Zdivočelá země

Už dvě desetiletí žijeme v režimu restaurovaného kapitalismu, už 20. let žijeme v objetí a pod vlivem barbarské kapitalistické propagandy. Její vlajkovou lodí v republice je především naše veřejnoprávní antičeská televize. Ta spolu s tiskem, rozhlasem, kazatelnami a nejrůznějšími umělci, dokumentaristy a historiky na nás až zuřivě útočí ze všech koutů od rána do noci, není před ní úniku (připomínám, že komunisty  mediální boj s imperialismem přestal bavit zhruba do 10 let). Je to propaganda zastrašování a odstrašování ve stylu „kdo není s námi je proti nám.“ Byla dokonce transformována na společenskovědní disciplinu... Je to ubohé a je otázka zda je to ještě účinné.

Její cíle jsou při nejmenším tři. Pro nás doma je nutno odsoudit a poplivat minulý komunismus (rozumím zde tím období vlády KSČ) jako zločinný a neefektivní systém a co nejvíce tak už preventivně zabránit snahám o konkretní srovnávání současnosti s ním. Globálně pak se jeví čím dále více nutné snažit se odrazovat lidi (občany, voliče, daňové poplatníky) od jakéhokoliv pomyšlení na nějaký socialismus či komunismus. Zřejmě nepřestal být ani dnes hlavním ideovým protivníkem a reálným nebezpečím pro kapitalismus. Je vidět, že jsou z něho pořád vážné obavy (viz varovný příklad pořád rychle rostoucí a mohutnící „komunistické“ Číny). Za třetí v našich specifických podmínkách je doplňujícím úkolem – zdaleka nikoliv nevýznamným – podrobit nás jako „komunismem“ zcela znehodnocený a zločinný český národ revanšistickým a restitučním zájmům Německa a katolické církve.

Je to k neuvěření ale s postupem doby nejenže neutuchá ale naopak pořád se zintenzivňuje. Ještě po polovině století nám počet antikomunistických odbojářů a nejrůznějších ukřivděných narůstá jako počet partyzánů po 2. světové válce. Někdy se dokonce zdá, že nejvíce svých hříchů komunisté spáchali až po r. 1989. Vznikla nám rozsáhlá škála obětí a hrdinů protikomunistického odboje. Od nejrůznějších blábolivých tzv. zakazovaných uměleckých „celebritiček“ až po sprosté vrahy Mašínovy. Jejich dennodenně předkládané jednostranné výpovědi (fabulace?) jsou takové věrohodné důkazy, jako když se ptáte vězňů v kriminálech, zdali jsou tam po právu. Samozřejmě se dovíte, že každý z nich je nevinný jako Kájinek. V praxi se tomu posměšně říká „orální historie“, v jejímž rámci mají jednostranné výpovědi nejrůznějších postižených a ukřivděných často stejnou cenu jako kdybyste se ptali lidí před kostelem zda věří v Boha.

Jde vysloveně o podněcování a kultivaci hysterické nenávisti až za hrob. Všechno bylo jenom špatné a zločinné. Demokracie, humanita a vůbec na co si vzpomenete bylo pošlapáno a zašlapáno. Otravují a indoktrinují se tím dokonce už i duše dětí v mateřských školách. Pokud ovšem ale nemá být dospělý člověk za úplného blbce tak určitě vidí a cítí, že tato propagandistická kritika komunismu si zaslouží aspoň minimální oponenturu a konfrontaci s fakty (důkazy). Neboť už dávno nazrálo jiné hlavní téma než „co tu bylo před listopadem a v listopadu“, totiž téma „k čemu došlo po listopadu 1989“. Jde totiž současně o hodnocení 20 let budování kapitalismu, což se jistě neobejde bez srovnání s předchozím komunismem. To se musí stát jeho základní metodou. Vycházím přitom z toho, že oba tyto režimy (komunistický i kapitalistický) byly a jsou legitimní, oba vznikly stejně, totiž převratem pod nátlakem ulice (jakž takž) v rámci platné Ústavy a samozřejmě doprovázeno usměrněním vývoje ze zahraničí. Nepochybně i na základě falešných slibů nositelů těchto „revolucí“. .

Je však notoricky známo že pojetí dějin může být různé, podle toho kdo je vykládá. Hodnocení může být a také je jen relativní. Vždyť např. pro čtvrtinu lidí světa je „terorista“ Usáma bin Ládin hrdina non plus ultra a budou mu určitě stavěny pomníky (pokud by to islám dovolil). V naší dnešní situaci v zásadě může jít z  hlediska sociálního o rozdílný pohled antikomunistický nebo antikapitalistický, z doplňujícího národního hlediska o pak o pohled více méně český nebo německý. Zatím pro nás v ČR ovšem platí politicky a mediálně výhradně antikomunisticko proněmecké (antičeské) podání.

Takže k tomuto významného dějinnému jubileu si dopřejme privátní pokus o komplexnější hodnocení na základě vzájemného srovnání dosažených výsledků, tentokráte ovšem z jiného soudku. Postavme tak proti sobě co nám daný režim skutečně dal a vzal, jeho klady i zápory, jak zlepšil nebo zhoršil kvalitu našeho života. Přitom by bylo správné vzít v úvahu jak to špatné tak i to dobré a prospěšné obou srovnávaných systémů. Lidé přece nevolali v r. 1989 po nějaké nové filosofii, lustracích ani hrabání se v různých seznamech, ale chtěli aby se jim lépe žilo. Nejen materiálně, i když tato stránka v jejich představách určitě hrála významnou roli. To byl hlavní požadavek převratu, vůči němu je nutno srovnávat tehdy a dnes. Když říkám nám, myslím tím podle obecného principu demokracie lid, to je většinu občanů – voličů. Má to totiž být nejen vláda lidu ale i vláda pro lid. A takovou většinou určitě nemohou být ať už jakkoliv definované elity (jen), ale střední třídy (zaměstnanci, živnostníici, družstevníci, dělníci), které výrazně početně ve společnosti převažují. Vždyť reprezentují nejméně 4/5 naší společnosti. Doba proto už dávno naléhavě volá po nějaké nové ChartěXX, bohužel se k ní zřejmě neschyluje. .

