Jsme chabí vlastenci, natož čeští nacionalisté

Ještě docela nedávno nás z americké strany obtěžovaly nesmysly o vítězné „sametové revoluci“ (toto spojení vymysleli v listopadu 1989 západní žurnalisté), kdy do čela českého národa se postavil ten úžasný filosof a humanista Havel. Dnes tedy přicházejí s tématem nedemokratických a nesnášenlivých Čechů, kterým se nějakým podvodem podařilo světu namluvit opak.

Heimannové vidění ale moc originální není. V jejím negativním vztahu k českému národu, kdy v podstatě vše, co jsme činili, jsme činili špatně (není to trochu nuda?), velmi slyšitelně zaznívají tóny „elity“ společnosti, která se k moci dostala po roce 1989, složené z někdejších disidentů, žijících předtím v uzavřeném ghettu „mučedníků“, rozezlených, že Češi jejich „velikost“ nechápou a snících svůj sen o revanši. Právě tato nenávistnost a naprosté neúcta k českému národu je tou skutečně jedinou existující nenávistností, která ovládá společenský život posledních 20 let. Za vážné zamyšlení ovšem stojí, jak je možné, že česká společnost a český národ toto vlastní tupení toleruje a nechá si ho líbit.

Jelikož něco vím o tom, jak Američané při svých studiích kladou velký důraz na osobní rozhovory, dovedu si dobře představit, odkud při negativním pohledu na český národ vítr vane a s kým se asi Američanka během těch dvou let pobytu v Čechách sešla, aby se dozvěděla– což by mohla být určitá zkratka její knihy – že „Československo byl omyl“.

Pro nás pro Čechy je tato interpretace českých a československých dějin z amerických úst nová. Konečně přestáváme hrát roli vzorného „demokratického“ národa, jehož novodobý stát vznikl v láskyplných náručích dobrých strýčků Masaryka a Wilsona ( a také z jejich vůle), a stáváme se tak trochu zlobivými dětmi, jejichž stát vznikl z vlastní vůle českého národa, ať už se to komu líbilo či nelíbilo.

Bylo by chybou na základě hodnocení Heimannové začít ze snad stydět za vlastenectví Čechů, kteří Československo vybojovávali v československých legiích na Sibiři i jinde a těch, kteří pro svůj stát obětavě pracovali a milovali ho, ať už to bylo v jakémkoliv období nelehkých dějin československého státu. To, že za 1. světové války byli i tací – a bylo jich ještě více – kteří bojovali na straně Rakouska a zůstali věrni císaři (jako třeba můj děda, kterému přitom utekl jeho osobní sluha), je samozřejmě pravdou také – a nemyslím, že je třeba se nad tím nějak podivovat či snad jim to dokonce zazlívat.

Režim po roce 1989 si zvykl křičet a kritizovat český „nacionalismus“, aniž by vzdal hold českému vlastenectví a zdá se, že mezi těmito dvěma slovy nečiní rozdíl ani Jan Čulík.

Základním problémem českého společenství nebyl vypjatý nacionalismus a etnická nesnášenlivost, a už vůbec je pochybné tvrzení, že by ho snad čeští politikové nějak „slepě a tvrdohlavě vynucovali na obyvatelstvu“ – to by snad mělo být naopak. Kdyby Heimannová trochu dějinám střední Evropy rozuměla, věděla by i to, že tak zvaný český nacionalismus – a můžeme ho nazývat národní cítění – nebyl o nic větší, než nacionalismus německý, polský, maďarský nebo židovský. Praha a její obyvatelstvo bylo ještě v době první republiky přísně národnostně rozkastováno na Čechy, Němce a Židy (ti lavírovali mezi tím být Židy, Němci či Čechy). Češi nechodili na promenády Němců a Němci tam, kde se promenádovali Češi, každé etnikum mělo svá vlastní divadla a kulturní spolky, přísně národnostně homogenní byly i fotbalové kluby (na to, jak se trestala taková „zrada“, pak vzpomínal komunistický novinář a kosmopolita, pochopitelně židovského původu Egon Erwin Kisch). Být „beznárodní“ v té době v podstatě ani nebylo možné a když, bylo to přinejmenším velmi těžké.

