Globální politické probuzení a nový světový řád, dil 2.

Globální mocenské struktury jsou nejčastěji představovány národními státy, kterých je na světě více než 200, a většina z nich přehlíží stále více politicky probuzenou populaci, která je více formována nadnárodní komunikací a skutečnostmi (jako chudoba, nerovnost, válka, impérium atd.), než národními otázkami. Mezi národními státy jsou nejdominantnějšími západní mocnosti, obzvláště Spojené státy, které sedí na vrcholu globální hierarchie zemí jako globální hegemon (impérium). Americká zahraniční politika dostala imperiální impuls díky vzájemně provázané síti mezinárodních mozkových trustů, které spojují vrcholové postavy politiky, bankovnictví, průmyslu, akademické oblasti, médií, armáda a výzvědných služeb, aby zformovaly koordinovanou politiku.

Nejdůležitější z těchto institucí pro socializaci elity z různých zemí a poskytnutí principů a impulsů je vzájemně provázaná síť mezinárodních mozkových trustů. V r. 1921 se britští a američtí elitní akademici sešli s hlavními mezinárodními bankovními zájmy, aby vytvořili dvě sesterské instituce“ nazvané Královský institut pro mezinárodní záležitosti (RIIA) v Londýně, nyní známý jako Chatham House, a Council on Foreign Relations ve Spojených státech. Následně byly založeny odpovídající mozkové trusty v Kanadě, jako kanadský institut pro mezinárodní záležitosti, nyní známý jako Canadian International Council (CIC), a další přidružené mozkové trusty v Jižní Africe, Indii, Austrálii, a v poslední době v Evropské unii, kde byl vytvořen European Council on Foreign Relations.⁽¹³⁾

Po první světové válce tyto mocnosti usilovaly o vytvoření světového řádu podle svého plánu, kdy Woodrow Wilson hlásal právo na „národní sebeurčení“, které ovlivňovalo utváření národních států na celém Středním východě, který byl až do války ovládán Ottomanskou říší. Takže prosazování práva na „sebeurčení“ všech a všude v podstatě znamená budování mocenských struktur národních států, které západní mocnosti nejen pomáhaly vytvářet, ale měly nad nimi hegemonii. Aby bylo možné kontrolovat lidi, je třeba vytvořit instituce kontroly. Země jako Irák, Saudská Arábie, Jordánsko, Libanon, Sýrie, Kuvajt atd. před první světovou válkou neexistovaly.

Elita vždy usilovala o kontrolu populace a jedinců kvůli svým vlastním mocenským přáním. Nezáleží na tom, jestli je politický systém fašistický, komunistický, socialistický nebo demokratický: elita usiluje o moc a kontrolu, a to je všem systémům vládnutí vlastní. V r. 1928 Edward Bernays, vnuk otce psychoanalýzy Sigmunda Freuda, napsal jednu ze svých nejvlivnějších prací s názvem „Propaganda“. Bernays také napsal knihu o „vztazích s veřejností“ a je známý jako „otec vztahů s veřejností“, kdy je to známo jen málo lidem mimo tento obor; nicméně jeho vliv na elitu a sociální kontrolu byl značný a široký.

Bernays vedl propagandu stojící za pučem CIA v Guatemale v r. 1954, kdy to nazval „osvobozením od komunismu“, přičemž ve skutečnosti šlo o zavedení diktatury trvající desítky let, aby se ochránily zájmy United Fruit Company, která si Bernayse najala, aby řídil mediální kampaň proti demokratické socialistické vládě Guatemaly. Bernays také našel svého fanouška a studenta v Josefu Goebbelsovi, Hitlerovu ministru propagandy, který převzal spoustu svých myšlenek z Bernaysových textů. Jedním z nejvíce nechvalně známým Bernaysovým projektem byla popularizace kouření u amerických žen, kdy si najal krásné ženy, aby chodily sem a tam po Edison Avenue a kouřily cigarety, což mělo ženám vnuknout myšlenku, že kouření je synonymem krásy.

