Kolabující západní způsob života

To, že lidské bytosti zdá se nejsou schopny vyřešit své nejpalčivější problémy, je příliš zjevné a dobře známé, aby si to zasloužilo další zmínky; že většina problémů, které lidské bytosti zdá se nejsou schopné řešit, je způsobena samotnými lidskými bytostmi, si zmínky zaslouží, ale mluví se o tom málokdy.

To, že lidské bytosti jednají tak, jakoby se musely vypořádávat s problémy, jejichž příčiny jsou mimo lidskou kontrolu, nestačí. Cyklóny, zemětřesení, sopečné erupce, sucha a záplavy nejsou evidentně dostatečně závažné, aby to upoutalo lidskou pozornost. Tyto problémy musí být očividně doplněny námi vytvořenými katastrofami, abychom naši mysl udrželi zaměstnanou. Ale většině člověkem způsobených problémů by se bylo možné vyhnout pomocí pečlivé a kompletní analýzy nápadů, které jsou-li realizovány, mají strašlivé důsledky.

Časem ověřené a účinné způsoby analýzy problému byly známy po staletí. Rene Descartes vydal svá Pravidla pro řízení lidstva kolem roku 1627 a Rozpravu o metodě v r. 1637. John Stuart Mill vydal své Metody ve svém System of Logic v r. 1843. Matematická metoda známá jako redukce ad absurdum byla používána matematiky a filosofy v celé historii již od dob klasické antiky, stejně jako metoda známá jako protipříklad. A analýza hlavní příčiny je vysoce rozvinutou metodou, často používanou v informatice a na jiných místech. Je nicméně dosti podivné, že dokonce i dobře vzdělaní Američané si zdá se nejsou jakékoliv z těchto analytických technik vědomi, a když se pokusí analyzovat myšlenky, jsou tyto pokusy jen zřídka prováděny logicky, nebo až k jejich konečným důsledkům. Američané zřídka „sledují argumenty, ať je dovedou kamkoliv“; dokonce i ti, co jsou v analýze dobří, často přestanou, když narazí na něco, co vypadá zajímavě.

John B. Judis nedávno publikoval v New Republic stať, ve které shrnuje některá tvrzení Roberta Brennera, ekonomického historika UCLA. Judis píše:

„Brennerova analýza současného propadu může být zhuštěna na celkem jednoduchou pointu: že podkladová příčina stávajícího propadu spočívá v „reálné“ ekonomice soukromé výroby zboží a služeb, spíše než ve finančním sektoru, a že současná nápravná opatření – od vládních výdajů po snižování daní a finanční regulaci – nepovedou k tomu robustnímu růstu a zaměstnanosti, kterému se Spojené státy těšily po druhé světové válce a kraťoučce koncem 90. let. Tato nápravná opatření neuspějí, protože se nedostanou k tomu, co způsobilo zpomalení reálné ekonomiky: globální nadbytečná kapacita ve výrobě obchodovatelného (sic) zboží. Globální nadměrná kapacita znamená, že světový průmysl je schopen vyrábět mnohem více oceli, bot, mobilních telefonů, počítačových čipů a automobilů (mimo dalších věcí), než jsou světoví spotřebitelé schopni a ochotni spotřebovat.“

Proč to stojí za zmínku je obtížné pochopit. Nadprodukce byla vždy spojována s ekonomickým propadem, a k takovým propadům docházelo s takovou pravidelností, že ekonomové je začlenili do teorie, která eufemisticky nazývá konjunktury a propady „obchodním cyklem“. Otázkou, kterou je třeba položit, je: „Co způsobuje nadprodukci?“ a odpovědí je industrializace (mnohem lepší odpovědí je technologická dividenda – p.p.).

Průmyslová revoluce začala v Anglii kolem r. 1780. Přeměnila Anglii z ekonomiky manuální práce a tažných zvířat na ekonomiku založenou na strojích. Ale tato změna v primárním režimu ekonomické aktivity nebyla pouze ekonomická; změnilo to celou kulturu, a ne nutně k lepšímu. Nějakým způsobem byl změněn každý aspekt života.

Mnozí uvádějí zvýšení GDP na hlavu jako důkaz výhod revoluce, ale GDP je chabým měřítkem prospěchu. Měří pouze celkový objem ekonomických transakcí v peněžním vyjádření, a opomíjí účinky ekonomické aktivity na kvalitu lidského života.

Průmyslová revoluce je z velké části zodpovědná za růst moderních měst, protože do nich migrovala spousta lidí ve snaze najít si práci. Tito lidé přebývali převážně ve slumech, kde byly nemoci, obzvláště cholera, tyfus, tuberkulóza a neštovice, šířeny kontaminovanou vodou a dalšími prostředky. Nemoci dýchacího traktu se u horníků staly běžné. Nehody v továrnách byly pravidelné. V r. 1788 byly dvě třetiny pracovníků v přádelnách děti; ty byly také zaměstnány v uhelných dolech. Henry Phelbs Brown a Sheila V. Hopkins tvrdí, že převážná část populace trpěla závažným poklesem životní úrovně. Ačkoliv život v předindustriální Anglii nebyl jednoduchý, pro mnohé byl lepším, než pracovat v továrnách a uhelných dolech.

