Globální politické probuzení a nový světový řád, dil 3.

Toto „globální politické probuzení“ u kterého Brzezinski vysvětloval, že je dnes primární globální geopolitickou výzvou, bylo doposud z velké části prezentováno jako „globální jih“, či rozvojové země „třetího světa“ na Středním východě, střední a jihovýchodní Asii, v Africe a latinské Americe. Vývoj v posledních desetiletích a letech ve Venezuele, Bolívii a Iránu byl prezentován jako nacionalistická orientace toho probuzení, ke kterému dochází ve světě stále více a postupně se posunujícím ke globálnímu vládnutí a globálním institucím.

V r. 1998 se Hugo Chavez stal prezidentem Venezuely, kdy kandidoval za slibů, že pomůže chudé většině země. V r. 2002 došlo ve Venezuele k americkému pokusu o puč, ale Chavez si svoji moc udržel a byl tímto pokusem více posilněn, a získal obrovskou podporu mezi lidmi. Chavez přistoupil k tomu, co je nazýváno jako proces „bolívarského socialismu“, a zaujal rozhodný a vehementní proti-americký postoj v latinské Americe, která byla dlouho považována za „dvorek“ Ameriky. Náhle zde byla jedovatá rétorika a opovržení Spojenými státy a jeho vlivem v tomto regionu, který samotné je kryto obrovským ropným bohatstvím Venezuely.

V Bolívii, nejchudší zemi jižní Ameriky, byl v r. 2005 zvolen prezidentem Evo Morales, a byl to také první domorodý vůdce této země, který kdy zastával mocenský post, kdy moc byla dlouho v rukách pozemkové aristokracie španělského původu. Evo Morales se dostal k moci na vlně různých sociálních hnutí v Bolívii, kdy klíčovým mezi nimi byly „války o vodu“, které proběhly v r. 2000 v Cochabamba, třetím největším bolivijském městě. Války o vodu byly způsobené Světovou bankou, která nutila Bolívii zprivatizovat svoji vodu, aby americké a evropské společnosti mohly přijít a nakoupit na bolivijskou vodu práva, což znamenalo, že lidé v nejchudší zemi jižní Ameriky nemohli dokonce ani pít dešťovou vodu bez toho, aby zaplatili americkým a evropským společnostem za „právo“ ji používat.

Takže došlo k revoltě a Evo Morales přišel s ní. Nyní Morales a Chavez představují v latinské Americe „novou levici“, a tím i rostoucí nálady proti americkému imperialismu.

Irán, který je sám definován spíše nacionalismem, než etnickými rozdíly, se stal hlavním cílem západního hegemonistického světového řádu, protože sedí na obrovských zásobách plynu a ropy a je silně anti-americký, a pevně vzdoruje západní hegemonii nad Středním východem. Nicméně s rostoucí americkou proti-íránskou rétorikou jsou íránský režim a politická elita v očích občanů, z nichž většina je chudá, ještě více posilovány.

Globální sociálně-politické podmínky přímo souvisí s šířením a objevením se globálního politického probuzení“. Od r. 1998 „žijí za méně než 2 dolary denně 3 miliardy lidí, přičemž 1,3 miliardy dostává méně než 1 dolar na den. 70% z lidí žijících s méně než 1 dolarem na den jsou ženy“.⁽⁴¹⁾ V r. 2003 zpráva Světové banky odhalila, že „menšina světové populace (17%) spotřebovává většinu světových zdrojů (80%), kdy se zbývajícími 20% musí vyjít téměř 5 miliard lidí. V důsledku toho musí žít miliardy lidí bez základních potřeb – jídla, vody, střechy nad hlavou a kanalizace“.⁽⁴²⁾

Co se týká chudoby a statistiky o hladovění, „více než 840 milionů lidí na světě je podvyživených – z nichž 799 milionů pochází z rozvojového světa. A smutné je, že více než 153 milionů je mladších 5 let (polovina celkové populace USA)“. Dále „každý den zemře 34,000 dětí mladších pěti let hlady nebo na s hladem související nemoci. To má za následek 6 milionů mrtvých ročně“. To se rovná „holokoustu vyhladověním“, ke kterému dochází každičký rok. Od r. 2003 „z 6,2 miliard dnes žijících lidí žije 1,2 miliardy s méně než 1 dolarem denně. Téměř 3 miliardy lidí žijí s méně než 2 dolary na den“.⁽⁴³⁾

