61. sjezd odsunutých Němců z Československa
22. – 23. května 2010, Augsburk
8.7.2010 Komentáře Témata: Česká republika 2263 slov
Slovo editora úvodem: Myslím, že nebude na škodu vědět, o čem hovoří někteří lidé u našich německých sousedů. Zdá se, že Benešovy dekrety jsou stále trnem v oku a současný stav jistí lidé vnímají jako přechodný. Je dobré s tím počítat.
Z projevu Bernda Posselta, mluvčího „sudetoněmecké národnostní skupiny“
Vážené slavnostní shromáždění, jsem potěšen, že mohu uvítat Horsta Seehofera, který přijel přímo z Madridu. Jsme mu vděčni, že dodržel termín u svého čtvrtého kmene.
Vážený pane spolkový předsedo, Franz Pany, vážení čestní hosté a kolegové z Evropského parlamentu, ze Spolkového sněmu, Bavorského zemského sněmu, vážení a milí sudetští krajané, milí krajané z Čech, Moravy a Slezska, mluvící oběma jazyky, milí krajané, jak kdysi řekl Franz Josef Strauss, z větší vlasti Evropy…
Dnešní 61. sudetoněmecký sraz se koná ve znamení hesla, které zasahuje jak do dějin, tak také do budoucnosti. Tak je to i s činností naší národnostní skupiny, jak to zaznělo, pane světící biskupe, ve vašem kázání o generaci, která něco zažila a k něčemu se hlásí, a jejíž úkoly jsou aktuální. Úspěšná politika nesmí od jedné legislativní periody k další odpočívat, ale musí se orientovat podle slov velkého myslitele z 18. století, Edmunda Burkeho, jenž napsal: „Politika je zavázána generálnímu řetězci zemřelých, jimž za mnohé jsme zavázáni, žijícím, pro které my jsme zde, a budoucím generacím, o které se staráme a na které musíme myslet. A v duchu těchto idejí generačního řetězce již po desetiletí určujeme činnost naší národnostní skupiny…“
Když pohlédneme do dějin, pak samozřejmě vidíme hodně stínů a hodně světla, hodně jasu a hodně temna. V mém projevu již včera jsem mluvil o našich nejstarších dějinách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, o spolunažívání pod Přemyslovci a Lucemburky, pod svatováclavskou korunou, za habsburské monarchie a poté ve 20. a 21. století. Vzpomenu jen některá zásadní data, která si v roce 2010 připomeneme.
V Evropském parlamentu ve Štrasburku je překrásná pestrá mapa národností a sídlišť rakousko-uherské císařské a královské monarchie. Mám vždy radost, že mohu návštěvníky a kolegy ve Štrasburku přivést k této mapě a vysvětlit jim, kde je vlast sudetských Němců, Čechů, Maďarů, Guralů, Slováků a mnoha jiných četných národností této kdysi kvetoucí Malé Evropy. Tato mapa byla vytvořena před 100 lety, v r. 1910, kdy poprvé a bohužel i naposledy se konalo řádné sčítání lidu v tomto mnohonárodnostním státu. Když vidím tuto mapu s jejími pestrými prolínáními, se vzájemným obohacováním národnostních skupin, pak je jedno jasné, že Češi i sudetští Němci a jiné národy jsou škodné. Samozřejmě to nebyl žádný ráj. A samozřejmě byly učiněny strašné chyby, pro které to vše po staletích úspěšného spolužití se zhroutilo. Ale Češi a sudetští Němci mohou s hrdostí pohlédnout na tyto dějiny. Mohu vám jen říci, že tato hrdost na staletí společného žití, po desetiletích vymývání mozků, začíná zachvacovat také opět širší kruhy českého národa…, což může být základem pro naše opětovné sblížení v dějinách.
Společné spolužití v Malé Evropě zanechalo významné dědictví v každé článku Ústavy rakouské monarchie, která zakotvovala, že všechny národnostní kmeny říše jsou rovnoprávné. Nebyla řeč o menšinách a většinách, což dnes nevkusně činíme. U národů a národnostních skupin je zničující rozlišovat mezi velkými a malými národnostními skupinami a většími a menšími právy. To bohužel vše zničilo. Když pozorujeme neduhy dějin naší střední Evropy i Evropy, pak musíme politováním říci, že nacionalismus ve všech národech, a také u nás v českých zemích na obou stranách byl v 19. století těžkou nemocí a ve 20. století se stal morem.