Takže veškeré hodnocení lze shrnout do jediné otázky, a sice je to co dnes máme pro lidi lepší nebo horší? Za druhé už je nutné sundat rukavičky a při hodnocení se držet jen reality, srovnávat to co už tu skutečně bylo s tím co tu máme dnes. S pominutím prázdných byť vznešených slov a pohádek o polistopadovém nastolení lidských práv a svobod, demokracie, pravdy a lásky a o konci politických zločinů. S pominutím sebechvály zakladatelů současného režimu, jejich obdivovatelů a poskoků. Je nutno přitvrdit, protože jen diplomatická kritika je zbytečným luxusem, možná se už skoro rovná kolaboraci. Máme dokonce právo pokusit se o podání této nedávné historie jednostranným provokativním(?) černobílým stylem hypotetického „Ústavu pro studium oligarchického kapitalismu“ – pokud by tady nějaký byl - s tím rozdílem proti dnešním manýrům, že nebude využíváno lží. Že nepůjde (jen) o orální výstupy „osobností a přímých svědků“, ale o možnou rámcovou generalizaci nebo alespoň ilustraci na základě kvantifikace hromadných jevů z dostupných faktů. Ovšem s tím, že o totalitním komunismu se bude docela záměrně mluvit hlavně jen dobře, a o barbarském kapitalismu hlavně jen špatně (a že toho bylo a je). Tedy také jen černobíle ale s použitím jiného metru. Proč to nezkusit a nevyužít zaručené právo na svobodu slova i protistranou mající na tuto dobu odlišné názory? Koneckonců i to lze využít jako metodu podněcující (provokující) inteligentní lidi k zamyšlení nad stávajícími propagandisticko historickými stereotypy a klišé.

„Komunistické“ Československo

Jde o 41 let následujících po únoru 1948, kdy začala neomezená vláda KSČ. Bývá charakterizováno několika vývojovými fázemi. Od počátečního tvrdého stalinismu trvajícího zhruba do roku 1953 (resp. 1956), následovaného obdobím politického a kulturního uvolnění či tzv. „tání“ . To bylo rázně zastaveno vpádem sovětských vojsk v srpnu 1968 a na něho navazující „normalizací“. Po smrti Brežněva a jeho pohrobků zhruba od r. 1985 nastoupilo poslední období jakési politické únavy a marasmu zakončené snahami o obnovu zásadních ekonomických a společenských reforem a závěrečným předáním moci v listopadu 1989.

Za tuto dobu vzrostl počet obyvatel Československa o 3300 tis. obyvatel (z toho v ČR o 1471 tis.), bylo vybudováno 2330 tis. pracovních míst (v ČR 1360 tis.), tvorba zdrojů (národního důchodu) se zvýšila 7,2 krát, osobní spotřeba zboží a placených služeb obyvatelstva (bez neplacených služeb zdravotnictví, školství, kultury apod.) vzrostla 4,9 krát, to je na jednoho obyvatele 3,8 x.. Průměrný věk se zvýšil u mužů ze 61,5 roku na 68 let, u žen z 66,1 na 75,3 let (v ČR). Počet studujících vysokoškoláků se zvýšil z 51 tis. na 169 tis. osob (3,3 x)..

Fyzická hodnota majetku (národního bohatství) se proti r.1948 (a to proti základu už zvýšenému o dodatečná byť nepodstatná "znárodnění" provedená po tomto roce) byla rozmnožena 7 až 8 x a to výhradně z vlastních vnitřních zdrojů, tedy jen z domácí práce, takže tu nebyl žádný majetek v zahraničním vlastnictví. Všechny zahraniční závazky vzniklé ze znárodnění „cizích“ majetků po r. 1945 byly mezitím smluvně vypořádány (včetně Německa, Rakouska či USA). Koruna (Kčs) se vůči zahraničí zpevnila o 60 % (USD stál původně 36 Kčs a do r. 1989 jeho tržní cena klesla na 15 Kčs). Ročně se jen v ČR rodilo asi 130 tis. dětí, měli jsme 372 tis. volných trvale neobydlených bytů. Nebyli u nás nezaměstnaní, lidé bez výplat, bezdomovci ani žebráci, narkomani nebyli početní a byli v zásadě pod dohledem, kriminalita byla zhruba na úrovni jedné třetiny té současné (ročně asi 200 vražd, z toho v ČR asi 130). Veřejné rozpočty byly až do r. 1987 aktivní či vyrovnané, teprve potom se začal projevovat mírný deficit.

Pro ilustraci třeba uvést, že přes více než tisíciletou českou a slovenskou historii žilo v r. 1989 už 60 % obyvatelstva v moderních bytech nově postavených v komunistickém období. Nebo že jen za necelá dvě poslední desetiletí stát stačil vybudovat v podstatě novou energetiku – byly postaveny a provozovány dvě jaderné elektrárny, dvě další byly ve vysokém stupni rozestavěnosti, a ještě pro dvě další byly vybrány nové lokality. Navíc bylo před dokončením vodní a energetické dílo Gabčíkovo Nagymaros. Byly vybudovány tisíce kilometrů ropovodů, plynovodů a produktovodů (včetně zásobníků), rekonstruována síť vedení vysokého napětí a propojena se Západem (totéž platí pro propojení plynovodu i ropovodu Adria) a také bylo zahájeno odsiřování tepelných elektráren. To zajistilo zemi energetickou bezpečnost na dalších 25 až 35 let. V téže době bylo v dopravě postaveno nové pražské mezinárodní letiště, více než 550 km dálnic a v Praze bylo vybudováno na vysoké technické a kvalitativní úrovni metro (přitom ve velice obtížných podmínek městského centra) s  3/4 současného počtu stanic, včetně díla Nuselského mostu. Byly postaveny tisíce objektů nejen nových výrobních staveb a hal, ale také škol, školek, jeslí, zdravotnických zařízení, kulturních institucí (viz třeba i zásadní rekonstrukce Národního divadla (včetně Stavovského divadla), Rudolfina, Obecního domu či sportovišť. Co by proti tomu byla oprava Barrandova a Lucerny, které chátrají už dvacet let – pouhá prkotina. Kolektivizované zemědělství v kombinaci s přidruženou výrobou se stalo evropským vzorem (bohužel nevyužitým), zabezpečilo nám trvalou potravinovou soběstačnost a bezpečnost a umožnilo komplexní rekonstrukci venkova. Někdejší (převažující) bídní zemědělci už v osmdesátých letech patřili k nejlépe placeným skupinám pracujících. Atd.atd.

