Dnešní režim je kriminální, mnohem zločinnější než normalizační socialismus

Pojďme se místo toho věnovat zločinům demokracie. Proti nim jsou totiž „zločiny“ normalizačního režimu jen něčím, čím je dětská rozjívenost v porovnání s protřelým gangem profesionálních zabijáků.

Začněme u práva na život. Není možné nijak exemplárněji dokumentovat onen postoj, který má dnešní režim k tomuto právu, než je série válek proti Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku, k nimž ovšem musíme přiřadit i jména všech palestinských obětí sionistického režimu v Izraeli, který je tak zvanými demokratickými státy vydatně podporován. Už někdo stačil alespoň zapsat jména všech lidských bytostí, která náš systém (ano, posledních 20 let za to i my neseme svůj díl odpovědnosti) povraždil během těch válečných řádění?

Ty počty mrtvých lidí, které – a zůstaňme nyní jen v poslední demokratické dvacetiletce - nechali povraždit demokratičtí politici zvolení obyvatelstvem v demokratických zemí, budou v řádech statisíců, a přičteme-li k přímo zabitým lidem i ty, kteří museli zemřít v důsledku zhroucení států a následnému chaosu, nedostatku základních životních prostředků a následnými vyprovokovanými i nevyprovokovanými násilnostmi, nebo dalšími demokratickými opatřeními, jako bylo třeba dlouhodobé ekonomické embargo proti Iráku, které mimo jiné způsobilo rapidní zvýšení dětské úmrtnosti v důsledku akutního nedostatku léků, dostaneme se k řádu miliónů.

Válka, kterou dnes tak zvaný demokratický svět vede v Iráku a Afghánistánu proti všem, kteří se odmítají podrobit okupantům, je vzhledem k ohromné technologické převaze, která je na straně Západu, něčím naprosto otřesným. Stejně tak je otřesná tupá lhostejnost veřejnosti v tak zvaných demokratických zemích. V morální rovině zločin, kterým je genocidní řádění demokratických států v Iráku a Afghánistánu, je na stejné úrovni, jako bylo řádění Hitlerova Německa během 2. světové války. Přesto obyvatelstvo „svobodných“ zemí mlčí a stalo se tak nejspolehlivějším spojencem svých politiků. I v tomto případě je svolnost obyvatelstva Západu s vražděním dosahována demagogií, která je založena na sice na rozdíl od té nacistické o něco méně veřejně a nahlas vyslovované, zato trvale v podtextu znějící rasistické představě: Copak se s Araby dá jednat jinak? Copak nás – „demokraty“, „křesťany“ – Arabové nechtějí také vyhubit?

Ta arogance k lidskému životu jakožto vůbec tomu nejcennějšímu se ale neprojevuje jen v „dalekých“ válkách. Vidíme ho každodenně přímo před našima očima v podobě lidí, který režim zbavil existenčních prostředků a kteří zbytek života stráví v živoření, toleranci ke zločinnosti, která v porovnání s normalizačním dvacetiletím řádově vzrostla, ganzích zločinců, kteří nikým a ničím nerušeni ovládli ulice měst a z nejlukrativnějších oblastí ekonomiky pravidelně vybírají desátky, z volného šíření drog, vidíme to v neposlední řadě i v sadistické „kultuře“, kterou jsou lidé bombardováni ze všech stran a non stop.

Snad jen stručně se zmiňme i o dalších právech, ale už zmíněná vražedná podstata dnešního režimu napovídá, že reputaci si už ani nemůže víc zhoršit.

Právo na bydlení, které, přirozeně, je jakousi podmnožinou či součástí předchozího práva na život, poskytuje stejně neutěšený pohled jako právo na život. Za socialismu neexistovalo, že by člověka mohli vyhodili na ulici, práva nájemníků byla v porovnání s dneškem zaručena skoro posvátně. Dokonce, rozčilují se vyznavači neomezené vlády trhu, si nájemníci žili za socialismu až provokativně zhýrale: Třeba babičky v mnohapokojových starých bytech  nádherných pražských secesních domů platily nájem pouze v řádu sta korun, ale často i méně – a nikdo je z nich nevyhnal na ulici pro nadměrečné metry! Kolika lidem však dnešní režim vzal doslova střechu nad hlavou a jaké katastrofální důsledky to mělo pro jejich osobní a rodinný život nebo zdraví? Opět lze jen volat po sepsání všech seznamů obětí postižených dnešním zločinným režimem a o právu obětí na odškodnění a potrestání viníků.