Další důsledky revoluce jsou závažnější – řemeslníci ztratili svoji práci. Průmyslová revoluce koncentrovala práci do přádelen, továren a dolů, ale pracovníci v průmyslu nemohli nikdy zažít pocit uspokojení a hrdost, jako řemeslníci u svých výtvorů. Řemeslo je duševně stimulující a kreativní aktivitou; obsluhovat stroj ne. Nejlepší řemeslníci byly proslavení jako umělci. Někteří jsou známí dodnes: Thomas Chippendale a George Hepplewhite, například. Základní pevnost křesel Windsorů nebyla v továrně nikdy reprodukována. Ručně vyrobený textil, perské koberce, dokonce i ručně vyrobené hračky jsou proslaveny svým uměleckým provedením. Dnes se hrdost a uspokojení omezuje pouze na koníčkáře, jako výšivkáře, ale nikdy se nedostavuje u pracovníků v průmyslu. Průmyslová revoluce degradovala život člověka na statut pouhého uhlí. Lidé se stali palivem pro stroje. Lidé jsou kupováni levně a používáni, dokud se nestanou nepotřebnými, a pak jsou vyhozeni jako struska. Individualita, talent, představivost, původnost – nejlepší atributy lidské bytosti – jsou potlačovány do té míry, že jim hrozí zánik. Průmyslová revoluce vysála z lidstva lidskou rasu; lidé se stali věcmi.

Ale revoluce dala Anglii dočasnou ekonomickou výhodu, podle měřítek ekonomů. Nadměrná produkce, tj. produkce nespotřebovávaná doma, mohla být exportována, a bohatství Anglie mohlo být zvýšeno tím, že se kupovalo (dováželo) levně a prodávalo (vyváželo) draze. To fungovalo – po určitou dobu, ale nikdy ne hladce.

Průmyslová revoluce se rychle rozšířila do Belgie, Francie, Spojených států, Japonska, alpských zemí, Itálie a na další místa. Jak se šířila, objem nadbytečných výrobků, který bylo třeba exportovat, rostl a rostl, a řady potenciálních zahraničních spotřebitelů řídly a řídly. Protože obchodování vývozů za dovozy za stejnou hodnotu není velkou ekonomickou výhodou (ekonomové to měří), mezinárodní ekonomika se nutně rozdělila na čisté vývozní země, které se obohacují, a čisté dovozní země, které jsou ožebračovány a stále méně schopné si moct dovozy dovolit. Systém musí být zalátán, jinak by se stroje zastavily. Většinu práce ekonomů od poloviny devatenáctého století představuje vyvíjení záplat pro tento kolabující systém. Komparativní výhoda, kreativní destrukce, volný obchod, keynesiánské stimuly, a dokonce i sociální programy (které by nebyly potřeba, pokud by ekonomika poskytovala lidem vše potřebné) jsou pouhými pokusy, jak zazáplatovat systém, aby mohly stroje dále běžet.

Průmyslníci brzy zjistili, že pokud sníží kvalitu svých produktů, jejich životní cyklus se zkrátí, což si vyžádá, aby je lidé nahrazovali častěji, a tím se zvedne spotřeba. Výrobci od té doby neustále snižovali kvalitu produktů (maně mi vytanulo na mysli „kurvítko“ – p.p.). Podstatná součást zařízení je vyráběna z podřadného materiálu, takže zařízení přestane fungovat dlouho předtím, než se opotřebuje, a stane se odpadem, baterie v zařízeních jsou připájeny k obvodovým deskám, takže když baterie dojdou, produkt se stane odpadem, o jednu olivu méně v každé láhvi znamená, že se prodá více láhví, a tyto láhve se stanou odpadem. Ekonomové rádi tvrdí, že systém vytváří ty nejlepší produkty za nejnižší náklady, ale ve skutečnosti vytváří přesný opak. Jak musí být vyhazováno a nahrazováno stále více produktů, vrší se vyřazený odpad na skládkách nebo je vyhazován do oceánů. Ale jak skládky stále více rostou, je třeba další záplaty – recyklování. Ale to je příliš neúčinné. Baterie připájené k obvodovým deskám nelze recyklovat, každá napůl naplněná plechovka barvy nemůže být vzata do recyklačního centra, a oddělování užitečných prvků od neužitečných je často riskantní práce. Systém vytváří odpad! Lidé vznikli asi před 200,000 lety. Sovětský svaz vypustil první Sputnik do vesmíru v r. 1957. Za méně než 60 let, méně než za pouhé tři desetiny procenta doby, kdy lidé obývají Zemi, vyhodily do blízkého kosmického prostoru vyspělé země tolik odpadu, že tento odpad nyní ohrožuje funkčnost provozovaných satelitů. Opuštěné průmyslové objekty jsou často vysoce toxické, což si často vyžaduje vyčištění – další záplata. Často je naprosté vyčištění nemožné. Toxické zbytky jsou druhem odpadu. Udržení strojů v chodu si vyžaduje jejich produkci.

