Defenestrace po česku: Slavata králem, Martinic k blahořečení?

Johnova strana je dokonalým výtvorem marketingu. Bez ohledu na to, že novináři ve svých povolebních komentářích sdělují, že tyto volby byly „porážkou“ marketingu. Mají zřejmě na mysli marketingu strany Jiřího Paroubka. Ty ostatní strany ale měly marketing lepší. Hlavní propagandu za ně dělalo 99 % médií, těch soukromých i ty veřejnoprávní, placené z kapes všech daňových poplatníků. Co na to nejrůznější mediální rady a etické komise? Nic. Tak je to u nás přece zvykem, média lžou, podvádějí, a všude je ticho po pěšině. Tak to má asi být.

Hysterická obviňování Jiřího Paroubka ze strany neomarxistů, že to levici „prohrál“, nejsou na místě. I kdyby se rozkrájel, proti té ohromné přesilovce měl malou šanci. Ostatně vůbec nedopadl špatně: 25 % procent hlasů v kraji, ve kterém kandidoval, ani celkových 22 % pro ČSSD se nedá hodnotit jako katastrofa.

Poslední volby ukázaly se vší průzračností, že při tom, co se u nás nazývá volbami, se nejedná o utkání několika stran stojících proti sobě, nýbrž že média sama (jako ostatně zatím vždy) jsou tou nejsilnější stranou a vedou tvrdý, zákeřný a sprostý boj proti všem, kteří jsou jim nebezpeční. Uznat takové volební utkání a výsledky, které z něj vzešly, ze férové, by byl hřích.

Jestli skutečně sociální demokraté udělali někde chybu, bylo to v tom, že – opět na rozdíl od tradovaného obvinění v médiích – byli ještě příliš slušní, věcní, nehysteričtí. Seznam položek, které si občané po volbách budou muset ve zdravotnictví platit, neměl s divokým křikem o nebezpečí KSČSSD a hrozícím návratu totality k moci žádnou šanci. I nejrůznější mediální hvězdičky si daly záležet, aby k antiparoubkovské hysterii přispěly: Prý v případě vítězství socanů „vezmou kramle“ nebo prostě jen emigrují.

Tak už to prostě ve volbách chodí: vítězí lež a nestydatost. Není to poprvé, co tomu tak bylo, a určitě ani naposledy. Zuřivost médií, které Paroubka před volbami rituálně popravila, byla nebývalá. Na pultech knihkupectví se objevil komix jistého kreslíře, kde se na titulní straně vyjímal obrázek manželky Jiřího Paroubka, po níž lezl předseda ČSSD zpodobený jako čuně. Jestliže skutečně tyto volby v něčem předčily ty všechny zbývající, byla to sprostota, k níž média sáhla.

Bylo vidět, že v těchto volbách se hraje opravdu o hodně. Komu spadne do klína české zdravotnictví a důchodový systém. Strašák volebního vítězství ČSSD, která by mohla uzavřít tichou či veřejnou koalici s KSČM, a tak postavit účinnou hráz privatizačnímu šílenství, byl pro některé kmotry včetně těch mimo území našeho státu, asi opravdu strašidelný.

Přitom trik, kterým do parlamentu prolezly Johnovy „VV“, nebyl vůbec složitý. V té první větě stačilo tím nejtriviálnějším, a proto nejúčinnějším způsobem obviňovat úplně „všechny“: z korupce, zkaženosti, rozhazovačnosti a všech možných dalších alotrií, a přitom se tvářit (což John umí velmi pěkně) jako americký akční hrdina, který se zloduchy rychle zatočí. V té druhé nebo třetí, čtvrté či ještě dál se ale připomínalo, že vůbec nejhorší je Paroubek (o komunistovi Filipovi ani nemluvě). Kdo z voličů ale poslouchá, natož přemýšlí o druhé, natož poslední větě, kterou politické strany pronášejí?