Česká republika tehdy "ze svého" každoročně darovala okolo 35 mld. Kčs (dnešních asi 175 mld. Kč) Slovensku, které bylo v této době vybudováno takřka od základu (zejména jižní a východní Slovensko i Bratislava) a stalo se nejrychleji rostoucím zemí Evropy. Pokud se hodnota majetku v ČR tehdy zvýšila 5,8 x, tak ve SR to bylo 11,4 x. Navíc kryla celé devizové saldo ČSSR (tj. i schodek za Slovensko) ve volných měnách svým vývozem.

Ceny byly dlouhodobě v podstatě stabilní (od měnové reformy v r. 1953 do r. 1989 vzrostly asi o 35 %) takže vklady obyvatelstva (278 mld. Kčs koncem r. 1989, resp. v dnešních cenách asi 1,4 bilionu Kč) byly trvale zhodnocovány o 2 %, u terminovaných vkladů o 4 % a až o 6 % nezdaněných úroků u životního pojištění ročně. Obyvatelstvo bylo v podstatě bez dluhů. I když se nám dneska propaganda snaží namluvit něco jiného, banky neměly žádné rizikové úvěry (resp. úvěry nesplacené ve lhůtě činily jen asi 700 mil. Kčs, což je zcela zanedbatelné), stát a lidospráva nejenže neměly žádné dluhy ale naopak tu byly k dispozici státní finanční rezervy ve výši 85 mld. Kč a 107 tun měnového zlata. Zahraniční dluh činil jen asi 500 USD - tedy asi 7500 Kčs - na hlavu (vznikal hlavně v důsledku pasivního salda slovenské ekonomiky). Měli jsme dokonale funkční a také dokonale technicky vybavenou armádu - měla např. k dispozici asi 450 moderních bojových letadel (převážně nadzvukových) a 200 helikopter (z toho 25 těžkých Mil Mi-24).

Komunismus nám zanechal i rozsáhlý trh RVHP s více než 400 mil. obyvatel - spotřebitelů, kde jsme zajišťovali vysoce výhodně zhruba 2/3 našeho vývozu. Mimo jiné co bychom už dneska od té doby mohli s určitostí mít navíc. Snad. milion nových bytů, jaderná elektrárna Temelín a to všechny čtyři generátory o původní celkové kapacitě (4000 MW) by byla dostavěna v r. 1992/3. Byl rozběhnut program odsiřování či omezení provozu tepelných elektráren v severních Čechách, bylo rozhodnuto o proinvestování zhruba 200 mld. Kčs (což v cenách 1989 representuje dnešních nejméně bilion Kč) do r. 2000 do odvětví dopravy (rekonstrukce železnice, pokračování výstavby metra i dálnic), a spojů (hlavně do telekomunikací). Byl už založen dlouhodobý a radikální program ozdravování životního prostředí

Ekonomickou úrovní se ČSR ve výchozím roce 1948 pohybovala na 17. až 18. místě mezi státy světa. Pokud pomineme mimořádné důvody postupného extrémního zbohatnutí řady ropných států, pak si toto pořadí v zásadě zachovala až do konce osmdesátých let, i když nám už na paty více než dříve šlapala nejen řada dříve okrajových ekonomik západní Evropy, ale tehdy třeba i Maďarsko (ze zemí RVHP nás ekonomickou úrovní předstihovala jen bývalá NDR). Je pravda, že při přepočtu hrubého domácího produktu reálným kurzem okolo 10 Kčs za USD jsme na konci tohoto období nominálně representovali na obyvatele bohužel jen asi 1/3 úrovně Rakouska. To však samozřejmě odvisí právě od použité "reálné" parity kurzů měn - pokud bychom např. provedli korekcí zpětnou aproximací propočtů provedených Eurostatem (Statistickým úřadem Evropské unie) podle nichž USD v roce 1996 a to předchozí sedmileté české hyperinflaci pořád ještě odpovídal paritě necelých 12 Kč - pak bychom se pokud jde o samotnou ČR rakouské úrovni už tehdy dokonce blížili. A konečně kdybychom po celou dobu z českých prostředků nekryli zmíněné výdaje Slovenska (za celé poválečné období to představuje českou "ztrátu" nejméně 100 mld. USD), pak v téže době by ČR bezesporu patřila mezi ty nejbohatší země na světě.

Kapitalistická Česká republika

Začátkem roku 1993 se mezinárodně respektované Československo rozpadlo na dva samostatné a nevýznamné státy, které pak v roce 1999 vstoupily do NATO a v r. 2004 do Evropské unie. Dále tedy bude v podstatě pojednáváno a to velice telegraficky jen o vývoji a situaci v České republice. Nutno konstatovat, že od roku 1990 zde rázem všechno šlo od desíti k pěti. V důsledku prudkého poklesu porodnosti, udržované stejně do značné míry jen rodinami etnických menšin, se předchozí demografický růst zastavil a projevují se naopak tendence k (zatím mírnému) poklesu populace. Pokud ještě pokračoval růst průměrného věku tak jen v důsledku přetrvávání vlivu životních podmínek založených minulým komunismem.

