Van Rompuy: muž, který nemá vlast

Ten člověk není neškodná nekompetentní popleta, navzdory mezinárodním vtipům, že se stal premiérem Belgie, aniž by byl zvolen. Minulý rok byl prostě do pozice dosazen králem. Ti, kteří jej v Bruselu znají, říkají, že je manipulátor. Jak napsal editor The Brussels Journal Paul Belien v nedělním vydání, Van Rompuy je „mazaný mistr nečestných kompromisů“. Dr. Belien zná Van Rompuy od počátku osmdesátých let a ví, že nový prezident rady EU má pouze jediný politický cíl: zničit národní identity a vytvořit z Evropy federální superstát.

Jednoduše řečeno Rompuy je přesně tím mužem, který teď – díky Lisabonské smlouvě – pomůže José Manuel Barrosovi, prezidentu evropské komise pohnout všemi páčkami nové centralizované moci evropských institucí . Vezměme výzvu Van Rompuyho k zavedení daní splatných rovno EU. Nebyly to pouze nahlas vyslovené úvahy na soukromé večeři. Nebyl to belgický premiér vztyčující vlajku na pólu a rozhlížející se, zda ji někdo zdraví. Jeho výzva patřila přímo EU, ať se neostýchá, protože počátkem příštího měsíce, až Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, to může udělat.

Umožňuje to článek 311 Lisabonu, sekce nazvaná Smlouva o působení Evropské unie. Ne že by naše vláda nějak zvlášť inzerovala článek 311 v průběhu referenda. Stejně, jako neinzerovala změny, kterými Lisabonská smlouva kontroluje úroveň našich podnikatelských daní. Politikou Van Rompuyho vždy bude snaha o stále větší „harmonizaci“ - tedy vyrovnání daní ve všech 27 státech. Lisabon teď jemu a dalším žhavým „centralistům“ uhrabal cestičku k tomu, aby „harmonizovali“ naše nízké podnikatelské zdanění (týká se Británie, pozn. editora) do neexistence.

Barroso a bývalý evropský komisař pro společný trh Mario Monti už připravují podklady pro změny. Barroso pověřil Montiho sepsáním studie o společném trhu. Není překvapením, že ta studie nebude ničím jiným, než obhajobou „velké myšlenky“ bývalého komisaře, kterou teď zastává i prezident rady: že státy Evropské unie musí potlačit svou soutěživost a liberální politiky za účelem sociální „redistribuce“.

Jak to udělat? Podle nedávného sloupku Charlemagneho v The Economist: „Konkrétně Monti omezí daňovou soutěživost mezi státy EU, takže vlády budou moci financovat sociální politiky drahým evropským voličům a současně opravovat své veřejné financování. To by mohlo znamenat dohodu o minimálních daňových základech, zvláště pro kapitálové a korporační zisky.“

Přirozeně jakákoliv zmínka o harmonizaci vždy vyvolá stejnou odezvu britského ministerstva financí. Tento víkend ministerstvo opět odmítlo požadavek Van Rompuyho zavést celoevropské daně s tím, že „daňové záležitosti spadají do kompetence jednotlivých států a neexistuje smlouva, která by toto změnila.“

Což není úplně pravda. Smlouva existuje, jde o samotnou Lisabonskou smlouvu. Předchozí smlouvy pouze požadovaly, aby daně v jednotlivých státech neovlivňovaly funkci trhu. Lisabon k tomu přidal, že daně členských států se musí vyhnout „vychýlení (ovlivnění) konkurence“.

Euronadšenci obvykle v tomto místě volají, že tato omezení se týkají pouze nepřímého zdanění, kdežto podnikatelské daně jsou přímé zdanění. Na což se lze zeptat: a to říká kdo? Podívejte se na smlouvu důkladněji a uvidíte, že nově přidaná věta o „vychýlení konkurence“ otevírá možnost častějších žalob u evropského soudu. Soud může zakázat „vychýlení“ daňových pravidel ať ve vztahu k přímým nebo nepřímým daním.

Pokud se chcete přesvědčit sami, člověk, kterého se lze zeptat, se jmenuje Jens-Peter Bonde a je dánský politik pracující pro evropský parlament od roku 1979 do 2008. Pracoval rovněž pro skupinu, která navrhovala evropskou ústavu. Předsedal demokratickému fóru konvence. Opravoval několik verzí ústavy jak se měnila v Lisabonskou smlouvu a je autorem online Abecedy EU – lexikonu výrazů Evropské unie. V roce 2001 byl bruselským týdeníkem Hlas Evropy (patří do stejného impéria jako Financial Times) jmenován Evropským politikem roku.