Skoku do vypjatě nacionálního sebechápání se český národ v podstatě nemohl vyhnout a fakt, že křísit české národní uvědomění začínali intelektuálové seznámeni s vývojem tehdejšího německého myšlení a stavu německého ducha (v zásadě kopírující toto německé myšlení), není náhoda. Pro slovanské české obyvatelstvo tehdy byly v podstatě jen dvě možnosti: Zůstat podřadným, méněcenným etnikem, za jaké je považovali tehdy Němci, a hrát roli služek a kmánů, nebo se s Němci pustit do souboje. Tedy oživit vlastní historické vědomí a začít být uvědoměle národem. Budovat si svou hospodářskou, finanční, kulturní, vědeckou a politickou elitu. O tom, že tento úkol generace Čechů během 19. století splnily na jedničku, není pochyb, tak jako není pochyb o tom, že český živel se už v průběhu 19. století stal v českých zemích živlem dominantním.

Ale jistě si můžeme naši minulost představit bez nějakého českého národního probuzení a expanze. Pak si ji ale musíme představit i bez Palackého, Jungmanna, Nerudy, Máchy, Němcové, Jiráska, Muchy a museli bychom vynechat i skoro všechny velikány tehdejší doby, kteří se na vlně národního vzedmutí a víře v český národ vezli. Je pak v této souvislosti lhostejné, zda sami byli nějakými uvědomělými vlastenci a buditeli (Palacký či Jirásek – ten byl podle dnešních měřítek naprostým českým šovinistou) či nebyli (Mácha). Takové společenství „bez nacionalismu“ by jistě bylo společenstvím velmi ubohým a je jasné, že ani žádný novodobý český (československý) stát by po tak „úspěšném“ vývoji ani nikdy nevznikl. Takové „společenství“ by totiž nejspíš ani žádným společenstvím nebylo. Ale jen seskupením jedinců, náhodně vržených do stejného času a prostoru a nestarající se ani o sebe navzájem, ani o své předky a ani o budoucnost svých potomků.

Pokud tedy Heimannová Československému státu vytýká český „nacionalismus“, vytýká mu i základní životodárný zdroj napájející jeho bytí.

Hodnocení československého státu je jistě věcí mimořádně komplikovanou, která by zabrala nespočet stránek a velmi výrazně by byla ovlivněna světonázorem hodnotícího. Pokusím se proto jen o několik svých postřehů.

V žádném případě nemusíme mít jako Češi nějaké „výčitky svědomí“, jak jsme byli na druhé zlí. Jakákoliv komparace s chováním jiných národů, ať už velkých či malých, vychází pro český národ nanejvýš příznivě. V roce 1935 jsme v Československu vyznávali kult „demokratické“ Anglie a Francie. Přesně v té době Angličané vyhazovali do povětří celé vesnice v Palestině, protože Arabové povstali proti jejich koloniálnímu panství. Američané střílejí na příslušníky jiných národů jako na divou zvěř ještě dnes – jen proto, že nechtějí ve vlastní zemi cizí okupanty. Když americká historička nyní dává lekce z „demokracie“ českému národu, je to naprosto směšně.

K tématu poválečného odsunu Němců z Československa jen tolik: Přestavme si, jak by se asi k nám Čechům chovali Němci, pokud bychom jim předtím několik let Německo okupovali a vojensky obsadili, vyvražďovali přitom německé vlastence, zavřeli vysoké školy a nutili žít ve strachu, protože prakticky kdykoliv by nějaké „česká“ varianta gestapa kohokoliv v Německu mohla zabít. Jak by se k Čechům chovali, pokud bychom po tom všem prohráli válku?

Výtka Heimannové, že Češi za protektorátu ani nemuseli na frontu, tedy že to byli spíš jacísi líní povaleči (na rozdíl od „pracovitých“ Němců, kteří se v uniformách Wehrmachtu „pracovitě“ podíleli na vyvražďování a loupení po celé Evropě) je úplně neuvěřitelná a k českému národu urážlivá. Zde, zdá se, se projevuje ten fatální nedostatek zkušenosti Američanů z okupace vlastní země cizími mocnostmi, takže pro americkou autorku je nejspíš stav myšlení a existence lidí nacházejících se v takových podmínkách naprosto nepředstavitelný. Možná, že kdyby takovou zkušenost Amerika učinila, získala by smysl pro to, co je a co není slušnost v mezinárodních vztazích.