Je naším úkolem toto v dobách času demokraticky a partnersky překonat. Zde mnozí rádi myslí na rok 1950. Včera při předáváni Karlovy ceny Erice Steinbachové bylo poukázáno na Chartu německých vyhnanců, které letos bude 60 let. Tato Charta je důležitá, budeme ji v létě velkolepě oslavovat jak ve Svazu vyhnanců (BdV), tak i v landsmanšaftu. Musíme ale vidět, že v r. 1950 došlo také k jiným událostem, např. první sudetoněmecký sraz v Kemtenu. Profesor Rudolf Grulich, nositel kulturní ceny 2010, v pátek večer při oslavách řekl: „Kdyby tenkráte někdo lidem v Kemtenu řekl, že také v r. 2010 bude se konat sraz sudetských Němců, byli bychom ho tenkrát prohlásili za pomateného.“
Rok 1950 byl též rokem, ve kterém Robert Schuman uveřejnil historické prohlášení o nové konstrukci Evropy. Oslavili jsme to 9. května v Štrasburku a naším polským předsedou parlamentu Jerzym Buzkem, který převzal patronát nad velkým setkáním vyhnanců v zadních Pomořanech. Také zde se něco hýbe.
Řečníkem v Štrasburku byl Joseph Daul, Alsasan, předseda klubu sociálních demokratů v Evropském parlamentu. Když se tenkráte Robert Schuman dotázal Francouzů, uvedl Daul,: Chcete usmíření s Němci? Chcete evropská sjednocení s Německem a Francií jako vedoucími národy? Kdyby o tom udělal referendum, řeklo by 98% Francouzů ne a 2% ano. Schuman, francouzský státník a vlastenec, poté šel do francouzského Národního shromáždění, kde byl opozicí přijat potupným označením. „Němčour, Němčour, Němčour“ (Bosch je nadávka pro Němce). Byla použita vůči francouzskému mistru zahraničních věcí, který měl odvahu most stavět.
A to je ten rozdíl mezi Robertem Schumanem a jiným velkým francouzským politikem, a to Charlesem-Mauricem de Talleyrandem- Périgordem, od kterého pochází věta: „Zde táhne můj lid, musím ho následovat, jelikož jsem jeho vůdce.“ A právě to je ten rozdíl: Mít odvahu dát lidi dohromady nebo se oportunisticky podrobit časovým náladám.
Generál Charles de Gaulle, i když sám s Robertem Schumanem moc nesouhlasil, pokračoval v procesu usmiřování. Zpopularizoval obrat „mír statečných“. To znamená, že upřímní lidé na obou stranách, zvláště ti, kteří byli postiženi, otevřeně navzájem jednají, nic nevynucují, nic nezkrášlují, ale čestně na základě pravdy a práva hledají družbu a usmíření.
My dnes vzpomínáme slavnostní hodinu ve Wiesbadenu, jde o Wiesbadenskou dohodu mezi exilovými Čechy a sudetskými Němci, uzavřené 3. srpna 1950. Tento dokument má podmaňující vizionářskou sílu, týkající se budoucích vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci. Všimněme si, kdo tuto dohodu uzavřel. Na sudetoněmecké straně to byl první mluvčí naší národnostní skupiny Rudolf Lodgmann von Auen. Jeho podpis je na tomto dokumentu. Tento muž byl opravdu upřímný, silný vlastenec. S ním spolupodepsal nezapomenutelný Richard Reitzner, zakladatel Seligerovy obce sudetoněmeckých sociálních demokratů.
Národnostní skupina měla tuto sílu, ve své sounáležitosti různých politických táborů potvrdit svoji mnohostrannost a již tři roky po vyhnání, které se skončilo teprve koncem roku 1947, učinit tak velký krok k českému národu. Českým partnerem byl generál Lev Prchala, kterého pražská propaganda nenávistně odvrhla a prohlásila o něm, že je zrádce, sluha a Quisling sudetských Němců, jimi též placený. Přitom Prchala byl český vlastenecký generál, který v r. 1938 chtěl bojovat proti Hitlerovi, ne jako prezident Beneš.
Proto, milí krajané, máme-li si připomenout tento dokument, který přesahuje i Chartu, jež je jednostranným prohlášením, zdůrazněme, že Wiesbadenská dohoda je oboustranným aktem, který zakládá dohodu mezi svobodnými Čechy v exilu, ti ostatní byli zotročení sovětským komunismem, a reprezentací národnostní skupiny sudetských Němců ze všech politických táborů. K tomu máme dodat, že je 20 let od převratu v r. 1990 a 65 let od počátku strašného vyhnání.