Dalším právem by mělo být právo na to, vydělat si existenční prostředky na živobytí poctivou prací. Nikoliv tedy právo na to, být bohatým kapitalistou či rentiérem, který žije z pobírání renty a života užívá ze všech sil, ale právo podstatně skromnější, právo, které v případech, kdy člověk nemá to štěstí, že jeho povolání je mu i koníčkem, žádný skvělý život nezaručuje. Ale zajišťuje mu alespoň tolik, že nemusí jít žebrat. Právo na důstojnou práci a na důstojný plat za práci ale dnešní režim skutečně nezaručuje. Bylo by záhodno spočítat, kolik času a životní energie spotřebovává lidem bez práce hledání alespoň nějakého zaměstnání, v jakém strachu žijí lidé ohrožení ztrátou zaměstnání či ti, co už je ztratili a s marností hledí i do budoucnosti.

Hned za právem na bydlení bychom ale měli připojit právo na další existenční věci, jako je právo na teplo, právo na elektřinu a právo na vodu. Bez nich se žít nedá. Ale kdeže ty časy jsou! Za „zločinného“ socialismu se lidé čvachtali ve vanách ( pozor: s teplou, ne studenou vodou!) celé hodiny,  panelákové byty vytápěli do tropických teplot, a české ženy do telefonů mohly klábosit celé hodiny ( za 1 Korunu československou). „Svobodný“ režim po roce 1989 ale s takovými „zločiny“ rázně skoncoval. Lidé počítají kilowaty a hektolitry, šetří, škudlí, žijí ve strachu. Mnozí čeští senioři žijí až v jakémsi obsedantním strachu z každé vydané koruny. Ovšem není divu: S důchodem kolem 9 tisíc korun a výdaji jen na nájemném 6 tisíc jim nic jiného nezbývá.

Lidé se stali zajatci a otroci ČEZU, plynáren, vodáren (přestože formálně jsme jejich vlastníky!) a všech podobně monopolních kontrolorů těch k životu nejpotřebnějších surovin. Šroubují ceny podle libosti, čímž si i podle libosti šroubují své nestydaté zisky. Smyčky upletené ze strachu o základní existenční potřeby, které mají u krku nasazeni občané tak zvaných demokratických států, jsou tak těsné, že spíše než o demokratické společnosti bychom měli mluvit o společnosti strachu.

Podívejme se ale na to, co si dnešní režim tak hýčká a co se nazývá právem na soukromé vlastnictví. Ono to právo na soukromé vlastnictví se ale týká spíš jen velmi specifické skupiny vlastnictví. Ne vlastnictví průměrného či spíš menšího, které by si skutečně nějakou ochranu státní autority zasluhovaly, ale především vlastnictví velkého a ohromného. Ve skutečnosti se právem na soukromé vlastnictví myslí toto: Je to právo, které zaručuje, že to velké a ohromné vlastnictví bude moci, pokud se mu to zlíbí a pokud si k tomu najde právní kličku, spolknout to vlastnictví střední či spíše menší.

Počet exekucí evidovaných v Centrální evidenci exekucí přesáhl poprvé v historii České republiky jeden milion osob, z nichž naprostá většina se stala obětí půjčkového pirátství, které se stalo nejlukrativnější živností. Je veřejným tajemství, že exekutorské firmy ve spolupráci s některými právními kancelářemi fungují jako kriminální organizace zaměřené na oškubání lidí. Těm jsou nejdříve vnuceny půjčky a poté jsou zbaveni velmi často veškerého majetku. Tak je jim zničen rodinný život, ale pochopitelně i jejich dětem, a často končí na úplném okraji společnosti. Třeba jako bezdomovci.

Tak zvaní ochránci lidských práv, bojovníci za práva rodiny, dětí, ombudsman či všechny další spolky zdánlivých altruistů ale proti tomu nedělají vůbec nic. Vůbec jednou z nejpozoruhodnější věcí dnešního režimu je nestoudnost, s jakou se zmocnil mnoha slov, což dokládá právě zneužívání termínu lidská práva. Psychologicky je to dobře vymyšleno: Vraždí, vyhánějí lidi z bytů, nechají je živořit a žít ve strachu, a žvaní přitom – nejen žvaní, oni dokonce „bojují za lidská práva“ a k touto účelu si vypěstovali i pozoruhodný lidský druh, který nazývají „bojovníky za lidská práva“ – o „lidských právech“.

