Finanční systém a jak je to s tím kapitalismem II.

Systém částečný rezerv aneb „fractional reserve banking“

Ve svém původním článku jsem mimo jiné napsal: „Zrušíme garance za vklady do bank, abychom přinutili lidi požadovat po bankách, aby nepoužívaly k úvěrům peníze z běžných účtů, ale jen z termínovaných, atd.”

Tímto jsem adresoval problém fractional reserve banking (FRB), není tedy pravda, že bych ho opomněl. Měl jsem se mu věnovat asi více, ale nechtěl jsem natahovat už tak dlouhý článek a raději to zahrnout do pokračování. Děkuji tedy panu Votrubovi, že vysvětlil, v čem je problém. Já nyní vysvětlím, jak ho řešit.

Všichni víme, že FRB vychází se ze statistiky, že je málo pravděpodobné, aby si všichni vkladatelé hned najednou chtěli vybrat z banky své zlato. Ačkoliv se tedy banka zavázala, že zlato je kdykoliv připravené k okamžitému vyzvednutí, ve skutečnosti ho půjčila někomu jinému. To zlato je tedy utracené dvakrát – jednou tak, že si jeho majitel za příslušnou poukázku někde něco koupí, a podruhé tak, že ho utratí ten, kdo si ho půjčil. Peněžní zásoba se tak nafukuje.

Nyní si vzpomeňme na pojem „bank run“ nebo „run na banku“. Je to situace, kdy ta výše zmíněná statistika zrovna nevyjde a do banky (ať už z jakéhokoliv důvodu) přijde nadměrné množství lidí, kteří požadují po bance výplatu jejich zlata, a banka zjistí, že to zlato nemá, protože ho tajně rozpůjčovala svým věřitelům. Banka se tak dostává do platební neschopnosti; a jak jsme viděli třeba během Velké hospodářské krize, tak krachuje, což je přesně to, co si zaslouží každý podnik, který neplní přání svých zákazníků.

Historie ukazuje, že runy na banku jsou jen otázkou času. Je tedy velmi nepravděpodobné, že by banky na svobodném trhu systematicky podstupovaly toto neskutečně velké riziko a systematicky krachovaly. Proč to tedy přesto dělají? Důvod je třeba opět hledat u luxusních garancí, které jim stát poskytuje. Především se jedná o nepsané pravidlo, že pokud je banka dostatečně velká, stát jí nenechá zkrachovat a vždy jí zachrání. Dále stát vynucuje pojištění vkladů. Banky praktikující FRB tedy opět hrají kasino, ve kterém se nedá prohrát – jejich prohry totiž zaplatíme my, ať už ze státního rozpočtu (v případě záchrany banky) nebo na bankovních poplatcích (v případě pojištění, které se promítne do nákladů a tedy i do koncových cen).

Řešením tedy opět je, odstranit tyto státní zásahy a vytvořit takové právní prostředí, ve kterém budou majitelé banky ručit celým svým majetkem za jakékoliv závazky, které si na sebe banka vezme. Žádná z nich by pak FRB nemohla praktikovat, protože by si tím sama stavěla vlastní šibenici. Dále, pokud by neexistovalo pojištění vkladů, tak by se běžní lidé mnohem více zajímali o to, komu své zlato svěřují, a požadovali by důkazy, že jejich zlato opravdu bude složené v jejich trezoru a nebude se s ním hýbat. Případně by vznikaly nebankovní instituce, jejichž jediná úloha by byla provozovat tyto trezory a neangažovat se v žádných úvěrech.

Příčiny hospodářské krize

Pan Votruba tvrdí, že existují i jiná vysvětlení než pomocí rakouské teorie hospodářského cyklu. To je sice pravda, ale problém je právě v tom, že ostatní teorie buď nejsou vnitřně konzistentní, nebo platí jen někdy a jindy ne, nebo jsou v nich vážné logické nedostatky.

