Finanční systém a jak je to vlastně s tím kapitalismem

Nejprve vysvětlím, jak funguje finanční systém v jednotlivých stádiích ekonomiky (ekonomika s jedním člověkem, barterová ekonomika s více lidmi, peněžní ekonomika bez centrální banky, a nakonec současná ekonomika). Nakonec uvedu, jak to souvisí se stavem, který máme, zdůvodním, proč jsou řešení navrhovaná mými kolegy špatná, a sám navrhnu své řešení.

Robinson Crusoe

Robinson se živí tak, že je celý den ve vodě, kde holýma rukama chytá ryby a jiné mořské potvory. Když jich nachytá tolik, kolik se mu vejde do rukou, tak je odnese na souši ke svému tábořišti a následně se vrátí k vodě a pokračuje v chytání. Toto se opakuje celý den. Na konci dne má Robinson v místě tábořiště tolik potravy, že mu akorát stačí na to, aby ji za večer snědl. Následující den začíná vše nanovo.

Jednoho krásného dne dostane Robinson nápad, že je hloupost, nosit nachytanou kořist rukama, které toho moc nepoberou. Posteskne si, že kdyby měl proutěný košík, na jednu otočku by unesl více potravy. Díky tomu by nemusel absolvovat cestu mezi pobřežím a tábořištěm několikrát denně, ale pouze jednou. I když by byl v práci pořád stejně dlouho, tak by méně času věnoval přenášení potravy a více času by mu zbylo na vlastní chytání. Za stejně dlouhou dobu v práci by se tedy vrátil s větším množstvím potravy. (Nebo jinak: pokud už původně měl dostatek potravy, mohl by díky košíku tuto potravu sehnat za kratší dobu a ušetřený čas věnovat výrobě něčeho jiného nebo odpočinku.) Jednou větou: díky geniálnímu vynálezu jménem proutěný košík by Robinson pracoval efektivněji a vzrostla by jeho životní úroveň.

Problém je, že Robinson košík nemá. Jistě si ho ale může vyrobit – stačí v lese natrhat pruty, usušit je a uplést z nich košík. To ale není žádná sranda a možná to Robinsonovi zabere několik dní. Když ale bude těch několik dní trávit pletením košíku, nezbude mu čas na lov a nebude mít co jíst. Je ale možný kompromis – půlku dne strávit lovem a půlku pletením košíku. Díky tomu Robinson sice bude mít trochu hlad, nicméně hlady určitě nepojde, a ještě k tomu za pár dní uplete košík. Jakmile to nastane, bude mít lepší životní úroveň, která potrvá možná několik měsíců (do doby, než se košík opotřebuje a rozpadne). Omezit přísun stravy na několik dní a díky tomu následně na několik měsíců mít mnohem lepší životní úroveň, to se vyplatí.

A jsme u základního konceptu – odložená spotřeba. Pokud se Robinson chce mít lépe, musí se nejdřív mít hůře. Robinson nikdy nemůže zvýšit svojí životní úroveň, když všechny plody své práce okamžitě spotřebuje. Chce-li si zvýšit životní úroveň, musí část spotřeby obětovat a ušetřené zdroje (v tomto případě svůj pracovní čas) věnovat na tzv. investice, které vytvoří tzv. kapitál (v tomto případě košík). Kapitál zvýší produktivitu, díky které je nyní schopen se stejnými zdroji vytvořit více produktu. Už za den nechytí 10 ryb, nýbrž 12. Ty dvě extra ryby mu postupně vynahradí újmu způsobenou tím, že si během výroby košíku odpíral část stravy. V určitou chvíli bude újma vynahrazena (tomuto říkáme, že investice se nám vrátila), a od této chvíle dál už bude investice v čistém zisku.

A Robinson nemusí skončit jen u toho. Část té nově nabyté životní úrovně si může užít, a druhou část může znovu investovat a stejným principem vytvářet další kapitál – třeba kopí, nůž, rybářské sítě atd. Pokud by se kdykoliv rozhodnul přestat investovat a začal spotřebovávat vše, co vyrobí, jeho růst životní úrovně by se zastavil. A nejen to, časem by i blahobyt poklesnul – protože ta nářadí se opotřebovávají a časem se stanou nepoužitelnými. Pokud tedy nechce Robinson o svůj blahobyt přijít, musí se vzdát alespoň malé části z té vysoké životní úrovně, aby včas stihnul uvolnit zdroje na výrobu nového košíku ve chvíli, kdy vidí, že ten starý už moc dlouho sloužit nebude. Tomuto se říká obnova kapitálu.

Nyní malá odbočka. Co by se stalo, kdyby Robinson vyrobil košík, který je děravý. V takovém případě by jeho práce nebyla o moc efektivnější. Sice by unesl více potravy, ale ne tolik jako v předchozím případě, protože by mu část vypadala ven. Pořád by tedy musel obětovat svoji spotřebu, aby byl košík schopen vyrobit, ale odměna v podobě vyšší budoucí životní úrovně by byla malá. Tak malá, že si Robinson začne říkat, jestli mu to za to stojí. Jestli je ochoten místo několika dní čekat třeba několik měsíců, než se investice splatí a začne být zisková, a jestli ten zisk bude dostatečný v porovnání s tou újmou. Tomuto se říká tzv. časová preference a jedná se o subjektivní pocit, kdy mi ten podnik za to ještě stojí a kdy už ne. Každý má jinou časovou preferenci – Robinson na jednom ostrově může být od přírody spořivý a bude ochoten to podstoupit i za malý zisk (nízká časová preference), jiný Robinson na jiném ostrově zase radši užívá života v přítomnosti a nemyslí na budoucnost (vysoká časová preference).

Také je důležité, jestli je vůbec investice zisková. Jestli ten košík za svojí životnost opravdu dokáže zvýšit denní produkci jídla alespoň o tolik, o kolik méně jídla Robinson sehnal, když ten košík vyráběl. Když třeba během výroby košíku si bude muset odpustit 100 ryb, když košík zvýší jeho denní produkci o jednu rybu, a když životnost košíku bude 90 dní, tak to znamená, že na výrobu košíku si bude muset odpustit 100 ryb, a existence toho košíku mu přinese pouze 90 ryb.

Vidíme tedy, že investice jsou dobré, ale musí být splněny určité podmínky. Jednak musí být zisková (její přínosy musí převýšit náklady na její vytvoření/obnovu). A jednak její ziskovost musí být vyšší než časová preference toho, kdo jí financuje – tedy její čistý zisk a doba návratnosti musí být dostatečné, aby to dotyčnému za to stálo.

Jednoduchá barterová ekonomika

Nyní se posuneme dál – ekonomika bude obsahovat více lidí. Stále ale nepřipustíme existenci peněz. Funguje tedy tzv. barter, neboli lidé směňují zboží za zboží, třeba dvě kozy za jednu krávu apod.

Princip investic bude stále stejný. Rozdíl bude pouze v tom, že bude docházet k dělbě práce. Robinson, jsa expertem na chytání ryb, nepůjde najednou vyrábět košíky. Celý den bude stále chytat ryby – a odložená spotřeba bude spočívat v tom, že ty ryby všechny nesní, ale část z nich na trhu dá někomu, kdo umí plést košíky (třeba Pátkovi), a ten mu za to na oplátku uplete košík. Stále ale platí, že je to Robinson, který musí odložit svojí spotřebu ryb, stejně tak platí všechny ostatní závěry z předchozí kapitoly.

Je zde ale ještě jeden podstatný rozdíl, a to je úvěr. Co by se stalo, kdyby Robinson sice měl toho podnikatelského ducha, který mu vnuknul nápad, použít při lovu košík, ale nebyl by dostatečně spořivý na to, aby podstoupil to odložení spotřeby? A zároveň by zde byl ještě někdo jiný (jméno Pátek už je obsazené, použijeme tedy třeba jméno Sobota :)) by naopak byl schopen odloženou spotřebu podstoupit, ale zase nemá ten nápad, do čeho investovat? Pokud by Robinson a Sobota žili na oddělených ostrovech, žádná investice by se nerealizovala. Pokud ale k sobě mají přístup a může mezi nimi fungovat tržní směna, investice se realizovat bude.

Robinson to vyřeší tím, že se se Sobotou domluví, že mu Sobota bude každý den ze svého dávat několik ryb. Tomuto se říká půjčka, Robinson je dlužník a Sobota je věřitel. Tyto ryby Robinson použije na svojí obživu (pokud si košík vyrábí sám a nemá tak čas chytat ryby), nebo jimi zaplatí Pátkovi (pokud si košík nechává vyrábět u Pátka a sám se živí z celodenního lovu, jako dřív). V každém případě, Robinson bude do práce chodit stále stejnou dobu a bude konzumovat stále stejné množství ryb, jeho spotřeba tedy bude stejná a žádné odložení se nekoná. Odložení spotřeby za něj udělá Sobota, který mu část svých ryb, které by jinak zkonzumoval, pošle.

Za pár dní bude Robinsonův košík hotov. Díky němu bude Robinson denně produkovat více ryb, z čehož postupně splatí dlužné ryby Sobotovi, který si tak vynahradí výpadek blahobytu, který si způsobil (dřív je Robinson splácel jakoby sám sobě). Aby celý tento podnik Sobota vůbec podstoupil, musel mu za to Robinson nabídnout nějakou odměnu, které se říká úrok. Robinson tedy ze svých ryb, které má navíc, bude splácet o pár dní déle, než by tomu bývalo jinak. Stále ale platí, že od této chvíle až do konce životnosti košíku je jeho investice zisková. Sobota je taky spokojený, protože i on díky odložené spotřebě mohl později zkonzumovat více ryb. A tedy stále platí závěry z první kapitoly, rozdíl je pouze v tom, že investici nedělal jen Robinson, ale Robinson ve spolupráci se Sobotou, z nichž každý tam vložil to, čím disponuje (Robinson nápad, Sobota spořivost), a oba se následně podělili o výsledek svého snažení.

Odbočka: jak velký bude úrok? Úrok, jak je vidno, je cena za odloženou spotřebu. Jeho výše je určovaná tržně na základě nabídky a poptávky, jako je tomu u čehokoliv jiného. Na jedné straně máme nabídku úspor (zástupy Sobotů, kteří nemají nápad, ale mají úspory/odloženou spotřebu), na druhé straně poptávku (zástupy Robinsonů, kteří mají (ziskový) nápad, ale nemají úspory/odloženou spotřebu). Pokud bude první skupina převažovat, bude příliš mnoho úspor a málo způsobů jak je použít. Úroky tedy budou klesat, což jednak zajistí, že se zástupy Sobotů ztenčí (zůstanou ti, jejichž časová preference je i přes pokles úroku stále menší než ten úrok), naopak zástupy Robinsonů se rozšíří (přibudou ti, jejichž nápady nebyly tak profitabilní, aby byly schopny pokrývat původní vysoké úroky, ale díky poklesu úroků již toho schopny budou). Pokud bude druhá skupina převažovat, bude to naopak – úroky vzrostou, Robinsonů ubude (odejdou ti s těmi relativně horšími a méně ziskovými nápady – ti lepší si budou moci dovolit platit i zvýšené úroky), Sobotů přibude (vysoké úroky přilákají i věřitele s vyššími časovými preferencemi). Volná tržní směna a volný pohyb úrokových sazeb tedy zajistí, aby úspor bylo přesně tolik, kolik je investic, a pokud se nedostane na všechny investice, tak aby se vždy dostalo na ty nejlepší z nich.

Ekonomika s konstantním množstvím peněz (např. zlato)

Zde bude fungovat to, co v minulé kapitole. Jenom se nebude směňovat zboží za zboží a úroky se nebudou platit v rybách, ale pro všechno bude zástupný prostředek směny. Ve fungování ale nebude žádný rozdíl. Někteří lidé si myslí, že existuje tzv. úrokový paradox, toto není pravda a bude o tom řeč dále.

Dnešní ekonomika s centrální bankou a nekrytými penězi

Dnešní ekonomika bohužel funguje tak, že peníze jsou papírové a nejsou kryté zlatem ani žádnou jinou reálnou komoditou. Peníze jsou prostě papír, který je možné vyrobit za pár haléřů, ale jehož směnná hodnota je mnohonásobně větší. Díky tomu, na rozdíl od zlata, je možné peníze tisknout a tím zvětšovat jejich množství v ekonomice. Pojem „tisk peněz“ je pouze ilustrativní, v dnešní době se již peníze tisknou jen ve velmi malém množství. Pro zvyšování peněžní zásoby se místo skutečného tisku peněz používá tzv. úvěrová expanze (popis je nad rámec už tak dlouhého článku, proto na konci článku odkazuji na zdroje, které se tím zabývají). Princip je ale úplně stejný jako u skutečného tisku bankovek, jen je to trochu složitější na pochopení (jsem přesvědčen, že záměrně).

Problém s tiskem peněz je ten, že způsobuje růst cen. Pokud vytisknete 100 miliard Kč a rozdělíte je rovnoměrně mezi lidi, za určitý čas vzrostou ceny. Důvod je ten, že ekonomika je schopna vyrábět pořád stejné množství produkce (nabídka je stejná), ale lidé chtějí v krámech kupovat mnohem víc zboží, protože mají více peněz (poptávka vzrostla). Výsledek tedy nemůže být nic jiného než růst cen, který obnoví rovnováhu a lidé si tak koupí stále stejně zboží jako dřív. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom si všichni mohli natisknout miliardy korun a pak se jen válet doma a nic nedělat.

Když vytisknete peníze a místo rovnoměrného rozdělení mezi lidi je dáte jen určitým lidem, tak samozřejmě tito lidé zbohatnou a všichni ostatní zchudnou. Vybraní lidé zbohatnou, protože si za vytištěné peníze koupí zboží, které by si jinak nemohli dovolit. Jak ale tyto peníze postupně utrácejí a ony se postupně rozprostírají do celé ekonomiky, tak dojde k růstu cen (ze stejného důvodu jako v minulém odstavci). Všichni, kdo dosud drželi peníze v hotovosti, zchudnou – za svojí stokorunu už si nekoupí 100 rohlíků, ale třeba jen 90. Když tedy vytisknete peníze a dáte je jen určitým lidem, tak opět nezvýšíte bohatství, pouze bohatství přesunete od všech ostatních k těm, kteří se k novým penězům dostali jako první.

Toto by bylo velmi nepopulární mezi lidmi, a z toho důvodu centrální banka nově vytištěné peníze nedává jen tak zdarma (i když, kdoví?), ale pouze je půjčuje. Konkrétně je půjčuje běžným komerčním a investičním bankám, a tyto je dále půjčují lidem a firmám. A zde je kámen úrazu. Banky mají více peněz a tedy více prostředků, ze kterých mohou rozdávat úvěry. Těch úvěrů je tolik, že se ani všechny nedokážou využít, klesají tedy úrokové sazby. Běžní vkladatelé zmenšují své úspory, protože se jim spoření nevyplatí, naopak dlužníků přibývá. Aniž by se tedy v ekonomice cokoliv fyzicky změnilo (tj. aniž by ekonomika byla schopna větší produkce a aniž by se snížily časové preference lidí), začne se více zadlužovat, více investovat, a více spotřebovávat (protože úvěry nemáme jen na investice, ale i na spotřebu). Ekonomika si žije nad poměry a ještě k tomu kvalita podniknutých investic znatelně klesla (jak jsme uvedli výše, ty nejlepší investice se podniknou vždy, protože si mohou dovolit platit vysoký úrok – když úrok klesne, tak jsou to ty relativně horší a nerentabilní investice, které přibudou). S určitým zpožděním začnou růst ceny, centrální banka v rámci své měnové politiky začne tisk peněz tlumit, aby zabránila hyperinflaci, úrokové sazby opět vzrostou, řada původně podniknutých investic se tak stane nerentabilními, dostanou se do platební neschopnosti a zkrachují. A zkrachují všechny naráz, protože jakmile centrální banka zastaví kohoutky s penězi, úrokové sazby samozřejmě vzrostou všem najednou.

Zde tedy vidíme příčinu hospodářského cyklu – bublin a jejich prasknutí. Cyklus způsobuje státní instituce jménem centrální banka, která do ekonomiky napumpuje fiktivní peníze a sníží úrokové sazby pod jejich tržní úroveň. Ekonomika si pak myslí, že má více zdrojů, než ve skutečnosti má, a že časové preference lidí jsou nižší, než ve skutečnosti jsou. Nějakou dobu žije v této iluzi a pod jejím vlivem udělá špatná podnikatelská rozhodnutí, a když z té iluze vystřízliví, musí napravovat škody. Tomu napravení se pak říká ekonomická krize. Když to přeženu, je to stejné, jako kdyby Sobota řekl Robinsonovi, že mu ty ryby půjčí na 1% úrok, a pak, když by měl Robinson půlku košíku hotovou, by si vzpomněl, že úrok nebude 1%, ale 20%.

Je tedy vidět, že jakékoliv vládní snahy o zmírnění krize jsou pouze zaděláváním na krizi další. Ekonomika má v sobě mnoho špatných rozhodnutí, a kdyby byla nechána na pokoji, tak by je nahradila rozhodnutími lepšími, které lépe reflektují spotřebitelské preference a dostupnost omezených zdrojů. Fiskální i monetární stimuly tomu zabraňují, a proto se recese budou ozývat čím dál častěji a hlasitěji. Pacienta nelze vyléčit tak, že ho budete neustále opíjet, aby necítil bolest. Stačí se podívat do historie – vládní zásahy jsou čím dál větší a častější, a přesto se krize neustále prohlubují.

Také nacházíme odpověď na otázku, proč se bankéři tak rizikově chovají a proč mají tak tučné zisky. Bankovní business není odlišný od jiných a není důvod, proč by bankéři měli být hloupější než jiní podnikatelé, manažeři, živnostníci. A skutečně nejsou. Fiktivní peníze, které jim centrální banka půjčuje za směšný úrok, přímo vybízejí k přeúvěrování. Stejně tak státní garance vkladů nebo nepsané pravidlo, že když je banka příliš velká, stát jí nenechá padnout a dá jí finanční injekci. Vše motivuje banku k rizikovému chování. Banka de facto hraje ruletu, ve které může vyhrát, ale nemůže prohrát. Kdybyste mohli jít do kasina a kasino by vám dalo tu výhodu, že když vyhrajete, výhra i vklad jsou vaše, a když prohrajete, tak vám kasino váš vklad vrátí, chovali byste se rizikově nebo ne? Já tedy ano – vsadil bych vše, co mám a ještě bych se zadlužil, protože čím více vsadím, tím více vydělám, a když náhodou prohraji, tak o nic nepřijdu. Není tedy chyba v bankovnictví jako takovém. Je chyba v tom, že stát dává bankovnictví výhody, které by na skutečně volném trhu nikdy nemělo. Není to žádná iracionalita bankéřů (nebo jejich akcionářů, kteří jim dávají „hloupé“ vysoké bonusy) – naopak, je to naprosto racionální a pochopitelné chování. Zabránit opakování krizí se tedy nedá větší regulací nebo zakázáním bonusů (tyto praktiky selhávají už desítky let a selhávat vždy budou). Dá se to jen tak, že odstřihneme bankéře od všech výhod, které jim stát a centrální banka poskytují. Že zrušíme státní monopol na peníze a umožníme lidem, aby si sami každý vybrali, čím budou platit. Centrální banka ztratí kontrolu nad peněžní zásobou a nebude tak moci žádné peníze tisknout a dávat je bankám, ani je zachraňovat. Zrušíme garance za vklady do bank, abychom přinutili lidi požadovat po bankách, aby nepoužívaly k úvěrům peníze z běžných účtů, ale jen z termínovaných, atd.

Toto vše by nás zbavilo hospodářského cyklu, zvýšilo by to úrokové sazby, odstranilo by to inflaci (což by např. umožnilo mnohem lepší možnosti spoření na důchod). Stát by neměl možnost se tak snadno zadlužovat, protože v dnešní době velkou část státních dluhopisů kupuje právě centrální banka z vytištěných peněz. Ústava říká, že centrální bankovnictví by mělo být od vlády oddělené, realita je ale jiná. Bohužel, v nadcházejících volbách nekandiduje žádná strana, která by zastávala zrušení státního monopolu na peníze a dalších garancí pro bankovní sektor. Nicméně jsou strany, které se tomuto blíží více a které se tomu blíží méně.

Paradox úroků

Často se říká, že existuje paradox úroků. Tedy že když by bylo výše zmíněné svobodné bankovnictví s penězi krytými zlatem, nebylo by odkud brát úroky. Že když si část ekonomiky půjčí od té druhé třeba 10 kg zlata má vrátit 10,1 kg, přičemž sama žádné zlato původně neměla, tak odkud se vezme těch 0,1 kg zlata? Na první pohled logická otázka a pro řadu lidí dostatečná na to, aby odsoudili úrok jako nemorální. Ve skutečnosti v tom ale žádný problém není. Uveďme si příklad, který jsem prezentoval v diskusi pod jiným článkem a který jsem původně vzal z fóra na www.mises.org.

Dlužníci + Věřitelé + Ostatní = “Společnost”

1) $0 + $500 + $500 = $1000
Rozdělíme společnost na jednotlivé skupiny

2) $500 + $0 + $500 = $1000
Věřitelé dali dlužníkům $500 úvěr.

3) $0 + $0 + $1000 = $1000
Dlužníci (firmy) za $500 nakoupily od Ostatních zboží a služby, tedy vstupy do produkce.

4) $530 + $0 + $470 = $1000
Dlužníci (firmy) ze vstupů vyrobily výstup a prodaly ho Ostatním za $530.

5) $20 + $510 + $470 = $1000
Dlužníci splatili věřitelům $500 úvěr a $10 úrok.

6) Na konci cyklu vidíme, že nemusely být do systému přidány nové peníze na zaplacení úroků. Když začne nový cyklus, čísla se opět vynulují, protože někteří předchozí dlužníci se mohli stát věřiteli a naopak. Zároveň není pravda, jak si mnozí myslí, že úrok způsobuje růst cen. Po proběhnutí celého cyklu nyní ekonomika vyrábí více zboží než dříve, zatímco počet peněz je pořád stejný, a ceny původního produktu tedy zákonitě musely klesnout. Nakonec je tedy bohatší i ten, který se této hry ani neúčastnil.

V příkladu jsou pro zjednodušení vynechány banky. Ty ale na výsledku nic nemění, protože fungují pouze jako zprostředkovatel, tak jako autobazar auta nevyrábí, ale pouze zprostředkovává nákup a prodej. Ano, banka může půjčovat i vlastní jmění – pak se stává věřitelem, jako kdokoliv jiný.

Někdo může namítnout, že věřitelé mají možnost „luxovat“ peníze ze systému. Kdyby nějaký věřitel neustále půjčoval peníze, hrabal na nich úrok, a výsledné zisky znovu a znovu půjčoval, tak by skutečně teoreticky mohl časem kontrolovat všechny peníze. Jenže v reálném světě se nic takového nemůže stát. Důvod je ten, že aby mohlo docházet k takové akumulaci bohatství, věřitel by musel peníze znovu a znovu půjčovat. Tyto peníze by měly ohromně velkou kupní sílu a v ekonomice by tedy byla obrovská přemíra úspor, a jak jsme viděli, počet ziskových projektů je omezený, úroková míra by klesala a věřiteli by se přestalo vyplácet své úspory reinvestovat. Časem by se to nejen nevyplácelo, ale bylo by to dokonce nemožné, protože by už nebyly žádné ziskové projekty, do kterých by se ty peníze daly strčit. Tato akumulace peněz by se tedy zastavila a věřitel by neměl jinou možnost, než peníze začít utrácet a tím je pouštět zpět k ostatním lidem. Žádné vyluxování peněz ze systému tedy není možné. A i kdyby hypoteticky bylo, tak v systému svobodných peněz by zbytku lidí v takovém případě nic nebránilo v tom, aby jako peníze začali používat něco jiného a normálně tržně směňovali bez účasti toho, kdo původní peníze zadržoval.

Kazící se peníze

Kazící se peníze a zákaz úroku povedou k ještě větším problémům, než máme dnes. Když nebude úrok, nebude způsob, jakým odlišit dobré a rentabilní investice od špatných a nerentabilních. Plán vyrobit děravý košík bude mít na trhu stejné slovo jako plán vyrobit kvalitní košík. Bude mnohem větší množství špatných investic a méně dobrých investic, životní úroveň poklesne. Nehledě na to, že je otázka, jestli vůbec nějaké investice budou – lidé nebudou mít sebemenší motivaci vůbec spořit a jakékoliv peníze vydělají, budou je chtít utratit, protože aktuální spotřeba je vždy příjemnější než ta samá spotřeba v budoucnu. Vrátíme se na úroveň Robinsona, který úplně všechno sežere a jeho životní úroveň tedy bude stagnovat nebo dokonce klesat. V podstatě i dnes máme motivaci, jak přinutit lidi, aby nedrželi moc velkou hotovost – inflaci, která z úspor každý rok ukrojí několik procent. Vede to pouze k předlužení bez omezení spotřeby, o kterém jsem již mluvil. Kazící peníze by tedy kráčely stejným směrem, jako dnešní systém, jenom mnohem dál, a problémy by tak byly mnohem horší.

Ano, ve Wörglu to zvýšilo zaměstnanost. Ta ale o ničem nevypovídá. Pouze to říká, že lidé mají co dělat. O tom, co vyprodukují a jaký je o to zájem, se nedozvíme. Kdybychom se všichni sebrali a šli kopat jámy a hned je zahrabávat, nezaměstnanost by taky klesla, sotva bychom se ale měli lépe. V Číně také staví monstrózní města, která zvyšují statistiky HDP a snižují nezaměstnanost, ve skutečnosti jsou ale pouze mrháním lidské práce, protože o ně nikdo nestojí a nikdo v nich nebydlí. A to už vůbec nemluvím o tom, že experiment ve Wörglu fungoval pouze rok a čtvrt, což je žalostně málo na nějaké ekonomické závěry. Jak jsme viděli na hypoteční bublině, může trvat roky, než se plně projeví důsledky státních zásahů.

Závěr

Svým článkem jsem tedy chtěl osvětlit fungování bankovnictví a dokázat, že problém není v bankovnictví jako takovém, ani není problém ve svobodném trhu. Problém je právě v tom, že ten svobodný trh nemáme, protože máme státní monopol na emisi peněz a hrubé státní zásahy do bankovnictví. Proto mě opravdu nadzvedávají ze židle články mých kolegů, kteří trpí bláhovou představou, že tyto státem vytvořené problémy vyřeší opět stát – ať už znárodněním bank nebo zavedením na hlavu postavených experimentů jako kazící se peníze.

Ještě bych chtěl dodat: pokud někdo chce namítnout, že americká centrální banka Fed je soukromá, a že soukromý trh tedy evidentně selhává, pak odpovídám: Ano, Fed je soukromý, nicméně jeho POSTAVENÍ je vynucené státem a nikoliv konkurencí. Jakmile má někdo státem vynucený monopol, tak je úplně jedno, jestli vlastník tohoto monopolu je soukromník nebo ne – korupční chování bude praktikovat tak jako tak.

Další čtení:

• Vše, co jsem zde popsal, se souhrnně nazývá rakouská teorie hospodářského cyklu a je součástí tzv. rakouské ekonomické školy. NEjedná se o neoklasickou ekonomii, jak se může na první pohled zdát. Rakouská škola se vyznačuje například tím, že její teorie (ačkoliv poměrně jednoduché se zdravým selským rozumem) byly schopny předpovědět a vysvětlit prakticky každou krizi, která nastala – na rozdíl od mainstreamových přematematizovaných teorií založených na Keynesovi, které se musí po každé hospodářské krizi vždy měnit, protože každá krize odhalí něco, s čím „soudruzi z NDR nepočítali“. Mezi známé vyznavače této školy patří například neúspěšný kandidát na prezidenta USA Ron Paul nebo investor a nynější kandidát do Senátu za Connectitut Peter Schiff. Oba se vyznačují tím, že prokazatelně předpověděli dot-comovou i hypoteční bublinu, Peter Schiff dokonce vsadil značné jmění sebe i svých klientů na předpokládaný nárůst ceny zlata (viz video), což je odpověď pro ty, kteří by chtěli namítat, že jen střílel od boku a náhodou mu to vyšlo (od toho tu máme spíš politiky a úředníky, kteří rozhodují o penězích, které jím nepatří).
• Nejobsáhlejší server rakouské ekonomie, obsahující řadu popisů teorie hospodářského cyklu: www.mises.org
• Podobné, ne tak dobré, ale zase v češtině a zaměřené na české prostředí: www.libinst.cz
• Vysvětlení úvěrové expanze: http://myego.cz/item/jak-dnes-vznikaji-penize (doporučuji pročíst i zbytek blogu – najdete tam rakouskou teorii aplikovanou na reálný svět v době hospodářské krize)
• Vše možné a důležité o bankovnictví a penězích: http://mises.org/money.asp
• Peter Schiff opakovaně předpovídá krizi na celonárodním televizním kanále, ostatní se mu smějí: http://www.youtube.com/watch?v=2I0QN-FYkpw