Směrem k alternativě globalizace

A tudíž se Třetí fórum anti-globálního odporu odchyluje od tématu kritiky a odhalování podstaty imperialistické globalizace a snaží se vytvořit svůj vlastní smysluplný projekt, svoji vlastní civilizační alternativu ke globalismu. Jako součást tohoto úkolu bych vám rád předložil náš pohled v pregnantní formě.

1. Ekonomika pro člověka, ne člověk pro ekonomiku.

Logikou moderní civilizace, která představuje globální kapitalismus ve své finální fázi koncentrace kapitálu a rozšiřování trhů se surovinami, prací a prodeji, je maximalizace, coby základní úkol výroby. Tento přístup se zdá být formou fetišismu, a svého druhu náboženstvím zbožšťujícím materiální idol. Způsobuje širokou chudobu a skutečnou účelovou genocidu „ekonomicky neospravedlnitelné“ populace celých oblastí světa, eskaluje třídní a etnické konflikty, mimořádně plýtvavé a historicky nezodpovědné plundrování neobnovitelných přírodních zdrojů, ničí tradiční kultury a morální standardy, uvaluje standardy konzumního myšlení a chování, které vedou ke kulturní a intelektuální degradaci lidstva, denaturalizaci spotřebního zboží, vede ke zvýšenému počtu nemocí, včetně genetické degradace lidského druhu.

Jako alternativu navrhujeme plánovaný systém výroby, zcela podřízený účelům a cílům života a životní reprodukce, uspokojující potřeby konkrétní země u zemědělských, průmyslových a informačních produktů, nutných pro stabilní udržení slušné životní úrovně. Takový typ výroby si vyžaduje nezbytné znárodnění hlavních odvětví a významnou převahu veřejného (státního) vlastnictví nad soukromým. Z existence takové výroby by měla plynout udržitelná sebe-reprodukce, spíše než neomezený růst a expanze.

Samozřejmě, že tento přístup nevylučuje rozdíly v úrovni vývoje a spotřeby mezi rozvinutými oblastmi a oblastmi, které zaostávají, ale aspoň současná absurdní situace vyhlazování „ekonomicky neospravedlnitelných“ bude nemožná, za předpokladu, že populace má vše potřebné pro udržitelnou reprodukci života na svém území.

2. Bezpodmínečná priorita principů národní státnosti a suverenity před mezinárodním právem, autoritou mezinárodních organizací a právy nadnárodních korporací.

Dnes se kapitalistický systém, který dosáhl stádia konsolidace světa do jediného trhu, snaží eliminovat národní hranice a učinit svět zcela „svobodný“ ve smyslu volného pohybu zboží, surovin, kapitálu a práce, a tím ho zcela sladit se zájmy kapitalistických zisků. To má za následek uvadání národnosti/státnosti, spojené se zájmy konkrétních zemí a populací ve specifických oblastech – tedy se zájmy sociálně organizovaných populací. Souběžně s tím se počet úloh a nezadatelných práv ve zprvu monopolizovaném státu přesunul do mocenských center mimo zemi (obzvláště TNC), která nemají společné zájmy s konkrétními lidmi a konkrétními oblastmi. Pozorujeme utváření soukromých armád a kvasi-policejních bezpečnostních sil komerčních korporací. Tato situace je plná mizení zákona jako kategorie a naprosto nekontrolovatelného a nezodpovědného používání ozbrojeného násilí finančními klany.

Zvláštní tragédií této situace je, že moderní státy, inherentně kapitalistické, vyjadřují primárně vůli buržoazní třídy, a v zájmu této třídy ztrácí ve prospěch mezinárodních korporátních struktur, a prakticky bez boje a odporu.

Navrhujeme posun k oživení suverenity národních států, což je možné pouze tehdy, pokud první položka programu – znárodnění základních výrobních prostředků – bude provedeno. Pouze v takovém případě se stane stát národním, ne podle slov, ale podle činů, a bude vyjadřovat vůli národa, a ne buržoazní třídy. A v moderním světě takový obvyklý/klasický národní stát, mimo jakékoliv třídní zájmy, může existovat pouze na základě beztřídní socialistické společnosti. Pouze v tomto případě zůstává monopol ozbrojeného násilí pod kontrolou lidí a může existovat reprodukce legálních vztahů (ačkoliv zákonné principy nejsou absolutní a neměly by být aplikovány na všechny sféry veřejného života, viz níže).