V r. 2006 průlomová a komplexní zpráva zveřejněná Světovým institutem pro výzkum vývoje ekonomiky univerzity OSN (UNU-WIDER) oznámila, že „nejbohatší 2% dospělých na světě vlastní více než polovinu celkového globálního bohatství“. A opravdu strašlivou statistikou bylo:

Nejbohatší 1% dospělých samotné vlastnilo v r. 2000 40% globálních aktiv, a nejbohatších 10% dospělých vlastnilo z celosvětové sumy 85%. V kontrastu s tím spodní polovina světové populace dospělých vlastnila ani ne 1% globálního bohatství.⁽⁴⁴⁾

To stojí za zopakování: horní 1% vlastní 40% globálních aktiv; horních 10% vlastní 85% světových aktiv; a spodních 50% vlastní 1% globálních aktiv; opravdu uklidňující čísla. Něco je shnilého ve státě dánském.

Zpráva Millenium Development Goals (MDG) uvedla, že v r. 2009 „bude žít podle odhadů v extrémní chudobě o 55 až 90 milionů lidí, než bylo předjímáno před krizí“. A dále, „povzbudivý trend při likvidaci hladu po počátku 90. let se v r. 2008 zvrátil, z velké části v důsledku vyšších cen potravin“. Hladovění v rozvojových oblastech vzrostlo v r. 2008 na 17%, a „převážná část připadá na děti“.⁽⁴⁵⁾

V dubnu 2009 významná globální charita, Oxfam, oznámila, že pár bilionů dolarů daných na nouzové vyplacení bank by stačilo, „aby se skoncovalo s globální extrémní chudobou na 50 let“.⁽⁴⁶⁾ V září 2009 Oxfam oznámila, že ekonomické krize „nutí do chudoby 100 lidí za minutu“. Oxfam uvedla, že „rozvojové země na celém světě usilují o reakci na globální krizi, která nadále sráží příjmy, ničí pracovní místa a pomohla tomu, že počet hladových lidí na světě překročil 1 miliardu“.⁽⁴⁷⁾

Finanční krize zasáhla „rozvojový“ svět mnohem tvrději, než západní vyspělé země. OSN v březnu 2009 oznámilo, že „snížený růst v r. 2009 bude stát 390 milionů lidí žijících v subsaharské Africe v extrémní chudobě celkem 18 miliard dolarů, či 46 dolarů na osobu“, a „tato projektovaná ztráta představuje 20% příjmu na hlavu v Africe – číslo, které převyšuje ztráty utrpěné vyspělým světem“.⁽⁴⁸⁾

Takže většina lidí na světě žije v absolutní chudobě a sociálním zmatku. To je přímým důsledkem globalizovaného světového řádu, který byl, a je stále, budován. Nyní, kdy je stejná infrastruktura dále institucionalizována a zdokonalována, jsou lidé uvrháváni do „probuzení“, jako nikdy dříve. Samotná jejich chudoba je tlačí od probuzení. Zdánlivě je zapomenut způsob posuzování společnosti podle toho, jak zachází se svými nejslabšími členy: chudými. Chudoba člověka nutí pohlížet na svět jinak, neboť vidí tvrdé tlaky, kterým jsou společnost a lidský duch vystaveny. Život prostě nemůže být živobytí od výplaty k výplatě; a o tom mít možnost dovolit si vodu, přístřeší a jídlo; žít podle diktátu peněz a moci.

Podívejte se do historie a uvidíte, že některé z nejvíce utlačovatelských společností mohou nejlepší lidství. Rusko, země, která nikdy ve své historii nezažila skutečnou politickou svobodu pro jedince, dokázalo vytvořit nejskvělejší hudbu, umění a literaturu, jako výkřik lidství ze společnosti, tak zdolanou potřebou ji kontrolovat. Fakt, že takové triumfy lidského ducha mohou vzejít z takových diktatur, je dobrou ukázkou velké záhadnosti lidských bytostí. Proč plýtvat lidstvím vystavováním ho chudobě? Zamyslete se, jaký by to byl rozdíl, kdyby bylo celému lidstvu umožněno vzkvétat individuálně i kolektivně; zamyslete se nad myšlenkami, uměním, nápady a krásou, kterou dostáváme od těch, kteří nemají žádný hlas.