Dnešní režim je režimem kriminálním, protože nerespektuje právo na život člověka ani právo člověka na lidskou důstojnost. Existenční prostředky lidem nechává ukrást zločinci, kteří si pomocí korupce a lobbismu politiky kupují asi tak, jako si zákazník ve vykřičeném domě kupuje prostitutky.

Pokud jde ale o vlastnictví velké a ohromné, režim ale k němu přistupuje diametrálně odlišně. Tam, kde předtím byla tupá lhostejnost, bezbřehá neochota a vyzývavá arogance, se náhle vynořuje laskavá péče, lidská tvář a náramná snaživost. Systém si vytváří i nadnárodní pakty a smlouvy, kde nadnárodní instituce hlídají státy, aby se náhodou ve vztahu k mamutím vlastníkům, kteří ovládají jejich státy a občany, nedopustily nějaké „nespravedlnosti“. Nikdo se mamutího vlastnictví nesmí ani prstem dotknout.

Jak ukázala například kauza sporu Železného a Laudera o televizi NOVA, i v případě, že jeden miliardář tomu druhému ukradne televizi (nebo neukradne, jak tvrdí Železný), náklady nakonec odnese ten, kdo s případem neměl vůbec nic do činění: To byl v tomto případě český daňový poplatník (a cena, kterou zaplatil, se rovnala 10 miliardám Kč). Českému daňovému poplatníku se totiž peníze z kapsy krást velkoryse smějí, neexistuje jediný mezinárodní pakt, který by viníky takových zločinů sankcionoval. S čímž samozřejmě nemají zkušenosti daňoví poplatníci jen u nás v Čechách (a na Moravě a v českém Slezsku).

Šlo by bod po bodu probírat i další pro život klíčové záležitosti, vzdělání, právo na zdravotní péči. I tady mi normalizační socialismu rozhodně nevychází jako „zločinec“. Tváří v tvář poplatkům za vstup do ordinace, léky a nehorázně drahé stomatologické služby mi naopak vychází se stále neúprosnější jistotou, že i v těchto službách se již projevuje a zřejmě se stále větší bezostyšností bude projevovat základní neúcta k člověku a lidskému životu, která je dnešnímu režimu zřejmě imanentně daná: Milá tvář a dokonalé služby jen tomu, u něhož systém větří velké peníze!

Teprve na samotný konec jsme se dostali až k těm právům, který dnešní režim považuje za svou pýchu a vznosně je nazývá politickými svobodami a svobodou projevu. Je symbolické, že je to až na posledním místě: Ostatně, copak člověka, kterého zbavili nebo mu ukradli existenční prostředky a jehož jedinou starostí je sehnat kus jídla na den a postarat se o nocleh, vůbec zajímá nějaká politická svoboda a právo napsat někam, že prezident je vůl?

Ale podívejme se na onu tolik proklamovanou politickou svobodu a svobodu slova trochu podrobněji. Existuje? Ano i ne. Tedy v podstatě vůbec neexistuje. Jak se mohl každý občan České republiky za posledních 20 let přesvědčit, všude a vždycky, kde a když se o něčem podstatném pro budoucí směřování společnosti rozhoduje, nastupují profesionální lháři a demagogové, kteří diskusi, témata, kontext ani na okamžik nepustí z rukou. Výsledky voleb i politické směřování společnosti se tak dají téměř s matematickou jistotou odhadovat dopředu. Režim se prostřednictvím médií občanů nedotazuje na názory, ale bezpříkladně a nestoudně jim vymývá mozky a zpracovává je pro takové názory a politická řešení, která si usmyslí.

Velká média trvale kontrolují cenzoři a demagogové, proti kterým byli ti normalizační jen neškodnými nedouky. To, co média oslavují jako politickou svobodu a svobodu projevu, má s reálným a svobodným rozhodováním lidí co do činění asi tolik, jako hollywoodské dinosauří fantasie s reálným světem. „Demokracie“, „svoboda slova“, „volby“, to všechno jsou jen cirkusová čísla v televizních studiích a na stránkách tiskovin vydávaných mediálními obry, kteří zkušení intrikáni ze zákulisí předhazují lidem tak, jako se otravnému psovi předhazuje ohlodaná kost. Dopředu vypracovaný scénář, za kterým stojí zkušení a cvičení profesionálové, nemůže selhat. Dezinformační centrála, která pod krycím názvem „svobodná média“ kontroluje vědomí společnosti, efektivně z veřejného diskurzu vyřazuje všechny myšlenky a návrhy, které jsou jí nepohodlné.

