Válka s Čínou? Nebezpečí globálního konfliktu (Díl 3.)

Čína potvrdila, že směnný kurz je „vnitřní záležitostí“ a dokonce souhlasila s americkými požadavky a měnu zhodnotila (2006 – 2008) o 20%. Později Čína reagovala tím, že poukázala na to, že povyk kolem kurzu má s americkým obchodním deficitem jen málo co dělat, a poukázala na strukturální slabiny americké ekonomiky, jmenovitě na nízkou míru amerických úspor, tvorby kapitálu a na ztrátu konkurenceschopnosti.

Z počátku Čína v reakci na americké útoky kolem lidských práv pouze protestovala, buď obvinění odmítla, nebo tvrdila, že jde o vnitřní záležitost. Nicméně v r. 2010 přešla Čína do útoku a zveřejnila svůj vlastní dokument sepisující americké případy porušování lidských práv na domácí půdě⁽³⁸⁾. Když Washington protestoval u Číny kvůli porušování lidských práv Tibeťanů a uigurských separatistů, Čína Washington pokárala za vměšování se do vnitřních záležitostí a pohrozila odvetnými opatřeními, což vedlo k tomu, že Washington od své křížové výpravy upustil.

Peking vybízel americké MNC, aby v Číně investovaly a vyvážely produkci zpět do USA. Vzhledem k celkovému růstu Číny pronikání korporací americkou moc neposiluje, spíše Číně poskytuje ve Washingtonu lobby, stavící se proti protekcionistickým opatřením.

Čína nedělá téměř nic, aby přímo omezovala americkou zahraniční expanzi (protože Washington při sebelikvidaci odvádí dobrou práci), spíše se zaměřuje na posilování své vlastní na ekonomice založené strategie zvyšování investic v zahraničí, půjčování technologie a modernizace svých špičkových odvětví. Čína, i přes tlak Washingtonu, se odmítá připojit ke kampani sankcí vůči Iránu a rozvíjí si investiční vztahy s Afghánistánem, zatímco USA stojí vojenská okupace miliardy a znepřáteluje většinu Afghánců, včetně jejich klientského režimu⁽³⁹⁾. Čína odmítá poskytnout podporu Obamově na armádě založené strategii podpory impéria. Zatímco se účastní „summitů“ a bilaterálních konferencí, odmítá ustoupit ze svých zahraničních trhů, aniž by se přímo stavěla proti vojenské misi prosazované Obamou.

Nejpozoruhodnější v Asii je, že většina dynamických zemí ignorovala varování Washingtonu před Čínou jako „bezpečnostní hrozbou“, a se svým sousedem rozšířily obchodní a ekonomické vztahy. Asie postupně nahrazuje USA jako nejrychleji rostoucí obchodní partner Pekingu. Nedávno, v dubnu 2010, Indie vyjádřila obavy ohledně své obchodní nerovnováhy s Čínou a přistoupila k vyjednáváním, aby své vývozy zvýšila.

Americká imperiální strategie na zastavení svého vlastního úpadku a blokování nástupu Číny jako světové mocnosti celkově selhala. Tvůrci politiky Bílého domu a finanční pomlouvači Pekingu ignorovali impozantní základy budování čínského impéria a jeho schopnost korigovat vnitřní nerovnováhy, aby si udrželo dynamickou expanzi.

Pilíře globální moci

Čína, stejně jako většina předešlých nově se vynořujících globálních mocností usilovala – v tomto případě úspěšně a bez toho, aby se uchýlila k použití síly a dobývání – o položení základů udržitelného ekonomického impéria. Do této strategie patří i směs domácích a zahraničních opatření.

1. Zahraniční investice pro zajištění strategických zdrojů, obzvláště energie, kovů a potravin⁽⁴⁰⁾.

2. Vysoká míra domácích investic pro vybudování výrobní kapacity, zavedení pokročilých technologií, aby se zvýšila přidaná hodnota produkce a snížila závislost na dovozech vyrobených dílů. Udržování vysoké úrovně investic je vnímáno jako nezbytný předpoklad pro udržení si exportní konkurenceschopnosti.