Dokud se nebudeme zabývat touto základní otázkou, jakýkoliv názor, že lidstvo je „civilizované“ není ničím, než cynickým vtipem. Pokud je toto civilizace, tak jsme zatím nepřišli na její definici. Zatím nemáme vhodnou definici „civilizovanosti“ a musíme ji učinit „lidskou“.

Západ a probuzení

Střední třída západního světa prochází dramatickou přeměnou, obzvláště během globální ekonomické krize. V předešlých desetiletích se střední třída stala zadluženou třídou, jejíž spotřeba byla založena téměř výhradně na dluhu, a tak je její schopnost spotřebovávat a být sociálním základem kapitalistického systému pouhou fikcí. Nikdy v historii střední třída, obzvláště mladí, kteří končí vysoké školy a vstupují na nejtvrdší pracovní trh za desítky let, nebyla v takovém ohrožení.⁽⁴⁹⁾

Globální dluhová krize, která začíná v Řecku a šíří se celou eurozónou, ekonomikami Španělska, Portugalska, Irska a nakonec celé EU, pohltí dále Británii, Japonsko a Ameriku.⁽⁵⁰⁾ Půjde skutečně o globální dluhovou krizi. Vládní opatření zaměřená na řešení dluhu se zaměřují na zavádění „fiskálních úsporných opatření“, aby se snížilo dluhové zatížení a zaplatily úroky za dluhy.

„Fiskální úspornost“ je vágní výraz, který ve skutečnosti znamená snižování sociálních výdajů a zvyšování daní. Účinek na veřejný sektor je devastující, protože všechna aktiva jsou privatizována, pracovníci veřejného sektoru jsou hromadně vyhazováni, nezaměstnanost se stává nespoutanou, zdravotnictví a vzdělávání mizí, daně dramaticky rostou a měny jsou znehodnocovány, aby byla všechna aktiva pro mezinárodní korporace a banky pro nákup levnější, zatímco vnitřně to způsobuje inflaci – a dramaticky to zvyšuje náklady na paliva a potraviny. Stručně řečeno, „fiskální úspornost“ znamená „sociální destrukci“, protože sociální základy zemí a lidí jsou jim kradeny pod nohama. Státy se pak stávají despotickými a utlačují lidi, kteří přirozeně proti „úsporám“ protestují: sterilizace společnosti.

„Fiskální úspornost“ smetla rozvojový svět v 80. a 90. letech, kdy byla aplikována jako reakce na dluhovou krizi 80. let, která zachvátila latinskou Ameriku, Afriku a určité oblasti v Asii. Důsledkem úsporných fiskálních opatření, která na státy uvalila Světová banka a MMF, byla sociální demontáž nových společností, a jejich následné zotročení mezinárodními věřiteli z MMF, Světové banky a západních korporací a bank. Byla to éra ekonomického imperialismu a MMF byl hlavním nástrojem tohoto imperiálního projektu.

Jak se dluhová krize šíří dnes světem, MMF opět přistoupil k uvalování „fiskální úspornosti“, výměnou za krátkodobé úvěry, aby země mohly zaplatit úroky ze svých enormních dluhů, které samotné jsou vlastněny většinou evropskými a americkými bankami. Západní země s fiskální úsporností souhlasily⁽⁵¹⁾, což krizi v podstatě pouze zhorší, prohloubí a zničí sociální základy západu, takže nám zbude pouze autoritářský aparát státní moci – policie, armáda, aparát „bezpečnosti“ otčiny – který je nasazován proti lidem, aby ochránil statut quo pro mocné.