Akt voleb v tak zvané demokracii žádnými volbami není, spíš šarádou a lživolbami, během nichž se do poslaneckých křesel umisťují dopředu vybrané a zcela předvídatelné koně, jejichž hlavní devizou z hlediska systému bude, že v něm žádné podstatné změny nepřivodí. Zkorumpovaní politici tak ve věčném koloběhu nahrazují prohnilé a prohnilí zkorumpované, voliči de facto vybírají jen z těch lidí, co už v parlamentech sedí, a tak rozhodují jen o tom, která parta bude v následujícím období moci lépe „podojit“ stát.

Snad by volby i nějaký svůj smysl i mít mohly. Ovšem voliči by při nich museli mít právo rozhodovat o politicích sedících v parlamentech an block, hodnotit jejich práci jako celek: Co ve skutečnosti záleží na tom, jestli nějaký jedinec za královský plat strávil čas v parlamentě bezcenným kibicováním, kdy vládu kritizoval, nebo stejně bezcenným kibicováním, kdy naopak vládu podporoval? Být v tak zvaných demokratických režimech oficiální, v parlamentě sedící „opozicí“je totiž jedna z vůbec nejprivilegovanějších činností. Není k ní připuštěn jen tak někdo a jen tak pro nic za nic. Kochat se z údajné demokratičnosti voleb je stejně perverzní, jako radovat se a tleskat vítězi sportovního klání, kde všichni účastníci mají na nohou přivázány ocelové koule, a jen vybraní dva či tři se mohou pohybovat svobodně. Výsledky takových voleb jsou pochopitelně i stejně „legitimní“, jako by byl onen závod.

Jenže síla volebního divadla je ohromná a slouží jako neúdernější zbraň proti všem potenciálním i faktickým nepřátelům režimu: Podívejte, vždyť vy sami jste si své politiky zvolili! Proto také nic není v tak zvané demokracii depresivnějšího než poslouchat povolební juchání zkorumpovaných politiků, kteří zvítězili v demokratických lživolbách, a pokud se stane ( a stává se to často), že v nich zvítězily skutečně lotrovské organizace, je jasné, že v nastalém opojení mocí jejich politika dostane taková křídla, o nichž si vládcové normalizačního režimu mohli nechat jen snít. Fiktivní a virtuální svět mediálních lží a manipulací se tak zásluhou volební frašky ke zděšení mnoha lidí zhmotňuje do reálného světa, kdy to, co ještě včera bylo jen zločinem slov, se stává zcela reálným zločinem činů.

Lze tedy vůbec něco dělat? V teoretické rovině lze. Tak jako teoreticky člověk může v závodě na 100 m chtít předběhnout fenomenálního jamajského sprintera Usaina Bolta. Stačí „jen“ vydatně trénovat. K tomu je pak zapotřebí „jen“ řada dalších „maličkostí“: mít podobné parametry těla včetně určitých vlastností svalových vláken, stejně silné srdce, zdravé tělo a snad ještě věk alespoň pod 18, když raději tak pod 10 let, aby bylo dostatek času k tréninku. A ještě, nezapomeňme, by to měl být raději černoch, o nichž je známo, že běhají rychleji než my běloši. To přece může dokázat opravdu skoro „každý !

Podobně je to s tou demokracií. Teoretickou šanci „něco změnit“ máme skutečně všichni. Praktickou prakticky nikdo. Ti, se kterými bychom se pustili do souboje, nejsou amatéři, ale profesionálové. Pokud někdo dětinsky tvrdí, že tak zkažení politikové by bez naší spoluviny nemohli vládnout, má pravdu jen napůl. Mohli, a také vládnou. Síla systému zvaného demokracie je právě v té ohromné lhavosti, kdy lež prostoupí celou společnost doslova do posledního údu. Potvrzuje se tak ohromná, ba až téměř biblická síla slova.

Jenže nazývat systém kapitalismus je slabé. Ten pojem v sobě odráží statickou neživost, jakousi představu, že „chyba“ je v nevědomém systému, a tento nevědomý systém stačí přeměnit na systém vědomý, a vše se rázem zlepší. O dnešní fázi kapitalismu však můžeme říci všechno kromě toho, že je nevědomý. Právě dezinformace médii a takřka vědecká manipulace s lidmi svědčí o něčem úplně jiném. Jsou chytří, velmi chytří, žádní starožitní kapitalisté tupě se pachtící za svými zisky a neschopni vnímat, že ten jejich starý řád spěje ke svému zániku, jak jim to prorokoval Karel Marx a jeho následovníci.

