Polsko připravují na válku s Německem a Ruskem

Zhruba k takovému závěru dochází zakladatel a ředitel soukromé analytické společnosti Stratfor George Friedman ve svém nedávném článku Německo po EU a ruský scénář. Zamýšleje se nad příčinami velké radosti, která zachvátila polskou vládu kvůli rozmístění protiraketového systému Patriot 60 kilometrů od hranic s ruskou Kaliningradskou oblastí, G. Friedman srozumitelně vysvětluje: „Evropa prožívá existenční krizi.“ Jinými slovy, krizi ve smyslu existence. Protože bohaté členské země EU nejsou příliš nadšené nutností pomoct svými penězi méně bohatým, které nafukují své bubliny ničím nekrytými úvěry. A při tom takové země, jako Německo, nemají možnost nadále kontrolovat, jak a za co jsou jejich peníze utraceny. Evropská unie začíná praskat ve švech. A dokonce i když se praskliny zacelí, bude třeba na sjednocenou Evropu coby silný stát zapomenout.

Za těchto okolností, podle názoru Friedmana, je nanejvýš jasné, že ekonomická síla Německa z něj učinila hlavní centrum přitažlivosti v Evropě. Názor Berlína se stal při řešení otázek, co bude Evropa dělat a co ne, rozhodujícím. A právě toto „časem Německo přemění na ústřední problém Evropy“, protože „pokud se Evropa rozpadá na kousky, bude Německo jedinou zemí, která bude schopna vytvářet alternativní koalice, silnější a semknutější… A koho začne hledat?“.

Obvykle, podle slov G. Friedmana, je za přirozeného partnera Německa při vytváření koalic považována sousední Francie. Tak tomu bylo v případě Evropské unie. Ale pokud se EU rozpadne, Berlín si začne hledat výhodnější ekonomickou alianci, a „historickou alternativou Francie bylo pro Němce vždy Rusko“.

Ano, Rusko a Německo se zcela jistě mohou vzájemně doplňovat: prvně jmenovaná země má nadbytek mladých pracovitých rukou a přírodních zdrojů, ale trpí nedostatkem moderních technologií, a druhá země je bohatá na technologie, ale trpí nedostatkem přírodních zdrojů a pracovní síly, díky rychle stárnoucí populaci. A proto ředitel Stratfor říká, že „německo-ruská aliance by byla v případě krachu Evropské unie pro obě země nejlogičtější možností“.

A v takovém případě, pokračuje americký expert, se budou mnohé země cítit nepříjemně. Zaprvé to bude Polsko, které se ocitne v sevření mezi Německem a Ruskem. Zadruhé to budou USA, pro které se to „stane největší výzvou v historii jejich evropské politiky. Už jen proto, že spojení dvou mocností s širokým okruhem společných zájmů bude mnohem efektivnější, než konglomerát různorodých dvaceti sedmi zemí. A přechod k vojensko-politické spolupráci mezi Ruskem a Německem si lze představit mnohem snáze, než tutéž spolupráci mezi evropskými zeměmi, které ve vojensko-politické oblasti nedokážou překlenout rozpory“.

Možné rusko-německé vojensko-politické spojenectví, domnívá se šéf Stratfor, se bude vytvářet nejspíše na základě toho, že obě země budou pod tlakem USA. Proto se budou vnímat při čelení tomuto tlaku jako partneři.

Vyplývá to z toho, že ředitel Stratfor nepovažuje umístění amerických systémů protiraketové a protivzdušné obrany v blízkosti ruské hranice za ústupek Washingtonu Varšavě, která se bojí „invaze z východu“. Nesouhlasí, že jde pouze o gesto, které má uklidnit střední a východní Evropu, a demonstrovat, že Bílý dům má o ni stále zájem. Nesouhlasí ani s názorem, že tyto rakety nepředstavují pro Rusko žádnou hrozbu. Americký expert zcela rozumně připomíná: ve své historii Rusko nejednou čelilo tomu, že hypotetická hrozba se pro něj stala zcela reálnou, a proto Moskva vnímá podobná „gesta“ nanejvýš vážně.

A to opravdu. Zatímco německo-ruská aliance existuje pouze v představivosti, USA a Polsko budují vojensko-politickou osu pilně a houževnatě. G. Friedman připomíná, že polští piloti létají na nejmodernějších světových amerických F-16. Polský generál velí sektoru v Afghánistánu, čehož si Moskva stěží nepovšimla. A nyní ještě baterie Patriotů…

Stratfor je solidní společnost. Wikipedia ji neuvádí jako čistě analytickou, ale jako zpravodajsko-analytické centrum. Nicméně úvahy ředitele Stratfor o možném rozpadu EU a rusko-německém vojensko-politickém spojenectví jsou zatím z říše fantazie. Domněnky. Ale v jeho hodnocení úmyslů Washingtonu a Varšavy není domněnek třeba. Pouze důraz může být kladen na jiné věci.