Říkám to všechno proto, aby bylo zřejmé, že Bonde ví, o čem je Lisabon. Jednou z jeho důležitých poznámek je věta v Lisabonské smlouvě, že „není jasná definice nepřímých daní“.

To by bylo v souladu s tím, co přichází od komise – že si komise hodlá sama udělit právo rozhodnout o tom, co je a co není přímá daň. Stejně jako se komise chystá harmonizovat daňovou základnu pro podnikatelskou sféru – naše vláda trvá na tom, že o podnikatelských daních EU nerozhoduje, ale není schopná tuto harmonizaci zastavit –, nyní se zdá, že eurokraté budou mít brzy moc určit, že podnikatelská daň vůbec není přímá daň. Ať udělá komise cokoliv, bude to řešit evropský soud. Žaloby budou stavěny na tvrzení, že nový postoj Lisabonu k daním a klauzule o „vychýlení konkurence“ znamená, že Irsku už nesmí být dovoleno pokračovat v „vychylování konkurence“ nízkými podnikatelskými daněmi.

Van Rompuy bude takové soudní případy podporovat. Více než cokoliv jiného si přeje, aby státy nemohly rozhodovat o vlastních daních. Je to proto, že jeho politickým cílem je zničit národní suverenitu členských států. Jak řekl Bonde: „Daňová politika je symbol a důležitý element národní suverenity.

Abychom pochopili antagonismus Rompuyeho k takovým symbolům a elementům suverenity, musíme vědět, co to znamená být belgickým politikem. A chci zdůraznit, že míním Belgičan a ne Vlám navzdory vlámskému základu Rompuyho jména.

Belgický národ neexistuje. Existuje vlámský národ, jehož domovinou jsou Flandry a jehož jazykem je holandština. A existuje valonský národ, jehož domovinou je Valoňsko a jehož jazykem je francouzština. V roce 1830 přinutily tehdejší mocnosti Vlámy z Flander a Valony z Valoňska, aby utvořili stát bez národní identity zvaný Belgie.

Jak napsal dr. Belien v bruselských novinách „k pochopení Hermana Rompuyho je třeba vědět něco málo o Belgii jako o prototypu EU.“ Belgičané nemají rádi svůj stát. Pohrdají jim. Tvrdí, že nic nereprezentuje. Belgičtí patrioti neexistují, protože nikdo není ochoten umírat za prapor, který nic nereprezentuje. A protože Belgie nic nereprezentuje, ideologové multikulturalismu ji milují. Říkají, že kdyby nebyl patriotismus, nebyly by války a svět by byl lepším místem.

V roce 1957 stáli belgičtí politici u kolébky Evropské unie. Jejich cílem bylo změnit celou Evropu do Velké Belgie, aby války mezi národy v Evropě už nebyly možné, neboť by už neexistovaly národy Evropy. Všechny by byly sjednoceny do jednoho umělého superstátu.

Výsledkem chybějící národní identity je to, že Belgie je od svého založení podvod. Jak říká dr. Belien, této „laboratoři Evropy“ chybí více než jen patriotismus, chybí jí také demokracie, úcta k zákonu a politická morálka.

Což je přesně to, kam směřuje Evropská unie. Demokracii už v EU dokázali zlikvidovat. Pokud pochybujete, uvažte jen, jakými nástroji se dostal Van Rompuy k pozici prezidenta rady – tajnými schůzemi ovládanými velkými mocemi. Muž, který se vynořil jako prezident rady tohoto umělého superstátu, je politikem, který opovrhuje tím jediným zdrojem demokracie – národním státem.

Tenhle proces je proces belginizace Evropy.

Článek Van Rompuy: Man without a country vyšel na serveru dailymail.co.uk 23. listopadu. Překlad editor.

Doplnění editora

Dvakrát jsem se ve Zvědavci zmínil o útocích NWO na čtyři základní pilíře našich životů. Bylo to v článku Šaškárna kolem pomníku v Letech – kamínek do mozaiky a v článku A nenecháme vám ani ten čas... Formou cut-and-paste zde přenesu to hlavní z prvního článku (kráceno), neboť je nutno to opakovat, abychom porozuměli:

Pilíře našich životů

Každý člověk potřebuje nějaké pevné body v životě. Něco, co může mít rád, k čemu se utíká, když je mu těžko, za co je ochoten bojovat, a v co věří.