3. Priorita ochrany životního prostředí a kulturních památek před jejich komerčním využitím/použitím.

Převaha současného kapitálokratického principu vede k nadměrnému využívání jedinečných a nenahraditelných objektů přírody a kultury, kdekoliv možnost jejich využití poskytuje naději zisku. V nejlepším případě je připouštěno zabránění jejich naprostého zničení, založené na argumentu, že budou udržovány jako zdroj dlouhodobého podnikání. Argument, že mohou existovat samy o sobě, je zcela ignorován. Vše je podřízeno paradigmatu spotřeby, vytvářené reklamou kvůli zvýšení zisků.

Odmítáním logiky podřízenosti života zájmům tvorby zisku odmítáme také princip vlády spotřeby. Samozřejmě, že přírodní monumenty a kultury mohou a měly by být používány ve prospěch člověka, ale pouze takovým způsobem, který neodporuje podmínkám jejich ochrany a nepoškozuje je.

4. Ochrana národních kultur jako alternativa unifikace světa.

Zavedením volného pohybu zboží, surovin a práce, aby se maximalizovaly zisky, kapitálokracie rychle ničí různost/různorodost lidských kultur. Namísto vzkvétající diverzity kultur se rychle objeví unifikovaný prostor anonymních jednolitých domů, konzumní životní styl a korporátní standardy chování. Masy lidí, bloudících po světě jako volná pracovní síla, ztrácí svoji národní a kulturní identitu a stávají se odosobněnou „rasou šedivců“. Notoricky známý „multikulturalismus“ to nezachrání, protože jen transformuje města na svého druhu cirkusové panoptikum nebo babylonské tržiště. Takový „multikulturalismus“ nejen že nechrání, ale ba co víc, ničí identitu národních kultur, náhodně promíchávajících své prvky, a ničí jejich jednotnost.

Prosazujeme to, aby kulturní diverzita byla klíčovým znakem vývoje, protože unifikace nebo chaotické míchání kultur vede naopak nevyhnutelně ke kulturnímu ožebračení a kulturní degradaci lidstva. Také věříme, že každá národní kultura je vnitřní jednotou, a pouze v této vnitřní jednotě svých prvků se stává smysluplnou a prodchnutou spirituálním životem. Různé aspekty kultury, jako prvky odívání nebo tradiční zákony, mají hluboké vnitřní spojení. Když tyto vazby rozbijeme a dáme kulturní prvky, odtržené od svého média, do cizího kontextu, učiní je to bezesmyslné a v podstatě je to připraví o jejich kulturní hodnotu.

Kultura v nejširším smyslu je způsobem života etnické skupiny. Je neoddělitelná od sociálních vztahů pro tuto etnickou skupinu charakteristických, od její krajiny, metod a povahy výroby. Zničení etnických hranic ničí etnika a v důsledku toho kulturu, jako způsob jejich bytí.

Kulturní vývoj se dosahuje prostřednictvím diverzity, a tato diverzita si vyžaduje jistou (ačkoliv zcela jistě ne absolutní) míru vzájemné izolace kultur. Kulturní kontakty, ke kterým dochází mezi lidmi coby subjekty přírody, samozřejmě tyto kultury obohacují, ale neměly by přesahovat úroveň, kdy se změní na splývání a zmatek, což vede k unifikaci a redukci kulturní diverzity. Národní kultura by měla mít čas pro zpracování a etnifikaci zkušeností, získaných v externích kontaktech, jinak se tyto kontakty stanou pro ni ničivými.

Proto se stavíme proti politice, která podporuje/povzbuzuje migrační proces a etnické mísení, a podporujeme omezení migrace a udržení, v možném rozsahu, stálosti etnické skladby každého konkrétního území.

