Až na Vondru dobrý

Když se na kongresu ODS dostala na post prvního místopředsedy nečekaně Miroslava Němcová, sálem projela vlna údivu. Takový ´mazec´ nikdo nečekal, tím spíše ne mé pesimistické já.

Pak už šlo vše jako na drátku. „Hrdina“ kongresu René Franěk vzal kmotrům vítr z plachet, když navrhl pokračovat ve volbě řadových místopředsedů bez přestávky (a tudíž bez možnosti narychlo sestavit alternativní hlasovací koalice, kterými by kmotři zachránili, co se dalo), Petr Nečas ukázal prstem na své vyvolené a kongres mu je posvětil.

ODS tak uplynulý víkend ukázala snahu a skoro by se jí dalo věřit, že to s bojem o zpětné získání důvěry voličů myslí vážně. S takovým výsledkem, který kongres odhlasoval, se totiž už dá pracovat. A strana může znovu aspirovat na dominantní pravicovou sílu.

Pro konzervativce roky deprimované topolánkovským podřezáváním kořenů musí po tomto víkendu svítat naděje. Nečas sám je konzervativec tělem i duší, a jak správně poznamenal Jan Zahradil, též nejsečtělejším členem ODS hned po Václavu Klausovi. Ideje tak možná zase převezmou kontrolu nad politikařením a kšeftíky.

K ruce bude mít Nečas Miroslavu Němcovou, další Klausovi blízkou političku. Je jedno, jaký hlasovací mechanismus ji na kongresu vynesl vzhůru, důležité je, že tam je. Vztahy s Hradem by se tak konečně mohly vrátit k normálu a jedovatá slina, vyplivnutá Mirkem Topolánkem v závěrečné zprávě na prezidenta Klause, tak možná bude skutečně poslední zlomyslností ODS vůči svému zakladateli.

Spolu s Němcovou jsou dalšími Nečasovými blízkými spojenci dva euroskeptičtí poslanci Evropského parlamentu Ivo Strejček (stejně jako Němcová z Vysočiny) a Hynek Fajmon. Je potěšením sledovat, jak politici, kteří byli za Topolánka ostrakizováni a vysmívaní a kterým vedení – coby posledním spojnicím s klausovskou érou – házelo klacky pod nohy, jsou nyní naopak v centru dění a budou mít na politiku ODS dříve odpíraný vliv. Poslední budou prvními, dalo by se říci.

Je otázka, jak se budou profilovat zbylí místopředsedové, kteří jsou spíše považováni za topolánkovce, i když takové označení zřejmě v éře post-topolánkovské už jakýkoli smysl ztrácí. Zvláště zajímavé bude pozorovat Pavla Drobila, kterého si před časem sám Topolánek vybral jako možného korunního prince ODS. Za tím něco bude…

Jediným zklamáním tak může být jen Alexandr Vondra. Člověk, který do ODS nepatří, a který tam podle mého ani ze svého vlastního přesvědčení není. Je tam spíše s určitým úkolem.

Nejde ani tak o to, že to je bývalý Topolánkův spojenec, který pak neváhal do Topolánka kopnout a včas se přilísnout k novému vedení (Petr Nečas by neměl být překvapen, až i jemu Vondra, aspirující na křeslo předsedy ODS, plivne časem do tváře). Mnohem spíše jde ale o jeho myšlenkové zázemí, které vychází z havlismu, a o jeho vazby na rockefellerovské elity skrze Trilaterální komisi. Člověk, který se zničehonic objevil v ODS za éry Mirka Topolánka, stal se senátorem, na čas ministrem zahraničí a poté ministrem pro evropské záležitosti, a původní hodnoty ODS pomáhal vnitřně rozkládat, nyní posílil – je pevnou součástí vedení, místopředsedou, který na kongresu získal nejvíce hlasů. A nejspíše bude i ministrem v nové vládě. To není dobrá zpráva.

Při vší úctě k Miroslavě Němcové nesdílím totiž její optimismus, ve kterém tvrdí, že Vondra už není vnímán jako ´pravdoláskař´ nebo ´havlovec´. Možná tak není vnímán, ale navždy jím zůstane. Myslet si opak je podobně naivní, jako si myslet, že Milana Jančíka opustí jeho kmotrovství nebo že se Petr Nečas začne oblékat do fialového trička a fotit pro časopis Lui.

Alexandr Vondra, muž, označovaný v ODS za „náplavu“, protože do ní vstoupil v roce 2006 (navíc až poté, kdy už měl jisté své funkce senátora a ministra), zapadá do topolánkovské gardy jen svou nabubřelostí a chamtivostí po funkcích.

Tu lze dokládat na mnoha případech. Vondra se například neštítil plazit se k ČSSD, aby ho podpořila na eurokomisaře. Jiří Paroubek a jeho lidé o tom ví své. A nyní klidně vezme i ministerstvo zemědělství, když na něj nezbyde žádné lukrativnější. Funkce je funkce.

