Írán, Sun Tzu a dominatrix

Zasadila tah za sankce do rámce „reakce na snahu Teheránu za posledních několik dní“. Momentíček. Okamžitě po skutečném – a plodném – zprostředkování u velmi citlivé otázky dvěma vynořujícími se mocnostmi – a upřímnými vyjednavači – v multipolárním světě, Brazílií a Tureckem, Washington a jeho dva spojenci z Evropské unie v Radě bezpečnosti, Francie a Británie, tuto dohodu napadají. Má toto znamenat globální „diplomacii“? Není divu, že klíčoví američtí spojenci, Brazílie a Turecko, oba nestálí členové Rady bezpečnosti, a obě regionální mocnosti, po takovéto veřejné facce pění. Brazílie nejdříve uvedla, že sankce v OSN ani diskutovat nebude. Pak Brazílie a Turecko poslali formální dopis OSN, kde žádají, aby byly součástí jednání „íránské šestky“ o sankcích, „aby zabránily přijetí opatření, která by šla proti mírovému řešení“.

Brazilský prezident Luiz Inacio da Silva – který osobně začátkem tohoto roku Clintonové řekl, že „není moudré tlačit Írán ke zdi“ – si nemohl pomoct a zastaralou Radu bezpečnosti napadl, a zdůraznil, že není naprosto vůbec nakloněna jakýmkoliv vyjednáváním. Turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu varoval, že balíček nových sankcí by „zničil atmosféru“.

A turecký premiér Recep Tayyip Erdogan zdůraznil, že tento tah závažně poškodil důvěryhodnost Rady bezpečnosti – a neopomněl všem jízlivě připomenout absurdní postoj pěti jaderně vyzbrojených stálých členů Rady bezpečnosti, kteří se snaží rozbít civilní jaderný program rozvojové země.

Co se týká „důvěryhodnosti USA“, tak ta se opět válí v prachu, a nejen co se týká Luly a Erdogana, ale celého rozvojového světa – v očích skutečného „mezinárodního společenství“ z masa a kostí, které tuto nekonečnou šarádu sleduje.

Vybičování otázky obohacování do zuřivého šílenství

Za posledních několik měsíců dominatrix Clintonová neúnavně obviňovala Írán z toho, že odmítá podobnou dohodu o výměně paliva navrženou USA vloni v říjnu. To je součást obvyklého scénáře Washingtonu – chovat se učebnicově scestně, trvat na tom, že „sankce nemají nic společného“ s obohacováním, když jen o pár týdnů dříve to byla neexistence dohody o obohacování, která byla hlavním důvodem pro další sankce.

A je to ještě horší. Jak Gareth Porter odhalil (Washington pálí mosty s Íránem, Asia Times Online, 21. května 2010), Washington výměnu paliva v říjnu navrhl pouze proto, že od počátku chtěl Írán donutit souhlasit se zrušením veškerého svého obohacování uranu (na které má právo podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní NPT). Ale nikdy to nebylo oznámeno veřejně.

Írán bude v každém případě pokračovat ve výrobě uranu obohaceného na 20% (má na to právo, podle NPT), a začne s výstavbou nového závodu na obohacování o zhruba stejné velikosti, jako Natanz. To je součást plánu postavit 10 nových závodů, který vloni oznámila vláda Mahmouda Ahmadinejada. Navíc Ruskem postavená atomová elektrárna Bushehr prochází konečnými testy a bude spuštěna v létě. To jsou nezvratná jasná fakta.

Tajemník Nejvyšší íránské rady národní bezpečnosti Saeed Jalili, de facto hlavní íránský jaderný vyjednavač, se může brzy setkat se šéfkou zahraniční politiky Evropské unie Catherine Ashton v Turecku. Ashton, určený vyjednavač „mezinárodního společenství“, je stejnou představitelkou globálního veřejného mínění, jako tiskové prohlášení BP o ropné skvrně v Mexickém zálivu. Obzvláště proto, že EU se chystá uvalit své vlastní jednostranné sankce vůči Íránu. Totéž platí pro americký kongres, jak potvrdil tento týden senátor Chris Dodd, demokrat z Connecticutu. Takže mimo Radě bezpečnosti bud muset Írán čelit také extra sankcím ze strany USA vedené koalice ochotných pravičáckých, v bahně se topících rozkládajících se evropských pudlů.

Čína a Rusko jedou podle Sun Tzu

Starý čínský vojenský generál, stratég, filosof a autor Umění války Sun Tzu řekl: „Umožněte svému nepříteli udělat vlastní chyby, a nenapravujte je.“ Čína a Rusko, mistrovští stratégové, tuto zásadu ve vztahu k USA uplatňují vrchovatě.

