Volby – zpráva o stavu společnosti

Při vlastním hodnocení voleb a jejich výsledků je možné se na věc podívat z několika možných úhlů pohledu.

Pravděpodobně nejzřetelnější je hodnocení z pohledu role médií. Myslím, že opravdu soudný člověk, který se o věc hlouběji zajímá, může jen obtížně odmítnout názor, že vládnoucímu systému se říká oprávněně médiokracie. Role médií se zdá pro výsledky voleb zcela rozhodující. V podstatě se to dá formulovat i tak, že o výsledcích voleb rozhodují především média. Potlačení ODS a ČSSD a umělé vytvoření nových stran a jejich protlačení do parlamentu s velkým počtem poslanců je tak evidentní, že to už snad ani nikdo nepopírá. Jediným elementem dlouhodobě odolným proti tlaku médií jsou přívrženci KSČM. Ostatně kdyby nebyli odolní, tak už dávno KSČM poslance v parlamentu nemá.

Nová je však ta až zarážející míra negativity. Princip strašení není nový prvkem a je používaný (a úspěšně) víceméně na celém světě, ale „porážka“ (uvozovky jsem použil proto, že sice vyhrála ČSSD, ale jednalo o vítězství, pro které se používá označení Pyrrhovo) ve volbách je spíše množstvím špíny navršené na poražené, než čímkoliv jiným. Každému, kdo je alespoň trochu v obraze (obdobně vypovídají i na toto téma prováděné průzkumy veřejného mínění, které by ale byly další samostatnou podkapitolou tématu médiokracie), je jasné, že skutečné volební programy (ne jejich obraz podávaný médii) hrají roli opravdu minimální. A ani není nutné se věnovat jejich předpokládatelnému nedodržování po volbách. Stačí nekydat špínu na „charismatické“ (i když osobně jejich charisma nejsem schopen ani zahlédnout) vůdce protěžovaných politických stran a úspěch ve volbách je téměř zaručen.

Jestliže bych tedy měl zjednodušeně označit vítěze ve volbách, tak jím je jednoznačněmédiokracie. Myslím, že o tom není třeba nijak zvlášť pochybovat. To mě přivádí opakovaně k závěru, že k probuzení lidí a k radikálním změnám v jejich myšlení může dojít pouze při zásadní změně informování veřejnosti. Je však nutno chápat médiokracii nejen jako působení novin, časopisů, televize či rozhlasu, ale v širokém slova smyslu, tj. včetně filmů, internetu, videoher, populární hudby i dalších forem umění apod.

Při hodnocení výsledků voleb lidmi v různých diskuzích na internetu mě zaujala jedna tendence, a to odsuzování mladé generace (orientačně 18 – 30 let) za to, jak podlehla mediálnímu tlaku a volila TOP 09. Ti, kteří tuto generaci odsoudili za jejich nevzdělanost, neinformovanost až hloupost, si pravděpodobně při psaní svých diskusních příspěvků neuvědomovali, že my (raději bych sice napsal oni tak, jak je dobrým zvykem, ale nemohu se bez uzardění vyloučit z příslušnosti k jedné generaci) jsme tuto generaci vychovali, a že my jsme odpovědni za stav jejich vzdělanosti a informovanosti a dokonce i bohužel za stav této společnosti v současné době. Takže jestli je někdo oprávněn k výčitkám, je to spíše tato mladá generace.

Druhým relativně jednoznačným závěrem je to, že se ve volbách projevila touha lidí po změně. Vysoký nárůst preferenčních hlasů je toho jednoznačným důkazem, zejména v případech, kdy lidé nevěděli koho volit a volili tak zvaně nejmenší zlo, což znamená, že volili stranu, která jim nejméně vadila a u které předpokládali, že se dostane do parlamentu a pak zakroužkovali kandidáty ze spodních míst kandidátky. Výrazná nespokojenost lidí se stavem politiky, ale i s celkovým stavem společnosti se zatím (slovo zatím silně zdůrazňuji) v celospolečenském měřítku projevuje pouze touto formou. Dá se však předpokládat, že u této formy nezůstane, zejména proto, že změny k lepšímu (míněno pro většinu společnosti a ne pro úzký okruh „vyvolených“) se v horizontu dvou či tří let, pokud nedojde k radikální změně, nedají očekávat.