Byl to navíc právě Vondra, který se zasloužil o to, aby ODS pomohla schválit Lisabonskou smlouvu. Pro Lisabon hlasoval i Petr Nečas, ale zvednutá ruku Nečasova není totéž jako Vondrovo zákulisní vyjednávání, aby smlouva v dříve euroskeptické straně našla potřebnou většinu. Tento škraloup by Vondrovi neměl být nikdy prominut.

O Vondrovi se také v politických kuloárech vážně mluví jako o „americkém agentovi“. Stačí se podívat na jeho životopis, na jeho aktivity, spolky, které založil. Hned je jasné, odkud vítr fouká. Jeho dosavadní politické kroky takové pochybnosti nevyvrací – spíše naopak.

Vondrova podpora amerického radaru může také některým lidem připadat sympatická. Ale sundejme si z očí romantické brýle. Jen pro lásku k USA nebude nikdo nasazovat svou politickou kůži na trh. Umím si představit, že Topolánek, Schwarzenberg a Vondra mohli být zlobbovaní americkou stranou příslibem provizí, když se „to“ podaří. Inu, nepodařilo se.

Vondra si možná zachovává klukovskou vizáž, díky které by mu nikdo nehádal kšefty a vlastní obohacování, jako některým jiným členům ODS, kterým to přímo kouká z očí. Těžko říci. Od několika lidí z ministerstva zahraničí ale vím, co je zač ta „pravdoláskovská klika“, která od počátku Černínský palác ovládá. Kolik známostí si Vondra na ministerstvo přivedl, jak z tehdejších mladic udělal dnes mocné diplomatky, které vládnou ministerstvu tvrdou rukou a za kterými se nese nepříjemný odér kauz a neprůhledností. Nevím, jak Vondra, ale „jeho“ ženy na ministerstvu tedy žádné světice nejsou.

Nezapomenutelné je i Vondrovo chování poté, co padla Topolánkova vláda uprostřed českého předsednictví Radě EU. To bylo hysterie a plivání špíny na prezidenta, který podle Vondry za vším stál. Saša se choval, jako když mu sebrali bábovičky.

Pak tu máme ještě slavné klánovické golfové setkání, kam Vondra pár týdnů před volbami sezval vybranou část občanských demokratů. Nápad mu pak u některých spolustraníků, kteří nebyli pozváni, přitížil, ale Vondra ho vysvětluje průpovídkami o tom, jak byl veden ušlechtilou snahou dát dohromady novou důvěryhodnou ODS. Co když to ale bylo úplně jinak? Co když Vondra celou věc dělal pro sebe? Spekuloval s tím, že ODS prohraje, půjde do opozice a ve straně dojde k dalším personálním změnám ve vedení a on už si připravoval potenciální spojence pro ukojení svých ambicí?

Vondra si delegáty kongresu získal svým důrazem na to, že za svobodu bojuje už od roku 1987. Ano, zdá se, že ono magické slůvko ´chartista´ i po dvaceti letech zabírá, třebaže Charta byla od počátku (čest nic netušícím poctivým výjimkám) řízenou aktivitou StB, plnou agentů a kovaných komunistů. Večírky chartistů se často nesly ve znamení alkoholových orgií, nezávazného sexu a bohémství, o čemž by mohl vyprávět i Vondra. Charta získávala neskutečné peníze od nic netušících zahraničních sponzorů, které končily v rukou komunistů a na zmíněných mejdanech. Povedený spolek pak byl zásobárnou kádrů, čekajících na zinscenovaný převrat, aby pak obsadily klíčové pozice nově se utvářejícího režimu. Pane Vondro, o Chartě bych, být Vámi, pomlčel. Této legendě už zde lidé totiž moc nevěří.

Místo kasání se tím, jak kdysi bojoval za svobodu, by měl Vondra ukázat, co umí nyní a jak za svobodu bojuje dnes. Moc toho totiž zatím nepředvedl a to je svoboda v podobném ohrožení, jako kdysi, ne-li ve větším. Zatím se totiž Vondra pochlubil jen vyjednáním mnichovanské Lisabonské smlouvy, podlézáním Němcům (Collegium Bohemicum), Američanům (radar) a korporativisticko-fašistickým elitám (Bilderberg, Trilateral Commision).

Dotaz editora

Mohl by mi někdo, kdo tomu rozumí, vysvětlit, jak je možné, že Vondra je neodstranitelný? Kdo ho pořád volí? Vondra přežil Havla, přežije Klause, přežije patrně i dalšího prezidenta. Přežil několik premiérů z obou hlavních stran. Politici přicházejí a odcházejí, jen Vondra se drží jako to pověstné h&*@o košile. Copak se na něj volební období nevztahuje? Není ve volené funkci?