OSN : Právo na sebeobranu neexistuje

To jsou závěry, ke kterým dospěla zvláštní zpravodajka OSN Barbara Frey, profesorka práv na Minnesotské univerzitě a členka sdružení IANSA, ve své zprávě Prevence porušování lidských práv páchaných ručními a lehkými zbraněmi (pdf). Rada OSN pro lidská práva (ve které zasedá například i Kuba, Čína, Pákistán a Saúdská Arábie) tuto zprávu přijala jako oficiální dokument OSN.

Nové lidské právo: právo nemít dovoleno držení zbraní

Podle zprávy, povinnost vlády chránit občany před násilím nekončí jen u vydávání a uplatňování zákonů proti ozbrojenému násilí. Podle profesorky Freyové jde tato povinnost mnohem dále:

„Pro mezinárodní orgány zabývající se lidskými právy je rozumné, budou-li od států vyžadovat minimální podmínky pro vydání licence k držení zbraní, které mají za úkol zabránit, aby se ruční a lehké zbraně dostávaly do rukou lidem, u nichž hrozí zneužití. Tyto podmínky se stát od státu liší, ale licenční postupy obvykle zohledňují: (a) minimální věk žadatele; (b) jeho trestní záznam včetně násilí v rodině; © doložení legálního účelu k pořízení zbraně a (d) duševní způsobilost.“

Česká republika tedy porušuje lidská práva tím, že u nás dospělí, bezúhonní a svéprávní lidé nemusejí státu, potažmo úředníkovi, dokazovat, že zbraň potřebují. V jiných evropských státech – například Rakousku, Francii a Norsku – dochází k ještě horšímu porušování lidských práv: lovecké brokovnice se tam prodávají volně, jako u nás vzduchovky.

Srovnejme to s úrovní dodržování lidských práv ve státech jako Anglie, Brazílie, Čína nebo Kuba… vlády těchto zemí mají takovou starost, aby si občané se zbraněmi neublížili, že jim je raději zakázaly úplně, nebo téměř úplně. V těchto zemích koneckonců občané zbraně ani nepotřebují – v Anglii na vás dohlížejí všudypřítomné bezpečnostní kamery a policie vás může v zájmu veřejné bezpečnosti kdykoli zastavit a prohledat; v Brazílii nepotřebujete zbraň k ochraně, protože přece máte smlouvu o ochraně s místním drogovým kartelem; a v komunistických rájích na Kubě a v Číně rychle pochopíte, že nejenže nepotřebujete zbraň k ochraně svých práv, ale že vlastně nepotřebujete ani ta práva.

A právo na sebeobranu?

Porušením lidských práv je podle této zprávy i většina zákonů o sebeobraně, včetně našeho. „Jsou-li ruční a lehké zbraně použity například k sebeobraně, nezbavuje to odpovědnosti za porušení práva na život jiného člověka, pokud takový čin nebyl nezbytný k záchraně lidského života a použití zbraně nebylo přiměřené k ohrožení.“

Povšimněte si, že taková interpretace vylučuje možnost se bránit zbraní proti znásilnění, loupeži, násilnému napadení, únosu, žhářství atd., kde není přímo ohrožen život – „pouze“ zdraví, svoboda nebo důstojnost člověka. Obránce nesmí vůbec sáhnout na zbraň, pokud se ho útočník přímo nesnaží zabít, protože to by bylo porušení útočníkova práva na život.

Stále to však přiznává právo se bránit zbraní proti pokusu vraždy.

Nebo ne?

Obrana života je státem udělená výjimka

Možná si kladete otázku, jakým způsobem je možné teorii o tom, že omezení držení zbraní k sebeobraně je lidské právo, a že výrazné omezení sebeobrany proti násilí je lidské právo, uvést do souladu s existencí základního práva na sebeobranu.

To samozřejmě možné není, a profesorka Freyová se k tomuto problému postavila čelem: podle ní prostě ŽÁDNÉ ZÁKLADNÍ PRÁVO NA SEBEOBRANU NEEXISTUJE. Sebeobrana je pouze výjimka z trestní odpovědnosti, nikoli lidské právo, které by stát měl povinnost zajišťovat.

„Právo na sebeobranu není výslovně dáno v žádném z primárních pramenů mezinárodního práva: smlouvách, zvykovém právu, nebo všeobecných principech.“

Zde paní profesorka přímo lže. Existence základního práva na sebeobranu JE výslovně uznána ve všeobecných principech mezinárodního práva, konkrétně v dílech filosofů, kteří tyto všeobecné principy zformovali. Jen jako příklad uveďme díla třech velkých filosofů, kteří jsou všeobecně považováni za zakladatele mezinárodního práva:

Hugo Grotius, O zákonech války a míru: „Jsou-li naše životy ohroženy přímým nebezpečím, je legální zabít útočníka, nelze-li se ohrožení vyhnout jinak…musíme uznat, že tato obrana vyplývá z principu sebezáchovy, který dala příroda každé živé bytosti.“

Emerich de Vattel, Zákony národů: „Každý národ, stejně jako každý člověk, má tedy právo…se chránit před veškerou úhonou; a toto právo je bezchybné, protože slouží k uspokojení přirozené a nepotlačitelné potřeby…Toto je právo se chránit před veškerou úhonou, které je zváno právo na bezpečnost.“

Frrancisco Suárez, O zákonech a Bohu zákonodárci: „Sebeobrana je největší z práv, zahrnující osobní ochranu proti zločincům i kolektivní obranu proti tyranům.“

Není snad možné, aby profesorka práv tato díla neznala. Tvrdit, že mezinárodní právo nezná právo na sebeobranu, znamená ignorovat jeho základní zdroje.

Mimoto je právo na sebeobranu zakotveno ve zvykovém právu, neboť je a vždy bylo uznáváno téměř univerzálně na celém světě.

Jaké z toho plyne poučení? Nejde zdaleka o první případ, kdy vládní organizací najatý rozumbrada došel k názoru, že lidé nemají to či ono právo, a vláda jeho názor s nadšením přijala. Lidé nikdy nezískali žádné právo tím, že by je dostali od vlády (pokud nepočítáme „právo platit daně“, „právo být veden stranou k zářným zítřkům“ a podobně). Lidé získali všechna práva tím, že si je na různých vládách vymohli – a o mnoho práv přišli tím, že si je nechali vzít.

Článek vyšel 9. dubna na serveru gunlex.cz.