3. Velký tlak na zlepšení vzdělanosti pracovní síly, aby se dosáhlo průmyslové převahy – s důrazem na vyškolení inženýrů, vědců a podnikových manažerů, nikoliv akciových spekulantů, investičních bankéřů a právníků. Nicméně čínská snaha zlepšit vzdělanost své pracovní síly neuspěje, dokud neuzná a neintegruje svých 200 – 300 milionů kočovných pracovníků, jejichž děti jsou v současné době z kvalitního veřejného vzdělávání v hlavních metropolích vyloučeny⁽⁴¹⁾.

4. Mnohamiliardové investice do infrastruktury, včetně desítek nových letišť, vysokorychlostních tratí a do zlepšení vodních cest spojujících pobřežní oblasti s vnitrozemím, dynamický růst průmyslu posilují. V důsledku toho dochází v etablovaných pobřežních výrobních centrech k menší migraci, což má za následek v některých případech nedostatek pracovních sil, což v důsledku vedlo k výraznému nárůstu platů a menším geografickým nerovnováhám mezi starými a novými oblastmi rozvoje.

5. Jak kvalifikovaná práce začíná nahrazovat nekvalifikovanou a jak dynamický růst postupuje v žebříčku směrem k produkci s vyšší přidanou hodnotou, stejně tak roste výše mezd a sociální uvědomění, což vede k tlaku na zmenšení rozšiřujících se třídních nerovností.

6. V důsledku sociálního tlaku zespodu, viditelného na více než 100,000 místních protestů, stávek a demonstrací ročně, vláda se pomalu odhodlala ke zmírnění sociálního napětí, jednak pomocí investic do sociální péče, jednak pomocí větších sociálních výdajů. Čína se přesunuje od nakupování amerických státních dluhopisů k investování do podpory veřejného zdravotnictví a vzdělávání ve venkovských oblastech. Tím, že se stát opět vrátil k sociálnímu rozvoji, místo aby se spoléhal na trh, který se ukázal být vysoce neefektivním, zkvalitňuje si venkovskou pracovní sílu pro procesy moderní výroby.

V souhrnu, pilíře dynamického tahu Číny směrem ke globální mocnosti spočívají na restrukturalizaci ekonomiky, modernizaci výrobní základny, rozšíření domácího trhu, držení se růstu a sociální stability, zatímco maximalizuje přístup ke strategickým materiálům klíčovým pro výrobu.

Čínská verze „restrukturalizace“ své ekonomiky: Nové protiklady

Restrukturalizace vnitřní ekonomiky Čínou je doprovázena relativním posunem v jejích ekonomických vztazích s USA. Vzhledem k otevřeně nepřátelské pozici přijaté vůdci v kongresu a ke stagnujícímu trhu v USA zvýšila Čína svůj obchod a investice s rychle rostoucí Asií, aby snížila svoji závislost na americkém trhu a snížila riziko, že bude čelit protekcionistickému tlaku⁽⁴²⁾. Zatímco je Čína stále „věřitel“ USA, začíná používat své obchodní přebytky v produktivnějších (a lukrativnějších) investicích. Ne všechny zahraniční podniky Číny byly úspěšné, protože někteří její „na západě vzdělaní“ investiční manažeři ztratily několik miliard dolarů v investicích do Blackstone a dalších investičních firem.

Čínská dynamická „restrukturalizace růstu“ posilováním základů pro další vnější expanzi čelí větším nebezpečím zevnitř, než zvenčí. V Číně může několik změn ve vnitřní třídní struktuře ohrozit stabilitu systému, jak tomu bylo v případě jiných etablovaných impérií. Velký tlak na zahraniční expanzi vytvořil mocný segment nové veřejně-soukromé vládnoucí třídy, která ignoruje potřebu rozvoje vnitřního trhu, obzvláště investice do sociálního rozvoje. Zadruhé, celá vládnoucí třída a vládnoucí elita, zatímco má plná ústa potřeby zkvalitnění pracovní síly, budování sociální bezpečnostní sítě ve venkovských oblastech a rozšíření sociálních práv v oblasti zdravotnictví a vzdělávání na kočovnou pracovní sílu, odmítá zvýšení svých daní, aby se to z nich zaplatilo, vzdoruje jakékoliv politice redistribuce a brání svá rodinná privilegia, kdy toto vše vytváří podmínky pro zvýšené třídní napětí a konflikt.