Naši občané a voliči se na obnovu kapitalismu a současné poměry nedívají příznivě. Prokazuje to řada dosud prováděných průzkumů, jejichž výsledky jsou ovšem pečlivě ututlávány. Je však z nich zřejmé, že i když pamětníků stále rychle ubývá více než polovině lidí v ČR se v minulém komunismu žilo lépe (na Slovensku je to dokonce skoro 2/3). Tyto závěry jsou většinou odbývány s tím, že jde jen o jakousi nostalgii, že lidé rychle zapomínají, nebo že tyto názory zastávají hlupáci a nevzdělanci. Tuto argumentaci je však nutno obrátit, pokud jsou pořád a opakovaně projevovány a to vzdor tak intenzivní propagandě a dvacetiletému gumování mozků i obyčejnému lidskému strachu z možných postihů. Jde naopak o projev otevření očí, dosud zcela nepotlačené občanské odvahy a samostatného nezmanipulovaného či nedostatečně zmanipulovaného myšlení. Ještě pořád se z našich občanů nestalo poslušné a tupé stádo jako tomu bylo třeba v hitlerovském Německu.

Hospodaření v kapitalismu

Vyzvonili jsme si na náměstích obyčejný reálný kapitalismus. Po jeho restauraci však bezprostředně nastoupil hospodářský rozvrat a všeobecný úpadek eufemisticky nazývaný ekonomickou reformou a přechodem k tržní ekonomice. Ještě do konce r. 1992 došlo ke krachu projevujícím se v poklesu národního důchodu o 31 %. Ekonomika pak laborovala po celá devadesátá léta a k významnějšímu oživení došlo až po r. 2000, aby už v r. 2008/9 znovu upadla do hluboké krize. Přes usilovné machinace prováděné ČSÚ se ukazuje, že současný HDP - přičemž tento ukazatel je sám o sobě vysoce sporný (zahrnuje i hodnotu a růst amortizace, neproduktivních výdajů na veřejnou správu nebo bankovních služeb) - reálně dosud výrazněji nepřekročil úroveň r. 1989. Základní hmotná produkce zahrnující hlavně odvětví zemědělství, průmyslu, stavebnictví a nákladní dopravy se ale dnes dokonce pohybuje asi jen na 50 až 55 % původní úrovně. Národní hospodářství tehdy vykázalo celkový zisk ve výši 126 mld. Kč, z toho v bankách 23 mld. Kč (v dnešních cenách to odpovídá výši zhruba 630 mld. Kč a 115 mld. Kč). Přešlo pak do ztráty trvající až do konce devadesátých let s tím, že od té doby se tyto údaje ze statistiky raději vůbec ztratily. Původní výši zisků nedosahují ani banky, přes své dříve neexistující nehorázné poplatky a lichvářské metody vůbec. Je až ostudný náš celkový ústup ze světových ekonomických pozic, neboť HDP na hlavu v ČR v r. 2008 (20.760 USD) znamená její propad na 38. místo světového žebříčku.

Po zohlednění výrazného propadu z let 1990 až 1992 a prokazatelné manipulace naší statistiky při podhodnocování dlouhodobé inflace stagnovala přirozeně i hmotná životní úroveň obyvatelstva. V rámci toho však došlo k výrazné sociální diferenciaci v příjmech a majetku,  obdobné nyní u nás „populárním“ latinoamerickým extrémům bídy a chudoby. Protože dnes se honoruje a vydělává majetek (peníze dělají peníze) a nikoliv práce. Takže nám vzniklo několik nejzasloužilejších mnohomiliardářů a více než 15 tisíc dolarových milionářů (odpovídá nejméně 16 mil. Kč) a na druhé době zbývající masa „socek“. Pokud se dnes průměrný hrubý příjem pohybuje okolo 23 tis. Kč měsíčně, údajně prý snad 180 tis. lidí vykazuje přes 2 mil. Kč ročně, přičemž naopak 4 mil. a tedy převažující část pracujících na průměrnou mzdu vůbec nedosáhne. K vyloženě hladovým mzdám se dopracovali hlavně dnešní zemědělci a pracovníci v obchodě. Naproti tomu parazitující bankéři, makléři aspol. se stali nejlépe placenou kategorií.

„Úspěšní“ až křiklavě zbohatli aniž by sami ostatním něco přinesli, ale naopak obrali je o všechno – nejen o hmotné bohatství. Vidíme kolem sebe, že inteligentní, slušní a pracovití lidé to mají ještě obtížnější než dříve. Takže pokud většina z nich uvádí, že dříve se jim žilo lépe, je to jen nepotlačený projev jejich zdravého rozumu, který projevují i když kolem nich od rána do noci ze všech koutů běsní hysterické antikomunistické bláboly co by propagandistická démonizace někdejšího pekla. Jsou její strůjci ti nejmorálnější a nejinteligentnější nebo ti nejservilnější anebo dokonce nejhloupější?

Kouzla a věcná podstata naší geniální polistopadové kapitalistické „šokové terapie“ nespočívala v nějakých nových metodách ale v bezprostředním přechodu na žití z majetkové podstaty vytvořené předchozími generacemi ztělesněné v převzatém komunistickém dědictví. Konkretně z výprodejů a rozkrádání národního majetku cestou privatizací a restitucí. Za druhé v návaznosti na to už na úkor žití v budoucnosti, když hlavně po r. 2000 se naše existence udržuje jen děláním a hromaděním dalších a dalších dluhů. Státu a veřejné správy, podniků i obyvatelstva.

