Globální politické probuzení a nový světový řád, dil 1.

Poprvé v historii je téměř celé lidstvo politicky aktivováno, politicky vědomé a politicky interaktivní. Globální aktivismus vytváří vlnu usilování o kulturní respekt a ekonomickou příležitost ve světě zjizveném vzpomínkami na koloniální nebo imperiální nadvládu.⁽¹⁾

Je to v podstatě toto masivní „globální politické probuzení“, co představuje nejvážnější a největší výzvu pro organizovanou moc globalizace a globální politickou ekonomii: národní státy, nadnárodní korporace a banky, centrální banky, mezinárodní organizace, armádu, rozvědku, média a akademické instituce. Nadnárodní kapitalistická třída (TCC) či „super třída“, jak o ní mluví David Rothkopf, je globalizovaná, jako nikdy předtím. Poprvé v historii máme skutečně globální a silně integrovanou elitu. Jak elita globalizovala svoji moc, usilovala o vybudování „nového světového řádu“ globálního vládnutí a nakonec o celosvětovou vládu, zároveň globalizovala populaci.

„Technologická revoluce“ (či „technotronická“ revoluce, jak ji nazval Brzezinski v r. 1970) obsahuje dva směry geopolitického vývoje. Prvním je, že jak se technologie zdokonaluje, systémy hromadné komunikace se prudce zrychlují, a lidé světa jsou schopni spolu vzájemně neustále komunikovat a získávat přístup k informacím z celého světa. V tom spočívá potenciál – a nakonec ústřední zdroj – masivního globálního politického probuzení. Zároveň technologická revoluce umožnila elitám přesměrovat a kontrolovat společnost způsoby dříve nepředstavitelnými, což nakonec vyvrcholí globální vědeckou diktaturou, jak mnozí varovali již od prvních desetiletí 20. století. Potenciál pro kontrolu mas nebyl nikdy tak velký, jako nyní, kdy věda rozvíjí moc genetiky, biometriky, šmírování a nových forem moderní eugeniky; kdy je to implementováno vědeckou elitou vybavenou systémy psycho-sociální kontroly (používání psychologie při kontrole mas).

Co je „globální politické probuzení“?

Při odpovídání na tuto otázku bude nejlepší, když necháme promluvit samotného Zbigniew Brzezinského, protože je to jeho výraz. V r. 2009 Zbigniew Brzezinski zveřejnil článek, založený na proslovu, který poskytl akademickému časopisu v Londýně sídlícího Chatham House, International Affairs. Chatham House, dříve Královský institut mezinárodních vztahů, je britským protějškem v USA sídlícího Council on Foreign Relations, kdy oba byly založeny v r. 1921 jako „sesterské instituty“, aby koordinovaly anglo-americkou zahraniční politiku. Jeho článek „Hlavní výzvy zahraniční politiky pro příštího amerického prezidenta“ trefně analyzuje hlavní geopolitické výzvy pro Obamovu vládu v době, kdy se hlavní globální hegemonistický stát nachází na klíčové křižovatce. Brzezinski zmiňuje „globální politické probuzení“ jako „skutečně transformační událost na globální scéně“, protože:

Poprvé v lidské historii je téměř celé lidstvo politicky aktivováno, politicky vědomé a politicky interaktivní. Zbývá pouze pár kapes lidstva v nejvzdálenějších oblastech světa, které nejsou politicky ve střehu a nejsou zapojeny do politické vřavy a rozruchu, který je dnes na celém světě tak rozšířený. Výsledný globální politický aktivismus vytváří vlnu usilování o osobní důstojnost, kulturní respekt a ekonomickou příležitost ve světě bolestivě zjizveném vzpomínkami na staletí trvající cizí koloniální nebo imperiální nadvládu.⁽²⁾