Třetí a možná pro někoho již ne tak jednoznačný závěr je konstatování, že většina lidí víceméně nevidí žádnou pozitivní variantu vývoje budoucnosti. Není to prostě jen o tom, že by lidé z nouze volili menší zlo. To je o tom, že nemají koho volit, protože žádná strana nemá pozitivní vizi. On také nikdo v mainstreamových médiích žádnou pozitivní vizi ani nepředkládá a mám dojem, že ani není žádný zájem takovouto vizi tvořit a překládat davu.

Lidé chtějí změnu, protože cítí, že změna je nezbytná, ale v podstatě víceméně nemají žádnou představu, jakou změnu chtít. Popravdě řečeno ani žádná z politických stran nenabízí pozitivní vizi budoucnosti. Diskreditace myšlenky spravedlivého uspořádání společnosti vzhledem ke zkušenostem s reálným socialismem je příliš silná a zcela nepochybně také stále účinně vyživovaná médii a zmanipulovanými lidmi. Tak zvaná „Cesta udržitelného rozvoje“ je obsahově naplněna vágními formulacemi, které kromě toho, že bychom měli dělat vše „lépe a radostněji“, vlastně ani žádnou komplexní vizí není.

Nejen Česku, ale dalo by se říct, že celému světu chybí vize lepší budoucnosti. Ze všech stran je slyšet, že systém se přežil, ale žádná politická strana nepředkládá ucelenou vizi systému nového. Dokonce ani komunistické strany nemají ve svých dlouhodobých programech tuto vizi. Jedině snad teoretici, kteří jsou velmi volně a poměrně nepřesně zastřešováni názvem New Age, předkládají své vize budoucnosti a jsou s nimi také jako s naprostými utopiemi posíláni v lepším případě do blázince, na čemž mají opět mainstreamová média svojí velkou zásluhu. Nevím (což neznamená, že neexistuje) o takové politické straně (existující alespoň v povědomí širší veřejnosti), která by měla některou z těchto vizí ve svém programu.

Absence pozitivních vizí společnosti je obzvlášť zarážející u většiny mladých lidí. Pokud dnes někdo přijde s pozitivní vizí budoucnosti je označen buď za komunistu, blázna, náboženského blouznivce nebo v lepším přídě za utopického snílka.

Negativní informace a s nimi spojené negativní emoce jsou hlavním bodem všech zpráv a negativní nálada a emoce jsou stavem současné společnosti. Dokonce ve větší míře, než tomu bylo v minulosti, přestože stav Euroatlantické civilizace je v relativně lepším stavu než před 20 či 30 lety, minimálně z pohledu vývoje technologií a jejich použití v běžném životě, což ovšem nijak nevypovídá o pocitu spokojenosti s vlastním životem. K tomu přispívají všechny možné i nemožné médii nám předkládané negativní vize budoucnosti jako např. globální oteplování či ochlazování, kosmické katastrofy, přelidnění Země, přepólování Země, elektromagnetický impuls ze Slunce zničující většinu elektroniky a vracející tak lidstvo někam do středověku (novinka NASA pro rok 2013) apod.

Osobně nevěřím na náhody a už vůbec ne na „globální“ náhody. Proto rozhodně nepovažuji za náhodu, že v posledních 20 letech byly natočeny a uvedeny do kin sci-fi filmy s takřka výlučně negativní vizí budoucnosti (nepříliš odlišná situace je i v oblasti literatury). Jedinou mně známou významnou výjimkou je seriál Startrek. Jinak se jedná o katastrofické, post-katastrofické či jinak negativní vize budoucnosti. Protože filmový průmysl je jednoznačně aktivní složkou (a služkou) médiokracie, není pravděpodobné, že se jedná o náhodu, ale o záměr. Co považuji za nutné zdůraznit, je skutečnost, že negativita vizí budoucnosti vysoce překonává i nepříliš ideální současnost euroatlantické civilizace (nazíráno ovšem z pohledu jejího prostého příslušníka).