Ve své knize z r. 1928, „Propaganda“, Bernays napsal: „Pokud chápeme mechanismus a motivy skupinové mysli, je nyní možné kontrolovat a sešikovat masy podle naší vůle, aniž by o tom věděly.“ Dále:

Vědomá a inteligentní manipulace organizovanými zvyky a názory mas je důležitým prvkem v demokratické společnosti… Ti, kdo tímto neviditelným mechanismem společnosti manipulují, představují neviditelnou vládu, která je skutečnou vládnoucí mocí v zemi. … Vtéměř každém činu našeho každodenního života, ať již ve sféře politiky nebo obchodu, v našem sociálním chování nebo etickém smýšlení, jsme ovládáni relativně malou skupinou lidí, … kteří chápou duševní procesy a sociální vzory mas. Jsou to oni, kdo tahá za špagátky, které kontrolují mysl veřejnosti.⁽¹⁴⁾

Po druhé světové válce se Amerika stala globálním hegemonem, jehož imperiální impuls mu byl poskytnut strategickým konceptem „zadržování“, při zadržování šíření komunismu. Takže imperiální dobrodružství Ameriky v Koreji, na Středním východě, v Africe, Asii a jižní Americe byla definována přáním „zarazit“ vliv Sovětského svazu a komunismu. Byl to, a žádné překvapení, Council on Foreign Relations, který přišel s myšlenkou „zadržování“, coby ústřední vlastností zahraniční politiky.⁽¹⁵⁾

Dále, po druhé světové válce byla Americe předána zodpovědnost za dohled a řízení mezinárodního peněžního systému a globální politické ekonomie, prostřednictvím vytvoření institucí a dohod, jako Světová banka, Mezinárodní měnový fond (MMF), NATO, OSN a GATT (která se později stala Světovou obchodní organizací – WTO). Jednou z centrálních mocenských institucí, která hrála významnou roli při vytváření konsensu mezi západní elitou a která poskytla fórum pro rozšiřující se globální západní hegemonii, byla skupina Bilderberg, založená v r. 1954 jako mezinárodní mozkový trust.⁽¹⁶⁾

Zbigniew Brzezinski, podnikavý akademik, se ke Council on Foreign Relations připojil na počátku 60. let. V r. 1970 Brzezinski, který se zúčastnil několika setkání Bilderbergů, napsal knihu s názvem „Mezi dvěma věky: Role Ameriky v technotronické éře“, ve které analyzoval dopad "revoluce v technologiích a elektronice“, odtud tedy „technotronická éra“. Brzezinski definuje „technotronickou společnost“ jako „společnost, která je rychle utvářena kulturně, psychologicky, sociálně a ekonomiky dopadem technologií a elektroniky – obzvláště v oblasti počítačů a komunikací. Průmyslové procesy již nejsou základním determinantem sociálních změn, změny móresů, sociální struktury a hodnot společnosti.“⁽¹⁷⁾

Brzezinski, při širším rozebírání názorů na sociální kontrolu, jako názorů prosazovaných Edwardem Bernayesem, napsal, že „lidské chování, jak tvrdí někteří, lze předem stanovit a vědomě kontrolovat“ a ocitoval „experimentátora v oblasti výzvědné kontroly“, který tvrdil: „Předjímám dobu, kdy budeme mít prostředky, a proto nevyhnutelně i pokušení, manipulovat chováním a intelektuálním fungováním všech lidí, prostřednictvím manipulace s prostředím a biochemické manipulace mozku.“⁽¹⁸⁾

Brzezinski, ve výmluvném exposé svých bystrých pozorovacích schopností a schopnosti identifikovat hlavní globální trendy, napsal, že jsme svědky vynořování se nadnárodní elity“, která se „skládá z mezinárodních podnikatelů, učenců, profesionálů a veřejných představitelů. Vazby mezi touto novou elitou překračují mnohé hranice, její pohled není omezován národními tradicemi, a její zájmy jsou funkčnější, než národní.“ Brzezinski dále píše: „Je pravděpodobné, že zanedlouho bude sociální elita většiny vyspělejších zemí svým duchem a názorem vysoce mezinárodní nebo globalistická.“ Nicméně, varuje Brzezinski, tato stále větší internacionalizace elity „může vytvořit nebezpečnou propast mezi ní a politicky aktivovanými masami, jejichž „nativismus“ – využívaný více nacionalistickými vůdci – by mohl pracovat proti „kosmopolitní“ elitě“.⁽¹⁹⁾ Brzezinski napsal o „postupném objevování se více kontrolované a řízené společnosti“ v rámci „technotronické revoluce“ a vysvětlil:

Taková společnost by byla ovládána elitou, jejíž nárok na politickou moc by spočíval v údajně nadřazeném vědeckém know-how. Neomezena hranicemi tradičních liberálních hodnot se tato elita nebude zdráhat dosáhnout svých politických cílů použitím nejmodernějších technik na ovlivňování chování veřejnosti a udržení společnosti pod tvrdým šmírováním a kontrolou. Za takových podmínek nebude vědecká a technologická hybná síla země zvrácena, ale ve skutečnosti bude živena situací, kterou využívá.⁽²⁰⁾

A Brzezinski dále píše: „Trvající sociální krize, objevení se charismatické osobnosti a využívání masmédií pro získání důvěry veřejnosti by byly odrazové můstky pro postupnou přeměnu Spojených států na vysoce kontrolovanou společnost.“ A rozepisuje se: „Tradiční demokratická americká společnost by se mohla, díky její fascinaci technickou účinností, stát extrémně kontrolovanou společností, a tím by byly její lidské a individualistické kvality ztraceny.“⁽²¹⁾

Ve své knize Brzezinski volal po „společenství vyspělých zemí“, skládající se ze západní Evropy, severní Ameriky a Japonska, aby koordinovalo a integrovalo vytváření „nového světového řádu“ postaveného na myšlence globálního vládnutí, řízeného touto nadnárodní elitou. V r. 1972 Brzezinski a jeho přítel David Rockefeller předložili tuto myšlenku na výročním setkání skupiny Bilderberg. Rockefeller byl v té době předsedou Council on Foreign Relations a byl generálním ředitelem Chase Manhattan Bank. V r. 1973 Brzezinski a Rockefeller vytvořili Trilaterální komisi, svého druhu sesterský institut skupiny Bilderberg, kdy se členové značně překrývají, a přivedli Japonsko do ekonomické a politické integrace západní polokoule.⁽²²⁾

V r. 1975 Trilaterální komise zveřejnila Zprávu operační skupiny s názvem „Krize demokracie“, kdy jedním z hlavních autorů byl Samuel Huntington, politolog a blízký partner a přítel Zbigniew Brzezinského. V této zprávě Huntington tvrdí, že 60. léta byla svědkem nárůstu demokracie v Americe, kde se občané silně účastnili, často „ve formě pochodů, demonstrací, protestních hnutí a organizací za nějakou „věc““.⁽²³⁾ Dále, „60. léta byla také svědkem opětovného příklonu ke kvalitě, jako cíle sociálního, ekonomického a politického života“.⁽²⁴⁾ Huntington analyzoval, jak jako součást tohoto „nárůstu demokracie“ statistika ukazovala, že po celá 60. léta a až do počátku 70. let docházelo k nárůstu počtu lidí, kteří cítili, že Spojené státy utrácí příliš mnoho za obranu (z 18% v r. 1960 na 52% v r. 1969, z velké části v důsledku vietnamské války).⁽²⁵⁾ Jinými slovy, lidé si začali být politicky vědomi impéria a vykořisťování.

Huntington napsal, že podstatou nárůstu demokracie v 60. letech bylo obecně postavení se existujícím systémům autority, veřejné a soukromé“, a že „lidé již nadále necítili stejné nutkání poslouchat ty, které dříve považovali za nadřazené věkem, postavením, statutem, znalostmi, charakterem nebo nadáním“. Huntington vysvětlil, že v 60. letech se „hierarchie, znalosti a bohatství“ dostaly „pod silný útok“.⁽²⁶⁾ Uvedl, že třemi klíčovými otázkami, které hrály ústřední roli ve zvýšení politické účasti v 60. letech, byly:

Sociální otázky, jako užívání drog, občanské svobody a úloha žen; rasové otázky, včetně integrace, dopravy, vládní pomoci minoritním skupinám a městské nepokoje; a vojenské otázky, primárně samozřejmě válka ve Vietnamu, ale také odvody, vojenské výdaje, programy vojenské pomoci a role vojensko-průmyslového komplexu obecněji.⁽²⁷⁾