Brzezinski předpokládá, že „globální politické probuzení“ je nejdramatičtějším a nejvýznamnějším vývojem v geopolitice, ke kterému kdy došlo, a „je patrné v radikálně různých formách od Iráku po Indonésii, od Bolívie po Tibet“. Jak Economist vysvětlil, „Ačkoliv Amerika se zaměřila na svoji představu toho, co lidé chtějí (demokracii a bohatství vytvořené volným obchodem a otevřenými trhy), Brzezinski poukazuje na odlišný směr: je to o důstojnosti“. Brzezinski dále tvrdí, že „celosvětová touha po lidské důstojnosti je ústřední výzvou, vlastní fenoménu globálního politického probuzení“.⁽³⁾

V r. 2005 Brzezinski napsal esej pro American Interest s názvem „Dilema posledního suveréna“, ve které vysvětluje geopolitickou krajinu, ve které se Amerika a svět nachází. Napsal, že „pro většinu států nyní suverenita hraničí s právní fikcí“ a kriticky vyhodnotil cíle zahraniční politiky a rétoriku Bushovy vlády. Brzezinski byl zaníceným kritikem „války proti terorismu“ a s ní související rétorikou, obzvláště démonizace islámu a muslimů, kteří představují jednu z nejrychleji rostoucích populací a nejrychleji se šířící náboženství na světě. Brzezinski se bojí, že to může mít celkové negativní důsledky na americkou zahraniční politiku a cíle a úsilí globální moci. Píše:

Amerika se potřebuje postavit tváří v tvář důležité nové globální realitě: že světová populace zažívá politické probuzení rozsahem a intenzitou bezprecedentní, s výsledkem, kdy se politika populismus mění na politiku moci. Potřeba reagovat na tento masivní fenomén představuje pro suverénní Ameriku historické dilema: Jaká by měla být ústřední definice globální role Ameriky?⁽⁴⁾

Brzezinski vysvětluje, že formulování zahraniční politiky založené a jediné události – teroristických útocích z 11. září – jak legitimizovalo nezákonná opatření (mučení, zrušení habeas corpus atd.), tak přimělo a pacifikovalo občany, aby akceptovali „globální válku proti terorismu“, válku bez konce. Rétorika a emoce vlastní této globální zahraniční politice vytvořily vlnu patriotismu a pocitu spásy a odplaty. Takže Brzezinski vysvětluje:

Neexistovala žádná potřeba být přesnější ohledně toho, kdo teroristé skutečně jsou, odkud přišli, nebo jaké historické motivy, náboženské zaujetí nebo politické rozhořčení zaměřily jejich nenávist vůči Americe. Terorismus tak nahradil sovětské jaderné zbraně coby základní hrozbu, a teroristé (potenciálně všudypřítomní a obecně identifikovaní jako muslimové) nahradili komunisty coby všudypřítomné zloduchy.⁽⁵⁾

Brzezinski vysvětluje, že tato zahraniční politika, která zažehla anti-amerikanismus na celém světě, obzvláště v muslimském světě, který byl hlavní cílovou populací „teroristické“ rétoriky, v podstatě dále roznítila „globální politické probuzení“. Brzezinski píše:

Ústřední výzvu naší doby nepředstavuje globální terorismus, ale spíše zintenzivňující se turbulence způsobené fenoménem globálního politického probuzení. Toto probuzení je sociálně masivní a politicky se radikalizuje.⁽⁶⁾

Toto „globální politické probuzení“, píše Brzezinski, zatímco je jedinečné svým dnešním globálním rozsahem, tak má původ v myšlenkách a činech francouzské revoluce, která hrála klíčovou roli při „transformaci moderní politiky prostřednictvím objevení se sociálně silného národní vědomí“. Brzezinski vysvětluje vývoj „probuzení“:

Během následných 216 let se politické probuzení šířilo postupně, ale neúprosně, jako inkoustová kaňka. Evropa roku 1848, a obecněji nacionalistická hnutí konce 19. a začátku 20. století, odrážela novou politiku populistických vášní a rostoucí masové aktivity. Na některých místech tato kombinace obsahovala i utopický manichaenismus, pro který byla bolševická revoluce r. 1917, uchopení moci fašisty v Itálii v r. 1922 a zmocnění se státu německými nacisty v r. 1933 startovní základnou. Politické probuzení zachvátilo také Čínu, kde to rozpoutalo občanský konflikt trvající desítky let. Anti-koloniální nálady zachvátily Indii, kde taktika pasivního odporu účinně odzbrojila imperiální nadvládu, a po druhé světové válce anti-koloniální politický rozruch na dalších místech ukončil zbývající evropská impéria. Na západní polokouli Mexiko zažilo první náznaky populistického aktivismu již v 60. letech 19. století, což nakonec vedlo k mexické revoluci na počátku 20. století.⁽⁷⁾

To nakonec znamená, že – bez ohledu na konečné výsledky minulých probuzení – je pro tento koncept „politického probuzení“ ústřední populace – lidé – která získá politické a sociální vědomí, a následně se zúčastní masivních politických a sociálních akcí, s cílem vytvořit velký posun či změnu, nebo revoluci, v politické, sociální a ekonomické sféře. Tudíž žádná sociální transformace nepředstavuje větší nebo přímější výzvu pro zavedené a centralizované mocenské struktury – ať již svoji povahou politické, sociální nebo ekonomické. Brzezinski dále vysvětluje vývoj „globálního politického probuzení“ v moderní době:

Není žádným přeháněním tvrdit, že nyní, v 21. století, je populace většiny rozvojového světa politicky neklidná a na mnoha místech vřou nepokoje. Je to populace, akutně si vědomá sociální nespravedlnosti v bezprecedentní míře, a často rozzlobená vnímaným nedostatkem politické důstojnosti. Téměř univerzální přístup k rádiu, televizi a stále více k internetu vytváří komunitu sdíleného vnímání a řevnivosti, která může být aktivována a nasměrována demagogickým nebo náboženským zápalem. Tyto energie transcendují suverénní hranice a představuj výzvu jak pro existující státy, tak rovněž pro existující globální hierarchii, na jejímž vrcholu stále trůní Amerika.⁽⁸⁾

Brzezinski vysvětluje, že několik hlavních oblastí „globálního politického probuzení“, jako Čína, Indie, Egypt, Bolívie, muslimové na Středním východě, severní Afrika, jihovýchodní Asie, a stále více Evropa, jakož i indiáni v latinské Americe, „stále více definují to, co si přejí, v reakci na to, co vnímají jako nepřátelský dopad z vnějšího světa. Různým způsobem a v různé míře intenzity mají odpor ke statutu quo, a mnozí z nich mohou být snadno zmobilizování proti externí moci, které jak závidí, tak ji vnímají jako sobecky trvající na statutu quo“. Brzezinski se podrobněji zabývá specifickou skupinou, tímto probuzením zasaženou nejvíce:

Mládež třetího světa je obzvláště nepokojná a rozzlobená. Demografická revoluce, kterou představují, je tak politickou časovanou bombou rovněž. S výjimkou Evropy, Japonska a Ameriky rychle rostoucí demografická skupina lidí ve stáří 25 let a mladších vytváří obrovskou masu netrpělivých mladých lidí. Jejich mysl byla zasažena zvuky a obrazy vycházejícími zdaleka, které zintenzivňují jejich nespokojenost s tím, co je k dispozici. Jejich potenciální revoluční vůdci se mezi mnoha miliony studentů koncentrovaných často v intelektuálně pochybné „terciární úrovni“ vzdělávacích institucí rozvojových zemí velmi pravděpodobně objeví. V závislosti na definici terciární vzdělávací úrovně je v současné době na světě mezi 80 a 130 miliony „vysokoškolských“ studentů. Pocházejíc obvykle ze sociálně nejisté nižší střední třídy a zachváceni pocitem sociální potupy představují tyto miliony studentů potenciální revolucionáře, již napůl mobilizované ve velkých kongregacích, propojených internetem a nacházející se na místech, ze kterých mohou ve větším měřítku zopakovat to, co se odehrálo v Mexico City nebo na náměstí Tieananmen. Jejich fyzická energie a emocionální frustrace jen čekají na impulz, vytvořený nějakým důvodem nebo vírou nebo nenávistí.⁽⁹⁾

