Na geopolitické křižovatce Číny a Ruska: Kyrgyzstán a bitva o střední Asii

Pentagon si zajistil leteckou základnu Manas (od loňska známou jako Tranzitní středisko v Manas) v Kyrgyzstánu krátce po své invazi do Afghánistánu v říjnu 2001, a mezitím, podle publikace amerických ozbrojených sil z loňského června, „jí prošlo na své cestě do nebo z Afghánistánu více než 170,000 příslušníků koaličních jednotek, a Manas byla tranzitním místem pro 5,000 tun nákladu, včetně náhradních dílů a vybavení, uniforem a různých položek na podporu potřeb personálu a operací.“

„V současné době je na základnu přiděleno asi 1,000 amerických vojáků, spolu s několika stovkami vojáků ze Španělska a Francie.“⁽¹⁾

Zvláštní vyslanec Bílého domu pro Afghánistán a Pákistán Richard Holbrooke poprvé v této funkci navštívil Kyrgyzstán – a tři další bývalé sovětské středoasijské republiky, které s ním sousedí, Kazachstán, Tádžikistán a Uzbekistán – v únoru a řekl: „Na své cestě do a z Afghánistánu tudy každý měsíc prochází 35,000 příslušníků amerických jednotek.“⁽²⁾ Za tohoto počtu, který zmínil, je to 420,000 lidí ročně.

USA a NATO rovněž založily vojenské základny v Tádžikistánu a Uzbekistánu pro válku v jižní Asii, ale v menším měřítku. (Americké ozbrojené síly byly z druhé zmíněné země vypovězeny po tom, o čem vláda tvrdila, že byla tulipánová revoluce – typ ozbrojeného povstání v provincii Andižan, méně než dva měsíce po kyrgyzském precedentu. Německo si drží základnu poblíž uzbeckého města Termez, aby mohlo přepravovat jednotky a vojenské vybavení do afghánské provincie Kunduz, kde je soustředěna převážná část jeho 4,300 vojáků.)

V únoru 2009 kyrgyzská vláda oznámila, že také vystěhuje jednotky USA a NATO ze své země, ale v červnu povolila, když Washington nabídl pro zvrácení tohoto rozhodnutí 60 milionů dolarů.

Kyrgyzstán sousedí s Čínou.

Nejen, že sousedí s Čínou, Kazachstánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem, ale od Ruska ho dělí jediná země, Kazachstán. Abychom pochopili ruské a čínské obavy kvůli stovkám tisíc vojáků USA a NATO procházejících Kyrgyzstánem, představme si, že srovnatelné množství čínských a ruských vojáků pravidelně prochází přes Mexiko a Guatemalu. Po téměř devět let a stále se zvyšující měrou.

Není to jen hrozba „tvrdé“ vojenské síly, ale také „měkké“ síly, kterou role západu v Kyrgyzstánu představuje pro Rusko a Čínu.

Tato země je členem post-sovětské Organizace kolektivní bezpečnosti (CSTO), spolu s Ruskem, Arménií, Běloruskem, Kazachstánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem – která je mnohými považována za jedinou protiváhu NATO v bývalém sovětském prostoru – a členem Šanghajské organizace spolupráce (SCO), spolu s Čínou, Ruskem, a třemi výše uvedenými středoasijskými zeměmi.

Podle amerických představitelů, během a po tulipánové revoluci z r. 2005 nebyl na leteckou základnu Manas zrušen ani jeden let USA nebo NATO, či byť jen opožděn. Ale cvičení šesti zemí CSTO plánované na dny po ní zrušeno bylo.

Povstání a svržení prezidenta Askara Akajeva v březnu 2005 bylo třetí tak zvanou „barevnou revolucí“ v bývalém Sovětském svazu během šestnácti měsíců, po růžové revoluci v Gruzii koncem r. 2003 a oranžové revoluci na Ukrajině koncem r. 2004 a počátkem r. 2005.

Když byla kyrgyzská verze v chodu, západní zpravodajská média pokládala otázku „kdo bude další“. Mezi kandidáty patřily další bývalé sovětské státy, jako Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Kazachstán, Moldávie a Uzbekistán. A Rusko. Spolu s Gruzií, Ukrajinou a Kyrgyzstánem představovaly tyto země deset z dvanácti členů post-sovětského Společenství nezávislých států (CIS).

Jak Agence France-Presse v dubnu 2005 podrobně napsala: „CIS bylo založeno v prosinci 1991, ve stejný den, kdy zmizel Sovětský svaz… Ale během posledního roku a půl byli tři věrní spojenci Kremlu svrženi v revolucích: Eduard Ševarnadze v Gruzii, Leonid Kučma na Ukrajině a minulý týden Askar Akajev v Kyrgyzstánu… Ačkoliv noví dočasní vůdci Kyrgyzstánu slibovali pokračování ve vůči Moskvě přátelské politice svých svržených předchůdců, bleskové svrhnutí tamní vlády vyvolalo spekulace, že CIS brzy zkolabuje.“⁽³⁾

Vůdce prototypu „barevné revoluce“, gruzínský Michail Saakašvili, měl ze „změny režimu“ v Kyrgyzstánu škodolibou radost a přisoudil „statečné“ činy opozice na Ukrajině a v Kyrgyzstánu „gruzínskému faktoru“, a dodal: „Nečekáme na vývoj událostí, ale činíme co můžeme, abychom zničili impérium CIS.“⁽⁴⁾

Krátce po povstání bývalý indický diplomat a politolog M. K. Bhadrakumar napsal o tehdy zdánlivě neúprosné setrvačnosti „barevných“ vzpour v bývalém Sovětském svazu toto:

„Všechny tři země (Gruzie, Ukrajina, Kyrgyzstán) jsou v post-sovětském prostoru strategicky umístěné. Představují „blízké zahraničí“ Ruska.

„Washington v posledních letech rozšiřoval svůj vliv v oblouku bývalých sovětských republik – v Pobaltí… na Kavkaze a střední Asii – s houževnatostí, která způsobuje Moskvě obavy.“

„Od r. 2003, kdy pan Akajev rozhodl umožnit Rusku založit plnohodnotnou vojenskou základnu v Kant, věděl, že je na americkém „seznamu sledovaných“. Politická teplota v Kyrgyzstánu začala stoupat.“

„Američané dali mnoha způsoby jasně najevo, že si přejí změnu režimu v Biškeku… „Revoluce“ ve středoasijské zemi Kyrgyzstán již přinesla překvapení. Porovnání s dvěma předešlými „barevnými revolucemi“ v Gruzii a na Ukrajině budou dobrým výchozím bodem.“

„Zaprvé, neskutečné podobnosti mezi těmito třemi „revolucemi“ nelze přehlédnout. Všechny tři měly označovat nezadržitelné šíření ohně svobody zažehnutého Spojenými státy v Afghánistánu a Iráku v důsledku 9/11.“

„Ale za touto rétorikou se skrývá pravda, že USA chtěly změnu režimu v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu kvůli problémům s předešlým vedením. Vůdci všech tří zemí – Eduard Ševarnadze v Gruzii, Leonid Kučma na Ukrajině a Askar Akajev v Kyrgyzstánu – se po většinu období své vlády těšili podpoře USA.“

„Washington je opakovaně uváděl jako majáky naděje na demokracii a globalizaci na území bývalého Sovětského svazu.“

„Jejich problémy začaly, když postupně začali tíhnout ke vzpurnému Rusku za vlády Vladimira Putina.“⁽⁵⁾

Sedm týdnů poté, co se sloupek Bhadrakumara objevil, byla jeho analýza potvrzena žádnou menší autoritou v tomto směru, než americkým prezidentem Georgem W. Bushem.

Při návštěvě hlavního města Gruzie rok a půl po tamní „růžové revoluci“ byl přijat svým protějškem Michailem Saakašvilim, bývalým členem ministerstva zahraničí a americkým občanem, který se chopil moci v tom, co lze popsat pouze jak puč, ale který nicméně řekl:

„Gruzie se stane hlavním partnerem Spojených států při šíření demokracie a svobody v post-sovětském prostoru. To je náš návrh. Při ochraně svobody a demokracie budeme vždy s vámi.“

Bush reagoval na Saakašviliho naduté ohodnocení sama sebe takto: „Značně přispíváte k věci svobody, ale vašim nejdůležitějším příspěvkem je váš příklad. K nadějným změnám dochází od Bagdádu po Bejrút a Biškek (Kyrgyzstán). Ale než proběhla purpurová revoluce v Iráku nebo oranžová revoluce na Ukrajině, či cedrová revoluce v Libanonu, byla růžová revoluce v Gruzii.“⁽⁶⁾

Několik dní po kyrgyzském převratu Bush uvítal ukrajinského „oranžového“ prezidenta Viktora Juščenka – který letos v lednu dostal ve volbách 5,45% hlasů – a vychvaloval jeho Amerikou podpořený vzestup k moci a řekl: „Možná to vypadá, že je to součást pouze historie Ukrajiny, ale oranžová revoluce představovala také revoluce všude jinde… Sdílíme cíl šířit svobodu do dalších zemí.“⁽⁷⁾

Mimo hrozby rozpadu CIS a CSTO v dubnu 2005 Der Spiegel přinesl zprávu s titulkem „Revoluce urychlují rozpad Ruska“.

Částečně odhalila hlavní strůjce stojící za událostmi v Kyrgyzstánu. Podle Der Spiegel (4. dubna 2005):

„Již v únoru“, Roza Otunbajeva – nyní šéfka prozatímní vlády – „slíbila věrnost malé skupině partnerů a sponzorů kyrgyzské revoluce, „našim americkým přátelům“ z Freedom House (který věnoval opozici v Biškeku tiskárnu)…“

„Pokoušejíc se pomoct demokratickému procesu, Američané nalili do Kyrgyzstánu asi 12 milionů dolarů ve formě stipendií a darů – a to jen za poslední rok. Washingtonské ministerstvo zahraničí dokonce financovalo vybavení televizní stanice ve vzpurném jižním provinčním městě Oš.“⁽⁸⁾⁽⁹⁾

Tento proces geostrategické transformace, od Balkánu po bývalý Sovětský svaz a Střední východ, byl podporován také Freedom House, National Endowment for Democracy, Národním demokratickým institutem, Mezinárodním republikánským institutem a dalšími nevládními organizacemi.

Týden po „tulipánovém“ převzetí ředitel projektu z Freedom House, Mike Stone, shrnul roli jeho organizace dvěma slovy: „Mise splněna.“⁽¹⁰⁾

Britské noviny, které s ním provedly rozhovor, dodaly: „Americké zapletení se do malé hornaté země je proporcionálně větší, než tomu bylo u gruzínské „růžové“ revoluce nebo ukrajinského „oranžového“ povstání.“⁽¹¹⁾

Pomoc byla poskytnuta také západem financovanými a vycvičenými „mládežnickými aktivisty“, po vzoru těch skupin, které byly vytvořeny v Jugoslávii, aby svrhly vládu Slobodana Miloševiče v r. 2000:

Porovnejte názvy:

Jugoslávie: Otpor! (Odboj!)
Ukrajina: Pora! (Je čas!)
Gruzie: Kmara (Dost)
Kyrgyzstán: KelKel (Povstaň a jdi)

Za tím vším svržený kyrgyzský prezident Askar Akajev identifikoval skutečné architekty svého svržení. 2. dubna uvedl: „Existovaly mezinárodní organizace, které podporovaly a financovaly tulipánovou revoluci v Kyrgyzstánu.“

„Týden před těmito událostmi jsem viděl na internetu dopis podepsaný americkým velvyslancem v Kyrgyzstánu. Obsahoval podrobný plán na revoluci.“⁽¹²⁾

Kyrgyzská tulipánová (dříve citronová, karafiátová a narcisová) revoluce byla neústavní a pro zemi stejně katastrofická, jako její gruzínské a ukrajinské předchůdkyně, ale byla mnohem násilnější. K úmrtím a zraněním docházelo v jižních městech Oš a Jalal Abad (Jalalabad) a v hlavním městě Biškeku.

Byla to první „barevná“ revolta v zemi sousedící s Čínou. Nejen, že Rusko a Čína vyjádřily závažné obavy ohledně vývoje v Kyrgyzstánu, ale učinil tak i Írán, když viděl, kam dráha „změn režimu“ směřuje.

Za čtyřicet let studené války politické změny prostřednictvím voleb či jinak v jakékoliv zemi na světě – bez ohledu na to, jak malé, zbídačené, izolované a zdánlivě nevýznamné – získaly význam dalece přesahující jejich domácí dopad. Světoví politologové a tvůrci politiky pokládali klíčovou otázku: Jakým způsobem by se nová vláda mohla spojit s USA nebo Sovětským svazem?

V období po studené válce to již není otázka politické filosofie nebo socio-ekonomické orientace, ale tato: Jak bude nová vláda podporovat nebo oponovat americkým plánům na regionální a globální nadvládu?

S Rozou Otunbajeva jako hlavní mluvčí, ne-li šéfkou nové kyrgyzské „vlády lidu“ existuje důvod věřit, že Washington nebude se svržením jejího bývalého „tulipánového“ partnera Bakijeva nespokojen. Již potvrdila, že americká základna v Manas nebude uzavřena.

Méně než dva měsíce po puči v r. 2005 se Otunbajeva, tehdy ve funkci ministryně zahraničí, setkala se svým americkým protějškem Condoleezza Rice ve Washingtonu, kdy ji posledně jmenovaná ujistila, že „americká vláda bude pokračovat v pomoci kyrgyzské vládě při prosazování demokratických procesů v zemi“.⁽¹³⁾

Krátce po březnové „demokratické transformaci“ se její svatý patron, gruzínský Michail Saakašvili, chvástal, že „Roza Otunbajeva pracovala v posledních letech v Tbilisi a byla šéfkou úřadu OSN v Abcházii. Během růžové revoluce byla v Gruzii a věděla o všem, co se dělo… Gruzínský faktor byl katalyzátorem mnoha věcí, které tam probíhají (v Kyrgyzstánu).“⁽¹⁴⁾

Z pohledu USA se jeví, že má spolehlivé dobré úmysly.

Rusko uvedlo svoji leteckou základnu v Kyrgyzstánu do nejvyšší pohotovosti, ačkoliv komentáře vrcholných ruských vládních představitelů – konkrétně premiéra Vladimira Putina – naznačují akceptování povstání, které již zapříčinilo 65 úmrtí a stovky zraněných.

Ale Rusko se pokusilo ukázat revoltě před pěti lety nejlepší tvář také.

Jakým směrem se příští kyrgyzská vláda vydá bude mít dopady dalece přesahující malou velikost této země a její populace (něco více než 5 milionů obyvatel).

Mohlo by to ovlivnit plány USA a NATO na největší vojenskou ofenzívu v afghánské válce, která je plánována v provincii Kandahar za dva měsíce.

Mohlo by to určit budoucnost Organizace kolektivní bezpečnosti a Šanghajské organizace spolupráce, dvou hlavních potenciálních bariér západnímu vojenskému proniknutí do velkých částí Euroasie.

Sázky by stěží mohly být vyšší.

Poznámky

1. Stars and Stripes, June 16, 2009
2. Agence France-Presse, March 4, 2010
3. Agence France-Presse, April 3, 2005
4. The Messenger, March 31, 2005
5. The Hindu, March 28, 2005
6. Civil Georgia, May 10, 2005
7. Associated Press, April 4, 2005
8. Der Spiegel, April 4, 2005
9. Russian Information Agency Novosti, June 16, 2005
10. The Telegraph, April 2, 2005
11. Ibid
12. Associated Press, April 2, 2005
13. Interfax, June 15, 2005
14. Civil Georgia, March 30, 2005

Článek At the Geopolitical Crossroads of China and Russia: Kyrgyzstan And The Battle For Central Asia vyšel na serveru globalresearch.ca 8. dubna. Překlad L. Janda.