Huntington předkládal tyto otázky jako v podstatě „krizi demokracie“, ve které došlo ke zvýšení nedůvěry ve vládu a autoritu, což vedlo k sociální a ideologické polarizaci, a k „poklesu respektu k autoritě, statutu, vlivu a účinnost prezidentského úřadu“.⁽²⁸⁾

Huntington došel k závěru, že mnoho problémů vládnutí ve Spojených státech plyne z „nadbytku demokracie“, a že „účinné fungování demokratického politického systému si obvykle vyžaduje jistou míru apatie a nevměšování ze strany jistých jedinců a skupin“. Huntington vysvětlil, že společnost vždy měla „marginální skupiny“, které se politiky neúčastní, a zatímco uznal, že existence „marginality na straně některých skupin je inherentně nedemokratická“, rovněž to „demokracii umožňuje fungovat účinně“. Huntington jako jednu z takových skupin, která se stala politicky aktivní, identifikuje „černochy“, která představuje „nebezpečí, že přetíží politický systém svými požadavky“.⁽²⁹⁾

Huntington ve svém závěru uvedl, že zranitelnost demokracie, v podstatě „krize demokracie“, vychází od „vysoce vzdělané, mobilizované a účastníci se společnosti“, a že je třeba „více vyrovnanou existenci“, ve které existují „žádoucí omezení pro nekonečné rozšiřování politické demokracie“.⁽³⁰⁾ Shrnuto, Zpráva operační skupiny Trilaterální komise v podstatě vysvětlila, že „krize demokracie“ znamená, že je jí příliš mnoho, takže „řešením“ této „krize“ je méně demokracie a více „autority“.

Nový světový řád

Po kolapsu Sovětského svazu v r. 1991 začali američtí ideologové – politici a akademici – probírat myšlenku zrodu „nového světového řádu“, ve kterém je světová moc centralizována u jedné mocnosti – Spojených států, a položili základy pro expanzi elitářské ideologie postavené na „globalizaci“: že moc a mocenské struktury je třeba globalizovat. V krátkosti, „nový světový řád“ měl být globálním řádem globálního vládnutí. V krátkodobém horizontu musí být veden Spojenými státy, které musí být ústředním a primárním hráčem budování nového světového řádu, a nakonec globální vlády.⁽³¹⁾

Anne-Marie Slaughter, v současné době ředitelka plánování politika amerického ministerstva zahraničí, je prominentní akademičkou v amerických strukturách elity, a dlouhou dobu působila na různých pozicích ministerstva zahraničí, elitních univerzitách a v představenstvu Council on Foreign Relations. V r. 1997 Slaughter napsala článek pro časopis Council on Foreign Relations „Foreign Affairs“, ve kterém probírala teoretické základy „nového světového řádu“. Napsala v něm: „Stát nezmizí, rozpadne se na jednotlivé různé funkční části. Tyto části – soudy, regulační agentury, exekutiva a dokonce i legislativa – se spojí v rámci sítě se svými protějšky v zahraničí, vytvoří hustou pavučinu vztahů, která bude představovat nový nadvládní řád, a transgovernmentalismus se rychle stane nejrozšířenějším a nejúčinnějším režimem mezinárodního vládnutí.“⁽³²⁾

Dlouho před analýzou Slaughter „nového světového řádu“ Richard N. Gardner vydal ve Foreign Affairs článek s názvem „Těžká cesta ke světovému řádu“. Gardner, bývalý americký velvyslanec a člen Trilaterální komise, napsal, že „usilování o světovou strukturu, která zajistí mír, zlepší lidská práva a poskytne podmínky pro ekonomický pokrok – což se volně nazývá světový řád – se nikdy nezdálo být více frustrující, avšak zároveň podivně nadějné“.⁽³³⁾

Gardner napsal: „Pokud světová vláda, revize Charty (OSN) a značně posílený Mezinárodní soud neposkytnou odpovědi, jaká je pak naděje na pokrok? Tato odpověď neuspokojí ty, kdo hledají jednoduchá řešení komplexních problémů, ale spočívá v podstatě v tomto: naděje pro dohlednou budoucnost nespočívá ve vytváření nových ambiciózních centrálních institucí univerzálního členství a obecné jurisdikce, jak bylo předjímáno na konci poslední války, ale spíše v mnohem více decentralizovaných, neuspořádaných a pragmatických procesech vymýšlení nebo adaptace institucí s omezenou jurisdikcí a vybraných členů tak, aby se vypořádaly se specifickými problémy na bázi případ od případu, jak bude nezbytnost spolupráce vnímána relevantními zeměmi.“⁽³⁴⁾