Brzezinski tak předpokládá, že pro vypořádání se s touto novou globální výzvou“ pro zavedenou moc, obzvláště pro národní státy, které se nedokážou dostatečně vypořádat se stále více nepoddajnou populací a populistickými požadavky, je třeba „stále větší nadnárodní kooperace, aktivně prosazované Spojenými státy“. Jinými slovy, Brzezinski upřednostňuje stále větší a širší „internacionalizaci“, což není nijak překvapivé, vezmeme-li v úvahu to, že položil intelektuální základy Trilaterální komise. Vysvětluje, že „demokracie jako taková není trvalým řešením“, protože může být překonána „radikálně rozčileným populismem“. To je vskutku nová globální realita:

Politicky probuzené lidstvo baží po politické důstojnosti, kterou může demokracie povznést, ale politická důstojnost také zahrnuje etnické nebo národní sebeurčení, náboženské sebeurčení, a lidská a sociální práva, to vše ve světě, který si je nyní akutně vědom ekonomických, rasových a etnických nerovností. Usilování o politickou důstojnost, obzvláště prostřednictvím národního sebeurčení a sociální transformace, je součástí pulzu prosazení se neprivilegovaných světa.⁽¹⁰⁾

Tudíž, píše Brzezinski, „účinná odpověď může přijít pouze od sebejisté Ameriky, skutečně oddané nové vizi globální solidarity“. Jde o to, že abychom se vypořádali s rozhořčením způsobeným globalizací a globálními mocenskými strukturami, svět a Amerika musí rozšířit a institucionalizovat proces globalizace, a to ne prostě jen v ekonomické sféře, ale rovněž v sociální a politické. Tvrdit, že odpovědí na tento problém je rozšíření a posílení systémových problémů, je, při nejmenším, pokřivená logika. Nelze hasit oheň přiložením dalšího paliva.

Brzezinski dokonce napsal, že: „Řekněme si rovnou, že nadnárodnost nesmí být zaměňována za světovou vládu. Dokonce i kdyby to bylo žádoucí, lidstvo není na světovou vládu ani zdaleka připraveno, a Američané ji zcela jistě nechtějí.“ Místo toho, tvrdí Brzezinski, musí hrát Amerika ústřední roli při vytváření systému globálního vládnutí, kdy „bude formovat svět, který je definován méně fikcí státní suverenity, a více realitou rozšířené a politicky regulované vzájemné závislosti“.⁽¹¹⁾ Jinými slovy, nikoliv „globální vláda“, ale „globální vládnutí“, což je prostě jen rétorická hříčka, protože globální vládnutí“, bez ohledu na to, jak se překrývajícím způsobem, sporadicky a nesoustavně prezentuje, je v podstatě klíčovým krokem a nezbytným přechodem směrem ke skutečné globální vládě.

Takže rétorika a realita „globální války proti terorismu“ ve skutečnosti dále rozněcuje „globální politické probuzení“, coby protichůdné tendence při řešení této otázky. V r. 2007 Brzezinski americkému senátu řekl, že „válka proti terorismu“ je „mytická historická historka“⁽¹²⁾, či, jinými slovy, naprostá fikce.

Poznámky

• [1] Zbigniew Brzezinski, The Global Political Awakening. The New York Times: December 16, 2008
• [2] Zbigniew Brzezinski, “Major Foreign Policy Challenges for the Next US President,” International Affairs, 85: 1,⁽²⁰⁰⁹⁾, page 53 (emphasis added)
• [3] AFP, A new brain for Barack Obama. The Economist: March 14, 2007
• [4] Zbigniew Brzezinski, The Dilemma of the Last Sovereign. The American Interest Magazine, Autumn 2005
• [5] Ibid.
• [6] Ibid.
• [7] Ibid.
• [8] Ibid.
• [9] Ibid.
• [10] Ibid.
• [11] Ibid.
• [12] Michael Collins, Brzezinski: On The Path To War With Iran. Global Research: February 25, 2007

Pokračování...