Zcela dětinsky prostá byla i kampaň strany „knížete“. V prvním sledu demagogické otázky, které samy o sobě jsou odpověďmi: „bezplatná docházka, nebo kvalitní vzdělání?“, „zdravotnictví zdarma, nebo kvalitně?“, „vláda práva, nebo protekce?“ (což u chlapíka, který si po roce 1989 přijel pro majetek v řádu miliardy korun, nota bene po peripetii se „správnou“ rodovou linií, skutečně sedí), „levnější stát, nebo vyšší daně?“. A ve druhém „statečné“ prohlášení mužů s měsíčním příjmem v řádu sta tisíc, že jsou „odvážně“ pro placení nejrůznějších zdravotních služeb a zdravotní poplatky. Takovou „odvahu“ český volič ale skutečně ocenil.

Pozoruhodné je, že jinak nadmíru šťouravým novinářům nevadí, že „VV“ se po volbách uzavřely přijímání nových členů (John ví, jak se bránit „velrybářům“) a čekací lhůta na vstup do této nové elitní partaje bude jeden rok, což je po podivné smlouvě s poslanci, že při „rozporech s programem“ VV budou muset zaplatit 7 milionů, dalším rysem, který ze strany činí spíše podivnou mafiánskou strukturu.

A co když v „rozporu s programem“ VV budou sami náčelníci VV? Už dnes přiznávají, že řadu slibů nesplní, třeba sloučení ministerstev vnitra a obrany, o přídavku 5 tisíc Kč pro každého učitele také zatím není ani vidu ani slechu. Neměl by pak být jejich volební výsledek anulován?

Sociální demokracie byla od podílu na moci efektně vyšachována a s ní všichni „obyčejní“ občané. V zásadě má jen dvě možnosti. Buď se nyní lísat ke skutečné moci a zbavit se i zbytku „radikalismu“, čímž se v očích té nemalé části voličů, kteří ji volili, definitivně zprostituovat, ale s nadějí, že někdy příště, později, takovou znormalizovanou, zešpidlovatělou sociální demokracii zase k moci a prebendám pustí.

Nebo statečně vést svoji válku, třeba předem zřejmě prohranou, a pak pravděpodobně skončit v ghettu vyděděnců podobně jako komunisté. Proti sehrané partě médií, respektive těch, kteří je řídí, nemá nikdo šanci.

Předáci sociální demokracie, dnes v nelibosti médií, si také asi jen těžko přiznají, že i jejich nástup k moci byl jen z vůle velkých médií v Česku: V polovině 90. let se stala hlavní hrází nového režimu proti „extremistům“, kteří chtěli zlodějskému gangu, který tehdy úřadoval, přistřihnout křídla. Když opozice v roce 1996 získala nadpoloviční většinu hlasů, ČSSD si za dirigování médií padla do náruče s „demokratickou“ ODS, kterou předtím právem vinila z rozkradení národního majetku v řádu bilionů korun (tam je skutečný zdroj dnešního vysokého státního dluhu).

Od té doby se stala druhou nejvykutálenější politickou strukturou v Česku: ve volbách vedoucí „tvrdý“ boj proti asociálům z ODS, po volbách s nimi zasedající v dozorčích a správních radách a dělící se o milionové prebendy. Strana směřující k socialismu (překvapivě stále zůstává programovým cílem ČSSD, třebaže na veřejnosti se k němu moc nehlásí) se tak doslova sbratřila se modrými žháři, kteří z české země udělali „spálenou zemi“(podle Miloše Zemana).

Možná, že skutečná moc už socany potřebovat nebude. Nebude zpitomělým voličům krátce před každými volbami stačit předhodit nějaký nový marketingový produkt typu „VV“? Za čtyři roky by se „pro změnu“ mohl jmenovat třeba „HOP 2014“ - a „pro změnu“ by v něm mohli vedle sebe zasednout třeba Monika Pajerová, Martin Mejstřík a („kníže“ nesmí chybět) Karel Schwarzenberg? Schwarzenberg by z TOP 09 pochopitelně odešel asi tak půl roku před příštími volbami.

V boji „levice“ s „pravicí“ je situace pro „levici“ skoro beznadějná. Zatímco obhájci zájmů horních deseti tisíc obvykle k těmto deseti tisícům také sami patří, u stran levice je to opačné: Ohánějí se sociální citlivostí, ale přitom z velké části v průběhu mnohaletého úřadování na poslaneckých křeslech už sami patří k majetkové elitě. Copak právě od nich lze čekat nějakou revoluci – či dokonce to, že půjdou bohatcům po krku? To by šli po krku akorát sami sobě.