Stávající 10 stránkový návrh rezoluce o sankcích OSN byl již odsouzen k smrti stálými členy Ruskem a Čínou – a jakákoliv zbývající válečnická rétorika bude na Radě bezpečnosti dále odstřelena nestálými členy Brazílií, Tureckem a Libanonem (bez jednomyslného souhlasu jsou nové sankce Rady bezpečnosti z praktických důvodů mrtvé). Neexistuje způsob, jak by Washington mohl donutit zbytek Rady bezpečnosti podepsat se pod nové sankce, když Írán již prakticky začal spolupracovat.

Jak to vypadá, současný balíček sankcí zakazuje Íránu dovoz konvenčních zbraní; omezuje dovozy související s balistickými raketami; zmrazuje aktiva klíčových členů jednotek Islámské revoluční gardy; a zavádí inspekce nákladu v námořních přístavech a v mezinárodních vodách. Většina z těchto sankcí je dobrovolná – či nezávazná – a bude mít na globální obchod Íránu s ropou a plynem nulový dopad.

Peking a Moskva příliš neskáčou podle pískání Clintonové. Okamžitě po jejím bombastickém oznámení čínský velvyslanec v OSN Li Badong řekl, že tento návrh rezoluce „nezavřel dveře diplomacii“, a opět zdůraznil „dialog, diplomacii a vyjednávání“.

A ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov si zajistil telefonickou rozmluvu s Clintonovou a tvrdil, že je potřeba hlubší analýzy dohody o výměně paliva, vyjednané Brazílií a Tureckem. Lavrov také zdůraznil, že Rusku se další jednostranné sankce USA a EU nelíbí ani trochu. Ruský ministr zahraničí řekl, že jednostranné sankce by znamenaly opatření „extrateritoriální povahy, za rámcem dohodnutých usnesení mezinárodního společenství a v rozporu s mezinárodním právem, zakotveném v Chartě OSN“.

Takže jsme dospěli do situace, kdy je skutečná, Íránem schválená dohoda o výměně paliva na stole Mezinárodní agentury pro atomovou energii, zatímco ofenzíva usilující o sankce vůči Íránu probíhá v OSN. Komu bude skutečné „mezinárodní společenství“ věřit? Erdogan to nemohl říct lépe: „Toto je doba na diskusi, jestli věříme v nadřazenost práva, nebo v právo nadřazených…“

A především, to, co rozvojový svět vidí, je minulost – USA, Francie, Británie, Německo – bojující proti nástupu budoucnosti – Číně, Indii, Brazílii, Turecku, Indonésii. Architektura globální bezpečnosti – střežená tlupou bojácných samozvaných západních strážců – je v komatu. „Atlantický“ západ jde ke dnu stylem Titanic.

Chceme válku, a chceme ji hned

Pouze mocná věčná válečná lobby v USA je schopná onálepkovat první krok směrem ke konečné a úplné dohodě s Íránem jako katastrofu. Patří do ní i značně zdiskreditované New York Times podporující válku v Iráku (Vyjednání Brazílií a Tureckem „komplikuje rozhovory o sankcích“) a Washington Post (Írán „vytváří iluzi pokroku v jaderných jednáních“).

Pro válečnou lobby je Brazílií a Tureckem vyjednaná výměna paliva „hrozbou“, protože se nachází v přímém kolizním kursu s útokem na Írán (zahájeným Izraelem, pak zatažení USA) a „změnou režimu“ – nikdy nepopíraným přáním Washingtonu.

Ve svém posledním projevu v Council on Foreign Relations veleduch dr. Zbigniew „dobudeme Euroasii“ Brzezinski varoval, že „globální politické probuzení“, spolu s boji mezi elitou, je něco, čeho je se třeba hluboce obávat. Tento bývalý americký poradce pro národní bezpečnost poznamenal, že „poprvé v celé lidské historii je lidstvo politicky probuzeno – a to je zcela nová realita – a něco ve většině historie lidstva nevídaného“.

Kdo si tito politicky probuzení konjunkturalisté, jako Brazílie a Turecko, myslí, že jsou – že se odvažují narušovat „naši“ vládu nad světem? A pak se neinformovaní Američané neustále sami sebe ptají, „proč nás nenávidí“? Protože se, mimo jiných důvodů, skrz naskrz jednostranně orientovaný Washington nezdráhá ukázat prostředníček dokonce i svým nejbližším přátelům.

Pepe Escobar je autorem Globalistán: Jak se globalizovaný svět rozpouští do tekuté války (Nimble Books, 2007) a Blues červené zóny: Snímek Bagdádu během války. A vyšla už i jeho nová kniha, Obama tvoří Globalistán (Nimble Books, 2009).