agendám politiky.

Poznámky

• [23] MARTIN MORSE WOOSTER, The War Against Fertility. The Wall Street Journal: April 1, 2008:
• [24] Garland E. Allen, “Is a New Eugenics Afoot?” Science Magazine, October 5, 2001: Vol. 294, no. 5540:
• [25] Ibid.
• [26] Ibid.
• [27] Niall Firth, Human race will 'split into two different species'. The Daily Mail: October 26, 2007
• [28] Edwin Black, War Against the Weak: Eugenics and America’s Campaign to Create a Master Race (New York: Thunder’s Mouth Press, 2004), 11-12
• [29] Ibid, pages 12-13.
• [30] Ibid, page 19.
• [31] Ibid, page 28.
• [32] Ibid, page 416.
• [33] Ibid, page 418.
• [34] Simon Butler, The Dark History of Population Control. Climate and Capitalism: November 23, 2009
• [35] History, ABOUT THE POPULATION COUNCIL. The Population Council: September 10, 2008
• [36] MARTIN MORSE WOOSTER, The War Against Fertility. The Wall Street Journal: April 1, 2008
• [37] History, ABOUT THE POPULATION COUNCIL. The Population Council: September 10, 2008
• [38] Review, Horrid History. The Economist: May 24, 2008
• [39] Heli Kasanen, BOOK REVIEW: Fatal misconception: the struggle to control world population, By Matthew Connelly: The Electronic Journal of Sustainable Development, 2009, 1(3), page 15
• [40] Review, Horrid History. The Economist: May 24, 2008
• [41] Helen Epstein, The Strange History of Birth Control. The New York Review of Books: August 18, 2008
• [42] Dominic Lawson, Fatal Misconception: The Struggle to Control World Population by Matthew Connelly. The Sunday Times: May 18, 2008
• [43] Fred Pearce, Fatal Misconception by Matthew Connelly. The New Scientist: May 21, 2008
• [44] Jack M. Hollander, The Real Environmental Crisis: Why Poverty, Not Affluence, Is the Environment’s Number One Enemy. (University of California Press: Berkeley, 2003), page 30
• [45] Lara Knudsen, Reproductive Rights in a Global Context. (Vanderbilt University Press: 2006), page 3
• [46] Simon Butler, The Dark History of Population Control. Climate and Capitalism: November 23, 2009
• [47] Nicholas D. Kristof, Birth Control for Others. The New York Times: March 23, 2008
• [48] Helen Epstein, The Strange History of Birth Control. The New York Review of Books: August 18, 2008
• [49] Ibid.
• [50] Ibid.
• [51] UNFPA, UNFPA and the United Nations System. About UNFPA
• [52] Population and the American Future, The Report of The Commission on Population Growth and the American Future. The Center for Research on Population and Security: March 27, 1972
• [53] NSSM 200, Implications of Worldwide Population Growth for U.S. Security and Overseas Interests. National Security Study Memorandum (NSSM) 200: April 24, 1974
• [54] Ibid.
• [55] Ibid.
• [56] MARTIN MORSE WOOSTER, The War Against Fertility. The Wall Street Journal: April 1, 2008
• [57] Ibid.
• [58] Helen Epstein, The Strange History of Birth Control. The New York Review of Books: August 18, 2008
• [59] Heli Kasanen, BOOK REVIEW: Fatal misconception: the struggle to control world population, By Matthew Connelly: The Electronic Journal of Sustainable Development, 2009, 1(3), page 15
• [60] Helen Epstein, The Strange History of Birth Control. The New York Review of Books, August 18, 2008
• [61] F. William Engdahl, Seeds of Destruction: The Hidden Agenda of Genetic Manipulation. (Global Research, Montreal: 2007), page 65
• [62] Simon Butler, The Dark History of Population Control. Climate and Capitalism: November 23, 2009

Pokračování...