Hodnota národního majetku (bez pozemků, památek, vojenské výzbroje) převzatého po komunistech a to už pouze jen za Českou republiku odpovídala v dnešním ocenění než 10 až 11 bil. Kč, a z toho patřilo veřejnému sektoru (státu, krajům, okresům, obcím) asi 7 bil. Kč. Zbytek patřil domácím občanům a družstvům. Nejenže k jeho zhodnocení (růstu, zvýšení) za poslední dvě desetiletí v podstatě nedošlo, naopak zejména produkční a bankovní podniky byly prodány převážně za babku novým vlastníkům, převážně zahraničním „kolonizátorům“, a částečně jinak prošustrován či poničen (týká se to více než 80 % produkčního majetku). Takže v tomto období veřejný sektor „ztratil“ a utratil díky novým politikům a hospodářům při nejmenším za 2,5 bil. Kč z majetku podniků a institucí s jejich budovami, stavbami, technologiemi, inventářem a zásobami. Památky zchátraly (dnes se údajně rozpadá přes 700 památkových objektů) a jejich mobiliář rozkraden (příklad budiž třeba chebský klášter, resp. jeho ruiny, dříve udržovaný v pořádku proklínaným vojskem Pohraniční stráže), dnešní armáda je bez významnější výzbroje. Dokonce se už „vyprodaly“ i statisíce hektarů pozemků. Za to ale máme stovky „brownfields“, tedy zpustošených areálů po bývalých továrních a družstevních objektech. Jen do konce devadesátých let bylo ztraceno přes 700 tis. pracovních míst (za stejnou dobu komunisté jich v ČSSR naopak 400 tis. nových vybudovali).

Místo toho vznikly a stále rychleji narůstají dříve neznámé dluhy. Veřejnoprávní dluh už dosáhl 1,16 bilionu Kč, kromě dalších dříve daných záruk ve výši skoro 200 mld. Kč, které přijdou brzy také na řadu. Česká národní banka má nevypořádanou ztrátu ve výši přesahující 200 mld. Kč, a navíc přišla o měnové zlato jehož hodnota by dnes přesahovala 35 mld. Kč. Pokud to všechno sečteme, tak suma sumárum český stát, jeho místní orgány a „moudrá“ a zcela nezávislá ČNB od r. 1989 prošustrovaly na ztraceném národním majetku (včetně převzatých rezerv a zlata) a při nově vzniklých dluzích nejméně 4 až 5 bil. Kč (a to je opatrný a podle mého soudu velmi podhodnocený odhad).

Dluhy obyvatelstva jen u bankovních institucí se už rovněž pohybují okolo bilionu Kč (kromě dalších desítek až stovek miliard u splátkových organizací, leasingových společností a různých lichvářů). Prudce se zvyšují tzv. klasifikované bankovní úvěry, tedy takové u nichž jsou problémy s jejich splácením a kde budou zřejmě nutné významné odpisy (celkem za 300 až 400 mld. Kč?). Existuje více než 100 miliardová mezipodniková zadluženost. V zahraničí subjekty ČR (stát, banky, podniky, obyvatelstvo) už v r. 2007 dlužily přes 1,3 bil. Kč (v 1. pololetí 2009 už mezitím vzrostl na 1,47 bil. Kč) - proti r. 1989 to je 16 tinásobek, a pokud započteme i tzv. zahraniční přímé a portfoliové investice v hodnotě dalších 2,4 bil. Kč pak už jde dohromady o 45 ti násobek. Na jednoho obyvatele včetně kojenců tak v zahraničí šlo o dluh okolo 355 tis. Kč (letos se tato částka už přiblížila 400 tis. Kč). Kdo to za nás jednou asi zaplatí, zejména když už nemáme žádný významný „prodejný“ majetek?

V tomto období nebyly „zašlapány“ jen tak nějaké konkretní projekty, ale celá výrobní odvětví (zejména textilní, konfekční a kožedělná výroba, sklářský a keramický průmysl, výroba hudebních nástrojů, těžké strojírenství, letecký průmysl a zbrojní výroba), celé světoznámé továrny a podnikové i výrobkové značky (namátkou Škoda Plzeň, ČKD, Tatra Kopřivnice, TOS, LIAZ, Aero Vodochody, Elitex, Zbrojovka, Zetor, Svit atd.atd.). Lukrativní vodovody, kanalizace, teplárny, rozvodné sítě atd. jsou rovněž převážně v cizích rukou. Poničeno bylo zemědělství, které dodýchává. Potravinová bezpečnost byla promarněna. Totéž se vlastně týká i české vědy, především exaktních oborů základního výzkumu, jejichž finanční zajištění bylo osekáno až na kost (navíc znehodnocené společenské vědy slouží jen jako apologetika kapitalistické ideologie nebo deformace historie). Za to máme desítky zlodějských bank, různých pochybných „fondů“ a pojišťoven a monokulturní a vysoce rizikový automobilový průmysl. Doufejme, že i o těchto tragických faktech budou napsány nebo natočeny dokumenty, ukazující na politické viníky zániku kdysi prosperující české ekonomiky.

Nová investiční výstavba byla sice mnohem dražší ale fyzickým rozsahem velice omezená. Přibyly nám hlavně stovky nových jednoduchých lehkých budov a staveb supermarketů, hotelů, čerpacích stanic, bank, skladů či kancelářských budov. V tom základním a nejnákladnějším, tedy v energetice byla horko těžko s velkým zpožděním a výrazným zdražením dostavěna jasderná elektrárna Temelín, ovšem jen s polovinou původně plánované kapacity, a komplikovaná původně neplánovanou a velmi poruchovou americkou technologií. Navíc byly převážně odsířeny tepelné elektrány a budovány drahé a nevýhodné větrné a solární zdroje. Není jasné zda a jak byly vůbec udržovány naše ropovody, plynovody a produktovody. ČEZ vkládá velké peníze do nákupů zdrojů v zahraničí a doma byla mezitím energetická bezpečnost do značné míry promarněna. Je správné, že byly renovovány fasády a střechy desetitisíců obytných domů, avšak to ani zdaleka nemohlo vykompenzovat celkovou ztrátu výstavby 500 až 600 tis. nových bytů. Nájemní cenově dostupné byty se nestavěly vůbec. Místo králíkáren v panelácích máme podnikatelské baroko čili paneláky na ležato. Rozptýlená výstavba nových dálnic a rychlostních silnic pokračovala hlemýždím tempem (totéž platí pro stavby železničního koridoru), a je zaplacena zanedbáním údržby tisíců kilometrů stávajících silnic a dálnic či mostů. Konečně totéž platí i pro výstavbu pražského metra, zcela zbytečně poničeného „velkou vodou“ v důsledku elementárního zanedbání jeho ochrany. Chodníky jsou v podstatě ve stavu v jakém byly zanechány v r. 1989 s tím, že mezitím dál pokračovalo hlavně jejich látání. Rychle skončila předchozí mohutná renovace a výstavba venkova, který od té doby znovu rychle chudne (návrat do období 1. republiky?). To všechno se skrývá za „lesklou fasádou“ nových luxusních obchodů a strakaté reklamy na všech sloupích a plochách, kterou nás nový režim obdarovává. Budování a obnova nových potřebných produkčních kapacit a služeb pro lidi do značné míry skončilo u těchto potěmkinovských fasád a reklamy. Co komunisté významného postavili (doly, hutě, přehrady, těžké strojírenství, chemické závody atd.), to bohužel kapitalisté nechali často jen chátrat a ničit.

