Boj o plyn v Kaspiku

RWE naproti tomu nejeví o partnerství s Ruskem větší zájem. Pravda, vloni v létě tento koncern projevil zájem o posílení pozice na ruském trhu, kdy koupil část aktiv v energetice. V tisku se objevily zvěsti o možné akvizici aktiv Gazpromu a o perspektivě, že se RWE zúčastní rozvoje ložisek Jamal. Nicméně pokud se jednání vůbec vedla, jak informovaly Financial Times Deutschland, ke konkrétní dohodě nedošlo. Stejně tak se nerealizovaly již v r. 2005 projednávané společné projekty RWE a Gazpromu na výstavbu a provozování plynových elektráren v Německu. Gazprom se pokoušel přimět RWE nakoupit akcie energetických společností pod jeho kontrolou OGK-2, OGK-6 (za podmínky ponechání si blokačního balíčku) a TGK-1 – neúspěšně.

Taková tendence nepřevládá pouze ve vztazích s Gazpromem. Na podzim r. 2008 koncern RWE odmítl koupit akcie OGK-2, kdy předběžně zvítězil v tendru na jejich získání, a po půl roce se situace opakovala, tentokrát u TGK-2.

Jinak se chová RWE v Kaspiku, kde jsou jeho zájmy určovány účastí v konsorciu Nabucco (podíl 16,7%). Ze 6 zúčastněných firem vstoupil RWE do tohoto konsorcia jako poslední, v únoru 2008. V rámci lobbingu za tento projekt tato společnost provedla průzkum, podle jehož výsledků vypadá Nabucco jako ekonomicky nejvýhodnější projekt přepravy kaspického plynu do Evropy. Podle druhého investičního balíčku (z března 2010) poskytne EU na Nabucco 200 milionů euro. Tato částka je v porovnání s cenou celého projektu (7,9 mld euro) tak malá, že je k ní třeba přistupovat jako k finančnímu zrcadlu politické podpory: do Nabucco bylo vloženo více než 15% z celkové částky na výstavbu 31. plynovodu, který je součástí tohoto balíčku. Zkušenosti ze stavby „North Stream“ ukazují, že takováto podpora má možná větší význam, než podpora finanční.

V posledních letech RWE energicky posiluje svoji přítomnost v těžbě plynu v Ázerbájdžánu a Turkmenistánu. Tyto země tato společnost řadí k zemím s vysokým – a v případě Turkmenistánu velmi vysokým – potenciálem v oblasti těžby zemního plynu. Podle vnitrofiremních prognóz má vlastní těžba plynu v letech 2006-2013 vzrůst z 18 na 55 milionů barelů v ropném ekvivalentu; převážný podíl tohoto zvýšení má podle plánů zabezpečit oblast Kaspiku. Obzvláštní pozornost si zaslouží ta skutečnost, že ke sblížení německých plynařů s Turkmenistánem došlo po výbuchu na plynovodu SAC-4, což poskytlo perspektivu snížení dovozu turkmenského plynu Gazpromem. V dubnu 2009 podepsal Ašchabad a německý koncern memorandum o dlouhodobé spolupráci, a již v červnu byla uzavřena dohoda o společné těžbě v mořském bloku č. 23 v turkmenském sektoru Kaspického moře.

Samozřejmě, že tato společnost nemá významné postavení v turkmenském odvětví těžby plynu, ani po započtení těžby na moři. Spolu s RWE se průzkumu zásob uhlovodíků v turkmenském sektoru Kaspiku účastní i Petronas (Malajsie), Dragon Oil (sídlo v Dubaji), Burried Hill (Kanada) a Itera (Rusko). Zároveň, protože se RWE spoléhá na získání přístupu i k dalším ložiskům, je možné předpovídat, že perspektivně se tato společnost pokusí stát se konkurentem Gazpromu u dodávek turkmenského plynu na evropský trh.