MMF také přispěl ke globální ekonomické krizi novou agendou, kdy poskytuje půjčky ve své vlastní syntetické měně – zvláštních právech čerpání (SDR) – mezinárodním rezervním měnovém koši. G20 v dubnu 2009 udělila MMF oprávnění začít s postupným vydáváním SDR, a aby se MMF stal v podstatě globální světovou bankou vydávající globální měnu.⁽⁵²⁾ Takže prostřednictvím této dluhové krize budou SDR vypláceny globálně – jak účinně, tak hojně – protože země budou potřebovat velký příliv kapitálu a úvěrů, aby zaplatily úroky, či dokonce nezkrachovaly. Bude to probíhat tak rychle, že by to byli bez globální ekonomické krize nemyslitelné. Totéž se odehrálo v 80. letech, protože povahu „strukturálních vyrovnávacích programů“ (SAP) nebylo možné hodnotit jinak než jako zhoubu pro ekonomické podmínky a nakonec sociální katastrofu, a to pro země, které potřebovaly peníze rychle (jak se rozvojovým světem šířila dluhová krize) a nebyly v pozici, kdy by mohly vyjednávat. Dnes jde o „globalizaci“ dluhové krize z 80. let, v mnohem větším měřítku a mnohem ničivější, a reakce bude stejně globalizovaná a devastující: pokračování zavádění globálního vládnutí“.

Jak západ zachvacuje úspornost, střední třída mizí v zapomnění, protože bude pohlcena nižší na práci orientovanou pracující třídou.⁽⁵³⁾ Mládež západní střední třídy, skládající se většinou ze vzdělaných lidí, bude vystavena „chudobě očekávání“, kdy vyrostla ve světě, ve kterém jim bylo slíbeno vše, a z něhož bylo vše tak rychle odebráno. Nevyhnutelnost protestů, nepokojů a možné vzpoury je jistá, jako východ slunce.⁽⁵⁴⁾

Ve Spojených státech představuje objevení se hnutí čajových párty – z velké části – rostoucí nespokojenost s vládou a ekonomikou. Přirozeně, že jako jakákoliv skupina má i toto hnutí své radikální a okrajové prvky, které mají tendenci upoutávat většinu pozornosti médií, ale jádrem a hybnou sílou tohoto hnutí je nespokojenost lidí s vládou. Ať si člověk o legitimnosti takových protestů myslí cokoliv, lidé nejsou spokojeni a vyjdou do ulic. A tak to začne.

Dokonce i intelektuálové levice veřejně varovali lidi, aby tak snadno hnutí čajových párty nezavrhávali jako okrajové nebo radikální. Jeden takový jedinec, Noam Chomsky, v projevu na univerzitě v dubnu 2010 varoval, že cítí, že do Ameriky přichází fašismus, a vysvětlil, že „zesměšňování strůjců čajových párty je vážnou chybou“, protože jejich přístup „je pochopitelný“. Vysvětlil: „Více než 30 let reálné příjmy stagnovaly nebo klesaly. To je z velké části důsledkem rozhodnutí ze 70. let financializovat ekonomiku“. To představuje „třídní rozladěnost“, protože „bankéři, kteří jsou za krizi primárně zodpovědní, si nyní užívají rekordních bonusů, zatímco oficiální nezaměstnanost je kolem 10%, a nezaměstnanost ve výrobním sektoru je na úrovní velké hospodářské krize“. Stejné finančnictví je přímo svázáno s Obamou, který podporuje jeho zájmy, a lidé si toho všímají.⁽⁵⁵⁾

Další význačná feministická intelektuálka, Naomi Wolf (zvláštní, že „intelektuálové“ mají všichni tak příznačná jména – p.p.), která napsala v době Bushovy vlády knihu o objevení se fašismu v Americe, a hnutí čajových párty její poselství s velké části přebírá, protože ti na pravici, kteří Wolf poslouchali a souhlasili s ní v éře Bushovy vlády (velká menšina), poskytli hybnou sílu potřebnou pro objevení se hnutí čajových párty a mnoho jeho klíčových nebo původních myšlenek. V rozhovoru v březnu 2010 Wolf vysvětlila, že její myšlenky jsou ještě relevantnější za Obamy, než za Bushe. Vysvětlila: „Bush legalizoval mučení, ale Obama legalizuje beztrestnost. Slíbil, že věci zarazí, ale institucionalizuje tyto věci navždy. Je to děsivé a levice to zdá se nechápe.“ Vysvětlila, jak levice, zatímco za Bushe aktivní, byla za Obamy zklidněna, a že existuje politický potenciál, aby intelektuálové a lidé obecně si vyšli vstříc napříč politickým spektrem. Vysvětlila:

Byla jsem vloni v létě pozvána stoupenci Rona Paula na jejich shromáždění ve Washingtonu a líbilo se mi to. Setkala jsem se se spoustou lidí, které respektuji, se spoustou „obyčejných“, neprivilegovaných lidí. Přistupovali na pódium, když moji vlastní liberální privilegovaní kolegové leželi a fňukali. Byl to budíček pro libertariány, že existují progresivní lidé, kteří se zajímají o stejné otázky. Jejich pohled na liberály je stejně pokřivený, jako náš na konzervativce.⁽⁵⁶⁾

Co se týká hnutí čajových párty, Wolf řekla toto: „hnutí čajových párty není monolitické. Existuje tam boj mezi lidmi, které zajímá svoboda a ústava, a republikánskými kruhy, které se pokouší toto hnutí převzít a přesměrovat pro jejich vlastní účely.“ Dále vysvětlila, že čajové párty v jistých otázkách „předběhly dobu“, „myslela jsem si, že lidé volající po zrušení Fedu jsou pomatenci. Média je vykreslují jako choromyslné. Ale ukázalo se, že máme dobrý důvod pro větší dohled.“⁽⁵⁷⁾

Časem se k hnutí čajových párty přidají další a nové aktivistické skupiny, a protiválečné hnutí se bude muset oživit, nebo odumře; od doby, kdy se Obama stal prezidentem, jejich vliv, jejich hlas a jejich důstojnost téměř zmizely. Stali se pacifikovaným hlasem, a jejich ticho znamená spolupachatelství; takže protiválečné hnutí se musí znovu zažehnout a znovu povzbudit, nebo se rozpadne. Nedůvěra „levice“ ke korporacím se musí spojit s nedůvěrou „pravice“ k vládě, aby „lidé“ začali důvěřovat. Brzy se k protestům přidají studenti, a věc hnutí čajových párty a dalších podobných hnutí se stane kultivovanější a informovanou.

Když bude střední třída západu uvržena do chudoby, vynutí si to probuzení, protože když lidé nemají nic, nemají co ztratit. Jediným způsobem, jakým byla etablovaná světová moc schopna svoji moc rozšířit a udržet, byl ignorantský souhlas populace západu. Otázky války, impéria, ekonomiky a teroru vytváří veřejné mínění a umožňují sociálním plánovačům společnost přesměrovat a reorganizovat. Lidé na západě umožnili, aby jim tak bylo vládnuto, a umožnili našim vládcům být naším jménem tak bezohlední. Lidé byli zaslepeni konzumerismem a zábavou. Obrázky celebrit, profesionální sport, Hollywood, iPody, blackberry a počítače jsou jediné, co dnes mysl lidí na západě zaplňuje, a obzvláště mladých. Byla to iluze, že jsou spotřební třídou, která umožnila, aby byla naše společnost řízena tak bezohledně. Dokud máme naše televize a počítače, nevěnujeme pozornost čemukoliv jinému!

Když bude možnost spotřebovávat odstraněna, lidé vstoupí do období velkého probuzení. Dá to vzniknout velkým novým politickým hnutím, mnoha progresivním, ale některým zpátečnickým, některým okrajovým a radikálním, některým násilným a diktátorským, ale zcela novým a s jistotou globálním. Tehdy lidé na západě pochopí nepříjemnost situace zbytku. Bude to éra, ve které lidé začnou chápat, že ve slovech dr. Martina Luthera Kinga se nalézá velká pravda: „Nespravedlnost kdekoliv je hrozbou pro spravedlnost všude“. Takže boj Afričanů se stane bojem Američanů: musí to být buď svoboda pro všechny, nebo svoboda pro nikoho.

To představuje pro světové mocenské struktury velkou geopolitickou realitu a značnou globální hrozbu. Žádný vývoj v celé lidské historii nepředstavoval pro status quo tak monumentální výzvu. Protože globální mocenské struktury nikdy nepředstavovaly pro lidstvo tak monumentální hrozbu, lidstvo nikdy nečelilo tak obrovské hrozbě institucionalizované moci. Každá akce má stejně velkou reakci. Dokonce i když si elity myslí, že skutečně řídí svět, lidská povaha má způsob, jak odhalit trhliny v tomto předpokladu. Lidská povaha není určena k tomu, aby byla „kontrolována“, ale aby byla spíše živena.