Z toho co tu bylo uvedeno je nezpochybnitelné, že i to (zbytečně) mizerné komunistické hospodaření nejenže nebylo selháním ale přineslo Československu v obtížných podmínkách ekonomický zázrak, zatím co ten záviděníhodný polistopadový kapitalismus v  České republice ve srovnání s tím zcela bezdůvodně zkrachoval. Místo velkého majetku a národního bohatství máme velké dluhy. Měly by se proto přepsat současné učebnice ekonomie, podle nichž je soukromé vlastnictví produkčních prostředků a neviditelná ruka trhu zaručeně efektivnější než společenské vlastnictví a řízení socialistickým státem (tím vůbec neříkám, že jejich možnosti byly správně využívány, podle mého soudu spíše naopak. Nepochopitelné je, že i přesto…). Pravý opak se totiž v našich poměrech ukázal pravdou.

Kapitalistické (a)sociální zločiny

Předchozí adresné justiční zločiny a různá šikana byly od samého začátku obnovy restaurovaného kapitalismu nahraženy anonymními (a)sociálními zločiny. Nejsou podloženy rozsudky ani jinými průkaznými kroky veřejnoprávních orgánů. Nemají proto adresného viníka, platí totiž že za svou životní situaci si může výhradně jen každý sám. Jsou jednoduše založeny radikální změnou hodnotové a morální orientace nového systému směrem k podněcování individualistické chamtivosti, a samozřejmě i asociální politikou státu, flagrantně porušující proklamovaná lidská hospodářská a sociální práva, zejména práva na práci a na bydlení. Takže nový režim má také své specifické oběti a křivdy, které předchozí „totalitní“ společnost neznala, které tedy jsou nerozlučně vázány jen na něj. Svým dopadem na naše lidi však představovaly a představují stejná neštěstí jak někdejší zločiny justiční tak i ony současné sociální.