Jako by se zdálo, že skupina vládců dnešního systému si ze samotného marxismu vzala velké poučení. Ke zničení kapitalismu marxisté vyhlašovali nutnost proletářského internacionalismu a potřebu zmocnit se vědomí lidí. Obojí se vládcům globálního kapitalismu podařilo splnit na jedničku, třebaže úplně jinak, než si to představovali marxisté. Vládci dnešního systému, inteligentní predátoři, vytvořili jak vlastní internacionálu, která zajišťuje, že předpokládané války mezi kapitalistickými mocnostmi se staly minulostí, takže vše dnes směřuje k vytvoření nějakého globálního hyperstátu, a za druhé se pomocí mediálně zábavního komplexu zcela zmocnili vědomí lidí.

Nikoli ovšem ve směru podpory lidského altruismu, ale směrem právě opačným, ve směru výchovy lidského stáda, postiženého věčnou lačností požitků a zábavy, neukojeného a neukojitelného, kterým prolhaná média tvarují myšlení od narození do smrti. Zábava, nekonečný proud krve, který se valí z filmů, hory krámů v hypernákupních centrech, to všechno z člověka vytváří poslušné a netečné dobytče, proti kterému byli občané někdejšího socialistického Československa, v němž se ovšem ve finálním stadiu také prvky konzumerismu začaly vydatně prosazovat, velmi počestnou a velmi občansky odpovědnou společností.

Pokud slovo zločin použijeme jako neodmyslitelné adjektivum pro dnešní režim ( zabijácký, sadistický, ignorantský, arogantní), pak pro normalizační socialismus je na místě použít spíše slovo otravný. Otravný a zločinný jsou dva zcela rozdílné pojmy. Je otázka, zda normalizační režim mohl být jiný než otravný. Byl to režim, kterému většina lidí nedůvěřovala, vznášel se nad ním těžký stín toho, o čem režimní propaganda tvrdila, že to byla „internacionální pomoc“, ale co většina lidí vnímala spíš jako intervenci. Porovnáme-li ovšem chování sovětů v Československu u nás třeba s řáděním Američanů v Iráku, slovo okupace se z dnešního pohledu na místě už nezdá.

Vůbec argument národní a státní nesamostatnosti, který vadil většině Čechů v normalizačním dvacetiletí, po roce zcela ztratil smysl. Podkuřování cizím zájmům ze strany politiků, které nám Američané po roce 1989 dosadili k moci (si dosadili k moci) jako své dlouhodobé a dobře zaplacené prostitutky, otázku zcela vymazalo jako relevantní záležitost. Copak by se snad nějaký komunistický ministr v éře normalizace snížil k tomu, aby sovětskému vašnostovi pěl oslavné písně?

Kapitalismus neboli ten predátorský režim, který máme v naší vlasti nyní, zcela ztratil legitimitu. Čím větší znechucení a odpor vyvolává, tím silnější odvrat lidí od politiky se dá čekat. I kritika tak zvané politické diskriminace, která v normalizační éře existovala vůči těm, kteří nebyli členy KSČ, z dnešního pohledu ztrácí smysl. Copak lidé s „normálními“ názory, jako třeba že se nemá krást ani vraždit, se po roce 1989 mohly dostat na nějakou významnou politicko, ekonomickou či mediální funkci? Celý režim byl od svého počátku na začátku 90. let založený na bezpříkladném a zcela nepokrytém rozkrádání bohatství této země a bezbřehé toleranci ke zločinu, odstartovanou plošnou amnestií jakožto symbolu triumfující nabubřelosti a arogance a pohrdání nové moci lidmi, který tuto linii politiky předznamenal a tak říkajíc zpečetil, nemluvě již o jeho podpoře vražedným akcím v zahraničí.

Jak tedy nejlépe odpovědět na námitku, že dnešní režim alespoň umožňuje s tím „něco dělat“? Lze říci jediné: Dejte mi několik miliónů na vlastní televizi - a brzy uvidíte výsledky. Ale jen pár milionů by nejspíš nestačilo. V řadách protivníka je jich mnohem víc. Na to, aby člověk mohl „něco dělat“, přičemž slovem „něco“ rozumíme dělat něco efektivního, ne přijít třeba k volbám a hodit do něj nějaký lísteček, nebo dokonce založit novou (stopadesátou!) politickou stranu, by ale bylo potřeba mnohem víc. Co? Například Hitlerova schopnost zhypnotizovat masy, Goebbelsova výřečnost, Leninova organizační zarputilost, Čingischánova divokost – a k tomu, samozřejmě, i Rotschildovy miliony! Za ně se dá přece koupit i všechno ostatní. Pak, pak možná by byla alespoň nějaká šance.