U ruských energetiků vyvolávají aktivity RWE v Turkmenistánu znepokojení. Ve svém příspěvku na mezinárodní konferenci „Energetický dialog Rusko – Evropská unie: plynový aspekt“, která se konala v Berlíně 20. května, prezident Ruské plynárenské společnosti Valerij Jazev řekl: „Představitelé RWE mají samozřejmě radost, že se jim podařilo proniknout do Turkmenistánu. To samozřejmě představuje závažný průlom, protože Turkmenistán k sobě nikoho nepouštěl. Avšak i když se jí tam podařilo zajistit si přítomnost, musí ještě tato společnost najít cesty, jak přepravit turkmenské „modré palivo“ na světové trhy.“ Tato společnost se spoléhá na vrtná zařízení na trase přes Ázerbájdžán. V Ázerbájdžánu bylo zastoupení německého koncernu zaregistrováno v r. 2008.

V březnu 2010 Státní ropná společnost Ázerbájdžánu (GNKAP) a RWE podepsaly memorandum o spolupráci při průzkumu, zpracování a o podílu na těžbě ložiska „Nachčivan“ v ázerbájdžánském sektoru Kaspiku. Podle prognóz jsou zde zásoby zemního plynu ve výši 300 mld metrů krychlových a 38 milionů tun kondenzátu. Optimismus Němcům opravdu nechybí: americká ExxonMobil v r. 2002, aniž by zveřejnila komerční zásoby, odmítla návrh na průzkumné práce na tomto ložisku a zaplatila GNKAP kompenzaci ve výši 30 milionů dolarů.

Porušujíc stávající nepsanou džentlmenskou dohodu o rozdělení surovinových trhů s RWE podepsala společnost E.On Ruhrgaz koncem května dohodu se švýcarskou EGL a norskou Statoil o nákupu 15% podílu na Transjadranském plynovodu (Trans Adriatic Pipeline, TAP). Tento plynovod má délku 520 km a má se jím přepravovat 10 až 20 miliard metrů krychlových zemního plynu ročně do oblasti Kaspiku a do zemí Blízkého východu přes Řecko, Albánii a Jadranské moře do Itálie. Uvažuje se rovněž o výstavbě zásobníku plynu v Albánii. Pro srovnání: Nabucco má kapacitu 31 mld metrů krychlových a délku 3,300 km. Hlavní výhodou TAP je nižší cena projektu, 2,2 mld dolarů (původně, v únoru 2008, se počítalo s 1,5 mld). Je to ale zdánlivá výhoda: v podstatě jde o přípojku evropské části na plynovodný systém Turecka. Z tohoto pohledu je logičtější neporovnávat TAP s Nabucco, ale s jiným plynovodem, který v EU přináleží do „Jižního koridoru“ – ITGI. Tento projekt zahrnuje modernizaci turecké infrastruktury a rovněž výstavbu dvou propojovacích plynovodů: Turecko – Řecko (projekt ITG, zprovozněný v r. 2007) a ještě nepostavený plynovod Řecko – Itálie (projekt IGI – 600 km na řeckém území a 200 km na dně Jónského moře (úsek „Poseidon“). Před půl rokem, kdy ještě otázka účasti E.On na výstavbě TAP nebyla na pořadu dne, jeden z vrcholových manažerů RWE se o TAP a ITGI zmiňoval velmi kriticky a poukazoval v porovnání s Nabucco na takové nedostatky, jako omezenost investičních možností a nedostatečné zabezpečení surovinou. Hlavní závěr – a hlavně motiv – RWE se nikterak netají tím, že „v první řadě je třeba realizovat Nabucco“.

