Proč je větší krize stále před námi?

Pánové Barack Obama, Benjamin Bernanke a Timothy Geithner skutečnou příčinu této dluhové krize nechápou. Jsou to v první řadě politici, a ekonomové či studenti trhu až v druhé – pokud vůbec. Proto není moudré se na ně spoléhat, že nám řeknou, kdy velká krize skončí, nebo že nám poskytnou plán, jak zabránit další krizi v budoucnosti.

Příčinou velké hospodářské krize v 30. letech a velké krize začínající rokem 2007 bylo jedno a totéž: nadměrně leveragovaná ekonomika. Nadměrné zadlužení je přímým důsledkem toho, že centrální banky udržují uměle nízké úrokové sazby a komerční banky hojně půjčují.

Snadno dostupné peníze poskytované bankami nakonec přivedou zadlužení ekonomiky na neudržitelnou úroveň. A v takovém okamžiku je jediným skutečným a schůdným řešením to, že veřejný a soukromý sektor musí projít delším obdobím odleveragování. Následná krize je ve skutečnosti ozdravným procesem, který se vyznačuje prodejem aktiv a snižováním zadlužení.

Bohužel naši politici se dnes zaměřují na boj s tímto přirozeným ozdravným procesem, tím, že prosazují hromadění větších dluhů.

Během posledního ekonomického poklesu Federální rezervy přivedly úrokové sazby téměř na 0, a Obamova vláda zvyšuje leverage veřejného sektoru na rekordní úroveň, aby znovu prosadila leverage v soukromém sektoru. Vládní filosofie je stejná, jako když pověsíte člověka s omrzlinami do mrazáku, aby nemusel trpět bolestí, související s rozmrzáním jeho končetin.

Během velké hospodářské krize se hrubý domácí produkt propadl o 32%. Velká krize, kterou se všichni probíjíme, začala v prosinci 2007, a to podle Národního úřadu ekonomického výzkumu. V kontrastu s 30. léty GDP během této krize klesl oproti čtvrtému čtvrtletí 2007 pouze o 3,6%, kdy nejnižšího bodu dosáhl ve druhém čtvrtletí 2009. Mezi čtvrtým čtvrtletím 2007 a prvním čtvrtletím tohoto roku (poslední období, pro které jsou dostupné údaje) GDP poklesl o pouhé 1,1%.

Pokles u GDP během velké hospodářské krize byl přímým důsledkem toho, že spotřebitelé splatili dluhy a rozprodávali aktiva. Zadlužení domácností v poměru k GDP dosáhlo v r. 1929 téměř 100%. Abychom toto číslo dali do perspektivy, zadlužení domácností ve vztahu k GDP se nevrátilo nad 50% hladinu až do roku 1985. Teprve v prvním čtvrtletí 2009 se zadlužení domácností opět přiblížilo úrovni 100% GDP, jako za velké hospodářské krize.

Mezi začátkem velké hospodářské krize a koncem druhé světové války spadlo zadlužení domácností ze 100% mírně nad 20% GDP. Dostat se na tuto úroveň byl bolestný proces, ale takové odleveragování bylo pro ekonomiku topící se v dluzích jediným skutečným lékem. Díky úsilí vlády pokračovat v našem spotřebou poháněném flámu se dnešní zadlužení domácností během velké krize snížilo je nepatrně; v prvním čtvrtletí tohoto roku pokleslo na 92,5% GDP.

Aby byly věci ještě horší, během současné krize bylo reakcí naší vlády to, že dramaticky zvýšila své vlastní půjčování si. Na začátku velké hospodářské krize činil hrubý federální dluh 16% GDP. Vrcholu dosáhl těsně pod 44%, když krize skončila. Zatímco státní dluh se během tohoto období zvýšil výrazně, byl stále relativně nízký, díváme-li se na to z historické perspektivy.

USA vstoupily do současné velké krize s hrubým státním dluhem rovnajícím se 65% GDP. Od té doby explodoval na 90% GDP! V porovnání s relativně neškodnou úrovní v 30. letech dnešní hora dluhů vlády jasně ilustruje nebezpečný stav ekonomiky.

Státní dluh vzrostl dramaticky během druhé světové války, kdy v roce 1946 dosáhl na vrcholu 120% GDP. Ale zároveň s tím se propadlo spotřebitelské zadlužení. Takže zatímco stát zvyšoval zadlužení, aby mohl bojovat a zvítězit v globální válce, domácnosti podnikaly nezbytné kroky, aby si zajistily, že jejich bilance bude připravena na následky boje.

Dnes je jak státní dluh, tak zadlužení domácností ve vztahu k GDP na nebo nad úrovní 90%, poprvé v naší historii.

Mnoho pozorovatelů – mezi něž bohužel patří většina lidí u moci – došlo k závěru, že vláda musí utrácet více, zatímco spotřebitelé své dluhy krotí. Jejich strategie je založena na víře, že jakmile se ekonomika odrazí od dna, mohou zadlužení snížit.

U této keynesiánské teorie jsou dva problémy. Jedním je, že vládní výdaje nezvyšují GDP; pouze škrtí růst soukromého sektoru. Druhým je, že politici nikdy nepovažují současnost za vhodnou dobu, aby vláda splácela své dluhy.

Výsledkem je, že země je v situaci, kdy soukromý sektor snižuje obrovský převis dluhu. Jak domácnosti snižují své výdaje, GDP zpomaluje, a poměr dluhu k ekonomickému výstupu roste ještě více. Protože se ještě musíme vypořádat se skutečnou příčinou této krize, neúprosně se blížíme k tomu, že způsobíme velkou hospodářskou krizi. Pokud tvůrci politiky nechápou, že původcem krize je dluh, nebudou rovněž schopni poskytnout skutečné řešení.

Michael Pento je hlavním ekonomem Delta Global Advisor a přispěvatelem na www.greenfaucet.com.