Stejně škodlivé pro budoucí základy vnější expanze Číny je vynořování se mocné třídy spekulantů, obzvláště v nemovitostech, bankovnictví a místní regionální politická elita, která vytváří tendence pro ekonomiku bublin, což ohrožuje finanční systém⁽⁴³⁾. Zatímco si režim získal kontrolu nad monetární politikou a finanční systém přijal politiku „vypuštění“ bubliny, nečiní strukturálně nic s tím, co by mohlo tento sektor vládnoucí třídy podkopat. Navíc spekulace v nemovitostech zvyšuje náklady na bydlení nad rámec dostupnosti pro většinu pracovníků, a naproti tomu nafouknuté ceny pozemků vedou k svévolnému zabavování majetku vlastníků nemovitostí místními a regionálními představiteli napojenými na spekulanty v nemovitostech, což je zdrojem masových nepokojů a v některých případech násilných protestů.

Nárůst moci dovozců, finančních spekulantů a nemovitostních miliardářů by mohl poskytnout vstupní mezeru pro hlavní sektor amerického impéria – finanční, nemovitostní a pojišťovnickou vládnoucí třídu. Doposud opakovaná nestabilita a krize vyvolané těmito sektory v letech 1990-91, 2000-2002 a 2007-2010 jejich schopnost proniknout do čínské ekonomiky podkopaly.

Vzhledem k pokračujícímu růstu Číny, obzvláště patrnému v současnosti, kdy v r. 2009 činil růst 9% a v r. 2010 12%, zatímco USA se potácely kolem nuly, kdo má více co ztratit, pokud se Washington rozhodne eskalovat obchodní válku?

Externí konfrontace nebo domácí restrukturalizace: Uvnitř USA?

USA mají mimo Číny obchodní deficit nejméně s 91 dalšími zeměmi, což demonstruje, že problém spočívá ve struktuře americké ekonomiky. Jakékoliv represivní opatření omezující čínské exporty do USA pouze zvýší deficit Washingtonu s ostatními konkurenčními exportéry. Pokles amerických dovozů z Číny nebude mít za následek zvýšení produkce amerických výrobců, protože jsou podkapitalizovaní a přímo spojení s převládající pozicí finančního kapitálu při získávání a umísťování úspor. Navíc v Číně vyrobené produkty mohou reexportovat „třetí země“, což přivede USA do nezáviděníhodné situace, kdy začnou obchodní války s celým světem, nebo akceptují fakt, že finančně a komerčně vedená ekonomika není v ekonomice dnešního světa konkurenceschopná.

Rozhodnutí Číny postupně přesměrovat svůj obchodní přebytek od nákupů amerických státních dluhopisů do produktivnějších investic pro rozvoj svého „venkova“ a do strategických zahraničních podniků v sektorech surovin a energie nakonec donutí americké finance zvýšit úrokové sazby, aby se vyhnuly širokému útěku z dolaru. Rostoucí úrokové sazby mohou prospívat obchodníkům s měnami, ale mohou oslabit jakékoliv americké zotavení nebo zatáhnout zemi zpět do krize. Nic neoslabuje globální impérium více, než když musí repatriovat zahraniční investice a omezit se v půjčování v zahraničí, aby mohla posílit klesající domácí ekonomiku.

Uchýlení se k protekcionistické politice bude mít velký negativní dopad na americké MNC v Číně, protože velká část jejich produktů je vyvážena na americký trh: Washington si odřízne nos, aby si nadělal do kalhot. Navíc obchodní válka by se mohla zvrhnout a vážně ovlivnit americké automobilové firmy vyrábějící pro čínský trh. GM a Ford jsou mnohem ziskovější v Číně, než v USA, kde jsou v červených číslech⁽⁴⁴⁾. Americká obchodní válka bude mít z počátku na Čínu negativní dopad, dokud nedojde k přizpůsobení a nevyužije výhody potenciálu 400 milionů zákazníků v rozsáhlém vnitrozemí země. Navíc čínští tvůrci ekonomické politiky rychle diverzifikují svůj obchod na Asii, latinskou Ameriku, Afriku, Střední východ, Rusko a dokonce i EU. Obchodní protekcionismus může vytvořit několik málo pracovních míst v některých nekonkurenceschopných výrobních sektorech v USA, ale může stát více pracovních míst v komerčním sektoru (Wal-Mart), který závisí na levném zboží pro nízkopříjmové skupiny.