• v prvé řadě jde o zbytečné mrtvé. .Nové společenské podmínky totiž radikálně zvýšily brutalitu zločinů a počet vražd, což se prakticky skokově projevilo už od roku 1990 a trvá v podstatě dosud. Z předchozích průměrných asi 200 až na polistopadových asi 400 (ČR a SR dohromady), tj. víc až o 200 vražd ročně (což je samo o sobě o 50 mrtvých víc než byl počet justičních vražd za celých 40 let komunismu). To za "dané" období může dělat asi 4000 ztracených lidských životů, což jistě osobně pro oběti a jejich pozůstalé není ztráta nějak moc odlišná od oněch "justičních". K tomu třeba přičíst každoročních 10 až 15 umrzlých či uhořelých bozdomovců, a nejméně tolik sebevražd ze sociálních důvodů zaviněných ztrátou práce nebo v důsledku postižení nejrůznějšími majetkovými podvody nebo spekulacemi. To dohromady dělá dalších 400 až 600 mrtvých obětí. Z toho údajně asi 16 – 18 lidí zemřelo tím nejhroznějším způsobem, to je sebeupálením;
• vznikla, dlouhodobě trvá a ještě pořád roste masová nezaměstnanost. To je pro postižené něco jako pobyt v pracovním táboře „na ruby“ a už vůbec se nedá srovnat s případným krátkodobým zařazením mladých mužů do Pomocných technických praporů armády (mimochodech se žoldem vyšším než dostávali ostatní vojáci prezenční služby). Přináší jim opakovaný pobyt ve frontách na Úřadech práce, žebrání u potencionálních zaměstnavatelů, ztrátu kvalifikace, existenční nejistotu, strach o budoucnost vlastní i rodiny, životní stresy a vůbec společenské ponížení a ztrátu lidské důstojnosti. Často i rodinný rozvrat a trvalý sociální pád. To všechno zásadně narušuje psychiku člověka. Pokud v tomto období její výše v jednotlivých letech v podstatě neklesla pod 300 tisíc nezaměstnaných pracujících (nejde o průměrné ale spíše o podhodnocené minimum), celkem už tak bylo ztraceno nejméně 6 milionů let „pracovních životů“ našich řádných občanů a voličů;
• máme prý už okolo 100 tisíc bezdomovců a žebráků, a jejich počet každoročně asi o další desetinu stoupá. Ztracených lidských existencí, jejichž cesta zpátky do normálních sociálních podmínek je věšinou nereálná. Mají to zkrátka už „na pořád“ až do sklonku života. Pro představu to představuje obyvatelstvo takových měst jako Olomouc nebo Liberec. Co proti tomu bylo dočasné vystěhování rodin a jejich nucené přemístění mimo domovskou obec (většinou do pohraničí), byť to nesporně byla nepřijatelná hrozná a zbytečná šikana;
• většina našeho obyvatelstva nejen relativně ale už ve značné míře i absolutně chudne a má z toho velké existenční problémy. Zjevně se to významně projevuje ve velkém  počtu a rychlém narůstání majetkových exekucí. Kdysi to byla věc v podstatě neznámá, v roce 2009 se však už jejich počet údajně zvýšil na 700 tisíc. Většinou se to týká jednotlivců a jejich rodin. Pokud to propočítáme na celé domácnosti, tak už v tomto posledním roce postihly takřka pětinu naší populace. V praxi na tom má velkou vinu i zpožďování výplat za práci, nebo vůbec jejich definitivní ztráta v souvislosti s nejrůznějšími krachy podniků a zaměstnanatelů. To se každým rokem týká desetitisíců poctivých pracujících;
• nové panstvo se postaralo o masové vyřazení potencionální pracovní a politické konkurence tím, že provedlo masové čistky ve veřejné správě, justici, diplomacii, policii, armádě, mediích, vedení podniků a dokonce i ve školství a zdravotnictví. V daleko větším rozsahu než tomu bylo po únoru roku 1948. Navíc si to dlouhodobě pojistilo lustračním zákonem postihujícím více než sto tisíc lidí (bývalých funkcionářů KSČ, pracovníků a agentů státní bezpečnosti, lidových milicionářů), platným už dvě desetiletí.. To je jednoznačná hromadná diskriminace uplatněná bezohledně v rozporu se všemi platnými principy politických práv a svobod občanů;
• stali jsme se přeborníky pokud jde o četnost a rozsah korupce. V Evropské unii jsme nyní řazeni na první – nejhorší místo. V tomto směru v „porevolučním období“ došlo k uplnému výbuchu. Místo někdejších „flašek“ se dnes úplatky hlavně státním i komunálním politikům a vysokým úředníkům pohybují v milionech či v desítkách milionů. Mnozí z jejich příjemců si už přišli na slušný kapitálek, jak viditelně prokazují i jejich nové rezidence či reprezentační auta. Patří zkrátka mezi ony „úspěšné“, kterým režim fandí. Odhaduje se, že se dnes tyto mimořádné příjmy z korupce u nás pohybují okolo 200 miliard korun ročně (za nějakých pět let to je už celý bilion, tedy částka blížící se výši celkového veřejného dluhu), což už představuje slušný počinek, aby jejich příjemci byli tzv. „za vodou“. Zatímco dříve se v ČSSR celková hodnota takových a podobných příjmů pohybovala mezi 1 až 2 % z hrubého domácího produktu, dnes jde o desetinásobek, tedy o 10 až 20 procentní podíl. (přitom zde pomíjíme ohromné nepotrestané majetkové zločiny spojené s restitucemi a privatizací, které proběhly v rozporu s ústavou, mimo jiné přímo s dosud platnými ústavními konfiskačními a znárodňovacími „Benešovými dekrety“);
• v rozporu s mezinárodním právem jsme se stali i mezinárodními zločinci. Náš stát, tedy Česká republika, se prostřednictvím naší účasti v NATO a ve spojenectví s USA stal přímým účastníkem hanebných zahraničních agresí a okupací v Kuvajtu, bývalé Jugoslavii (Bosně, Kosovu) a nyní i v Afghánistánu. Zradili jsme především Srbsko, národ nám z nejbližších. Jako bychom se znovu stali moderními účastníky Mnichova, ovšem tentokrát na straně útočníka. To je ostudná skvrna na  tisícileté historii českého národa, které se už nezbavíme.

Získali jsme i další nežádoucí evropská prvenství. „Lukrativní“ dovoz zahraničních odpadků na naše území zamořil naše životní prostředí černými skládkami všeho možného a umožnil nám stát se významným smetištěm Evropy. Rozvoj erotických služeb a hazardu nás řadí na nejčestnější místo hlavního bordelu a kasina v EU. V míře nám dříve nepředstavitelné a zcela nesouměřitelné se rozmohlo otravné a nebezpečné vandalství všeho druhu, sprejeři, hráčské a jiné patologické závislosti, narkomani a obchod s drogami. Skokem narostla kriminalita a její brutalita, co jsme dříve znali jen z amerických krváků se nyní denně odehrává před našima očima na našich ulicích. Máme u nás doma zločinecké mafie. Přepady bank, pouliční střílení, nájemní vrazi atd.atd. se stali běžnou součástí našeho života. Lidé, zejména ženy a senioři, se hlavně ve městech odůvodněně večer bojí vycházet ven. Kde jsou ty totalitní časy, kdy se činžovní domy ani na noc vůbec nemusely zamykat….

Komunistická veřejná bezpečnost několikrát zmlátila své vlastní občany včetně děti, jak dobře víme třeba z nesčetněkrát opakovaných záběrů listopadové demonstrace. Dnes ale máme policistů (včetně městské policie, agentů BIS apod.) a pracovníků bezpečnostních agentur zhruba jednou tolik, a také nejednají v rukavičkách. Nejsou sice žádné statistiky, ale pokud si vzpomeneme na pendrekování účastníků demonstrací hlava nehlava nejen např. proti jednání MMF nebo NATO, ale třeba i republikánů a různých anarchistů, skutečných i pochybných extremistů či docela obyčejných technařů a squatterů nezdá se, že by toho bylo míň. Spíše bylo a je ještě častější a ráznější.

Došlo i ke zprimitivnění a zhrubnutí naší kultury(?) a zábavy. Tady lze vývoj velmi zjednodušeně ilustrovat tím, jak na této scéně cesta vedla od takových osobností, jakými byli třeba Nezval, Seifert, Kundera či Hrabal až k dnešnímu Vieweghovi a Pawlovské. Tvůrcům už tak ani nejde už o umění ale spíše o placení hypoték. Satira na současnost se zcela vytratila, dokonce i ta komunální. Bylo by zřejmě potřeba zase nějaké to současné Ucho. Zase máme zakázané nebo nepřípustné umělce, písničky, trezorové filmy a seriály. . Ve školách se už zase vykládá něco jiného než žáci a studenti slyší doma v rodinách. Je to důsledkem toho, že současná propaganda byla pasována takřka na společenskovědní obor, mající skoro stejnou váhu jako např. Darwinova teorie přirozeného výběru. Údajný útlak náboženství a církví byl vystřídán opět jednostranným vymýcením a zatracením marxismu a vědeckého socialismu (co slibovaná ideologická a názorová pluralita?). A že už nemáme cenzuru? Jak to, když je jí podroben i předlistopadový a listopadový bard Karel. Kryl. Dějiny se dnes nezkoumají ale vyrábí (mimo jiné to všechno představuje docela významné podněty pro náš Ústav soudobých dějin ČSAV). Ale to všechno by si zasluhovalo samostatný rozbor.