Pohled shora

A opět je důležité vrátit se k vlastním slovům Brzezinského, když popisoval tuto novou geopolitickou realitu, protože poskytují velký vhled nejen do toho, jak je „globální politické probuzení“ definováno, ale, což je důležitější, do toho, jak ho vnímají ti, kteří mají v rukou moc. V r. 2004 měl Brzezinski v Carnegie Council projev o své nové knize „Volba“. Carnegie Council je elitní mozkový trust sídlící ve Spojených státech, takže Brzezinski mluvil k těm, kteří jsou takovým probuzením potenciálně negativně zasaženi. Brzezinski uvedl, že zahraniční politika Ameriky po 9/11 – válka proti terorismu – představuje hlavní výzvu pro americkou hegemonii, protože stále více Spojené státy izoluje a poškozuje důvěryhodnost země, a stejně tak zhoubná rétorika, která pouze více zhoršuje skutečnou a opravdovou výzvu: globální politické probuzení. Uvádí:

Chybná diagnóza (zahraniční politiky) přináší relativně vágní, značně abstraktní, vysoce emocionální, napůl teologickou definici hlavního zloducha, kterému dnes ve světě čelíme, a následné přehlížení toho, co považuji za bezprecedentní globální výzvu, plynoucí z ojedinělého fenoménu skutečně masivního globálního politického probuzení lidstva. Žijeme ve věku, ve kterém se lidstvo z velké části stává politicky vědomým a politicky aktivovaným v bezprecedentní míře, a je to tento stav, který způsobuje velkou část mezinárodního poprasku.

Ale my se na to nesoustřeďujeme. Soustřeďujeme se konkrétně na jedno slovo, ze kterého je vytvářen strašák, definovaný jako subjekt, prezentovaný jako sjednocený, ale nesouvisící s nějakou konkrétní událostí nebo místem – a tímto slovem je terorismus. Globální výzvou dneška, na jejímž základě máme tendenci fungovat politicky, je definice terorismu s globálním dosahem, coby základní výzvy naší doby.

Nepopírám, že terorismus je realitou, hrozbou pro nás, ošklivým zloduchem se zuřivým projevem. Ale je to symptom něčeho většího a komplikovanějšího, souvisejícího s globálním rozruchem, ke kterému dochází v mnoha částech světa, a který se projevuje různými způsoby.

Tento poprask je produktem politického probuzení, faktu, že dnes nejsou obrovské masy světa politicky netečné, jak tomu bylo v celé historii. Mají politické vědomí. Může být nedefinované, může to ukazovat různými směry, může být primitivní, může být netolerantní, může být nenávistné, ale je to forma politického aktivismu.⁽⁵⁸⁾

Brzezinski vysvětluje, že gramotnost umožnila větší politické povědomí, zatímco televize okamžitě ukázala globální rozdíly, a internet poskytl bleskovou komunikaci. Dále, říká Brzezinski, „většina z toho také urychlila vliv Ameriky na svět“, či jinými slovy, americký ekonomický, politický a kulturní imperialismus; a dále, „většina z toho také poháněla globalizaci, kterou Spojené státy navrhují, upřednostňují a projektují tím, že jsou globálně ven nasměrovanou společností“. Brzezinski varuje: „Ale to také přispívá k nestabilitě, a začíná to vytvářet něco zcela nového: konkrétně některé nové ideologické nebo doktrinární výzvy, které by mohly zaplnit mezeru po zmizelém komunismu.“ Brzezinski vysvětluje, že komunismus se v minulém století objevil jako alternativa, nicméně dnes:

Dnes je naprosto zdiskreditovaný, ale máme v dnešním světě ohledně doktrín pragmatické vakuum. Ale vidím začátek, v textech a pohybech, doktríny, která kombinuje anti-amerikanismus a anti-globalismus, a tyto dvě složky by se mohly stát mocnou silou ve světě, který je velmi nerovný a neklidný.⁽⁵⁹⁾

Po svém projevu byl Brzezinski požádán, aby tento názor rozvedl a zabýval se „globálním politickým probuzením“. Brzezinski vysvětlil, že „máme co do činění se světem, jakým je, a my jsme takoví, jací jsme. Pokud máme používat svoji moc inteligentně a pokud se máme posunout správným směrem, nemáme na vybranou, než to dělat postupně“.⁽⁶⁰⁾ Jinými slovy, jak Brzezinski rozvedl ve své vizi řešení světových problémů pomocí vytvoření podmínek pro globální vládnutí, musí to dělat „postupně“, což znamená použití „jejich moci inteligentně“. Řešením globálního politického probuzení“ z pohledu shora, je pokračování ve vytváření despotické globální vlády.