Myslím, že čtyři základní pilíře jsou rodina, národ, víra a tradice. (Na to jsem nepřišel sám, to jsem nedávno četl v jednom článku.:-) )

A řekl bych, že existuje skrytý a promyšlený útok na tyto pilíře. A to nejen v Čechách, ale doslova všude, ve všech moderních a vyspělých zemích.

Rodina je demontována, zpochybňována a znesvěcována legislativou na podporu homosexuálů a lesbiček, glorifikaci této trapné miniskupiny a ovšem feministickým hnutím. Dalším leptacím faktorem je zpochybňováním role otce jako muže a vůdce. A naposledy promyšlenou výchovou neúcty ke stáří a vůbec k autoritám nejen rodičovským.

Národ je podkopáván podporováním přistěhovalecké politiky, v rámci které jsou do země přiváděny tlupy nepřizpůsobivých nových občanů pokud možno s jinou kulturou a jiným náboženstvím. Dále povýšením multi-kulti na jediné správné státní náboženství a ostrou kriminalizaci každého, kdo o tom pochybuje. Národ je dále nahlodáván neustálým pozitivistickým zdůrazňováním globalizace, „globální vesnice“, evropského občanství a dalších moderních pojmů starého známého internacionalismu. A současně negativistickým a pejorativním přívlastkem každého a všeho, kdo „ještě nepochopil nový směr“, jako Národní strana, ze které „celonárodní“ noviny (já vím, že patří Němcům) hmátnutím do klávesnice udělaly nacionalisty, potažmo rovnou nacisty.

Víra je podkopávána vybičovanou negativní medializaci a neustálým omíláním případů zneužívání dětí knězi. Pod rouškou multi-kulti jsou zakazovány náboženské symboly, názvy svátků apod. Do kostelů jsou rovněž přiváděni homosexuální kněží anebo homosexuální páry požadující sňatek. Těch několik homosexuálních sňatků v kostele je široce medializováno a oslavováno.

Tradice je ničena nenápadně, ale o to účinněji. Příklad nejzářivější: Kanadský Nejvyšší soud před časem nařídil změnit tradiční uniformu RCMP – Kanadské jízdní policie, aby vyhověl jednomu jedinému Síkhovi. Tento Síkh odmítl sundat z hlavy turban a nasadit si široký klobouk RCMP. Kanada má velmi chudé tradice. Je to pořád ještě mladý stát, který neměl příliš čas si je vytvořit. Jednou z mála kanadských tradicí byla právě červená uniforma Kanadské jízdní policie typická svým širokým kloboukem. Tuto tradici Nejvyšší kanadský soud poplival.

Komu prospěje demontáž pilířů ?

Říkáte si, proč by to někdo dělal? Inu, jedině člověk vyvracený z kořenů všeho, co mělo v jeho životě pevnou hodnotu a řád, je dostatečně zmaten, znejistěn a popleten, takže bude ochoten přijmout NOVÝ SVĚTOVÝ POŘÁDEK jako východisko z chaosu, do kterého byl programově uvržen.

V lidských dějinách byly tyto čtyři pilíře mnohokrát napadány a rozleptávány, ale nikdy nebyl veden frontální útok proti všem pilířům současně. Jak dlouho to společnost ustojí?

Napsáno v lednu 2006

Je zvláštní, že jakmile si toto uvědomíme, chování těchto eurohujerů a dalších jim podobných se stane velmi čitelné.

A z toho také vyplývá naše obrana. Prostě je nutno dělat přesný opak toho, co po nás chtějí. Vědomě. Oni opovrhují národy, my bychom měli lásku k našemu národu naopak udržovat a učit to i naše děti. Vysvětlujme jim proč. Na nich možná bude, aby vedly rozhodující boj, až dospějí. Nebo budou muset předat tyto informace svým dětem. A držme se každého jednotlivého symbolického pilíře našich životů zuby, nehty. Budou na ně plivat, budou nás různě obviňovat. Je důležité nenechat se zviklat. Vidíme jim do karet. Neudělají s tím nic.