Jsme součástí globálního systému, který je organizován přísně hierarchicky. Velmi malá stále do kola se u moci střídající skupina politiků v kritických chvílích zachovává „stranickou disciplínu“ a „drží linii“ způsobem, o němž se kdysi „totalitní“ KSČ ani nesnilo. Kontrola malé skupiny politických prostitutek se zdá být pro zákulisní manipulátory mnohem jednodušší než kontrola myšlení a konání politické strany s masovou základnou. V určitém, velmi významném smyslu je tedy dnešní režim totalitárnější než ten existující v éře socialismu. Kontrola nad myšlením lidí je také skrze média nepoměrně důkladnější a agresivnější, žijeme v de facto permanentně probíhající psychologické válce, kterou je společnost tvarována do podoby nemyslící a tupě lhostejné masy, schopné lhostejnosti, ba souhlasu s jakýmikoliv zločiny.

Nicméně stav ducha je různý u různých národů. Demokracie je anglo-americký výmysl, kterým se obvykle šířily kořistnické zájmy mocenské elity těchto dvou států. Pohled ztotožňující a ´ priori civilizovanost s demokratičností, který se podařilo implementovat do vědomí lidí a hlavně inteligence na Západě, je zcela mylný. Naopak pohled na historii říká, že mnohé státy začaly vykazovat tendence ke zvýšené agresivitě právě v momentně, kdy v nich zvítězily tak zvané demokratické režimy. Koncentrační tábory nevymyslel žádný diktátor, ale Angličani na odbojné Búry v jižní Africe. Čímž ovšem nemá být řečeno, že vraždění samo je výmysl nějakých demokracií.

Psychologicky zdařilým argumentem je obhajovat dnešní systém apelováním na epikurejské tendence, které jsou více či méně vlastní každému. Cestování, požitky, možnost hřešit. V socialismu jsme v porovnání s dneškem žili životem jeptišek v katolickém semináři, které když mohly klíčovou dírkou ve dveřích zvědavě pozorovaly západní svět a stále jen toužebně vzdychaly: Ach, co je to ten hřích, matko představená?

Je pravdou, že v některých zemích demokratického systému, ale spíš by se mělo říkat impéria, neboť i v demokracii jako v každém řádném impériu o všech důležitých záležitostech rozhoduje jen nepatrná hrstka osob, si část společnosti žije relativně blahobytně, což v určité míře to platí i o České republice. To ale na zločinné podstatě systému nemůže nic změnit. Spíš naopak. I kdyby režim nespravedlivě zadusil jen jediného z miliónu, a zbývajícím 999 tisícům zaručil život jako bohové, bylo by na místě takový režim označit jako zločinný. Ti žijící si jako bohové by pak nebyli žádnými bohy, ale těžce spoluvinnými zločinci. V ekvivalentní roli jsou dnes obyvatelé zemí, které sice žijí relativně blahobytně, ale u svých politiků tolerují vraždění jiných lidí v jiných zemích.

Dnešní systém si lidi kupuje v mnohem větší míře, než toho mohl kdy dosáhnout socialismus. Celá západní společnost vykazuje znaky zglajchšaltování myšlení a morální degradace, takže se zdá, že to, co jsme tíživě u nás v Československu pociťovali jako „normalizaci“ a která znamenala odvrat lidí od věcí veřejných, ještě v mnohem obludnější míře proběhlo na Západě. Poslední velké protikapitalistické vystoupení zažila západní Evropa v souvislosti se studentskou revoltou a zčásti i USA v souvislosti s válkou ve Vietnamu na konci 60. let.

Mnozí lidé na ulicích v Čechách ( a na Moravě a v českém Slezsku) dnes otevřeně vyjadřují názory, že politici by za své zločiny, které spáchali za posledních 20 let, měli viset. Je to ještě docela mírné řešení, uvážíme-li tu ohromou a vysokou hromadu zločinů, které mají za sebou. Lidé pochopili, že nynější politici, přímo i nepřímo, usilují i o jejich krky.

Irák nebo Afghánistán zase nejsou tak daleko, jak se zdá na první pohled.