Válečná obchodní rétorika na Capitol Hill a konfrontační politika přijatá Bílým domem jsou nebezpečné pozice, určené k odvrácení pozornosti od silných strukturálních slabin domácích základů impéria. Hluboce zakořeněný finanční sektor a stejně tak dominantní vojenská metafyzika, která směruje zahraniční politiku, zavedly USA do propasti chronických ekonomických krizí, nekonečných drahých válek, prohlubujících se třídních a etnicko-rasových nerovností, jakož i klesající životní úrovně.

V novém konkurenčním mnohopolárním světovém řádu nemohou USA úspěšně zůstat na dřívější cestě blokování přístupu nastupující imperiální mocnosti ke strategickým zdrojům prostřednictvím diktovaných bojkotů.

Dokonce ani v zemích pod americkou okupací, jako Iráku a Afghánistánu, nemůže Bílý dům zabránit tomu, aby Čína podepsala lukrativní smlouvy na investice a obchodní smlouvy. V zemích v americké sféře vlivu, jako Taiwan, Jižní Korea a Japonsko, míra růstu obchodu a investic s Čínou dalece převyšuje míru s USA. Bez plnospektrální unilaterální vojenské blokády USA nemohou Číně zabránit v nástupu coby světového ekonomického hráče, nově se vynořující imperiální mocnosti.

Hlavní slabina Číny je vnitřní, mající kořeny v třídním rozdělení a třídním vykořisťování, které by současná zakořeněná politická elita, silně provázaná prostřednictvím rodinných a ekonomických vazeb, mohla zmenšit, ale ne odstranit⁽⁴⁵⁾. Doposud byla Čína schopná expandovat globálně, pomocí formy „sociálního imperialismu“, kdy distribuovala část svého bohatství vytvořeného v zahraničí rostoucí městské střední třídě a stále více mobilnějším manažerům, profesionálům, nemovitostním spekulantům a regionálním stranickým kádrům.

V kontrastu s tím americké armádou řízené zahraniční dobývání bylo drahé a bez ekonomické návratnosti, a způsobilo dlouhodobé škody civilní ekonomice, jak ve svých vnitřních, tak vnějších projevech. Irák a Afghánistán nepřispívají do imperiální pokladny naprosto nijak, v porovnání s tím, co Anglie vyplundrovala v Indii, Jižní Africe a Rhodesii (Zimbabwe). Ve světě stále více založeném na tržních vztazích nemají války koloniálního stylu žádnou ekonomickou budoucnost. Obrovské vojenské rozpočty a stovky vojenských základen a na armádě založených aliancí s neo-koloniálními státy jsou těmi nejméně efektivními prostředky, jak úspěšně konkurovat na globalizovaném trhu. To je důvod, proč jsou USA upadajícím impériem, a Čína, se svým trhem taženým přístupem, je nově se vynořujícím impériem „nového druhu“ (sui generis).

Přechod od impéria na republiku?

Může vzhledem k prokazatelnému americkému ekonomickému poklesu vládnoucí elita pochopit, že impérium není udržitelné (nemluvě žádoucí)? USA mohou zvýšit svůj vývoz do Číny a svůj podíl na světovém obchodu, aby vyrovnaly své účty, pouze pokud provedou hluboké politické a ekonomické změny.

Zvrátit úpadek USA může v podstatě pouze politická a ekonomická revoluce. Klíčem je restrukturalizovat americkou ekonomiku z ekonomiky tažené financemi na ekonomiku postavenou na průmyslu: ale jakýkoliv takový posun si vyžaduje třídní válku proti zakořeněné moci na Wall Street a ve Washingtonu⁽⁴⁶⁾. To, co se děje v současném americkém soukromém výrobním sektoru, neukazuje na žádnou chuť k takovéto historické změně. Doposud byli výrobci skupování nebo vykupováni finančními institucemi: ztratili svůj typický charakter výrobního sektoru.

Dokonce i za předpokladu, že dojde k politickému posunu směrem k reindustrializaci USA, bude muset průmysl snížit své zisky, zvýšit investice do aplikovaného výzkumu a vývoje a značně zlepšit kvalitu svých produktů, aby se stal konkurenceschopným jak na domácím, tak zahraničním trhu. Bude třeba přesměrovat obrovské sumy z válek, „marketingu“ a spekulací do sociálních služeb, jako komplexní zdravotnická péče, náročného strojírenství a vysoce kvalitního vzdělávání v průmyslu, aby se zvýšila efektivita a konkurenceschopnost na domácím trhu.