Jsou samozřejmě lidé, kteří jsou pesimističtí. Zažili jsme hodně zvratů, ačkoli jsme v našich domovských obcích, domovských okresech i domovských krajích zažili také četné úspěchy. Nedávno mě navštěvovali různí lidé. Alfred Herold napsal knihu o svých aktivitách na severní Moravě, Čech Petr Andrle psal o své činnosti ve stejné oblasti. Přišli krajané z okruhu Willyho Wankji, kteří v Ústí nad Labem na mostě měli vzpomínkovou hodinu za mrtvé, vzpomínali i v Kodani nad Ohří, Postoloprtech.
Sám jsem měl před několika dny v Karlových Varech velké štěstí u příležitosti zasedání poslanecké frakce Evropské lidové strany. Viděl jsem film, o kterém se již Franz Pany zmínil, a to film, který má provokační titulek „Zabíjení po česku“. Když jsem tento název viděl v Sudetoněmeckých novinách (SZ), tak mi to nejdříve vzalo dech. Pomyslel jsem, zda jsme snad trochu nestřelili nad cíl. A pak jsem četl článek – ostatně mohu vám všem doporučit, abyste odbírali Sudetendeutsche Zeitung, jsme skutečně včasně informováni – a konstatuji, že je to název, který český režisér dal českému filmu. Ve vysílacím čase ČT od 20.00 ukázal obrazy surovosti, strašidelný masakr, který byl spáchán na sudetských Němcích po válce v Praze, Postoloprtech nebo i jinde.
Ptáme se vždy opět: Jaké úspěchy má činnost landsmanšaftu? Vede dialog, rozhovory k něčemu? Jsou důkazy, že mají odezvu. Nositel Karlovy ceny, bývalý mluvčí Charty 77, Petr Uhl, nebo krajané Toman Brod či Oldřich Stránský, dřívější vězeň z Osvětimi, dávají najevo svou sounáležitost, podobně jako i jiní četní hosté.
Zvlášť, když pátráme po úspěších činnosti ladsmanšaftu, musíme také konstatovat, že například novinář, který tento působivý dokumentární film s velkou odvahou dal dohromady zastaralé snímky, je dlouholetý partner pro dialog našeho landsmanšaftu v České republice. Student profesora Rudolfa Kučery, našeho dlouholetého partnera pro dialog, měl odvahu natočit pro česká média portrét tehdejšího mluvčího SL, Franze Neubauera, přestože tento byl v tehdejší době mohutně tupen a nehostován. S touto dokumentací autor nyní přichází.
Co je přesvědčivé, že se nejedná o nějakou jednotlivou akci. Není bez důležitosti, že ČT v nejlepší promítací době uvede takový dokument ve výroční den ukončení války, kdy je důvod slavit 65. výročí ukončení války a kdy na programu bývají jen jubilejní filmy. Diskuse převážně věcně a rozumně probíhá. Vše to dokazuje, že neustálá kapka i kámen vyhloubí. My musíme jednoduše, trpělivě naše cíle prosazovat.
V této souvislosti mohu ještě připomenout české církve. Zrovna dnes nám došla smutná zpráva, že náš nositel Karlovy ceny, biskup Josef Koukel z Litoměřic, mohl bch říci můj biskup, zemřel. Víme však, že mezi křesťany v České republice máme četné spojence. Děkuji také novému pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukovi, že v přítomnosti českého prezidenta Václava Klause a všech představitelů České republiky při jeho uvádění do úřadu ve svatovítském chrámu v Praze začal své kázání tím, že se obrátil na krajany česky a německy mluvící, a řekl, že toto vzkvétající město může děkovat spolupůsobení Čechů, Němců a Židů, které vytvořilo četné hodnoty.
Proto nyní je čas kout železo, pokud je žhavé. Nemám však iluze. Vím, kolik omezenosti a kolik nacionalismu bylo a ještě bude. Věřím však, že jsme na správné a dobré cestě. Nastává dějinná doba. Vedoucí reprezentanti národnostní skupiny spolu s patrony a premiéry vedli již mnoho rozhovorů. Další jsou před námi. Připravujeme událost, která má velký význam a jíž se proto hodláme i zúčastnit, duchovně i fyzicky. Jde o návštěvu našeho patrona a premiéra v druhé polovině roku v České republice.
Tato návštěva svět nezmění, ale také nebude, jak správně řekl Franz Pany, žádným čajovým dýchánkem na Hradě s dvěma větami: „Ostatně jsou zde ještě sudetští Němci.“ Návštěva, která bude návštěvou u české politiky, české společnosti a českého lidu, bude důsledně připravena. Přejeme si pevné bavorsko-české partnerství, jehož jádrem a hnací silou budou sudetští Němci.. Až do vyhnání jsme byli druhým lidem v českých zemích. Nyní jsme čtvrtým kmenem Bavorska. Z této pozice samozřejmě vyplývá naše funkce mostu. Máme veliké úkoly, které musíme zvládnout. V Evropském parlamentu Sandra Kalniety, lotyšská kolegyně, bývalá ministryně zahraničních věcí, iniciovala založení pracovní skupiny, jejíž členy jsou rozdílné osobnosti všech národností, která má označení „Usmíření obrazů dějin“. Ve výzvě k jejímu založení stojí jasně, že nic by nemělo být krášleno a nic odstaveno na stranu. Nejdříve si však přejeme pravdivé vyjádření ke všemu, co se ve 20. století událo. Pak bychom měli společně jednat o tom, jak chceme přispět k vyrovnání dějinných příběhů, abychom se dopracovali k pravdě.