Vedení E.On tvrdí, že s ohledem na perspektivu nárůstu spotřeby zemního plynu si TAP a Nabucco nekonkurují, protože se budou vzájemně doplňovat, a tím se zvýší energetická bezpečnost Evropy. Stejnými slovy se o možné konkurenci vůči Nabucco vyjadřuje italská společnost Edison, provozovatel ITGI. Avšak tato harmonická perspektiva je z říše ideálů. V reálné situaci si každý účastník boje o energetické zdroje (obzvláště za situace jejich omezenosti nebo nejistoty, jak je tomu v případě Turkmenistánu) volí strategii optimální pro sebe, a další zavrhuje. Například ekonomičtí poradci německé vlády se domnívají, že Nabucco a South Stream se vzájemně vylučují, a Ázerbájdžán z dvojice TAP – ITGI dává přednost druhému plynovodu a mluví o nedostatku důvěry ve stabilnost a rentabilnost TAP. A ITGI má ještě jednu přednost: na rozdíl od TAP je zahrnut do druhého investičního balíčku Evropské unie (Poseidonu bylo přiděleno 100 milionů euro). Nelze vyloučit, že vstup německé E.On do konsorcia Transjadranského plynovodu přesto povede ke změně pozice ázerbájdžánské strany – v takový zvrat alespoň účastníci konsorcia doufají. Nebude-li zahrnut do investičního balíčku, i tak má TAP ještě statut evropského prioritního projektu transevropské energetické sítě TEN-E.

Prozatím je budoucnost TAP a ITGI nejistá, kvůli problémům s transitem přes Turecko, ale především vzhledem k nedostačující surovinové základně. Nabucco se nemůže obejít bez turkmenských dodávek ani v tom případě, že se Ázerbájdžánu podaří vypořádat se se závazkem zajistit dodávky 15,5 miliard metrů krychlových plynu. Tohoto objemu je možné dosáhnout pouze ve středním nebo dlouhodobém výhledu, protože v r. 2008 těžba plynu v Ázerbájdžánu nedosahovala ani 15 miliard metrů krychlových. Vzhledem k téměř fantastickým závazkům Ázerbájdžánu v souvislosti s Nabucco, vypadají vyhlídky obou plynovodů – jak TAP, tak ITGI – celkem iluzorní. Ale italská Edison navrhuje neposuzovat její projekt jako konkurenci Nabucco, ale jako počáteční fázi Jižního koridoru, která může být dokončena již v r. 2012. Edison se domnívá, že pokud poptávka po plynu v Evropě rychle nevzroste, bude stačit plyn dovážet z Ázerbájdžánu v objemu 2 mld metrů krychlových ročně, a výstavbu Nabucco je třeba odložit. Zdá se, že v tomto kontextu je třeba posuzovat také účast E.On v projektu TAP. Prozatím se posiluje první fáze Jižního koridoru, ale perspektiva druhé fáze se vyjasní časem. Nejistota na trhu s plynem ještě trvá, a prognózy ohledně budoucnosti evropské energetiky nejsou rovněž jednoznačné. Možná, že osel chcípne dřív, a pak zemře i pádišáh… Nezapomínejme, že TAP byl zamýšlen původně pro přepravu nejen ázerbájdžánského, ale i íránského plynu, v poměru 1:1. Ázerbájdžánské dodávky se chystala zabezpečit norská strana (společnost Statoil vlastní 25,5% akcií největšího ázerbájdžánského ložiska Šach-Deniz a plynovodu Baku – Tbilisi – Erzerum, jehož maximální kapacita je 20 mld metrů krychlových), a švýcarská EGL v březnu 2008 podepsala dohodu s íránskou National Iranian Gas Export Company (NIGEC) o dodávkách 5,5 mld metrů krychlových, počínaje rokem 2012 – to vše má vliv na datum otevření Nabucco. Nicméně od léta 2009 jsou rozhovory mezi EGL a tureckou vládou zablokovány. Zatím nejsou k dispozici informace o tom, jestli se E.On bude přímo snažit o posun v projektu směrem k ázerbájdžánskému, nebo íránskému plynu, nicméně v každém případě lze konstatovat, že náš tradiční partner projevil zájem zásobovat Evropu ne-ruským plynem. Je však možné, že takový scénář bude přijatelný, pokud zbrzdí vývoj u Nabucco.

Takže u Jižního koridu zásobování Evropy plynem konkurence sílí a v soupeření hlavních německých koncernů – E.On a RWE – se objevilo nové téma, bezprostředně se týkající ruských zájmů, protože toto drama se bude odehrávat v oblasti Kaspiku.