Po tomto konstatování, které by nemuselo být obecně rozporné, zbývá velmi zajímavá otázka „proč“, nebo také Cui bono (v čí prospěch). Nadhodím dvě hypotézy, které se ovšem vzájemně nijak nevylučují, ale spíše doplňují.

Za prvé – líčením pochmurné budoucnosti je nám jaksi naznačováno, jak se vlastně máme dobře a jsme ovlivňováni směrem ke spokojenosti se současným uspořádáním a stavem společnosti.

Za druhé – líčení takové budoucnosti, která je do určité míry plánována. Účelem předkládání obrazu pro většinu lidí negativní budoucnosti je přivyknutí lidí na takovouto variantu budoucnosti a jejich znecitlivění vůči ní, což by mělo mít za následek zmenšení odporu vůči přijetí této pro většinu lidí negativní budoucnosti (například NWO, kontrola mysli a ostatní prvky systému Big Brother).

Součástí těchto negativních vizí budoucnosti (všeobecného nedostatku pro většinu) je snaha už nyní postavit proti sobě jednotlivé vrstvy lidí jako vzájemně si konkurující a přičiňující se z pohledu skupiny druhé o nedostatek ve skupině první. Toho zneužívají politické strany a snaží se jednotlivým skupinám podsunout myšlenku, že hájí jejich zájmy.

Médiokracie jako systém ovlivňování a kontroly mysli je dle mého názoru doplňován i dalšími formami jako jsou všechny druhy umění (není míněn vlastní tvůrčí proces), zejména nové formy tak zvané populární hudby, ale i oblast módy a sportu.

V oblasti módy jsou to například druhy oblečení doslova deformující lidské tělo. Nápadné jsou v současné módě rovněž převládající temné barvy. Možná jsem měl smůlu, ale pokud jsem si v poslední době kupoval sportovní oblečení jako například tenisky, tenisové šortky, boty na běžky, tak mě překvapilo výrazné převládání černé či šedé barvy. Totéž u pánského oblečení.

V oblasti sportu jsou to například tendence k povolování čím dál tím agresivnějšího a hrubějšího napadání soupeře a objevují se stále nové druhy hrubějších kontaktních a adrenalinových sportů. Možná by se to dalo zahrnout pod společný pojem – vědomá morální devastace a hrubnutí společnosti.

Jsem zvědav, kdy si novináři mainstreamových médií konečně uvědomí, že si pod sebou řežou větev. Role užitečných idiotů v určité době skončí. Žádný autokratický režim, kterým by NWO nepochybně bylo, nepotřebuje velké množství novinářů a nezávislé už vůbec ne. Potřebuje pouze přežvykovače prefabrikovaných zpráv. Troje celonárodní noviny jako poměrně nedávno budou opět stačit.

Během dvou, tří let dojde k podstatné změně. Je to můj úhel pohledu, který nikomu nevnucuji, ale jsem přesvědčen, že k ní určitě dojde a že se bude jednat o změnu revoluční. Otázkou zůstává, o jakou změnu se bude jednat. Jednou z mnou předpokládaných variant vývoje, který změně bude předcházet, je, že skončí informační embargo, což může být z více důvodů.

Pak se lidé dozvědí, jak byli téměř ve všech oblastech ovládáni lžemi a polopravdami. Je možné, že u mnoha lidí to bude mít za následek, že pak už nebudou nějaký čas věřit ničemu. Problémem zůstává, že pokud zjistíme, že určitá informace je lež či omyl, ještě to neznamená, že automaticky poznáme pravdu.