5. To samé platí pro zachování biologické, antropologické a rasové diverzity lidstva.

6. Tradiční sociální struktura jako alternativa sociální atomizace.

Tradiční sociální struktury zajišťují četné a různorodé spojení a vztahy mezi lidmi, řídícími se vzděláním a zvyky, spíše než zákonnými normami. V tomto kontextu je zvláštní důležitost přikládána tradičním sociálním institucím (obzvláště rodině) a tradičním sociálním rolím, specifickým pro danou společnost a specifickou kulturu. Přítomnost takových mnohačetných vztahů mezi lidskými bytostmi je na jedné straně klíčem pro zachování a zprostředkování národní kultury a nepsaných životních zkušeností z generace na generaci. Z druhé strany to chrání jedince a společnost jako celek před svévolnými činy státu a před manipulací vědomí.

Ve snaze transformovat lidský materiál na ideální subjekty práce a spotřeby, kapitálokracie vědomě ničí vazby, které lidi sjednocují do sociálního organismu, ničí kulturu, která je v pojetí obchodu bezúčelná, rozděluje generace, aby snížila formativní vliv rodičů na děti a rozšířila vliv a dopad masmédií, škol a dalších vzdělávacích prostředků, které kontroluje. Záměrem kapitálokracie je maximální atomizace společnosti, maximální odcizení člověka člověku, a nakonec redukce diverzity lidských vztahů na standardní právní kontrakty.

Obzvláštní úsilí je v tomto ohledu soustředěno do tří oblastí. Zaprvé, kapitálokracie usiluje o likvidaci veškerého nekomerčního umění. Jsou činěny pokusy, a ne zcela bezúspěšně, zcela nahradit uměleckou kreativitu komerčním pop průmyslem, který je fundamentálně nejen extrémně primitivní, ale také zcela high-tech. Zadruhé, dochází k neustálému srovnávání rozdílů mezi pohlavími, tj. rozdílů v sociálním chování pohlaví. Souběžně s tím, pod pokryteckým heslem „ochrany před domácím násilím“, se kapitálokracií kontrolovaný stát chápe role zprostředkovatele a dohlížitele nad vztahy mezi mužem a ženou, jak v manželství, tak mimo něj. Výsledkem je zničení rodiny jako základní jednotky společnosti. Zatřetí, pod stejnou záminkou „ochrany před domácím násilím“ se stát sám staví do role zprostředkovatele a regulátora vztahů mezi rodiči a dětmi, a vědomě podkopává autoritu rodičů a prakticky činí rodinné vzdělávání a předávání kultury z generace na generaci nemožným.

My prosazujeme a bráníme opačné hodnoty. Věříme, že pouze neziskové umění, které vychází z vnitřní potřeby kreativity, spíše než z potřeby uspokojit něčí poptávku, je plnohodnotné. Věříme, že nekonvenční, neprávní a neformální formy vztahů mezi lidmi nejen, že mají právo na existenci, ale měly by být chráněny a rozvíjeny. Proto upřednostňujeme nezformátované umění a neformální kulturu. A ze všech neformálních vazeb a nekontraktačních vztahů stavíme do popředí nejtradičnější formy, coby formy časem prověřené, mající kořeny v kultuře, nejstabilnější a schopné nejúčinněji odolat destruktivnímu vlivu.

Jako nutný předpoklad sociálně-kulturní a organické jednoty prosazujeme absolutní hodnotu těch typů sociálního chování, které jsou rozvíjeny kulturou, jako historicky ustálené vztahy mezi starším a mladším, učitelem a žákem, rodiči a dětmi, mezi příbuznými, přáteli atd.

Prosazujeme přirozenost vazeb mezi tradičními vzorci sociálního chování mezí pohlavími a biologického sexu, a považujeme roztrhání těchto vazeb (pod jakýmkoliv mámivým a „socialistickým“ heslem) z biologického hlediska za naprosto destruktivní.

Prosazujeme hodnoty tradičních sociálních institucí, obzvláště tradiční rodiny, a věříme, že vládní zásahy do vnitřních vztahů mezi členy rodiny jsou možné pouze ve výjimečných případech, ale ne v každodenním životě. Věříme, že destruktivní zasahování státu a veřejných struktur do vnitřních záležitostí rodiny je mnohem větším zlem, než nechvalně známé „domácí násilí“ a pokrytecký boj s ním, za který se toto zasahování maskuje.

