Euro hnůj?

Zavedení euro bylo hlavním milníkem 60-letého procesu evropské federalizace. Ekonomické úvahy stály vždy v čele, od normalizace cel, po oblast volného obchodu a celní unii. Přesto bylo vždy zavedení pan-evropské nekryté měny a centrální banky bez za ní stojícího sjednoceného politického aparátu považováno za riskantní tah.

Od svého zavedení předčilo euro očekávání, ustavilo se jak jako druhá světová rezervní měna, tak jako druhá nejobchodovanější měna po americkém dolaru. Díky tomuto zářnému začátku bylo euro navrženo jako nová primární rezervní měna, která měla nahradit znehodnocující se dolar. Nicméně jeho neobvyklé základy představují riziko, na které není většina investorů zvyklá.

V podstatě, euro bylo vytvořeno jako páka na podporu naprostého evropského politického sjednocení, spíše než jako měna představující výzvu pro již sjednocenou ekonomiku, jak je tomu v případě amerického dolaru. Jean Monnet, jeden z otců zakladatelů EU, měl říct: „Evropské národy by měly být vedeny směrem k super státu, aniž by lidé chápali, co se děje. Toho lze dosáhnout postupnými kroky, kdy se každý z nich bude vydávat za ekonomicky účelový, ale které nakonec nevyhnutelně, a nevratně, povedou k federaci.“

Měna z velké části při vytváření vůle po federální Evropě mezi politickými třídami členských států uspěla; nicméně občané hlasovali od r. 2005 opakovaně proti a chtěli si zachovat nezávislost svých zemí. Tím unie již v době, kdy udeřila poslední finanční krize, ztrácela hybnost.

Kombinace striktních peněžních trhů a vysokého zadlužení ve vztahu k GDP způsobila, že výnosy dluhopisů členských zemí EU, souhrnně známých jako PIGS (Portugalsko, Irsko, Řecko a Španělsko) vyletěly nahoru. V důsledku toho Řecku nyní vážně hrozí neschopnost splatit své dluhy. Protože politická unie nebyla nikdy zavedena, Řecko nemůže být donuceno k silné redukci svého rozpočtu, a ani nemůže předpokládat, že unie zabrání jeho fiskálnímu krachu.

To vysvětluje, proč investoři uzavírají krátkodobé kontrakty mimo euro a uchylují se k dolaru. Zatímco řecký poměř deficitu k příjmům je zhruba stejný, jako u Kalifornie v r. 2009, posledně jmenovaný stát funguje s implicitní (ačkoliv nevyzkoušenou) garancí, že americká federální vláda zasáhne dříve, než bude stát nucen zkrachovat. EU žádné takové krytí svým členským státům nenabízí. Vlastně v poslední době se objevily otázky v Německu, primus inter pares člena EU) ohledně zákonnosti jakékoliv přímé pomoci řecké vládě Evropskou centrální bankou (ECB) nebo Evropskou unií.

Zatímco mnozí předpokládají, že buď Německo, ad-hoc skupina evropských států, nebo Mezinárodní měnový fond Řecko nouzově vyplatí, takový výsledek by znamenal spíše dočasnou záplatu, než politický precedent. Tento tah by přinesl více otázek, než odpovědí. Pokud by Řecku mělo být hozeno záchranné laso, co by se stalo, pokud by o stejný přístup požádalo Portugalsko, a pak Španělsko? Bude Řecko ušetřeno vypuzení z eurozóny, pokud nepodnikne úsporná opatření, nezbytná pro obnovení solventnosti? A pokud ne, jakou zprávu to vyšle Irsku, které si zvolilo ořezat svůj rozpočet, než aby čekalo na nouzové vyplacení?

Tyto problémy nevznikly z ničeho. Architekti euro, ve snaze prosadit svoji politickou agendu, se vědomě neohlíželi na historické rozdělení mezi severskými ekonomikami, které praktikovaly nízkou inflaci a fiskální disciplínu, a středozemními ekonomikami s vysokým dluhem a snadno dostupnými penězi. Zatímco pro připojení se k této měně existovala přísná ekonomická, monetární a rozpočtová kritéria, lze mít oprávněné podezření, že jejich vynucování bylo laxní nebo byly údaje fixlovány. Nakonec, bilance jižních států se propadly hluboce do červených čísel již brzy po přijetí do Unie. Nyní jim nicméně ECB brání v monetizaci jejich dluhu.

Takže jsme svědky důsledků těchto vnitřních rozporů.

Pokud se EU stane „unií nouzového vyplácení“, oblastí volné ruky, kde nárokové/mandatorní výdaje v Řecku budou upisovány německými daňovými poplatníky, pak se euro krátkodobě stabilizuje, protože investoři budou čelit menší nejistotě. Nicméně to unii uvězní v trajektorii postupného monetárního kolapsu – na cestě, po které v současnosti kráčí americký dolar.

Pokud Řecko bude ponecháno osudu a bude čelit důsledkům své marnotratnosti, pak bude integrita euro zachována. Klíčovým v tomto scénáři je, jestli Řecko po svém krachu opustí euro, nebo Unii. Pokud ano, můžeme být svědky, jak slabší ekonomiky vypadávají jedna po druhé, dokud se Evropa nevrátí k systému národních měn, kdy možná kvazi-euro bude sjednocovat severský blok. Pokud Řecko zkrachuje, ale zůstane v bloku, pak krátkodobý šok umožní obnovu důvěry v euro jako stabilní rezervní měny.

Budoucnost EU je vážně zkoušena, spolu s velkým bohatství investorů, kteří do její měny diverzifikovali. Tato krize pravděpodobně zatáhne členské státy EU do tajného politického boje o budoucnost Evropy. Jak bude tato bitva vytvářet přílivové a odlivové vlny, jak euro, tak americký dolar pravděpodobně zaznamenají větší volatilitu. Ti z nás, kteří zakotvili v bezpečném přístavu zlata, mohou z těchto transatlantických turbulencí značně profitovat.

John Browne je hlavní stratég trhu v Euro Pacific Capital. Komentáře Euro Pacific Capital a zprávy z trhu jsou dostupné na http://www.europac.net. Má internetový investiční zpravodaj zdarma. (Copyright 2010 Euro Pacific Capital.)

Článek Euro trash? vyšel na serveru Asia Times Online 12. února. Překlad L. Janda.