23. dubna 2010 zašel Zbigniew Brzezinski do Montreal Council on Foreign Relations, aby tam přednesl projev při akci pořádané společně s Canadian International Council (CIC), protějškem Council on foreign Relations ve Spojených státech a Chatham House v Británii. Tam bylo mnoho lidí z intelektuální, sociální, politické a ekonomické elity kanady. Ve svém projevu Brzezinski poskytl specifikaci moderní geopolitické reality:

Dovolte mi začít tím, že v krátkosti definuji geopolitický kontext, ve kterém se všichni nacházíme, včetně Ameriky. A z mého pohledu je tento geopolitický kontext do značné míry definován novou – dvěma novými globálními realitami. První je, že globální politické vedení – kterým mám na mysli roli jistých předních mocností na světě – se nyní stalo mnohem diversifikovanějším, na rozdíl, jak tomu bylo relativně donedávna. Relativně nedávno byl svět ovládán atlantickým světem, jak tomu bylo po mnoho staletí. Již tomu tak není. Dnes nástup Dálného východu vytvořil nové, ale mnohem diferencovanější globální vedení. To v krátkosti znamená bezohledné riskování, svévolně vytvořený seznam primárních hráčů na světové scéně: Spojené státy k nim samozřejmě patří; ale možná také Evropská unie, říkám možná, protože zatím to není politický subjekt; jistě, a stále více a viditelněji také Čína; Rusko, především v jednom ohledu, protože jde o jadernou velmoc rovnou Spojeným státům, ale jinak velmi méněcenné ve všech hlavních indikátorech toho, co představuje globální moc. Po Rusku, možná individuálně, ale v mnohem menším rozsahu, Německo, Francie, Velká Británie, Japonsko, zcela jistě, ačkoliv to nemá politicky důraznou pozici; Indie je na vzestupu, a pak zde máme v pozadí nový subjekt G20, mnohem diversifikovanější globální vedení, postrádající vnitřní jednotu, kdy mnoho jejích členů se nachází v bilaterálním antagonismu. To činí kontext mnohem komplikovanějším.

Další velkou změnou v mezinárodních záležitostech je poprvé v celé lidské historii to, že lidstvo bylo politicky probuzeno. To je zcela nová realita – zcela nová realita. Po většinu lidské historie tomu tak nebylo, vyjma posledních sto let. A během posledního sta let se celý svět stal politicky probuzeným. A bez ohledu na to, kam jdete, politika je záležitostí sociálního zapojení, a většina lidí ví, co se obecně děje – obecně děje – ve světě, a je si vědomě vědoma globálních nerovností, nespravedlností, nedostatku respektu, vykořisťování. Lidstvo je nyní politicky probuzené a neklidné. Kombinace těchto dvou věcí: diversifikovaného globálního vedení a politicky probuzených mas, vytváří mnohem obtížnější kontext pro jakoukoliv hlavní velmoc, včetně v současné době vedoucí světové mocnosti: Spojených států.⁽⁶¹⁾

Závěr

Takže technologická revoluce vedla k diametrálně opačné, antagonistické a konfliktní geopolitické realitě: nikdy předtím nebylo lidstvo tak politiky probuzené ve věci moci, vykořisťování, imperialismu a nadvlády; a zároveň nikdy předtím nebyla elita tak nadnárodní a globální, jak ve své orientaci, tak schopnosti prosazovat takový skutečně globální systém vědeckého despotismu a politického útlaku. V dnešním světě existují dva hlavní geopolitické faktory, přemýšlejte o tom. Nikdy v celé lidské historii nebylo lidstvo tak schopné dosáhnout skutečně globálního psycho-sociálního probuzení; ani lidstvo nebyl v takovém nebezpečí, že bude podrobenou skutečně globální vědecké totalitě, potenciálně více utlačovatelské, než jakýkoliv známý systém předtím, a bezpochyby je nyní technologicky možné zavést nad lidstvem permanentní despotismus. Takže jsme plni naděje, ale poháněni naléhavostí. V celé lidské historii nikdy nebyl potenciál pro odraz lidských činů a myšlenek tak obrovský.