Jsme si vědomi toho, že tradiční sociální vztahy, které podporujeme, jsou s kapitálokracií neslučitelné, což je důvod, proč jako šestý bod svého programu uvádíme ochranu tradičních forem společenskosti, a především proč prosazujeme potřebu přechodu od ekonomiky pro zisk na ekonomiku pro život a životní reprodukci, která zahrnuje socializaci výroby a odstranění samotné základny kapitálokracie. Je lepší plevel vytrhat i s kořeny.

7. Tradiční náboženství jako forma kolektivního duchovního života, prověřeného tisíci lety zkušeností mnoha generací.

Zároveň nikterak nevidíme hlavní hrozbu pro spirituální tradice v ateismu, materialismu a racionalistické filosofii, ale v komerčních pseudo-náboženstvích, vytvořených jako sféra rituálních a psychologických služeb. Jsme primárně proti temné vlně pop mysticismu, pseudo-náboženských komerčních odvětví v duchu New Age, jakož i proti ekumenickým a renovačním proudům, pokoušejícím se upravit tradiční náboženství podle norem konzumní společnosti.

Jedním z našich úkolů je asimilace tradičních forem spirituality těmi neformálními kulturami a subkulturami, které se staví proti anti-kultuře pop průmyslu.

8. Svoboda duševní a umělecké kreativity jako alternativa k „duševnímu vlastnictví“.

Tak zvaná „autorská práva“, původně pojatá jak naznačuje název na ochranu práv autorů, se nyní přeměnila do naprosto pokřivené formy a slouží zájmům nikoliv autorů, ale mašinérie kapitálokracie. Systém „duševního vlastnictví“ si dnes nenárokuje existenci vlastnických práv jen u objevů a technologie, ale fakticky u jakéhokoliv textu a vizuálního zobrazení. A ve většině případů nemá držitel těchto vlastnických práv sebemenší vztah k autorství. Absurdity to dosahuje, když jsou práva na „duševní vlastnictví“ registrována u děl již dlouho mrtvých autorů.

Důsledné uplatňování principu duševního vlastnictví v moderní kapitálokratické interpretaci činí rozvoj vědy, umění a kultury obecně prakticky nemožný. Jakýkoliv vědecký objev je syntézou znalostí nahromaděných předchůdci. Zákaz podle zákona o autorských právech u rozvíjení práce předchůdců činí nemožným prosadit jakýkoliv další vývoj. Totéž lze říct o umění: jakákoliv originální práce vychází a vyrůstá z okolního kulturního kontextu. Pokud je okolní kontext rozbit na fragmenty a zakázán používat, živá kreativita se stává nemožnou. Umělcovo místo zaujímá tlupa právníků, ověřujících, zda kombinace zvuků odpovídá nebo neodpovídá dříve uděleným licencím a zda je možné prokázat nezákonnost uměleckého díla. Za takových podmínek oštemplovávání může fungovat pouze komerční pop muzika, a ne skutečné umění. Tudíž pomocí zákonů o „duševním vlastnictví“ je kapitálokracie schopna vypořádat se s neziskovým uměním nejen jeho finančním zaškrcením, ale přímým násilím – posíláním autorů do vězení.

Autorská práva a patentové zákony se nicméně netýkají pouze rozvoje umění a základní vědy. Brzdí vývoj civilizace ve všech oblastech. Slibné objevy a vynálezy jsou skupovány a pohřbívány korporacemi, aby nevytvořily konkurenci jejich zboží, jehož výroba je již zavedená a zisková. Ceny léků jsou vyšroubovány stonásobně a tisícinásobně, protože patentové zákony eliminují konkurenci a trh monopolizují. Rozvojové země jsou chyceny do věčné nekoloniální závislosti, je jim odpírána příležitost rozvoje a pokroku a nemají prostředky na nákup licencí.

Nastává absurdní situace, kdy lidé vědí, jak vyrobit levné léky a dokážou snadno založit vlastní výrobu, ale podle mezinárodního zákona je nemohou vyrábět bez licence a umírají v epidemiích.