Převod bilionů dolarů vojenských výdajů z koloniálních válek by mohl snadno financovat rekonverzi na civilní ekonomiku, vyrábějící kvalitní zboží pro místní a zahraniční spotřebu, včetně zboží se sníženým množstvím toxických chemikálií, a redukci životní prostředí poškozujících zdrojů energie.

Nahrazení vojenských základen obchodními misemi by mohlo zvýšit příliv zdrojů do USA a snížit odliv do zahraničí. Ukončení mnohamiliardových dotací a politických vazeb s militarizovaným státem jako Izrael a zrušení sankcí vůči velkým ekonomickým trhům jako Irán sníží odliv peněz z americké pokladny a posílí ekonomické přítoky a příležitosti pro produktivní sektory v celém 1,5 miliardovém muslimském světě.

Zaměření investic na rostoucí trh čisté energie a technologií pro domácí a zahraniční ekonomiky vytvoří nová pracovní místa a sníží životní náklady, zatímco se zvýší životní úroveň. Konfiskační daně pro milionáře/miliardáře, obzvláště pro celou vládnoucí elitu „Wall Street“, a příjmový strop ve výši milionu dolarů mohou financovat sociální bezpečnost a komplexní veřejný systém zdravotnictví, což by snížilo náklady průmyslu a státu. Přechod z impéria na republiku si vyžaduje značnou restrukturalizaci sociální moci a hlubokou restrukturalizaci americké ekonomiky. Pouze tehdy budou USA schopné konkurovat Číně ve světové ekonomice ekonomicky.

Přechod z militaristické imperialistické mocnosti, rozežrané zkorumpovanou politickou elitou zavázanou parazitické ekonomické elitě spekulantů, na produktivní republiku s vyrovnanou ekonomikou a konkurenceschopnými sektory si vyžaduje základní politické změny a výraznou ideologickou revoluci. Aby se tato politická a ekonomická revoluce uskutečnila, je třeba nové konfigurace státu, který bude provádět veřejné investice, vytvářet konkurenceschopná odvětví, prohloubí domácí trh a rozšíří sociální služby.

Aby rozšířil zahraniční trhy, musí Washington skončit s bojkotováním a vojenskou poddaností Izraeli, protlačovaných pro-izraelskou pátou kolonou, zakořeněnou do vrcholových finančních a politických institucí a kontrolující zákonodárství⁽⁴⁷⁾.

Ukončení armádou řízeného impéria otevře cestu pro příliv veřejných financí do civilních technologických inovací; ukončení restrikcí u prodeje technologie do zahraničí může dále snížit obchodní deficit, přičemž zmodernizuje místní produkci na konkurenceschopnou úroveň.

Abychom se posunuli vpřed, vyžaduje si to přímou konfrontaci s ideology finančního kapitálu a odmítnutí jejich snah odvést pozornost od své role při likvidaci Ameriky. Kampaň „obviňování“ Číny z toho, co je ve skutečnosti vnitřně způsobenou americkou strukturální nerovnováhou, musí být zaražena dříve, než nás to zavede do nových, drahých a sebedestruktivních obchodních válek, či ještě hůře.

Čínské vnitřní „nerovnováhy“ jsou velké a všeprostupující, a časem mohou oslabit pilíře vnější expanze. Čínská třídní nerovnost, nerovnoměrný regionální vývoj, soukromé bohatství a veřejná korupce a diskriminační zacházení s kočovnými pracovníky jako s občany druhé kategorie (systém dvojitého občanství) budou vyřešeny vnitřně, protože se socio-ekonomické rozdělení převádí do třídního boje. Základní změny v privatizovaném zdravotnictví směrem ke komplexnímu systému národního zdraví jsou klíčové, ale tyto změny si vyžadují oživení třídního boje proti státním a soukromým zájmům⁽⁴⁸⁾.