Plánovat rozmístění amerických jednotek na polském území – ať již Patriotů, nebo jiných jednotek majících USA chránit před íránskými raketami (velmi humorné) – začaly Varšava a Washington již před dlouhou dobou. Když se tyto plány tvořily, EU měla k „existenční krizi“ daleko, a mluvit o hrozbě pro její členy ze strany Německa nikomu na mysl nepřišlo. Dokonce ani Polákům. Jde spíše o něco jiného.

Polsku se jeho impérium nezdařilo, ale ambice se nikam neztratily. Současnou polskou „šlechtu“ ještě trápí rozdělení Rzeci pospolitej, o které si ona sama koledovala, když se pokoušela ve své hře využít rozpory mezi evropskými mocnostmi. Polsko se z historie 20. století nepoučilo. Sotva zemi obnovili na ruinách první světové války, Poláci okamžitě, když našli podporu u Paříže a pak u Londýna, začali hrátky proti Německu a SSSR zároveň. A dohráli. Výsledek je známý. Takže? Znovu staré časy?

V současné chvíli jsou zvláštnosti „strategického“ uvažování polské vrchnosti velmi dobře postaveny na americkém strachu, že „ztratí Evropu“, a co víc, že budou čelit formování euroasijského společného trhu a společného prostoru spolupráce a kolektivní bezpečnosti.

U Ameriky je to celkem pochopitelné. Tak usilovala stát se jediným „hegemonem“ na světě, že nyní skutečně může zůstat jediná (osamocena). I když pravda v poněkud jiném smyslu. V listopadu loňského roku v článku „Od naděje k drzosti“ Zbigniew Brzezinski vyslovil předpoklad, že „v blízké budoucnosti má Washington menší vyhlídky na zlepšení důležitých strategických vztahů se svým nejbližším politickým, ekonomickým a vojenským partnerem – s Evropou. A bez Evropy nemají USA dostatek sil na úspěšné dokončení jimi již vyprovokovaných konfliktů.

Evropanům se chce stále méně platit za ropu, kterou USA těží v Iráku, krví svých občanů. Nebo nahánět „Al-Kejdu“, mýtus, který byl vytvořen rovněž Američany. Proto se Washington snaží znovu vytvořit „železnou oponu“ mezi Ruskem a Evropou, rozebranou za jeho účasti, aby Evropanům přidělil roli satelitů USA pod rouškou „strategického partnerství“. A zde plány Washingtonu úspěšně zapadají do ambicí a smyšlených strachů Poláků.

Pochopit motivaci Varšavy je těžší. Polsko se cpalo do EU a NATO, ale jakmile v těchto uskupeních bylo, okamžitě začalo intrikovat proti západoevropanům a přiklonilo se k americké politice. Varšava dělala vše možné, aby zabránila dokončení Lisabonské smlouvy. Jak mohla, tak bránila navázání spolupráce mezi EU a Ruskem, až po zablokování dialogu o nové dohodě mezi těmito celky v r. 2006. Neméně aktivně vtahovali Poláci do NATO Ukrajinu, a pomáhali založit GUAM, Organizaci pro demokracii a ekonomický rozvoj, a vytvářet další iniciativy na „oblouku Černé moře – Baltské moře, který má oddělit Rusko od Evropy. Ukrajinští prezidenti dokonce začali jezdit do polského hlavního města, jako stará ruská knížata v době Zlaté hordy.

Ano, mnozí Poláci jsou nadchnuti myšlenkou na čtvrtou Rzec pospolita. A to natolik, že věří stejnému G. Friedmanovi, který ve své knize „Příštích 100 let: Prognóza pro 21. století“ (r. 2007) prorokuje, že Polsko znovu vytvoří „impérium 17. století“, připojí ke svému území Bělorusko a Ukrajinu a získá vliv v „západním Rusku“. Přirozeně za pomoci USA. Proto ředitel Stratfor prohlašuje: „Amerika… se nemůže spoléhat na Německo, jehož ekonomika je silně svázána s ruskou… Proto Spojené státy potřebují Polsko, a ne naopak.“

(«Dziennik»).

Jestli toto není podněcování Polska k expanzi na východ, tak potom co?

Soukromý názor občana USA a Izraele George Friedmana? Či nejen?

Jak to souvisí s prohlášením Washingtonu o „znovuzažehnutí“ rusko-amerických vztahů?

Na tyto otázky je nyní pravá chvíle, než Dmitrij Medveděv odjede do USA na plánované jednání 22-24 června.

Ostatně Rusko a USA se mezi sebou dohodnou bez neurvalostí (jsou to přeci velké jaderné mocnosti). Ale Polsko… Velká poslání, navíc v cizím zájmu, si mohou vyžádat velkých obětí. Kdo ví? Aby Varšava opět neostrouhala…