Trváme na neomezené svobodě vyrábět, kopírovat, distribuovat, upravovat a zpracovávat informace jakékoliv povahy, ať již vědecké dokumenty, technickou dokumentaci nebo umělecké dílo, vyjma informací, které jsou sociálně nebezpečné nebo destruktivní z morálního pohledu. Uznáváme jistá (i když omezená) práva autorů, ale kategoricky odmítáme akceptovat vlastnická práva držitele patentu nebo licence, pokud není sám autorem.

Právo v oblasti duševního vlastnictví by nemělo být standardizováno, a právo autora na literární text není totéž, co právo autora na technický vynález, a zcela jistě to není totéž, co registrovaná ochranná známka.

Uznáváme právo autora na umělecký nebo vědecký text a uvádění jeho jména v odkazech, když je tento text citován nebo šířen, jakož i identitu textu podepsaného jeho jménem. Pokud byl text upraven nebo uzpůsoben, mělo by být uvedeno, že jako základ stávajícího textu byl vzat text jistého autora; byl upraven a nejde o originál. S těmito údaji může být upravený text volně šířen a používán. Odmítáme, aby autor textu omezoval jeho kopírování a šíření, pokud je autor daného textu nebo jeho částí uveden, a stejně u úprav, je-li zmíněn fakt úprav a nekonzistentnosti s originálem.

Uznáváme právo vynálezce na materiální odměnu za svůj vynález, ať již formou jednorázové výplaty od společnosti, nebo formou krátkodobého monopolu na jeho použití. Nicméně poté se jakýkoliv vynález stane veřejnou doménou a může být používán bez omezení, a stejně tak rozvíjen jinými vynálezci.

Navrhovaný přístup je progresivní a zcela odstraňuje umělá omezení, která „vlastnická práva“ kladou do cesty pokroku. Jako každé progresivní hnutí je náš přístup odsouzen ke konečnému vítězství, protože bude-li zaveden v jedné zemi, povede to nevyhnutelně ke značné vývojové převaze této země a chtě nechtě to donutí ostatní tohoto příkladu následovat.

9. Podporujeme přísný dohled, prostřednictvím veřejných organizací, nad technologií, která je zaváděna do oblasti veřejné správy a řízení.

Se zavedením různého hardware, obzvláště elektroniky, do řízení se vytváří situace, kdy jsou technické možnosti a omezení (logika stroje) v rozporu s ústavními právy jedinců a vskutku nad nimi triumfují. Nejjednodušším příkladem je elektronický systém, který automaticky zpracovává dokumenty a může vyžadovat osobní parametr, který jedinec není podle zákona povinen mít (např. TIN, číslo kreditní karty atd.), nebo který nabízí alternativy, z nichž žádná nevyhovuje. Dohadování se s elektronickým systémem je nemožné. Vytváří to situaci nadvlády technologie nad občanskými právy. Obzvláště ohrožující jsou ty elektronické systémy, které automaticky hromadí a zpracovávají elektronické informace o občanech a vytváří jejich elektronické profily.

Trváme na výrazné restrikci elektronického monitorování a kontroly a na striktní veřejné kontrole nad takovou činností. Obzvláště kategoricky odmítáme přidělování osobních čísel. Čísla by měla identifikovat pouze specifické dokumenty, jako pas, ale nikoliv jejich vlastníka. Trváme na kategorickém zákazu sběru a shromažďování informací o lidech z různých resortních zdrojů ve společných databázích, pokud pro to neexistuje přímá potřeba, na technickém oddělení takovýchto databází, včetně oddělení dokumentů, pod jejichž čísly jsou uchovávány informace o jednotlivých lidech. Například lékařské informace by měly být uchovávány v lékařské databázi pod lékařským záznamovým číslem, neodpovídajícím číslu dat ukládaných o bankovních kartách, pasech atd. Účelem tohoto oddělení informací je omezit technické možnosti státu, a obzvláště nestátních aktérů, porušovat práva jedinců na soukromý život.

Rádi bychom také veřejnost varovali, aby monitorovala včasnou likvidaci osobních informací o lidech v ministerských, firemních a dalších databázích, poté, co přestane existovat skutečná a bezprostřední potřeba jejich využití, s důrazem na povinnou depersonifikaci vyřazených čísel dokumentů jedinců atd.