Globální průmyslový kapitalismus bude postupně pokračovat ve své cestě ke kolapsu. Zlatý věk průmyslového kapitalismu, který trval od r. 1945 do r. 1970, nemůže být znovu vytvořen pouze tím, že se bude aplikovat správná směs výdajů, dotací, re-regulace a mezinárodních dohod. Protože ekonomické výhody industrializace se spoléhají na nadprodukci a zisk, má-li být výhoda zachována, je vyrovnaný obchod nemožný; ten znamená žádný ekonomický zisk. Nakonec bude příliš mnoho zemí chudých na to, aby byly dovozci, a stroje v exportních zemích přestanou fungovat. Industrialismus je hegeliánská syntéza, která obsahuje síly svého vlastního zničení. Největší hrozbou pro západní způsob života je samotný západní způsob života. Záplaty to mohou prodloužit, ale nemohou odstranit rozpory.

Chandran Nair píše:

Triumf na spotřebě založeného kapitalismu 20. století vytvořil krizi 21. století: objevující se katastrofické změny klimatu, masivní poškození životního prostředí a výrazné vyčerpání přírodních zdrojů. … Západní ekonomický model, který definuje úspěch jak spotřebou tažený růst, musí být zpochybněn. … Zastánci západního modelu mají tendenci snižovat jeho dramatické následky na přírodní zdroje a prostředí. Odmítají uznat, že jejich rady jdou proti vědeckému konsensu ohledně omezení a potřeby přísných pravidel u řízení zdrojů. Místo toho tvrdí, že řešení najde lidská vynalézavost, s pomocí inovací na trzích. To má kořeny v iracionální víře, že můžeme mít vše: neustále rostoucí materiální bohatství a zdravé životní prostředí. Tvrdé důkazy … by měly jasně prokazovat, že to není možné.

Ne, není to možné, ale nemožnost spočívá v logice systému, ne v projevech. Abychom použili oblíbený výraz ekonomů, systém je neudržitelný. Protože kolaps průmyslového systému je nevyhnutelný, je jedinou alternativou základní přehodnocení způsobu, jakým ekonomika funguje. Vždy to bylo jedinou alternativou. Ale i to zanechává lidstvo v kaši. Kdyby se ekonomické výhody industrializace ztratily, lidstvo bude stále vězet ve světě naplněném biologicky neodbouratelným odpadem, nebezpečnými místy, znásilněným prostředím, nekonečnými důsledky často náhodných dovozů cizorodých druhů, znečištěným vzduchem a vodou, a řadou dalších důsledků, jejichž náklady ekonomové nikdy nebrali v úvahu. A potomstvo jak bohatých, tak chudých, s tím bude muset žít. Kapsy plné peněz, které mají bohatí, nezabrání, aby jejich děti a vnoučata nedýchala zkažený vzduch nebo nepila zkaženou vodu, nebo aby se nemusela vypořádávat s degradací prostředí. Tyto děti a vnoučata mohou jednoho dne proklít den, kdy se jejich otcové a dědové narodili. Kapitalismus, jak ho známe, vstupuje do své koncovky. Ti trpěliví, kteří zdědí Zemi, ji budou považovat za bezcennou.

Lidský mozek lidstvu umožnil objevit a vytvořit nádherné věci; byl také použit k vyvolání strašlivého utrpení a destrukce. V podstatě by bylo obtížné navrhnout destruktivnější, plýtvavější a více odlidšťující ekonomický systém, než je průmyslový, a mnohé škody, které vytvořil, mohou být nenapravitelné. Industrializace alokuje zdroje neefektivně; plýtvá jimi.

Takže je lidstvo chytré? Samozřejmě, ale tak otázka nestojí. Základní otázkou je: je lidstvo dostatečně chytré, aby zabránilo tomu, že se samo přechytračí? Zdá se, že odpověď zní ne!

Věk osvícení se zrodil někdy na počátku osmnáctého století. O pouhé tři čtvrtiny století později uvedla industrializace věk potemnění, a lidský život byl od té doby čím dál více nebezpečný. Přírodní katastrofy mohou být katastrofické, ale jejich ničivost je obvykle omezená, a ty opravdu strašlivé jsou ojedinělé. Člověkem způsobené katastrofy jsou všudypřítomné, velmi rozsáhlé a obtížné, možná i nemožné, na nápravu. Pokud by lidstvo bylo moudré, a ne pouze chytré, většině člověkem způsobených katastrof by se předešlo. Que sera sera! Ať se stane cokoliv, staniž se. Budoucnost je zřetelně vidět, a není hezká.

John Kozy je profesor filosofie a logiky v důchodu, který bloguje v oblasti sociálních, politických a ekonomických otázek. Poté, co sloužil v americké armádě během korejské války, strávil 20 jako univerzitní profesor a dalších 20 let působil jako spisovatel. Vydal učebnici formální logiky, píše do akademických časopisů a malého počtu komerčních časopisů, a napsal řadu úvodníků pro noviny. Jeho internetové texty lze najít na http://www.jkozy.com/ a lze mu poslat e-mail z jeho domovské stránky.