Pak uvedl: „V krátkosti, „dům světového řádu“ bude muset být budován zdola nahoru, spíše než shora dolů. Bude vypadat jako velký „hučivý a bzučivý zmatek“, abych použil slavný popis reality Williama Jamese, ale konečný tah na národní suverenitu, která bude erodována kousek po kousku, dosáhne mnohem více, než staromódní frontální útok.“⁽³⁵⁾

V r. 1992 napsal Strobe Talbott článek pro časopis Time s názvem „Zrození globálního národa“. Talbott pracoval jako novinář časopisu Time po 21 let, a byl členem Yale Corporation, kurátorem Hotchkiss School a Carnegie Endowment for International Peace, ředitelem Council on Foreign Relations, Severoamerického výkonného výboru Trilaterální komise a American Association of Rhodes Scholars, a členem fakulty účastníků světového ekonomického fóra. Talbott působil jako náměstek ministra zahraničí v Clintonově vládě v letech 1994 až 2001 a v současné době sedí v křesle prezidenta Brookings Institution, jednoho z prvořadých amerických mozkových trustů. Ve svém článku z r. 1992 „Během příštích sto let“ Talbott napsal: „Státnost, jak ji známe, bude nadbytečná; všechny státy budou uznávat jedinou globální autoritu.“ Vysvětlil:

Všechny země jsou v podstatě sociálními uspořádáními, přizpůsobení měnícím se okolnostem. Bez ohledu na to, jak permanentní a dokonce posvátné se mohou zdát, jsou v podstatě všechny umělé a dočasné. Během historie existoval celkový trend směrem k větším celkům, nárokujících si suverenitu, a paradoxně docházelo k postupnému oslabování toho, nakolik skutečnou suverenitu jakákoliv jednotlivá země opravdu má.⁽³⁶⁾

Dále napsal: „Bylo třeba událostí v našem vlastním úžasném a strašivém století, aby se utvrdila potřeba světové vlády. S příchodem elektřiny, rádia a leteckého cestování se planeta stala menší než kdy jindy, její komerční život svobodnějším, její země více vzájemně závislé a její konflikty krvavější.“⁽³⁷⁾

David Rothkopf, vědátor Carnegie Endowment for International Peace, bývalý zástupce náměstka ministra obchodu pro mezinárodní obchod v Clintonově vládě, bývalý ředitel Kissinger and Associates a člen Council on Foreign Relations, nedávno napsal knihu s názvem „Super třída: Globální mocenská elita a svět, který tvoří“. Jeho text, jako člena této „super třídy“, by měl poskytnout nezbytný vhled do budování tohoto „nového světového řádu“. Uvádí, že „ve světě globálních hnutí a hrozeb, která nepředkládají své pasy na státních hranicích, již není možné, aby národní stát jednal při plnění své části sociálního kontraktu sám“. Napsal, že „pokrok bude pokračovat“, nicméně bude to výzva, protože „podkopává řadu státních a místních mocenských struktur a kulturních konceptů, které mají základy hluboko v podloží lidské civilizace, zejména pojem suverenity“. Dále napsal, že „mechanismy globálního vládnutí jsou dosažitelnější v dnešním prostředí“ a že tyto mechanismy „jsou často kreativní u dočasných řešení urgentních problémů, kdy nelze čekat, až svět přijme větší a kontroverznější myšlenku, jakou je globální vláda“.⁽³⁸⁾

V prosinci 2008 Financial Times uveřejnily článek s názvem „A nyní za světovou vládu“, ve kterém autor, bývalý účastník Bilderberg, Gideon Rachman napsal, že „poprvé v mém životě si myslím, že vytvoření nějakého druhu světové vlády je proveditelné“, a že „“světová vláda“ by znamenal mnohem více, než spolupráci mezi zeměmi. Byl by to subjekt se státu podobnou charakteristikou, podporovaný zákony. Evropská unie již ustanovila kontinentální vládu pro 27 zemí, což by mohlo být modelem. EU má nejvyšší soud, měnu, tisíce stran zákonů, velké úřednictvo a schopnost použít vojenskou sílu.“⁽³⁹⁾