Podporujeme kategorické odmítnutí zavádění mikročipů do lidského těla, vyjma případů extrémní nezbytnosti z lékařských důvodů. Podporujeme také zákaz umísťování RFID čipů do spotřebního zboží a zákaz instalace senzorů. Stavíme se proti zavedení bioidentifikačních a elektronicky snímatelných prvků v osobních dokumentech.

A samozřejmě silně se zasazujeme o právní zákaz odposlechů vládními službami bez předchozího soudního oprávnění.

Jsme proto pro vytvoření silné sociální protiváhy, která by vyrovnala technické možnosti veřejných a komerčních služeb sbírajících, ukládajících a analyzujících osobní informace o občanech.

10. Prosazujeme přednost práv většiny před právy menšiny ve všech ohledech: ekonomice, kultuře, na národní úrovni atd., jakož i nadřazenost veřejného a národního zájmu nad skupinovými, klanovými a osobními.

Moderní kapitálokratická společnost vědomě ničí jednotu sociálního organismu, kdy obzvláště vybízí menšiny, aby se postavily zájmům většiny. To nakonec vede k rozdělení celé společnosti do menšin, lobujících za úzké sektářské zájmy svých klanů. Účel této politiky je zjevný: kapitálokratická oligarchie je v početní menšině a svoji pozici si může stabilně udržet pouze ve společnosti roztříštěné do menšin, ve které je oligarchie menšinou nejsilnější.

Jsme si vědomi, že každý člen společnosti v jistém ohledu přísluší k většině, a v jiných ohledech k menšině. Principiálním rozdílem v těchto pozicích je, že kapitálokratický systém vyzdvihuje výhody patřit k menšině, činí ji sociálně prestižní nebo lukrativní, a zastírá výhody identifikace s většinou, a činí tuto příslušnost nežádoucí a neziskovou/nevýhodnou. To má za následek subjektivní identifikaci jedince s jednou z menšin, spíše než se sociálně utvářející většinou. Náš přístup je zde přesně opačný. Je třeba povzbuzovat a prosazovat výhody identifikace s většinou a upozaďovat výhody, kdy se někdo sám začleňuje do menšin.

Když výše uvedených deset tezí shrneme, můžeme říct, že mluvíme z pozice nadřazenosti člověka a jeho biologických, sociálních, kulturních a duchovních potřeb nad technosférou, státní mašinerií a neosobními ekonomickými silami. Silně odmítáme to, že bychom se řadili do politického rozdělení na „pravici“ a levici“, které na nás bylo uvaleno kapitálokracií. Mluvíme z pozice a hlediska socializace a znárodnění výrobních prostředků, přírodních zdrojů a intelektuálního vlastnictví, z pozice převahy prvků plánování v ekonomice nad trhem, necítíme se svázáni s typickými „levici“ milujícími menšinami, s bojem za rovnost pohlaví (nezaměňovat prosím s právní rovností) a s nenávistí tradičních „patriarchálních“ sociálních norem a s jejich institucemi. Na druhou stranu podporujeme tradiční náboženství, morálku a rodinné hodnoty, nevěříme, že se musíme povinně zatížit typickou absolutizací ekonomické svobody „pravého křídla“ a práv jednotlivců na úkor lidí jako celku.

Nacházíme se mimo lineární "pravo-levý“ politický systém, nadiktovaný světovou kapitálokracií, a navrhujeme svůj vlastní plán vývoje civilizace, včetně, v opozici ke globalistickému konceptu, rozumného sebeomezení společnosti v materiální výrobě a spotřebě, ale neomezené svobody v kreativním, intelektuálním a duchovním osobním rozvoji.

Oznámení: Čtenáři jsu vyzýváni zúčastnit se Třetího všeruského anti-globalistického fóra, které se koná v Moskvě 3-4 prosince 2009. (http://www.anti-glob.ru/public-conf/index.html, email: egbor@mail.ru to Elena Borisova)

Článek Towards an Alternative to Globalization vyšel na serveru globalresearch.ca 21. listopadu. Překlad L. Janda.