Závěr

Stejně jako v minulosti, upadající imperiální mocnost čelící výrazným vnitřním nerovnováhám, ztrátě konkurenceschopnosti ve zbožovém obchodu a nadměrné závislosti na finančních aktivitách hledá politickou odvetu, vojenské aliance a obchodní restrikce, aby zpomalila svůj úpadek⁽⁴⁹⁾. Propaganda, vybičovávání šovinistických emocí, kdy je obětním beránkem nový nastupující imperiální stát, a osnování vojenských aliancí pro „obklíčení“ Číny nemají naprosto žádný dopad. Neexistují žádné vyhlídky, že se to v blízké budoucnosti změní. Čína bude pokračovat v dvouciferném růstu. Americké impérium se bude nadále zmítat v chronické stagnaci, nekonečných válkách a bude se stále více spoléhat na nástroje politické subverze, prosazování separatistických režimů, které předvídatelně zkolabují nebo budou svrženy. USA, na rozdíl od etablovaných koloniálních mocností dřívějšího období, nemohou Číně upřít přístup ke strategickým surovinám, jak tomu bylo v případě Japonska. Žijeme v post-koloniálním světě, kde převážná většina režimů bude obchodovat a investovat s kýmkoliv, kdo zaplatí tržní cenu. Čína, na rozdíl od Japonska, se spoléhá na zajišťování si trhů prostřednictvím ekonomické konkurenceschopnosti – moc trhu – ne na vojenské dobývání. Na rozdíl od Japonska má obrovský počet pracovníků; nepotřebuje dobývat a vykořisťovat kolonizovanou práci.

Trhem tažené budování impéria Číny je naladěno na moderní dobu, vedené elitou, která si nechce uspořádat svět podle svého, na rozdíl od USA, zamořených finančními spekulanty, kteří užírají a erodují ekonomiku, plení průmyslová centra a přeměňují opuštěné domy na parkoviště.

Pokud si současná americká imperiální elita neví rady, jak zadržet nástup Číny jako světové mocnosti, masy amerických pracujících si neví rady, jak se přesunout od armádou řízeného impéria k produktivní republice. Ekonomický rozklad a zakořeněná politická a sociální elita nespokojenost účinně depolitizovaly; systemické ekonomické krize byly přeměněny na soukromou blbou náladu jednotlivců. Z dlouhodobého pohledu se bude muset něco pokazit; militarismus a sionistická moc Spojené státy tak vykrvácí a izolují, že nezbytnost/nouze vyvolá násilnou reakci… Čím déle to bude trvat, tím násilnější bude znovuzrození republiky. Impéria neumírají v míru; ani finanční elita topící se v enormním bohatství a moci se nevzdá svých privilegovaných pozic mírumilovně. Pouze čas ukáže, jak dlouho budou Američané trpět toto zabavování domovů, servilnost k zaměstnavateli, kolonizaci pátou kolonou a vojensky tažené budování impéria založené na domácím rozkladu.

Poznámky

• [37] FT April 12, 2010, p. 22. Growth projections based on first quarter of 2010.
• [38] Al Jazeera, March 12, 2010.
• [39] China Daily, March 24, 2010 for differences between US and Chinese approach to Afghanistan.
• [40] The dynamic push to secure raw materials is illustrated by massive investments in iron mines in Russia and Africa, FT April 13, 2010, p. 17.
• [41] Al Jazeera March 5, 2010.
• [42] US-China trade now represents only 12% of total Chinese trade. FT March 30, 2010, p. 11.
• [43] FT April 24/25 2010, p. 1. “Shanghai plans to equal New York as a global financial centre by 2020”.
• [44] FT April 13, 2010, p. 19.
• [45] “China vows to tackle the social divide” Al Jazeera March 5, 2010.
• [46] For a similar call to “rebalance” the British economy from finance to manufacturing see Ken Coults and Robert Rowthorne U.K.: Either a Large Trade Surplus or Grim Prospects for Profits and the Fiscal Deficit cited in the FT April 14, 2010, p. 11.
• [47] By a margin of over 300 to 10 US Congress people signed a letter scripted by the pro Israel AIPAC backing Israel and demanding Obama retracts his “pressure” on Israel to desist from seizing Palestinian property.  See FT April 24/25 2010, p. 3.
• [48] Waikeung Tam, “Privatizing Health Care in China:  Problems and Reforms.”  Journal of Contemporary Asia Vol 40(1), Feb. 2010, p. 63-81.
• [49] “US tightens missile-shield encirclement of China and Russia.”  Global Research, March 4, 2010.