Tragédií k upevnění moci

Ovšem ve společnosti se již řadu let zabydluje a odvozuje určitý přístup lidí k úmrtí jedince převážně z hmotného úhlu. Tedy z materialisticky zaměřeného pohledu vycházející následné reakce. Dlouhou dobu je u mnoha lidí zakořeněn jistý způsob hodnocení a oceňování osobností na základě mediálního obrazu(známé tváře z novin a tel.obrazovky). Od společenského postavení, hierarchické úrovně a významnostní role v ekonomickém a politickém dění zemřelého dochází obvykle u lidí k odvození následných reakcí a postojů k jeho úmrtí. Dle těchto atributů se vytyčuje míra citového vyjádření a projevu soustrasti k zemřelému.

Tento můj objektivní názor, jsem si již několikrát ověřil při bedlivém pozorování následného situačního dění bezprostředně po tragických událostech. Naposled to byla nedávná letecká havárie u města Smolensk, při níž zahynulo téměř 90 cestujících.

Opět jsem se nestačil divit, jak taková událost může rychle nabírat na zpravodajských obrátkách a může tak závratně mediálně vybobtnat a zpolitizovat. Je pochopitelné, že rodina, přátelé, kolegové, známí zažívají velký šok, zármutek a náležitě uctívají památku a koná se patřičné důstojné rozloučení. Avšak vlivem médií se vytvořila přebujelá atmosféra zaskočenosti, smutku a truchlení, s níž se postupně ztotožňovalo stále více občanů.

Je opravdu s podivem, jak vlivem propagandy, mediálního masírování a srdceryvnými výstupy politických představitelů se lidé nechávají vtahovat ke chvílemi až fanatické smuteční-smutkové náklonnosti. Na rovinu je třeba říci, že pokud by mezi oběťmi nebyl prezidentský pár a členové polské vládní garnitury, tak žádný mediální humbuk, okázalé řečnění a smuteční ceremonie by se takovémto rozsahu nekonaly. Nařízení k uctění památky s držbou jedné minuty ticha bylo dokladem mediálního divadla a také zároveň ukázka zaslepené poslušnosti obyvatel, kteří se na kratinký čas zastavili a procítěně se podrobovali příkazu shora. Osobně jsem tuto akci ignoroval a zneúčastněně pokračoval v běžném poledním pracovním nasazení.

Jestliže by šlo čistě o úmrtí běžných řadových občanů, nijak mediálně nevýznamných osob, zpráva by se našla pod daleko menšími titulky umístěná někde nenápadně v rožku denního tisku a v televizních zprávách, kde by se pouze utrousilo pár slov a celá událost by vešla za pár dni v zapomnění.

Zkráka bez patřičného mediálního zvýraznění by událost nijak zvlášť veřejnost nevzrušovala.

Stejně jako obyvatelé nikterak obšírněji nevzrušují sem tam proniknuvší informace o utrpení a spoustě obětí na životech ve válečných konfliktech v Iráku, Afghánistánu, Africe nebo zprávy o obětech epidemií, hladomoru, při přírodních katastrofách apod., pokud se tedy nejedná o vyspělou západní evropskou zemi nebo U.S.A., neboť mám v patrnosti, že na útrapy a úmrtí občanů těchto zemí se pohlíží již o poznání s větším zájmem a dochází ke zřetelnějšímu emocionálnímu cítění. Nicméně, jakmile nastane úmrtí ve vyšších elitářských kruzích, tak okamžitě propukne nebývalý rozruch, zvláště při tragédiích, přičemž se síla zájmu umocní.

Řada mediálních sdělovacích prostředků, jakožto věrní posluhovači elitářských privilegovaných skupin naočkuje smutkovým populismem co nejširší veřejnost. Vytváří se model obrazu uctívaní novodobé urozenosti a do podvědomí lidí se vrývá falešná předpojatost kategorizace zemřelých, čímž smrt osoby z vyšších, mocnějších vrstev v podstatě zastíní tisíce jiných úmrtí, což je názorným příkladem pohrdání méně majetných a neznámých obyvatel, čehož si však valná část manipulací ovlivněných občanů nepovšimne.

Člověk se lehce mediálním zahlcením dostává do role pokrytářského nesvědomitého přitakávače elitářských sebevyznávačných balastů. Takovýmto přístupem a jednáním lidé dokazují sílu svého ega, sobectví, a sklony k obhajobě nadřazeného chování mezi lidmi a vytváření myšlenek o vyvolenosti. Jakmile zemřelý patřil mezi privilegované osobnosti elitářských spolků “smetánku“, tak podle toho se často podřizuje charakter a rozsah smutečního prožitku. Jasně se tímto dává těm níže postaveným lidem na srozuměnou, že život obyčejného člověka je zcela bezvýznamnou položkou.

I v dnešní době se pohrdavost stala synonymem chování většiny elitářských „nadlidí“. Od dob pýchou nabubřelých králů, knížat, zámožných pánů a šlechticů se toho tedy moc nezměnilo.

Absurdní smýšlení, že živit jednoho člověka, co do hodnoty a cennosti, převyšuje život jiného jedince, bohužel je permanentně rozsévána elitáři amédiemi mezi populaci.

Takové uvažování svědčí jen o duchovní zaostalosti a nevyzrálosti. A právě takové události, jaké jsme byli svědky před několika týdny, se dají brilantně využít k posílení moci, vytváření dojmu naddůležitosti. Zjevně se elitářské semknutosti stále snaží pokračovat v dlouhodobém trendu vytvářet ze sebe u lidí novodobou modlu a kult osobností.

Jak vidno, ovládat v lidech nejniternější emocionální sféru se daří. Polská tragédie mne nadále utvrdila v názoru, že řadě lidí chybí určitý nadhled, vnitřní vnímání sebe sama. Lidem se nedaří odpoutat se od sevřených mediálních kleští a od vnutknutého vzhlížení k mocnějším vysoce postaveným vrstvám.

Pak se opravdu nedivím jaké krutosti, nečestnosti, lhostejnosti se mohou lidé mezi sebou dopouštět. Všechny rozbroje a konflikty jsou toho výsledkem. Je proto nasnadě si uvědomit určité zákonitosti života a smrti, ze kterých příkladně plyne, že nikdo nemá právo si přisvojit vlastní výjimečnost a nadřazenost a i posuzování hodnoty a cennosti života jiných lidských bytostí také nikomu na světě nepřísluší. Každý máme dáno svoje předurčení, svůj úkol a svoje předpoklady ke splnění úkolu, a jestli je jeden prezidentem anebo pasáčkem ovcí, tak vždy by si měli být rovni, jejich životy jsou stejně hodnotné. Všichni jsme totiž jedno- součást jediného celku.