Smrt západu na pohřebišti impérií

Jedno je jisté – Spojené státy a jejich spojenci v afghánské válce prohrávají, navzdory hrůzostrašnému arzenálu supermoderních zbraní a gigantickým obranným rozpočtům.

Lehce ozbrojené paštúnské kmeny dělají čest své legendární pověsti hrobníků impérií.

Finančně zdecimovaný Západ je konečně připraven jednat o míru s paštúnským Tálibánem a jeho spojenci. Leč prezident Obama, navzdory rozpočtové propasti zvíci půldruhého bilionu dolarů, žádá Kongres o dalších 33 miliard na vedení válek v Afghánistánu, Iráku a Pákistánu.

Nemůžeš-li nepřítele porazit bombami, zkus ho uplatit.

Minulý čtvrtek se v Londýně pořádala konference, kde se vybraly desítky milionů dolarů, které budou nabídnuty nižším důstojníkům Tálibánu, aby složili zbraně a začali spolupracovat se západními silami.

Podplácení je starobylým a ctěným nástrojem války. Krvavý afghánský konflikt však nevyřeší. Ten může skončit pouze skutečným mírovým vyjednáváním a stažením všech západních vojsk.

Američtí velitelé přiznávají, že ztratili vojenskou iniciativu. Partyzáni pomalu ale jistě získávají převahu. Obamovo navýšení vojáků na 150 000 nebude na zvrácení trendu stačit. Ke konci roku se spojenecká vojska zhruba vyrovnají síle, kterou do Afghánistánu v 80. letech poslali Sověti.

A v Pákistánu, bez kterého je válka v Afghánistánu nereálná, to mezitím vře. Američané na jeho území tajně rozmisťují nájemné vojáky soukromých firem jako Xe (bývalá Blackwater) nebo DynCorp s úkolem chránit zásobovací trasy, které vedou z Karáčí na sever do Afghánistánu, a chránit či provozovat tamější americké letecké základny.

Podle nejnovějších zpráv žoldáci také zabíjejí militanty a nepřátele Američany dosazeného pákistánského režimu a mapují pákistánská jaderná zařízení, s nimiž mají Američané své plány. To vše, společně se stále častějšími útoky bezpilotních letounů, vzbudilo v celém Pákistánu pobouření. Dokonce se začíná spekulovat o plíživé americké okupaci.

Spojenecké síly v Afghánistánu připomínají člověka, který spravuje komín hořícího domu.

A pokud vzplane Pákistán, začne hořet i Afghánistán. Pětasedmdesát procent spojeneckých zásob prochází přes Pákistán. Minulý víkend byly zásobovací konvoje NATO vůbec poprvé za devět let války přepadeny islámskými militanty již karáčiském přístavu.

Washingtonu chybí peníze, vojáci a znalosti k tomu, aby se mohl úspěšně vypořádat s chaotickým Pákistánem, o chaotickém Afghánistánu nemluvě.

Washington, Londýn, Ottawa, Berlín a Paříž mají stejný problém – jejich válečná propaganda byla v démonizaci Tálibánců coby teroristů a prznitelů žen natolik úspěšná, že jí západní politici sami uvěřili a dnes mají z paštúnských kmenů posvátnou hrůzu. Navíc musejí čelit stále hlasitějšímu obvinění veřejnosti, že posílají vojáky na smrt do bezvýsledné války. Pravice samozřejmě kvílí cosi o „appeasementu“ a „ustupování teroristům“ a „zradě našich chlapců“.

My bychom však neměli brát kvílení zastánců permanentní války a mučení na vědomí. Afghánci pohřbili za 30 let nepřetržité války přes 3 miliony svých soukmenovců. Dnes již naléhavě potřebují mír, politickou stabilitu a rekonstrukci a ne Západem dosazený loutkový režim zlodějských bosů, drogových mafií a pohrobků staré afghánské komunistické strany.

To nejlepší, co můžeme pro naše chlapce udělat, je vytáhnout je z afghánského marastu dřív, než v téhle zbytečné válce přijdou o život. Nesmíme dopustit, aby tam zůstali vězet dalších deset let.

Západ nemůže v Afghánistánu „vyhrát“. Vždyť ve Washingtonu ani nevědí, jak by mělo takové vítězství vypadat. Inteligentní a čestný americký velvyslanec v Kábulu, generál Karl Eikenberry, jakož i viceprezident Biden, trvají na tom, že je načase začít s mírovými rozhovory. Měli bychom se nad jejich rozumnou radou zamyslet.

Američané a jejich spojenci potřebují ustoupit z Afghánistánu takovým způsobem, aby si zachovali tvář. Odpovědí jsou skutečná mírová jednání, nikoli onen starý trik prosazovaný generálem McChrystalem, tedy zkusit podplatit nižší tálibánské důstojníky, a rozštěpit tak afghánský odboj.

Tenhle úskok fungoval do jisté míry u iráckých sunnitů, leč v Afghánistánu má jen malou šanci na úspěch, neboť tamější hrdé paštúnské kmeny kladou čest nad peníze. Jejich starobylému pojetí morálky nemohou západní vůdci rozumět.

Tálibán, antikomunistické náboženské hnutí, nevěděl nic o plánu Al-Kájdy zaútočit na Spojené státy. Ten byl zosnován v Evropě, nikoli v Afghánistánu. Spousta tálibánských bojovníku proti komunismu a jejich spojenců, jako skupiny Hisbí Islámí nebo Hakkání, jsou bývalými spojenci Západu. Sám prezident Reagan je označil za „bojovníky za svobodu“.

Po útocích 11. září odmítl Tálibán vydat Usámu bin-Ládina rozzuřeným Američanům bez řádných důkazů jeho viny. Usáma byl pro ně čestným hostem a hrdinou protisovětského džihádu.

Než by Tálibán zradil hosta, zvolil si raději válku se Spojenými státy. Tito lidé se jen tak uplatit nenechají.

Článek Light At The End Of The Afghan Tunnel? vyšel na serveru Erica Margolise 1. února. Jeho český překlad, odkud článek přebírám, pořídil Aleš Drobek a umístl na svůj blog 2.2.