Možná i proto by se měly zrušit nemravné platy a náhrady poslanců, jakož i všelijaké další výhody a měli bychom se vrátit k systému, kdy řádného poslance bude muset i v době poslancování živit nějaké poctivé zaměstnání. Každý poslance by snad mohl mít v takovém systému nárok na státní útraty dostat levný oběd či ubytování v nejlevnějších ubytovnách (pro případ, že by to byl chuďas, nezaměstnaný nebo nezaměstnatelný).

Takový systém by měl riziko, že v českém parlamentu postupem času zasednou jen unudění miliardáři, které vydělávání peněz přestalo bavit, a houfec bezdomovců, pro které i levné obědy a ubytování zdarma budou dobrým motivem, proč se ucházet o „důvěru voličů“. Bude to ale jediná cesta, jak zabránit tomu, aby se i z původně snad i poctivých lidí stalo nenasytné stádo prospěchářů a čachrářů.

„Revoluce“ po česku, kterou jsme nyní viděli, byla ubohá. Skoro se nechce věřit, že český volič se stal tak submisivní k velkým médiím, která mu vedla mysl a ruku. Volební výsledek, kdy skoro 40% hlasů celorepublikově dostaly dvě největší pravicové strany, by se sice mohl v důsledku masového kroužkování přečíst jako touha voličů po něčem jako kapitalismus s lidskou (nebo aspoň lidštější) tváří, ale jen pod podmínkou, že jednou ze stran by nebyla TOP 09. Triumf této strany, která má nejen „knížete“, ale doslova i knížecí program, tedy program, který hájí zájmy jen nejvyšší majetkové oligarchie, svědčí spíše o sebevražedných sklonech voličů.

Stali jsem se skutečně natolik národem snobů, že přítomnost „knížete“, navíc s mizernou schopností správně artikulovat česky skoro až k nesrozumitelnosti, může voliče uchvátit?

Poslední volby vyvrátily iluzi, že přes všechnu bídu dnešní sytém alespoň donutil občany přemýšlet a naučil je hájit své zájmy. Nic neumí, ničemu se nenaučili a nic nepochopili. Mediální piráti, kteří dnes vyhlásili politiku „rozpočtové odpovědnosti“, celých dvacet let propagují politiku rozpočtové neodpovědnosti.

Na výzvy k odpovědnosti, které upozorňovaly na to, že dochází k majetkovým ztrátám pro stát (a tedy pro občany) v řádu stovek miliard, před 15 lety nereagovali či reagovali výsměchem. Minimálně dva poslanci ODS by si na všechny zbankrotované podniky a vytunelované a rozkradené banky a fondy, k nimž docházelo v 90. letech, měli dobře vzpomínat, protože tehdy hlasovali pro vlády, kterým to nikterak nevadilo a ani jim nevadilo, že všechny privatizační rozkrádačky končily na bedrech daňových poplatníků. Tím prvním je Petr Nečas, sedící v parlamentu od roku 1992. Tím druhým Marek Benda, který z peněz daňových poplatníků žije jako poslanec s výjimkou let 2002-2004 již od roku 1990 (žil z nich ale i v letech 2002 až 2004, kdy byl zaměstnancem odboru vládní agendy Ministerstva informatiky, přičemž ovšem ještě stihl studovat na Přírodovědecké fakultě Zemědělské univerzity v Praze).

Česká pravice a čeští „liberálové“ od počátku hlásají, že stát tu není od toho, aby se staral o občany, a že ti se musejí postarat sami o sebe. Je jasné proč. Stát je tu pro to, aby se staral o dobré živobytí a téměř doživotní prebendy českých pravicových stran a českých „liberálů“. Což je úkol nadmíru náročný i nákladný.

Neschopnost vzdoru vůči moci, zkorumpované a prohnilé, který ukázal volební výsledek, tak klade aktuální otázku, zda jsme skutečně potomci husitů, kteří kdysi pro „Boží pravdu“ neváhali vést zničující války s celou Evropou.