Uvedl, že „je stále jasnějším, že většina složitých problematik, kterým čelí národní vlády, mají mezinárodní povahu: máme zde globální oteplování, globální finanční krizi a „globální válku proti terorismu“. Napsal, že evropský model by se mohl „stát globálním“ a že světovou vládu „lze vytvořit“, protože „finanční krize a klimatické změny tlačí národní vlády ke globálnímu řešení, dokonce i země jako Čínu a USA, které jsou tradičně zuřivými zastánci národní suverenity“. Citoval poradce francouzského prezidenta Nicolase Sarkozy, který řekl: „Globální vládnutí je pouhým eufemismem pro globální vládu“, a že „jádrem mezinárodní finanční krize je, že máme globální finanční trhy a žádnou globální vládu zákona“. Nicméně Rachman uvádí, že jakýkoliv tlak na vytvoření globální vlády „bude bolestivým, pomalým procesem“. Pak uvádí, že klíčový problém této snahy lze vysvětlit příkladem z EU, která „utrpěla řadu ponižujících porážek v referendech, kdy plány na „ještě těsnější unii“ byly voliči odmítnuty. Obecně postupovala rychleji, když byly dalekosáhlé dohody odsouhlaseny technokraty a politiky – a pak protlačeny bez přímé zmínky voličům. Mezinárodní vládnutí má tendenci být účinné pouze tehdy, když je anti-demokratické.“⁽⁴⁰⁾

Poznámky

• [13] Andrew Gavin Marshall, Origins of the American Empire: Revolution, World Wars and World Order. Global Research: July 28, 2009; see sections, “World War Restructures World Order,” and “Empire, War and the Rise of the New Global Hegemon,” for a look at this interlocking network of think tanks.
• [14] John Stauber and Sheldon Rampton, The Father of Spin: Edward L. Bernays & The Birth of PR. PR Watch, Second Quarter 1999, Volume 6, No. 2
• [15] Andrew Gavin Marshall, Origins of the American Empire: Revolution, World Wars and World Order. Global Research: July 28, 2009; Andrew Gavin Marshall, Controlling the Global Economy: Bilderberg, the Trilateral Commission and the Federal Reserve. Global Research: August 3, 2009
• [16] Andrew Gavin Marshall, Controlling the Global Economy: Bilderberg, the Trilateral Commission and the Federal Reserve. Global Research: August 3, 2009
• [17] Zbigniew Brzezinski, Between Two Ages: America’s Role in the Technetronic Era. (Viking Press, New York, 1970), page 10
• [18] Ibid, page 12.
• [19] Ibid, page 29.
• [20] Ibid, page 97.
• [21] Ibid.
• [22] Andrew Gavin Marshall, Controlling the Global Economy: Bilderberg, the Trilateral Commission and the Federal Reserve. Global Research: August 3, 2009
• [23] Michel J. Crozier, Samuel P. Huntington and Joji Watanuki, The Crisis of Democracy. (Report on the Governability of Democracies to the Trilateral Commission, New York University Press, 1975), page 61
• [24] Ibid, page 62.
• [25] Ibid, page 71.
• [26] Ibid, pages 74-75
• [27] Ibid, page 77.
• [28] Ibid, page 93.
• [29] Ibid, pages 113-114.
• [30] Ibid, page 115.
• [31] Andrew Gavin Marshall, Forging a “New World Order” Under a One World Government. Global Research: August 13, 2009
• [32] Anne-Marie Slaughter, The Real New World Order. Foreign Affairs: September/October, 1997: pages 184-185
• [33] Richard N. Gardner, The Hard Road to World Order. Foreign Affairs: April, 1974: page 556
• [34] Ibid, page 558.
• [35] Ibid.
• [36] Strobe Talbott, America Abroad. Time Magazine: July 20, 1992
• [37] Ibid.
• [38] David Rothkopf, Superclass: The Global Power Elite and the World They are Making. (Toronto: Penguin Books, 2008), pages 315-316
• [39] Gideon Rachman, And now for a world government. The Financial Times: December 8, 2008
• [40] Ibid.

Pokračování...