Globální elita náhle čelí realitě, že usiluje o nadvládu nad populací, která se stále více stává sebevědomou a rozvíjí globální vědomí. Takže populace, která je pod nadvládou v Africe, má možnost dozvědět se o populaci, která je vystavena stejné formě nadvlády na Středním východě, jižní Americe nebo v Asii; a může poznat, že všichni jsou ovládáni stejnými globálními mocenskými strukturami. To je klíčové: nejen, že je probuzení svým rozsahem globální, ale i svoji povahou; v rámci jedince vytváří povědomí o globálních podmínkách. Takže je to „globální probuzení“ jak v externím prostředí, tak ve vnitřní psychologii.

Tato nová realita ve světě, spolu s faktem, že světová populace nebyla nikdy tak obrovská, představuje pro elitu usilující o ovládnutí lidí na celém světě, kteří si jsou vědomi reality a probuzeni do sociální nerovnosti, válek, chudoby, vykořisťování, nerespektu, imperialismu a nadvlády, výzvu. To přímo znamená, že tato populace bude stále hůře kontrolovatelná: ekonomicky, politicky, sociálně, psychologicky a spirituálně. Takže z pohledu světové oligarchie je jedinou metodou, jak nastolit řád a kontrolu – za těchto jedinečných a historických podmínek – organizovaný chaos ekonomických krizí, válek, a rychlá expanze a institucionalizace globální vědecké diktatury. Naší nadějí je jejich strach; a náš největší strach je jejich jedinou nadějí.

Jak kdysi napsal Charles Dickens: „Byla to nejlepší doba, byla to i nejhorší doba.“ To nikdy neplatilo tolik, jako dnes.

Poznámky

• [41] Jeff Gates, Statistics on Poverty and Inequality. Global Policy Forum: May 1999
• [42] Social & Economic Injustice, World Centric, 2004
• [43] Ibid.
• [44] GPF, Press Release: Pioneering Study Shows Richest Own Half World Wealth. Global Policy Forum: December 5, 2006
• [45] UN, The Millennium Development Goals Report 2009. United Nations, New York, 2009: page 4
• [46] G20 Summit: Bank bailout would end global poverty, says Oxfam. The Telegraph: April 1, 2009
• [47] Press Release, 100 people every minute pushed into poverty by economic crisis. Oxfam International: September 24, 2009
• [48] Press Release, Financial crisis to deepen extreme poverty, increase child mortality rates – UN report. UN News Center: March 3, 2009
• [49] Andrew Gavin Marshall, Western Civilization and the Economic Crisis: The Impoverishment of the Middle Class. Global Research: March 30, 2010
• [50] Andrew Gavin Marshall, Debt Dynamite Dominoes: The Coming Financial Catastrophe. Global Research: February 22, 2010
• [51] Reuters, G20 communique after meeting in South Korea. G20 Communiqué: June 5, 2010
• [52] Andrew Gavin Marshall, Forging a “New World Order” Under a One World Government. Global Research: August 13, 2009; or for a more succinct analysis, Andrew Gavin Marshall, The Financial New World Order: Towards a Global Currency and World Government. Global Research: April 6, 2009
• [53] Andrew Gavin Marshall, Western Civilization and the Economic Crisis: The Impoverishment of the Middle Class. Global Research: March 30, 2010
• [54] Andrew Gavin Marshall, The Global Economic Crisis: Riots, Rebellion and Revolution. Global Research: April 7, 2010
• [55] Matthew Rothschild, Chomsky Warns of Risk of Fascism in America. The Progressive: April 12, 2010
• [56] Justine Sharrock, Naomi Wolf Thinks the Tea Parties Help Fight Fascism -- Is She Onto Something or in Fantasy Land? Alternet: March 30, 2010
• [57] Ibid.
• [58] Zbigniew Brzezinski, The Choice: Global Domination or Global Leadership. Speech at the Carnegie Council: March 25, 2004
• [59] Ibid.
• [60] Ibid.
• [61] Zbigniew Brzezinski, America’s Geopolitical Dilemmas. Speech at the Canadian International Council and Montreal Council on Foreign Relations: April 23, 2010