Mimochodem milí spoluobčané a daňoví poplatníci mělo by vás všechny zajímat, že jen takové nové společné náklady jakými jsou příspěvky placené NATO (a za NATO), přímé a nepřímé platy Evropské unii, úroky placené z veřejnoprávních dluhů, odvody zisků „domácích“ podniků do zahraničí a konečně výše zmíněné výnosy velké korupce dávají suma sumárum dohromady nějakých 500 mld. Kč ročně, a to je odhad jen na spodní hranici (srovnejte to s našimi rozpočtovými deficity a vidíte z čeho vznikají). Co jsou proti tomu ty zlořečené mandatorní sociální výdaje. Není divu, že se na takové pastvě chce dnes přiživit i taková ctnostná instituce jakou je třeba katolická církev. A to všechny určitě musíme dříve či později zaplatit my, přičemž vinu tu určitě nenesou komunisté, ale vládnoucí „nové struktury“. Vůbec je třeba si uvědomit, že za všechny zmiňované hříchy nelze vinit komunisty, nejde o žádné přežitky jejich minulosti jak se nám s oblibou vnucuje, protože jde takřka výhradně o polistopadový import takových manýrů a ctností z „vyspělého“ Západu jako integrální součásti kapitalismu.

Co k tomu dodat…

To co bylo zkratkovitě uvedeno o naší současné nemravné kapitalistické společnosti a jejich zločinech, křivdách a hříších není zdaleka úplné. Dostatečně však vypovídá o tom, jak to vlastně s naší demokracií vypadá v praxi. Je nejvýše na čase „setřít pel její nevinnosti“, odkrývat že jde vlastně o pouhou oligarchii, která kvalitě života většiny občanů mnoho navíc nepřinesla, pokud vůbec něco. Že jde především jen o propagandistický a oblbovací fíkový list. Přestat s otravným blábolením a pohádkami o pravdě a lásce, o nově získaných lidských právech a svobodách. Otevřeně analyzovat, zda v souladu s ústavou je skutečně demokracií pro lidi, nebo jen pro „některé“ lidi. Protože kdyby to co máme už měla být skutečně demokracie, nemělo by smysl se o ni vůbec rvát.

Ve společnosti vládne tíživý strach. Namlouvá se nám, že za totáče lidi s režimem kolaborovali za kus žvance a svůj „klídek“. Do jaké míry je to pravda je věcí subjektivního názoru. Ale i dnes panuje jakýsi mrtvolný klid a pasivita, až apatie. To všechno však vyplývá z všeobecné nedůvěry k politice a politikům, a také ze všeobecného strachu, který nás všechny svírá. Lidé se oprávněně bojí o práci (to se týká údajně dvou třetin populace), v některých místech na jedno uvolněné pracovní místo snad čeká až 70 zájemců. Navíc vandalů, zlodějů a jiných kriminálníků, velkých i malých podvodníků, růstu cen a znehodnocování úspor, existenčních potíží všeho druhu včetně možnosti ztráty bydlení atd.atd. Bojí se plantážnických manýrů a hulvátství manažerů a zaměstnavatelů, které z našich pracujících dělají moderní polootroky, jak například ukázal známý případ současné robotárny - nošovické automobilky. Ale to jen špička ledovce. Máme tu navíc rozbujelý švarc systém, rozmáhající se nejisté zaměstnávání na dobu určitou i četné podivné agentury obchodující s odíranými zahraničními (zatím jen?) dělníky také skoro jako s otroky. Kam jsme se to za těch pár let dostali, když současné fabriky a stavby fungují v zájmu ždímání vyšších zisků (většinou pro zahraniční majitele) pro pracovníky čím dál víc jako moderní pracovní tábory?

V tomto článku se neříká v podstatě nic co by nebylo nebo nemohlo být známo, je jen shrnutím toho „o čem se nemluví“. Všechno je totiž jinak než se nám k věření předkládá. Kde jsou dnes opravdoví umělci a producenti, kteří by si troufli vytvořit remake děl typu „Zdivočelá země II“ ? Kteří by ukázali na drsnou realitu dnešního života a vyhlídky tzv. obyčejných lidí v dnešní kapitalistické pseudodemokracii? Kdo na ní vydělal a kdo prodělal? Fakt je, že pro většinu lidí přinesl zhoršení kvality jejich životů. Setkáváme se už docela běžně s názory, které na takové stíny naší současnosti kriticky ukazují., přesto se však zpravidla doplňuje, že to co máme dnes je pořád lepší než to co tu bylo za tzv. komunismu. Není pochyb, že to byl pokřivený a deformovaný socialistický systém, ale ten byl určitě reformovatelný jak prokázal rok 1968 nebo vlastně i rok 1989. Nejméně stejnou váhu však má i druhý názor, podle něhož „komunismus byl špatný režim, ještě horší je už jenom kapitalismus“. Protože jak říká bodrý český lid, už nemáme jen holé ruce ale i holé zadky. A jak se „totáč“ postupem doby uvolňoval, tak naopak v kapitalismu zatím pořád jen přituhuje. Doufáme, že se občanům začnou omlouvat i ti, kteří tomuto paskvilu pomáhali na svět. Už dávno není poctivé a důvěryhodné ho obhajovat, tím méně podporovat a prosazovat. A tento režim bohužel reformovatelný není a nebude, protože jeho vlastníci a vládci se nikdy dobrovolně svých (majetkových) privilegií nevzdají.