Konečně máme v Evropské komisi, která dříve bez ostychu postupně selhávala – to selhání má jméno, a to Günter Verheugen – komisařku pro základní práva, Lucemburčanu Viviane Redig, se kterou jsem řadu let působil ve vnitřním výboru Evropského parlamentu. V posledním týdnu jsme se dohodli, vytvořili jsme i odpovídající grémium, že vypracujeme evropské právo národnostních menšin. Je nejvyšší čas, aby Evropa nebyla slepá k národnostním skupinám. Jsme odhodláni těma vyhánění zmezinárodnit a usilovat, aby nebylo i nadále prostředkem politiky, aby toto téma se stalo celosvětovým problémem. Evropská iniciativa napomůže k tomu, aby v OSN byl kodifikován zákaz vyhánění, nucené asimilace a potlačování. Našim úkolem je i nadále bojovat proti nespravedlivým Benešovým dekretům, které nejen dříve, ale i dnes otravují poměry mezi národy.
Před 20 lety, v r. 1990, jsme sudetoněmeckou Karlovu cenu propůjčili maďarskému lidu jako projev díků za to, že otevřel železnou oponu. Nově zvolený předseda maďarského parlamentu, můj přítel a kolega, Pál (Pavel) Schmidt, dříve poslanec EP, mne výslovně pověřil, abych sudetoněmecký sraz od něj srdečně pozdravoval. On i budoucí premiér Viktor Orbán řekli, že budou v budoucnu na každém sudetoněmeckém srazu zastoupeni, jelikož také zažili, jak silný je zloduch Benešových dekretů nadále působící.
Je jasné: na žádný pád se nedáme do žádné protičeské, protislovenské nebo jiné koalice. Doba nacionalistických koalicí v Evropě je již za námi. Budeme společně s našimi rakouskými a maďarskými přáteli a našimi přáteli z České republiky a na Slovensku, kteří však nepatří k vládnoucím – ale za týden jsou v ČR volby. Doufáme, že se tu něco pohne, aby konečně bezprávní dekrety byly odstraněny. Nikdy nemůžeme akceptovat, aby nadále existovaly. Vidíme příklad na aktuálních napětích mezi Maďarskem a Slovenskem. Zde byl zanesen virus. Tento virus musí konečně pryč. Potřebujeme zdravé spolužití národů.
V roce 1985, ve 40. výročí ukončení války, byl jsem jako mladý asistent, v Evropském parlamentu ve Štrasburku. Tenkrát mluvil Ronald Reagan. K údivu všech komentátorů řekl, že na konci století budeme moci jezdit bez pasu z Lisabonu až na hranice Ruska. Jeho projev měl vizionářskou sílu. Na adresu Evropy prohlásil: „Milá Evropo, jsi větší než si myslíš. Buď sama sebou!“
Rád bych využil této příležitosti, abych těm, kteří ve spěchu všedního dne někdy ztrácí odvahu, řekl: musíme být sebou samými a jimi zůstat. Potom budeme mít odpovídající budoucnost.
Naše národnostní skupina je na přelomu. Samozřejmě v budoucnosti nebudeme mít stejný počet členů a stoupenců, ale budeme i nadále silným, kompaktním společenstvím, které si je vědomo svých kořenů, ale které je také rozhodnuto pomocí křesťansko-evropského ducha jít proti nacionalismu a egoismu při tvorbě budoucnosti. V takovém smyslu měli bychom být optimisty. Někdo řekl, že optimismus je realismus zkušených. Dnes opět máme možnost přes všechny potíže utvářet budoucnost.
Měli bychom myslet na velká slova papeže Jana Pavla II., který řekl: „Otevřete okna! Vpusťte dovnitř čerstvý vzduch! Nemějte obavy!“ To je, milí krajané, rozhodující slovo. Nemějte obavy. Chceme otevřít okna, chceme vpustit dovnitř čerstvý vzduch, chceme pevný a realistický pohled do lepší budoucnosti.
Krácený a volný překlad: Ing. Jaroslav Liška
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz