Čteme si preambuli Ústavy ČR: Jak režim pohrdá vlastními slovy

I dnes máme v platnosti některé krásné texty. Ale i ony v porovnání s realitou získávají trpkou příchuť ironie. Jednou z takových textů je preambule Ústavy ČR. Číst tento text znamená uvědomit si v plné nahotě absurditu všeho, co se dnes v politické rovině kolem nás děje. Včetně nedávného procesu s Dělnickou stranou.

Jestli by dnes tedy měl být někdo odsouzen pro porušování demokratických, ústavních, lidsko-právních a všech jiných principů, co jich jen nejvyšší správní soud ve zdůvodnění zákazu této strany vyjmenoval a na co se všichni „experti“, sborově v hlavních masmédiích oslavovavší tento zákaz odvolávají, měli být odsouzeni právě sami soudci a politici sedící v parlamentu a vládě.

Pojďme konkrétně porovnat slova preambule Ústavy ČR s realitou:

„My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé…“

Naši politici skutečně obnovili nějaký „samostatný český stát“, a ne protektorát cizích zájmů, který skutečnou českou samostatností a státností jen ostentativně pohrdá, jak dokázala i nedávná kauza plánu na vybudování amerického radaru v Čechách (to byla ale jen špička ledovce)?

Pokud bychom ovšem rezignovali na slovo „samostatnost“ v onom významu státní suverenity, zbývá jen ten význam, který je srozumitelný jen v kontextu s dobovými událostmi, kdy se psala dnešní české ústava a vznikal „český stát“. Ústava by tím tedy nemyslela žádnou suverénní státní entitu, ale asi jen tu půlku, která zbyla z rozpadlého Československa - což ovšem v souvislosti s řádkem, kde se mluví o věrnosti státnosti československé, zní velmi humorně. Věrností Československu by se tedy v duchu orwellovského jazyka, kterým se v ČR mluví, rozumělo rozbití československého státu.

Pak tedy zřejmě slova v Čechách nemají vůbec žádný význam. Jestliže zrada je věrností, a věrnost zradou, může být i vražda člověka třeba příkladným „lidsko-právním počinem“ (Afghánistán, Irák?).

A jak pohlížet na odvolávku, která je v preambuli, na „dobré tradice dávné státnosti zemí Koruny české“? Zřejmě jako na jakousi z nouze ctnost, která se politikům prostě hodila do krámu. Sláva Koruny české jako každého království a státní entity byla v dobách prosperity, suverenity a nezávislosti, její úpadek v naopak dobách podmanění, kdy se vytratila z mapy Evropy jako suverénní a respekt vzbuzující entita. Toto navazování na „dobré tradice dávné státnosti zemí Koruny české“ se tedy vhledem k počínán českých politiků zdá být stejným pokrytectvím, jako ono „navazování“ na tradice státnosti československé.

Na nádvoří před Pražským hradem by neměla stát socha T.G.Masaryka. Zvěčnit, pokud možno v nějaké gigantické velikosti, tam místo něj měli osobnost Albrechta z Valdštejna. Na činy tohoto prvního českého velkotulenáře ze 17. století čeští politici v éře samostatné (ne ve smyslu suverenity!) České republiky opravdu „navázali“ mnohem intimněji, než na dobré tradice zemí Koruny české a tradice státnosti československé.

Ovšem na jaké „dobré tradice dávné státnosti zemí Koruny české“ navázala ministryně- zpěvačka Parkanová, když na hradě českých králů svým výstupem uvítala našeho zahraničního protektora Bushe, to opravdu nevím.

Ale posuňme se v preambuli dál:

„…odhodlání budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku..“

To zní to tváří v tvář oněm dvaceti letům, které uplynuly od roku 1989, či oněm 17 letům samostatné ČR (opět připomínám, nikoliv samostatné ve smyslu suverénního celku, ale toho zbytku, který zbyl po Československu), jako poněkud špatný vtip.Naši politici skutečně „budují, chrání a rozvíjejí Českou republiku“?

Ale pojďme ještě dál.

„…v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti svobody..“

Zde ovšem začíná hotová taškařice. Máme tím myslet třeba starost a péči o hodnoty lidské důstojnosti pro ty občany, kteří v důsledku ukradených a vytunelovaných peněz z nejrůznějších privatizačních fondů přišli v 90. letech o své celoživotní úspory? Nebo se tím myslí lidská důstojnost milionu Čechů evidovaných v Centrální evidenci exekucí, z nichž podstatná část se stala obětí půjčkových pirátů, kteří je pod záminkou poskytnutí půjčky vlákali do pasti, aby je nejprve zbavili všech existenčních prostředků a nakonec i lidské důstojnosti? A to vše za lhostejného přihlížení státu, politiků i celého právního systému?

Nebo se snad onou důstojností myslí důstojnost lidí, kteří ztratili práci a mají před sebou velmi nepěknou existenci lidí „důstojně“ živořících a žijících ze strachu ze zítřka? Nebo snad tvůrci ústavy a její nynější vykladači a strážci ústavnosti - zakazovatelé měli rovnou na mysli „právo“ člověka na to, být bezdomovcem?

Dále:

„..jako vlast rovnoprávných svobodných občanů..“

To je přímo fascinující lež! Skutečně jsme si „rovnoprávní“ ve společnosti, kdy nejlepší právníky dostanou největší zločinci ( platí si je z nakradeného), a kdy naopak oběti bezpráví si často nemohou dovolit vůbec žádné právní služby, které by jim zajistila jejich „práva“ ( zajištěná jen na papíře)?

Nebo se snad onou „rovnoprávností“ myslí rovnoprávnost v přístupu nás občanů (nebo alespoň názorů, které zastáváme) do médií? Nebo snad „rovnoprávnost“ mít politickou reprezentaci, která vyjadřuje naše zájmy a názory, a ne mediální manipulací a k obrazu médi stvořenou (znetvořenou) politickou kamarilu, která námi občany ostentativně pohrdá? To je „politická svoboda“ jako řemen.

Dále:

„..kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku..“

Představa, že právě tímto tvrzením by se mohli ohánět představitelé dnešní moci, zkorumpované, arogantní a naprosto sobecké, je až roztomile naivní.

Dále:

„.jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti..“

Pokud bychom se chtěli dovolávat na tento cípek preambule, asi bychom si mohli pod ním představit náš bezprávný stát, který umožňuje ze všech těch vyjmenovaných krásných lidských práv, obsažených v Listině lidských práv, učinit prázdná hesla bez jakékoliv relevance a váhy ve skutečném životě. Snad kromě: práva velkého vlastníka spolknout vlastníka menšího. Nebo: práva korupčníka disponujícího velkým balíkem peněz koupit si svého politika či novináře. Nebo ještě jednoho práva: práva politiků vysmívat se občanům.

„..jako součást rodiny evropských a světových demokracií…“

Co říct na toto? Asi jen poukázat na to, jak „rodina evropských a světových demokracií“ vraždí lidi v Iráku a Afghánistánu jen proto, že tam ozbrojené žoldnéře z této „rodiny“ nechtějí. Máme být na to hrdí?

„..odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní, kulturní, hmotné a duchovní bohatství..“

Kdo ví, jestli se pod tím skrývá invaze amerických sadistických filmů do českých duší, nebo ještě něco jiného. Třeba stále hustší sít dálnic svírajících kolem krku každé větší město jako oprátka na krku odsouzence, která připomíná „péči“ našich politiků o zděděné přírodní bohatství.

“…odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu..“

To už jsme komentovali jinde. Pod slovem „právní stát“ si tváří v tvář české polistopadové realitě představujme: právo pana Krejčíře si za své (ne) ukradené miliardy koupit ty nejluxusnější právníky a navždy zmizet z dosahu české „spravedlnosti“.

„..prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců…“

Ale to je už jakýsi vrchol, kdy písmáci české ústavy skutečně projevili vytříbený smysl pro humor. Naše politiky že si „svobodně volíme“? Kde, kdy, jak a kdo to viděl? Pokud ale onou „svobodou volby“ rozumíme naše „právo“ poslouchat záplavu manipulativních ataků na lidský rozum i city, kterou nám profesionální lháři v hlavních masmédiích podsouvají 24 hodin denně, a nejvíc před volbami, kde proti sobě postaví zkorumpované a prohnilé, aniž bych teď specifikoval kteří jsou kteří, a příště zase prohnilé proti zkorumpovaným, aniž bych opět specifikoval kteří jsou kteří, z nichž mám „právo“ si „svobodně zvolit“ „koho chci“, je to tvrzení naprosto pravdivé.

Nazývat český stát státem demokratickým a ctícím nějaká lidská práva opravdu nelze. Citovat z programu Dělnické strany v plném znění výroky, které mají k uvedeným větám z preambule české ústavy spojitost více než těsnou, ale raději nebudu. Někoho by pak totiž možná mohly napadnout hříšné myšlenky. Jako třeba že DS by neměla být zakázána, ale naopak nominována na zlatou medaili za demokracii. Nebo že pan Vandas, namísto škaredých adjektiv „neonácek“, kterými ho častuje „český“ tisk, by měl obdržet velký diplom „bojovníka za lidská práva“.

Jistě, v  programu DS jsou části, které plným právem můžeme označit za šíření předsudečné a hloupé nenávisti ke skupině lidí.

Určitě to ale nejsou třeba ty, kde DS požaduje znovuobnovení svrchovanosti ČR či vystoupení z vojenských struktur  NATO, nebo požadavek, aby výše průměrného důchodu nesměla klesnout pod 50% reálně mzdy pracujících, zavedení odvolacího práva voličů vůči poslancům, absolutní zákaz všech drog či prošetření privatizačních podvodů a důsledné potrestání všech viníků tzv. malé a velké privatizace.

To, že Dělnickou stranu obviňuje z šíření nenávisti ke skupině lidí stát, který v politické rovině nedělá sám nic jiného – vzpomeňme například na pravidelná pásma, vložky a přímo seriály protikomunistické nenávisti ve všech velkých médiích – jen dokládá míru dnešního pokrytectví v ČR.

O stavu ducha společnosti vypovídá i fakt, že zákaz DS s uspokojením přijala i jiná strana s „totalitní ideologií“, KSČM, která se v jiných případech sama stala a stále stává obětí ostrakizace ze strany prý „demokratických“ stran. Ale nedivme se: jestliže samy „demokratické strany“ nepoužívají slovo „demokracie“ jinak než jako kladivo na nepohodlné nebo dokonce nemilované politické soupeře, je logické, že k zákazům mají tak blízko i komunisté. A v naší zemi by se to bezesporu hemžilo zákazy nejrůznějších „nepohodlných“ názorů a „nepohodlných“ skupin i v případě dnes čistě hypotetické vlády DS.

V Čechách prostě milujeme zakazování druhých a v tomto ohledu jsme se nedostali dál, než jsme byli v roce 1989. Demokracie u nás sloužila jako kladivo na politické protivníky od počátku, kdy pretendenti na moc dosedli do vysokých křesel, kooptováni do komunistických zákonodárných sborů na samém sklonku „sametové revoluce“. To současně předznamenávalo rychlý úpadek citu pro to, co se snad skutečně pozitivního může skrývat za slovem, které bylo tehdy nové a nezkažené.

Pokud by ale v polistopadové éře selhali jen politici, bylo by to dobré. Na zkorumpované a arogantní politiky ovšem už dávno měla reagovat veřejnost, která by je smetla. Namísto toho se objevil jen donekonečna jásající dav (a potom tupě strnulý), kterého nezajímalo, že heslo demokracie se stalo bičem na politické protivníky dokonce i z úst sluhů bývalého režimu, pokud ovšem „drželi linii“ s režimem novým a mlčeli nebo se dokonce podíleli na zločinech nového režimu. A vzývání demokracie získalo úplně stejný rys davové tuposti (u občanů) či politického oportunismu (u politiků), jako předtím v dobách, kdy v krásných českých luzích a hájích patřilo k samozřejmostem ohánět se slovem socialismus s podobnou decentností, s jakou se kdysi pračlověk oháněl kamenem po svém sokovi v lásce.

Pokud by selhali jen politici a občané, bylo by to ještě dobré. Proti proudu mohly jít alespoň silné a odvážné skupiny intelektuálů. Namísto vzdoru vůči moci, který má být imanentním rysem každého skutečného intelektuála, se objevil ten dávno známý rys: slizká kluzkost a devótní přisluhovačství. Sebecenzura, která již krátce na to přerostla ne ve skrytou, ale otevřenou, ba zcela vyzývavou cenzuru, kterou ve velkých médií vidíme od sametového převratu úplně nepřetržitě.

Je otázka, jak dlouho bude českým politikům spojených se zkorumpovanými stranami trvat, než pochopí, že oni jsou ti poslední, co se smí ohánět slovem demokracie.

Je i otázka, jak dlouho bude trvat české veřejnosti pochopení, že nestačí ani pouhé remcání, natož tupá spokojenost a tedy spoluvina, a že základním předpokladem k něčemu, co by se snad dalo nazvat něčím jako pokusem (teprve pokusem!) o jakousi demokracii je hledat pravdu v dialogu různých názorů (různých!).

A je konečně i otázka, jako dlouho budou čeští intelektuálové mlčet nebo se dokonce podílet na šíření nesmyslů, které se staly imanentní součástí systému, který si dnes říká demokracie.

Snad to nebude trvat příliš dlouho. Snad to nebude trvat dokonce tak dlouho, jak to měl na mysli Albert Einstein, když na dotaz jedné zvídavé novinářky, jestli by mohl objasnit, jaký je rozdíl mezi časem a věčností, odvětil: „Mohl, kdybych měl čas. Ale i kdybych měl čas, trvalo by věčnost, než byste rozdíl mezi věčností a časem pochopila.“

Nechci ale vzbuzovat dojem, že vina občanů je stejného rodu jako vina politiků. Ohromné nadšení, které se lidí zmocnilo po roce 1989 a které se projevilo nevídanou politickou aktivitou v několika následujících letech, bylo doslova rozstříleno mediálními dělovými salvami. Ty hystericky oslavovaly jedince, u nichž se později prokázalo, že nebyli hodni ani té sebemenší důvěry, a tak bylo vše pozitivní a především důvěra lidí zcela promrhána.

Dnešní stav vědomí veřejnosti je vytvarovaný dlouhodobým působením médií, která z nás nechtějí mít nic víc než masu povolných.