Hlavním konkurentem jsou samozřejmě různé formy keynesiánství. Bohužel, keynesiánství má řadu nedostatků. Chybu vidí v příliš velkých úsporách a příliš malé poptávce. Toto nemůže obstát, protože i úspory tvoří poptávku. Každý člověk se může rozhodnout, jestli svoje peníze utratí za spotřebu, anebo je někomu půjčí (ať už přímo nebo prostřednictvím banky). Pokud je někomu půjčí, tak ten někdo je opět utratí, ať už za spotřebu nebo za investice. Ať tak či onak, tyto peníze BUDOU utraceny a BUDOU vytvářet pracovní místa, budou se točit a nebude docházet k žádné permanentní krizi, které se Keynes bál.

Málokdo si nechá doma pod polštářem peníze, které ani neutratil, ani nespotřeboval, protože pokud je nechce spotřebovat, vždy je lepší je uložit do banky na termínovaný účet (nebo někomu půjčit) než schovávat pod polštář, protože by se dotyčný jinak ochuzoval o úrok. A kdyby neexistovala centrální banka, úroky by byly zatraceně vyšší, než jsou dnes. Ano, určité (malé) množství peněz si člověk vždy nechává v hotovosti kvůli běžným každodenním transakcím a tyto úspory jsou „zadržovány“. Kdybychom ale chtěli po lidech, aby toto nedělali, tak se nabízí otázka, proč vůbec mít peníze a neplatit barterem. Toto je zkrátka jedna z funkcí peněz.

Dále keynesiánství nezohledňuje, co to vlastně hospodářská krize je. Je to situace, kdy řada projektů v ekonomice krachuje (firmy krachují, zaměstnanci se propouštějí). Zkrátka, přestávají se vyrábět některé věci, které se dřív vyráběly, a místo nich se vyrábí něco jiného. To, co se dřív vyrábělo nějak, se nyní začíná vyrábět jinak. Dochází ke změnám, a tyto změny, jelikož se nedějí ze dne na den, samozřejmě bolí a výsledkem je nezaměstnanost, nižší produkce atd. až do doby, kdy ty změny budou dokončeny tak, aby reflektovaly poptávku a omezenost zdrojů – v této chvíli nastává opět konjunktura. Bohužel, keynesiánství tento logický pohled zcela ignoruje, a místo toho, aby hledalo problém v nabídce, tak ho hledá v poptávce. Jinými slovy, snaží se přesvědčit lidi, aby spotřebovávali to, co spotřebovávat nechtějí. Místo aby umožnilo nabídce, aby se přizpůsobila nové dynamicky se měnící poptávce, tak nutí poptávku, aby se zpátky přizpůsobila té staré a zabedněné nabídce, o kterou by jinak nebyl zájem. A jelikož poptávce (tedy spotřebitelským preferencím) nelze poručit, tak pokud nabídce bude bráněno v přizpůsobení, krize se bude vždy znovu a znovu vracet, jakmile ta disproporce mezi nabídkou a poptávkou opět naroste do dostatečně velkých rozměrů.

Zabraňování nabídce, aby se přizpůsobila, v praxi spočívá například v zachraňování podniků, které vyrábějí produkty, o které není zájem. Lidé tak prostřednictvím daní platí za produkty, které nechtějí. Kdyby tyto podniky zkrachovaly, kapitál i pracovní síla by se přesunuly do jiného sektoru, ve kterém je naopak poptávka značná. Když nezkrachují (ať už díky státní pomoci nebo levnému úvěru fiktivních peněz původem od centrální banky), toto přizpůsobení neproběhne a disproporce mezi nabídkou a poptávkou bude trvat, stejně tak jako důvod pro další hospodářskou krizi.

Jak je vidět, keynesiánství je tedy sotva možné brát jako seriózní lék na ekonomické krize. Ostatně, podle keynesiánství už se hospodářská politika dělá desítky let, a přesto krizím nedokáže zabránit, a nedokázalo zabránit ani Velké hospodářské krizi, ačkoliv v té době už dávno existoval Fed a prezident Hoover měl do neoklasika asi tak daleko jako soudruh Paroubek :)

Ještě několik reakcí na podle mě chybná tvrzení pana Votruby:

„Cykly zde existovaly vždy, dokonce i v USA před vznikem FEDu.” – Ano, ale např. Rothbard ukazuje, že prakticky každý z těchto cyklů se časově shodoval s nějakým zásahem americké vlády do bankovnictví. Založení Fedu nebylo počátkem státních zásahů, založení Fedu pouze ty zásahy udělalo oficiálními a také častějšími a většími. Není náhoda, že bublina a následná Velká hospodářská krize přišly krátce po založení Fedu.

„Ekonomika si nemůže žít nad poměry!” (a z této věty pramenící další odstavce) – pokud si pod slovem „poměry“ představíme pouze fyzické možnosti, tak samozřejmě ne. Nicméně omezujícím faktorem v produkci nejsou pouze fyzické možnosti, ale i zmíněné časové preference (neboli „spořivost“ lidí). Jak jsme viděli, ekonomický růst je možný jen při odložení spotřeby, jinak to zkrátka díky přírodním zákonům nejde. Může se ale stát, že si ekonomika MYSLÍ, že spořivost obyvatelstva je velká (protože vidí centrální bankou podhodnocené úrokové sazby), a pustí se tedy do příliš velkého množství příliš málo ziskových investičních příležitostí. Až se ale ve strachu z hyperinflace zastaví kohoutky z centrální banky a úrokové sazby vzrostou na svou tržní úroveň, tak ekonomika zjistí, že spořivost obyvatelstva zdaleka není tak velká jak se zdálo, a že tedy řada těch investičních projektů ve skutečnosti není dlouhodobě udržitelná. Tyto projekty tedy musí krachovat. (V původním článku jsem to demonstroval na příkladu, kdy by věřitel půjčoval ryby za úrok 1%, Robinson by vyrobil půlku košíku, a v té půlce by najednou věřitel řekl, že už nechce 1%, ale chce 20%, čímž učiní Robinsonův podnik neživotaschopným.) Ekonomika si tedy žila nad poměry v tom smyslu, že na sebe vzala závazky, které jí nebudou tolerovány. Bez státní manipulace s úrokovou sazbou by se do nich nikdy nenamočila.

“Znamená skutečnost, že dojde k tzv. zlevnění peněz, že si lidé prostě stůj co stůj musí hned brát spotřebitelské úvěry?” – Stůj co stůj určitě ne, ale určitě se všichni shodneme na tom, že když je něco levnější, více lidí to bude kupovat. Jestli bude úroková sazba za hypotéku například 5% nebo 10% je zatraceně velký rozdíl. Snížení z 10% na 5% znamená snížení měsíčních splátek o mnoho tisíc Kč, případně zkrácení celkové doby splácení dost možná o několik let. Je to tedy velmi výrazný faktor. To samé platí z druhé strany, tedy ze strany věřitele. V současné sobě je moje zkušenost taková, že pokud mezi bankami najdete termínovaný vklad, který má zhodnocení 3% p.a. (tedy zhruba pokryje inflaci a výsledný reálný úrok je tedy zhruba nulový), tak můžete být rádi. Přirozeně zde tedy najdeme málo lidí, kteří spoří, protože se to prostě nevyplatí – reálný úrok je buď záporný, nebo nulový. Kdyby si ale banky nemohly půjčovat u centrální banky a musely by shánět reálné úspory od běžných lidí, úroky by vzrostly. Kdyby třeba byl reálný úrok 3% (to si myslím, že je naprosto realistické), hned by řada lidí začala více spořit (minimálně na důchod), méně lidí by se zadlužovalo, a disproporce mezi úsporami a dluhy by se vyrovnala.

„Bubliny jsou důsledkem spekulativního pohybu kapitálu.” – Hlavní příčinou je, jak jsem se snažil ukázat výše, nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou. Ano, je pravda, že spekulativní kapitál může věci občas zhoršit, ale: jaká je příčina tak velkého pohybu kapitálu? Právě ta fiktivní likvidita od centrální banky. Jsou to zejména banky a investiční fondy, tedy hlavní příjemci fiktivních úvěrů, kteří nejvíce spekulují na finančních trzích. Kdyby neměli takový přístup k tak levné a bezpečné likviditě, nikdy by nemohli tolik spekulovat.

„Vychází se z předpokladu, že vyšší produkce potřebuje více finančních prostředků k tomu, aby bylo možné obhospodařit potřebnou směnu.” – Není tomu tak. Pokud roste objem produkce a množství peněz je konstantní, nerovnováha je vyrovnávána poklesem cenové hladiny. V současné době je to naopak, množství peněz roste rychleji než produkce, a tedy cenová hladina roste. V tomto si svobodný trh naprosto jednoznačně poradí a není v tom problém.

„Dále se předpokládá, že mírná inflace je prorůstovým opatřením, zatímco deflace ekonomiku brzdí.” – Ano, toto se bohužel opravdu většinou předpokládá, nicméně je to chybný předpoklad. V historii jsou příklady (např. druhá polovina 19. století v USA), kdy ekonomika rostla a cenová hladina v důsledku toho klesala. Pro ekonomiku je totiž rozhodující poměr mzdy pracovníků a ceny koncových produktů. V inflačním prostředí rostou mzdy i ceny, ale mzdy rostou rychleji, životní úroveň tedy stoupá, v deflačním prostředí klesají mzdy i ceny, ale ceny klesají rychleji, životní úroveň tedy také stoupá. Není žádný racionální důvod si myslet, že by dlouhodobá deflace ekonomiku brzdila a nikdy se to ani nestalo.

Paradox úroků

Zde pouze krátce, protože tam mezi mnou a panem Votrubou panuje celkem shoda. Pan Votruba pouze chybně předpokládá, že když budou úroky příliš malé, tak dotyčný nezačne peníze spotřebovávat, ale bude je hromadit. Toto není realistické. Pokud by někdo skutečně měl tak velké množství peněz, už by neexistoval způsob, jak tyto peníze dále rozmnožit. Jejich zadržováním by nic nezískával (a to ani v budoucnu), pouze by si upíral obrovský užitek, který by měl, kdyby ty peníze za něco utratil. Vzhledem k tomu, že délka lidského života je omezená, nedávalo by toto žádný smysl. A i kdyby se to snad stalo, zbytek ekonomiky tohoto člověka k ničemu nepotřebuje a může v klidu obchodovat bez něj, ať už s původními penězi nebo s nějakými jinými.

Závěr

Pokusil jsem se ukázat, že můžeme mít zhruba konstantní peněžní zásobu i bez státních zásahů. I kdybych se mýlil a nebylo tomu tak, je doufejme každému jasné, že pokud by skutečně byly nějaké státní zásahy třeba, tak jsou na hony vzdálené těm zásahům, které vidíme dnes.

Dále bych rád zdůraznil, že nenavrhuji „svobodné bankovnictví s penězi krytými zlatem“, to by skutečně byl protimluv. Navrhuji pouze svobodné bankovnictví, nic víc. Všechny příklady jsem ukazoval na penězích krytých zlatem, protože takto si to trh kdysi dávno rozhodnul. Samozřejmě je klidně možné, že dnes by si v případě možnosti volby trh vybral krytí něčím jiným.

Je jasné, že přechod ke svobodným penězům by se nedal udělat ze dne na den a nebylo by to rozhodně bez komplikací. Stejně tak ekonomická transformace v 90. letech neobešla bez komplikací a bez krádeží, přesto to ale za to stálo (ačkoliv je mi jasné, že řada lidí v tomto nebude souhlasit). O tom, jak ke svobodnému bankovnictví přejít, už byly napsány velmi zajímavé statě. Možná, že někdy příště v dalším článku bych se jim mohl věnovat.

Další čtení

• http://blog.ihned.cz/index.php?p=YBrych – velmi dobrý blog pana Jaroslava Brychty, který se věnuje rakouské škole a aplikuje ji na současné dění
• http://mises.org/daily/2492 - porovnání misesovské a keynesovské teorie