Myslím, že Československo byl v každém případě pozoruhodný stát, který by každý Čech měl mít v nejvyšší úctě. I když je to už stát formálně neexistující. Zvláště krásný byl onen vztah Čechů a Slováků, který byl domnívám se něčím mezi jinými státy naprosto unikátním. Navzdory tomu, že sousloví „bratrské národy“ se zdálo být heslem, které skloňovali zejména v dobách socialismu politici tak často, myslím, že se nakonec stalo skutečností. Speciálně u nás u Čechů byl vztah ke slovenskému národu naprosto upřímný, a třebaže jsme jim (ale ani oni nám) často neporozuměli, byl to přesto výraz čistého altruismu bez jakékoliv zištnosti. Třeba právě na tento rys česko - slovenské minulosti můžeme být právem hrdí. Zatímco život jiných států je většinou napájen jen jedním nacionálním cítěním, k existenci Československa bylo zapotřebí nejen této sebelásky, ale i vzájemnosti Čechů a Slováků. Jsem přesvědčený o tom, že Československo by mohlo existovat i dnes, i když, protože v českých zemích slavíme stále 28. října jako státní svátek, v duchovním slova smyslu stále existuje.

70. let existence Československa nebyla samozřejmě jen procházka růžovou zahradou. Velkou slabinou státu ale nebylo to, že jsme byli příliš velcí nacionalisté, ale spíš to, že jsme byli nacionalisté příliš malí. Jedině tím se dá vysvětlit ta neuvěřitelná submisivita vůči cizím státům, které nám údajně pomohly k moderní státnosti, jako kdyby snad za touto jejich „pomocí“ nebyly výhradně jejich mocenské cíle a kalkuly. Ať už v případě Anglie, Francie či USA v době první republiky, Sovětského svazu po roce 1945 či opět Ameriky po roce 1989, která nás, podle nejnovější interpretace české historie „osvobodila“ od komunismu. Tato neschopnost suverénního rozhodování svědčí jak o malém sebevědomí či snad dokonce o jakémsi komplexu, nebo o tom, že takový komplex v českém národě někdo záměrně vytváří, aby jej mohl lépe ovládat.

Při všech velkých dějinných převratech, které jsme za posledních sto let na českém území viděli, je patrný vždy tento stejný model: Ohromné nadšení mas, jásání a hurá, a pak rychlé zklouznutí do nehostinnosti profánního světa, který je s prvotními ideály v příkrém rozporu. Po vyhlášení samostatného Československa trvalo jen krátce, a „Masarykova republika“ si vytřelila i do dělníků. Po opojení z příjezdu Rudé armády v květnu 1945 se záhy začala utužovat policejní moc budovaná komunistickou stranou, která se zbylými stranami hodlala neúprosně skoncovat. Zkarikování a pošpinění ideálů roku 1989 havlovci pamatují ještě všichni. Čím více idealismu proudí ulicemi, tím bezskrupulózněji si mohou počínat ti, kteří se ocitli na důležitých židlích. Nová moc se pak legitimizuje šířením nenávisti vůči moci staré. Katolíkům, reakcionářům a nakonec se dostalo i na komunisty. Každá moc je natolik ideologicky vyhraněná, že alfou a omegou společenského života se stává boj proti ideologicky nepohodlným Čechům, ať to stojí co to stojí. Takhle se nacionalistický národ opravdu nechová.

Pokud by skutečně měla vzniknout pochybnost o tom, zda Československo mělo či nemělo vzniknout, mohla by vzniknout z přesně opačného důvodu, než že jsme příliš velcí „nacionalisté“. Právě neslavný konec Československa, kdy většina Čechů jen přihlížela tomu, jak k moci nedávno proniknuvší elity společný stát Čechů a Slováků ničí, a to dokonce pouhým odhlasováním v parlamentu, třebaže většina příslušníků obou národů byla i po té vytrvalé mediální masáži proti rozdělení státu, patří k těm velmi ostudným kapitolám z našich moderních dějin.

Skoro jako by se zdálo, že přes všechny hrůzy, které 20. století přineslo, jako byla německá okupace či stalinský teror, jsme to se vznikem moderního státu měli ještě příliš snadné. Příslušníky českého národa nenabodávali na kůl, jako to dělali Turci ve staletí trvajících bojích se Srby, ani jsme nemuseli svádět líté boje s nemilosrdnými Mongoly a Tatary jako Rusové. Moderní český a československý stát nevznikl pod bičíky pruských generálů, ani jsme nemuseli být poslušnými vojáky expanzivního francouzského či britského impéria. Všechno naopak začalo tak nějak jako lidová veselice, kdy se tančilo, zpívalo a hrálo. To ale k důstojnému udržení státnosti nestačí.